Základy víry
Některé základní otázky křesťanství – studia pro skupinky
Tato studia jsou určeny pro diskusi ve skupinkách, zároveň vyžadují od těch, kdo se jimi budou zabývat určitou míru přípravy. Studia jsou prokládána texty k zamyšlení. Základních oblastí křesťanské víry je pochopitelně mnohem víc, proto v případě zájmu ze od skupinek budu dopisovat další texty. (David Novák)
1. Bible – Boží slovo
Kolik času týdně průměrně strávíš nad Biblí?
Co ti brání (pokud ti něco brání) v tom, abys Bibli četl (místo, čas, priority atd.)
Když hledáš Boží vůli, jak moc se díváš do Bible?
Když čteš Bibli, který z následujících způsobů je ti nejbližší?
- Meditace nad Biblí – čtení kratších oddíl s modlitbou a přemýšlením nad Písmem
- Zběžné čtení – čtení Bible jako když čtu knihu
- Čtení a učení se veršů zpaměti
- Studium – podtrhávání, promýšlení souvislostí atd.
Myslíš, že jsou potřebné všechny čtyři způsoby nebo se ti zdá některý z nich zbytečný? Proč ano, proč ne?
Rozdělte se do tří skupin a každá skupina rozeberte následující text:
- Luk. 16, 19 – 31
Co myslíte, že znamená Mojžíš a proroci?
Co tento text vypovídá o důležitosti Bible?
Proč si myslíte, že Bůh nechtěl dát bratrům boháče více důkazů o pekle?
Co tento text může znamenat pro naší situaci?
- 2. Tim. 3, 16 - 17
Řekněte svými slovy k čemu je Boží slovo užitečné. Popište v krátkosti každou uvedenou oblast.
Jak chápeš cíl práce Božího slova, který je popsán ve verši 17?
Srovnej v 17 s textem Mt. 7, 24 – 27
V jakých oblastech podle vás potřebujeme nalézt dobré základy?
- Žd. 4, 12 - 13
Jak bys vysvětlil, že Boží slovo rozsuzuje touhy srdce?
Někdy hovoříme o tom, že touhy srdce rozsuzuje Bůh skrze svého Ducha. Jak bys tento fakt srovnal s tím, že ono rozsouzení dělá Bible?
Jsou lidé, kteří Bibli čtou a přesto to s nimi zjevně nic moc nedělá. Bible totiž není jakýsi magický spis, s kterého vyzařuje jakási nebeská aura. Kde vidíš důvod toho, že ne vždy s námi čtení Bible něco dělá? Jak tento smutný fakt změnit?
Na závěr se podívejte do Žalmu 119, který se mj. nazývá „oslavou Božího slova“
Podívejte se na verše 9 – 16 a pokuste se vypsat několik postojů ve vztahu k B. slovu a následných konkrétních kroků jak jednat.
Př.:
Verš Postoj Jednání
9 Celým srdcem se obrací k Bohu Modlí se – nedej, abych zbloudil
10
11
12
13
14
15
16
atd.
Jaký krok byste chtěli v příštím týdnu udělat k tomu, abyste více žili s Božím slovem?
Na příštím setkání se podělte o to, jak se vám to podařilo.
2. Život v plnosti
Přemýšlejte nad následujícími texty
Chudoba kdysi dohnala jednu východoevropskou rodinu k tomu, aby zpřetrhala své kořeny a emigrovala do Ameriky. Jejich přátelé a příbuzní se s nimi naposledy sešli a přinesli jim jako dárek na rozloučenou chléb a sýr. Byli stejně chudí jako oni, a tak si nic jiného nemohli dovolit. Měli tedy dost chleba a sýra, aby s ním dopluli až do Nového světa. Cestovali v podpalubí starého zaoceánského parníku a rozhodli se raději zůstat po celou cestu v kabině, aby nerozházeli své skrovné úspory. Všechno jejich jídlo byl jen chléb se sýrem - a tak to šlo po celé týdny.
Poslední večer, který měli na lodi strávit, nejmladší dítě, devítiletý chlapec, uprosil svého otce, aby mu dovolil alespoň jedno jablko, protože už mu bylo z chleba a sýra špatně. Otec mu - až po velikém přemlouvání - váhavě dal nějaké drobné, aby tedy šel nahoru a jablko si koupil. A dal mu také přísný příkaz, aby se pak okamžitě vrátil do kabiny. Chlapec tedy odešel, a když se po dost dlouhé době nevracel, rodiče dostali strach a otec se vydal na palubu, aby ho našel. Nahlédl do lodní jídelny a k svému ohromení viděl chlapce, jak si, obklopený exotickými lahůdkami, pochutnává na skvělé večeři. Otec si představil její cenu a vyřítil se vpřed, aby synovi vyčinil, ale hned první slova ho zastavila: "Ale tati, vždyť je to všecko zadarmo! Mohli jsme to mít od začátku. Bylo to v ceně lístku, a my žili jen o chlebu a sýru!"
Jak často se i my během naší životní plavby živíme jen chlebem a sýrem a vůbec si nevšimneme, co všechno je vlastně v ceně lístku. Je to především přítomnost a moc Božího Ducha, který v nás přebývá!
Luk 15:25 Starší syn byl právě na poli. Když se vracel a byl už blízko domu, uslyšel hudbu a tanec.
26 Zavolal si jednoho ze služebníků a ptal se ho, co to má znamenat.
27 On mu odpověděl: 'Vrátil se tvůj bratr, a tvůj otec dal zabít vykrmené tele, že ho zase má doma živého a zdravého.'
28 I rozhněval se a nechtěl jít dovnitř. Otec vyšel a domlouval mu.
29 Ale on odpověděl: 'Tolik let už ti sloužím a nikdy jsem neporušil žádný tvůj příkaz; a mě jsi nikdy nedal ani kůzle, abych se poveselil se svými přáteli.
30 Ale když přišel tenhle tvůj syn, který s děvkami prohýřil tvé jmění, dal jsi pro něho zabít vykrmené tele.'
31 On mu řekl: 'Synu, ty jsi stále se mnou a všecko, co mám, je tvé.
32 Ale máme proč se veselit a radovat, poněvadž tento tvůj bratr byl mrtev, a zase žije, ztratil se, a je nalezen.'"
Jan 10:10 Zloděj přichází, jen aby kradl, zabíjel a ničil. Já jsem přišel, aby měly život a měly ho v hojnosti.
11 Já jsem dobrý pastýř. Dobrý pastýř položí svůj život za ovce.
- Co si představujete pod pojmem “život v plnosti“?
- Kdy jsi naposledy zažil „plnost z Boha“ nebo v Bohu? Co si pod tímto, možná abstraktním pojmem, konkrétně představuješ? Pokus se najít některé příklady v Bibli.
- Všimněte si, že především reklama je přímo nabitá zaslíbeními o naplněném životě, který lze naplnit především pokud si něco koupíte nebo zažijete. Proč myslíte, že na tato „zaslíbení plnosti“ člověk tak snadno naletí?
- V čem vidíte podobnost v příběhu z lodi a v příběhu z Lk 15?
- Přemýšlejte chvíli nad starším synem (Lk 15). Proč myslíte, že přesto, že byl blízko otce, nikdy – dle jeho slov, nezakusil radost? Může nastat tento smutný příklad i v životě křesťana? Proč?
- Starší syn radost z otce evidentně nezakusil. Kdybyste mu měli poradit jak zakusit opak, jaká rada by to byla? Co by měl dělat? Jak byste to převedli do života?
- Přemýšlejte chvíli nad svými životními ambicemi a cíli. Jakou roli v nich hraje Bůh? Neočekáváte od naplnění svých ambicí (slovem ambice zde není míněno nic negativního), příliš?
Pár myšlenek k přemýšlení: Doba, ve které se nacházíme nabízí nekonečnou škálu možností, které mají společný jmenovatel – naplnění života. Nicméně všichni dobře víme, že skutečná plnost života nespočívá v exotické dovolené, plném bankovním kontu, vysoké škole ani v jiných – nutno dodat příjemných, věcech. Problém je totiž v tom, že když jich docílíme, přijde další touha. V Janově evangeliu se hovoří o tom, že plnost života dává Ježíš. Možná to zní jako fráze a tak se na ní pojďme podívat podrobněji. Zřejmě plnost ve smyslu toho, co píše Jan neznamená, že nám Ježíš nabízí šťastný život. Skutečná plnost přichází spíše v okamžiku, kdy s někým prožíváte vztah – což zde znamená vztah s Ježíšem. Přesně toto byl problém staršího syna v Lukášově podobenství. Měl všechno, byl blízko otce, ale nikdy se z toho co otec nabízel, nedokázal radovat. Je jasné, že možná už dnes budete číst a slyšet nabídky nabízející plný život, přesto proste za to, abyste prožívali skutečnou plnost z našeho nebeského otce.
3. Kdo jsem?
Žijeme v době, kdy se klade veliký důraz na to, jak působím na lidi. Jedním ze způsobů jak na druhé působit je fyzický vzhled, který se umocňuje jak postavou, tak i tím, co na sobě nosím. Jak se na tuto problematiku dívá Bible? A dívá se na ti vůbec?
Pociťujete někdy v této oblasti tlak?
Je ve vaší třídě (nebo jiném kolektivu do kterého patříte) image důležitá? Jak se to projevuje?
K přemýšlení – čtěte následující text:
Je pěkné mít talíře v příborníku, ale k čemu jsou talíře, když na nich nic není…?
Je dobré mít krásný rám, ale k čemu je rám, když v něm schází obraz?
Dal-li ti Bůh ladné a souměrné tělo, hezký obličej, poděkuj mu, ale k čemu je tvé tělo, když v něm nežije duch?
Červ v krásném ovoci nahlodá jednoho sne slupku a hniloba zvnitřku plodu pronikne ven.
Jestliže se v tvém srdci zahnízdí zlo, pronikne do celého těla a rozlije se i po obličeje.
(Z knihy M. Quist: Mezi člověkem a Bohem)
Autor neodsuzuje krásu jako takovou, ale poukazuje na cosi jiného. Na co?
Čtěte ještě jeden citát:
Chceš-li být krásný, pozdrž se
Jednu minuti před zrcadlem,
Pět minut se svou duší,
Patnáct minut se svým Bohem…
Pochopitelně zde nejde o přesnou „minutáž“ jak se dlouho dívat do zrcadla a jak se dlouho modlit, nicméně oba dva texty nás vedou k dalšímu rozměru krásy, který se má doplňovat s krásou vnější. Proč?
Stalo se vám někdy, že i objektivně hezkého člověka jste po čase přestali vnímat jako hezkého? Proč?
1 Sam 16, 7, Mt 6, 28 – 30
První text hovoří o postavě, druhý o oděvu. Jak postava tak oděv tvoří důležitou součást naší image. Pojďme se tedy podívat, jak se na obojí Bible dívá.
- Možná, že se z předchozích citovaných textů zdálo, že Bůh krásu zavrhuje. Je tomu ale tak? Přece je to Bůh, kdo je autorem krásy. Co je přesně řečeno v obou textech o postavě a šatech?
- Jak byste konkrétně rozlišili „mít starost“… o to jak vypadám a co si na sebe beru od toho, není to pro mne klíčová priorita.
- Když čteme oba dva texty, potom se doba v něčem příliš nezměnila. Proč obojí (vzhled a šaty) tak hýbou lidmi? Když se nad tím ale zamyslíme, nezdá se vám to v něčem absurdní?
- …Hospodin hledí k srdci (1 Sam 16, 7). Jinými slovy vnitřek je pro něj klíčový. Možná si řeknete, že je to trochu idealistický pohled, na druhou stranu zkuste třeba přátelit s někým, kdo je hezký/hezká ale je zlý – tedy slovy Bible má zlé srdce. Jak ale zkrášlit srdce? Myslíte, že vnitřní krása může ovlivnit krásu vnější – tedy slovy tohoto studia naši image?
- V Matoušovi se Ježíš staví proti starostem o to, jak se oblékáme. Jak konkrétně myslíte, že takové starosti vypadají – tedy starosti o plný šatník?
- Ježíš nám neříká choďte chudě oblečení, ale jinými slovy „mějte svobodu od starostí“ – v tomto případě od starostí o svoji image. Jde totiž o to, že lidé, kteří příliš žijí tím, jak působí na druhé, jsou vlastně v jitém smyslu otroky. Jak myslíte, že se svoboda od image může konkrétně projevit?
- Pokuste se být chvíli sami, přemýšlejte nad zadanými texty s Písma a modlete se za to, aby se vám image nastala něčím, čím být pro křesťana nemá.
Pár myšlenek k tématu: Někdy se určité křesťanské kruhy myslně domnívali, že tělo je dílem téměř ďábelským a že jediné na čem záleží je duch. Bůh nám ale dává jiný obraz. Tělo a duch jsou božím stvořením, na obojím záleží a má mezi nimi být harmonie. Problém nastává v okamžiku, kdy se z těla a v kontextu našeho přemýšlení i z oděvu, stává nástroj na zapůsobení na druhé nebo když na obojím postavím to, kdo jsem – tedy svoji hodnotu. Oba uvedené texty nijak nesnižují význam těla a oděvu. Spíše poukazují, že obojí má svoje místo až tehdy, když jsou v určitém řádu. Konkrétně když jsme osobností, která je v první řadě formována Kristem. Je – li tomu tak, potom vím kdo jsem a tudíž si nic nemusím dokazovat skrze tělo a šaty. Mohu být hezká/hezká, mít hezké věci, ale ty již nejsou jakýmisi “odznaky moci” nebo „směrovkami k obdivu“. Zároveň něco z toho nemám a nemusím se tím trápit. V životě přece jde o důležitější hodnoty a věci…
4. Odpuštění
Každý z nás někdy zakusil od druhého člověka křivdu či nepochopení a stejně tak jsme i my – vědomě nebo nevědomě někomu ublížili. Lékem na tyto někdy hodně bolestné situace je odpuštění. Jenže odpustit není vždy snadné.
Jaká byla největší (nebo velká) křivda, se kterou jste se v životě setkali?
Proč myslíte, že je někdy tak složité poprosit o odpuštění, nebo vyslovit odpouštím ti?
Přemýšlejte nad následujícím textem
Neodpuštění negativně ovlivňuje celý život člověka, včetně jeho těla a psychiky. Zanedbané, potlačené a někdy i zdánlivě zapomenuté křivdy nic neřeší. Působí destruktivně. Neodpuštění člověka ničí, rozkládá a znepokojuje. Je zdrojem napětí a podrážděnosti. Neuzdravené křivdy se mění i ve zdroj ubližování druhým. Ať už totiž člověk chce nebo ne, předává to, co sám zakusil dále. Potřebuje se utrpení zbavit a tak ho přesouvá dál. Ono se k němu pak ale vždy navrací… Neodpuštění působí jako jed zasahující všechny oblasti života a vztahů: k Bohu, k lidem, ke světu a i k sobě. Projevuje se na úrovni osobní, na úrovni rodin, různých skupin i národů… Skrze odpuštění se člověk stává vnitřně nezávislým na negativním vlivu zla. Ukřivdění pak ztrácí svou zničující moc. (podle www.vira.cz)
Stalo se vám někdy, že jste někoho „nosili v sobě“ – užírali se při pomyšlení na něj, přemýšleli co byste mi řekli atd.?
Jak jste se s tím vyrovnali?
Mt 6, 12; 18, 21 – 22; 23 - 34
1. Přemýšleli jste někdy při modlitbě Páně nad tím, co vlastně v souvislosti s odpuštěním vyslovujeme? V této modlitbě prosíme o odpuštění, ale jen do té míry, do jaké jsme odpustili my druhým…
Nemyslíte si, že díky našemu neodpuštění se můžeme připravit – v duchu tohoto verše, o své vlastní odpuštění?
2. Co myslíte, že z této věty modlitby Páně konkrétně plyne do našich životů a vztahů?
3. Podívejme se nyní na druhý text. V rabínské tradici platilo, že když bratr proti mě zhřeší, mohu mu odpustit třikrát, pak již ne. Petr zde ukazuje svoji „velkorysost“, když trojí odpuštění zdvojnásobuje a ještě jedno přidává (navíc sedmička znamená též „hodně“ – viz. např. Ž 79, 12, Př 24, 16) Jeho otázka vlastně zní, zda odpuštění má nějaké limity. Jak byste odpověděli vy?
4. Ježíš odpovídá narážkou na text v 1 M 4, 24 o Lámechově odplatě, kdy ale text o pomstě obrací a hovoří o odpuštění. Myslíte si, že číslo zde vyslovené Ježíšem znamená počet odpuštění, přes který bychom již neměli jít, nebo něco jiného? Co konkrétně?
Ježíš svůj příklad ilustruje podobenstvím. Výklady tohoto textu říkají, že dluh „mnoho tisíc hřiven“ byl v tehdejší finančních poměrech nesplatitelný. Přesto je dlužníkovi odpuštěno. Není to od správce majetku risk? Neriskuje stejně Bůh, když odpouští nám? Co pána nakonec vedlo k jeho rozhodnutí?
5. Absurdita chování osvobozeného služebníka je vyjádřena ve verši 28 – 30. Toto chování je zrcadlem, které Ježíš nastavuje každému z nás. O co jde? Máte s něčím podobný zkušenosti?
6. Co je vlastně hybnou silou toho, abychom mohli odpustit my?
7. Přečtěte si poslední verš tohoto podobenství a přemýšlejte, jak souvisí s modlitbou Páně.
8. Pokuste se chvíli o samotě přemýšlet nad přečteným textem a modlete se za ty, kdy vám ukřivdili a za ty, kterým jste ukřivdili vy. Buďte co nejvíce konkrétní.
Pár myšlenek k tématu:
Kroky na cestě k odpuštění
Odpuštění je procesem, jehož motivem je spíše rozhodnutí, než pocity. Na počátku tohoto procesu je dobré uvědomit si svou hodnotu jako člověka i jako Božího dítěte a připomenout si, že i když se cítíme nemilováni a nedoceněni, Boží láska k nám trvá. V Bohu je naše bezpečí a význam.
PŘIZNAT SI POCIŤOVANOU KŘIVDU,
negativní emoce a svá zranění. Přiznat si, že mi vzniklá situace vadí a že mě bolí. Přiznat si, že mám problémy odpustit a že možná viníkovi nepřeji rozhodně nic dobrého. V této první fázi je třeba před sebou své pocity nepotlačovat a nic si nenalhávat.
POJMENOVAT SVÉ POCITY.
Tato fáze může být pro mnohé důležitá. Je možné si najít důvěryhodného partnera, před kterým můžeme své pocity slovně formulovat. Může jím být někdo blízký, náš zpovědník, ale i Bůh. Důležité ale je, aby v tomto kroku nebyl člověk sám. Mohl by totiž upadnout do pasti sebelítosti, která člověka uzavírá a znemožňuje jeho rozvoj.
POHLÉDNOUT NA KŘIVDU NEZAUJATĚ
z jiného úhlu, nadhledu, či odstupu. Připustit si, že vzniklá situace může mít i jiná hlediska, než ta, která vidíme úhlem svého pohledu. Uvědomit si, že ukřivdění je obecnou lidskou záležitostí.
SNAŽIT SE POCHOPIT TOHO, KDO NÁM UBLÍŽIL.
Možná, že dotyčný člověk nejedná vědomě zle. Jeho jednání třeba ovlivňuje jeho podvědomí a špatné zkušenosti. Často lidé jednají zle, protože ani jinak neumějí. I Ježíš se na kříži modlil: "Otče odpusť jim, neboť nevědí co činí" (Lk 23,34).
ROZHODNOUT SE NEŠKODIT A ZŘÍCI SE POMSTY.
Nepřát, ani nepůsobit viníkovi zlo. Rozhodnout se ho přijmout jako člověka, bez ohledu na jeho vinu. Nemluvit o něm zle před lidmi.
ŽEHNAT.
Žehnání znamená svolávání Boží přízně na dotyčného. Tím i křivdu předáváme Bohu.
(podle www.vira.cz)
5 . – 6. Milost – osobní rovina a v rovině společenství
Všechny dopisy ap. Pavla začínají pozdravením milosti...jedním ze základních rozměrů našeho chození s Bohem
Římanům 1:7 Všem vám v Římě, kdo jste Bohem milováni a povoláni ke svatosti: milost vám a pokoj od Boha Otce našeho a Pána Ježíše Krista.
1 Korintským 1:3 Milost vám a pokoj od Boha Otce našeho a Pána Ježíše Krista.
2 Korintským 1:2 Milost vám a pokoj od Boha Otce našeho a Pána Ježíše Krista.
Galatským 1:3 Milost vám a pokoj od Boha Otce našeho i Pána Ježíše Krista,
Efezským 1:2 Milost vám a pokoj od Boha Otce našeho a Pána Ježíše Krista.
Filipským 1:2 Milost vám a pokoj od Boha Otce našeho a Pána Ježíše Krista.
Koloským 1:2 Božímu lidu v Kolosách, věrným bratřím v Kristu: Milost vám a pokoj od Boha Otce našeho.
1 Tesalonickým 1:1 Pavel, Silvanus a Timoteus Tesalonické církvi v Bohu Otci a v Pánu Ježíši Kristu: Milost vám a pokoj.
2 Tesalonickým 1:2 Milost vám a pokoj od Boha Otce a Pána Ježíše Krista.
1 Timoteovi 1:2 Timoteovi, vlastnímu synu ve víře: Milost, slitování a pokoj od Boha Otce a Krista Ježíše, našeho Pána.
2 Timoteovi 1:2 Timoteovi, milovanému synu: Milost, milosrdenství a pokoj od Boha Otce a Krista Ježíše, našeho Pána.
Titovi 1:4 Titovi, vlastnímu synu ve společné víře: Milost a pokoj od Boha Otce a Krista Ježíše, našeho Spasitele.
Filemonovi 1:3 Milost vám a pokoj od Boha Otce našeho a Pána Ježíše Krista.
Proč myslíte, že téměř v každém dopise Pavel zdůrazňuje milost? Proč je tak důležitá?
Přemýšlejte v následujícím čase nad texty, které hovoří o milosti a diskutujte podle otázek od těmito texty.
1. Skandál milosti
Lk. 15—logická reakce hodného syna
Sloužím u otce déle, neužívám si, žiji morálně, konám svoje povinnosti, těžce pracuji. Všechno to,co mladší syn nedělal. Celkem logicky se ve mně vzbouzí cit po absolutní spravedlnosti. V tomto ohledu jedná otec nespravedlivě. Srovnejte tyto požadavky z vyznáním víry muslimů.
Opravdový muslim věří v Den posledního soudu. Tento svět jednoho dne skončí a mrtví povstanou, aby stanuli před posledním a spravedlivým soudem. Všechno, co na tomto světě děláme, každý úmysl, který máme, každý pohyb, který učiníme, každá myšlenka, kterou máme, a každé slovo, které řekneme, se sčítají a přesně zaznamenávají. V Den posledního soudu budou všechny záznamy otevřeny. Lidé s dobrými záznamy budou štědře odměněni a Bůh je vřele přivítá v nebi a lidé se špatnými skutky budou potrestáni a uvrženi do pekla. Každému se dostane absolutní spravedlnosti.
Rád bych věděl, co nadělá více škody: chtíč, nebo zášt? Mezi "spravedlivými" a "ctnostnými" je tolik zášti! Mezi "svatými" existuje tolik souzení, odsouzení a předsudků! Mezi lidmi, kteří se tolik snaží, aby se vyhnuli "hříchu", je tolik ztuhlého a zmraženého hněvu!
Ztracenost záštiplného "svatého" je velmi těžké postihnout, protože je tak blízce svázána s touhou být dobrý a ctnostný. Vím z vlastního života, jak pilně jsem se snažil být dobrým, chtěl jsem být přijímán, být oblíbeným a stát se zaslouženým příkladem pro ostatní. Vždy ve mně byla uvědomělá snaha, abych se vyhnul svodům hříchu, a měl jsem strach, abych nepodlehl pokušení. Ale s tím vším přišly vážnost a moralistické úsilí - dokonce i náznak fanatismu -, které mi postupně znemožňovaly, abych se v domě svého Otce cítil doma. Stával jsem se méně svobodným, nebyl jsem tak spontánní, hravý a ostatní lidé ve mě začínali stále více spatřovat tak trochu "přísnou, nepřístupnou a příliš vážnou" osobu.
(H. Nowen, Návrat ztraceného syna)
Ve všech třech textech je cosi společného. Co?
Jak toto souvisí s milostí? Čím je skandální?
2. Nebezpečí milosti
Pokud si mladší syn (Lk 15) nejen neuvědomí, ale i neodčiní to co udělal, udělá to znovu. Je nebezpečné „jen tak odpustit“.
Jenže - abych mohl něco v plnosti přijmout, musím mít prázdné ruce. Stejně je to s darem milosti.
Bůh dává milost do prázdných rukou. Máme-li ruce plné balíčků, nemůžeme ten dar přijmout.
Augustin
Odpuštění, má-li být úplné, musí být nabídnuto a přijato: a člověk, který se nepřiznává k žádnému provinění, nemůže přijmout ani odpuštění. S.C.Lewis
Lidem nepomůže, když ve strachu, aby milost nezneužili, o ní nebudeme mluvit nebo jí žít. Př. Ježíš a cizoložnice. Zde Ježíš ruší kategorii „hříšníci a spravedlivý“ a nahrazuje je kategoriemi „hříšníci, kteří své viny vyznávají a hříšníci kteří je nevyznávají“.
Co myslíte, že nám i druhým nejvíce brání milost přijmout? Je milost skutečně nebezpečná? Proč se přesto Bůh rozhodl riskovat a milost nabídnout? Jak reaguješ, když tě někdo napomene? Jakou roli myslíš, že v tomto kontextu hraje místní sbor?
3. Odporuje našim zkušenostem
V našich životech uvažujeme podle zákona příčina a následku. Toto platí nejen ve světě fyzikálním, ale i ve světě mezilidských vztahů.
Dobře to vyjadřuje zákon karmanu.
Důležitým učením Hinduismu je zákon karmanu – tedy učení o odplatě. Jde o to, že čím lepší skutky člověk v životě konal, tím hodnotnější a radostnější bude jeho znovuzrození, neboť každý čin přináší své ovoce odpovídající jeho kvalitě. (Dušan Zbavitel Hinduismus – a jeho cesty k dokonalosti )
Teoreticky sice tomuto principu nevěříme, ale prakticky to často v našich životech a společenstvích takto nevypadá— (i když ne s ohledem na příští životy).
Zažil jsi někdy to, že jsi si nedovedl představit, že by jsi měl odpustit nebo že by tobě mělo být odpuštěno? Co bylo hlavním blokem?
4. Působí dojmem nekontrolovatelnosti
Galatským 3:23 Dokud nepřišla víra, byli jsme zajatci, které zákon střežil pro chvíli, kdy víra měla být zjevena.
Galatským 3:24 Zákon byl tedy naším dozorcem až do příchodu Kristova, až do ospravedlnění z víry.
Pokud jste zajatci, potom máte přesně stanovená pravidla typu smíš—nesmíš, která jsou snadno dohledatelná. Jsou od toho, aby se zajatec dal snadno kontrolovat dozorcem.
Opakem zajatce je svobodný člověk. Nežije nezřízeně, má širší pravidla, a ani není kontrolovatelný jako zajatec, nestojí nad ním žádný dozorce. V určitém ohledu je pro mnoho lidí jednodušší žít podle smíš—nesmíš než žít pod milostí. Problém je, že toto potom přenáší i na své okolí.
Co si představuješ pod pojmem křesťanská svoboda? Jak se liší od toho, že si dělám co chci? Jak se liší od toho, že mě určuje a vede pouze svědomí?
Jak se u tebe konkrétně projevuje Boží milost? Jak ovlivňuje tvůj každodenní život? Jak tě proměňuje?
Milost v kontextu společenství
Doporučuji následující texty probrat na další skupince v kontextu vašeho společenství.
Šest rysů, kterými se vyznačuje společenství milosti
Milost k vyznávání hříchů a k pokání
Pokud ve společenství není milost, potom se bojím na sebe „něco vyzradit“. Teoreticky sice vím, že jsem omilostněný hříšník, ale toto vědomí se udržuje pouze v obecné, nekonkrétní rovině.
Máme tuto svobodu i v našem sboru? Zřejmě ne v neděli, ale existuje alespoň nějaká platforma k vyznávání hříchů?
Milost v přijetí
Milost jde ruku v ruce s přijetím a to přijetím ne na základě toho, že si to někdo zaslouží. Spíše naopak. Milost je nezasloužená. Zde si musíme položit otázku, zda nejsme jakýmsi „elitním klubem“ pro ty, kdo si svým morálním či jiným výkonem zaslouží vstup.
Máte pocit, že je mezi vámi duch přijetí nebo si spíše člověk musí dávat pozor na to, co řekne, komu co řekne, jak se chová atd. Vytváříte prostor k přijetí vy? Jak myslíte, že se ve vaší přítomnosti lidé cítí?
Milost k službě
Služba v sobě vždy nese riziko neúspěchu. Pokud chybí milost, strach z neúspěchu je tak, silný, že buď nic nedělám, nebo dělám jen to, co je jisté.
Je ve vašem společenství prostor k tomu dělat chyby, zkoušet, experimentovat nebo kdo udělá chybu, dostane pořádně přes prsty? Co jste za poslední rok dělali ve vašem společenství nově, jinak?
Milost k odpuštění
Někdy odpouštíme způsobem „Odpouštím ti, ale nikdy ti to nezapomenu“. Toto není milost. Člověk žijící pod milostí dokáže zcela odpustit, tedy zcela se „pustit“ všech špatných pocitů, nálad proti těm, kdo mi ublížili.
Nenosíte vůči někomu pocit křivdy? Je ve vašem společenství smíření? Mají se zde lidé rádi? Pokud ano, není to jen za cenu toho, že některá témata jsou prostě tabu, protože se bojíte vypustit pandořinu skříňku?
Jiný zdroj energie než strach
Motivací milosti je vděčnost. Bylo mi mnoho odpuštěno...Pokud něco dělám, protože se bojím, moje počínání je křečovité. Pochopitelně strach existuje v každém vztahu (bojím se zranit svoji ženu), ale prvotním motivem by měla být láska.
Není ve vašem společenství někdo, kdo působí kolem sebe dusno a strach? Jak často lidé vyjadřují za váš sbor, za sebe navzájem vděčnost? Jak vy sami jste těmi, kdo spíše kritizují a těmi, kdo spíše povzbuzují? Kdy naposledy jste někomu poděkovali, sdělili, že si ho vážíte?
Zaměření na Boha
Myšleno tak, že se naše společenství nezaměřuje na skutky, metody, činnost, morálku. Toto vše až druhotné. Člověk žijící pod zákonem žije z toho, co udělal pro Boha. Opakem je potom život na základě toho, co udělal Bůh pro mne.
Toto je dost složité určit, přesto pohovořte o tom, jak vnímáte sebe i vaše společenství právě v kontextu tohoto posledního bodu.
Závěr
Tato druhá část rozhodně nemá vyznít jako soud nad svým společenstvím. Zakončete tedy toto setkání modlitbami vděčnosti za váš sbor, skupinku. Zároveň proste za ty oblasti, kde vidíte potřebu změny.