List do Smyrny
Andělu církve ve Smyrně piš: Toto praví ten první i poslední, který byl mrtev a je živ:
„Vím o tvém soužení a tvé chudobě, ale jsi bohat; vím, jak tě urážejí ti, kdo si říkají židé, ale nejsou, nýbrž je to spolek satanův! Neboj se toho, co máš vytrpět. Hle, ďábel má některé z vás uvrhnout do vězení, abyste prošli zkouškou, a budete mít soužení po deset dní. Buď věrný až na smrt, a dám ti vítězný věnec života. Kdo má uši, slyš, co Duch praví církvím: Kdo zvítězí, tomu druhá smrt neublíží.“ Zj 2, 8 -11
Město Smyrna známe dnes pod jménem Izmir. Ve starověku se o tomto městě říkalo, že se jedná o korunu, ozdobu a klenot Asie, zároveň se jednalo o město kosmopolitní, o křižovatku mnoha kultur a to i díky své přístavní poloze. Tedy podobně jako náš sbor byl sbor ve Smyrně, stejně jako i sbor v Efezu, o kterém byla řeč minule, sborem velkoměstským.
Když čteme listy do sedmi sborů, pak Smyrna je charakteristická tím, že je jediným sborem, kterému Jan nic nevyčítá. Zároveň ale když čteme o situaci, ve které se sbor nacházel, pak ta nebyla moc záviděníhodná, protože lidé ve sboru prožívali utrpení a to především kvůli své víře. Jinými slovy víra přináší komplikace, protože někdy člověk jde proti proudu.
Podíváme se na tři oblasti, které Jan komentuje a se kterými se více či méně potýkáme.
Vím o tvém soužení a tvé chudobě, ale jsi bohat. Existují dvě oblasti života, v kterých když se nám nedaří, tak to těžko snášíme. Jednak když nás někdo nemá rád a když máme finanční tíseň. Zkráceně řečeno problémy ve vztazích a majetková nejistota. K tomu bychom ještě mohli přiřadit třetí oblast a tou je zdraví, ale zde se píše jen o prvních dvou. Lidé ve Smyrně prožívali pronásledování a slovo chudoba zde použité znamená doslova hmotnou nouzi. V tomto kontextu slovo jsi bohat působí divně. Jak může být bohatý ten kdo nemá peníze? Zřejmě mnozí z nás tuto situaci neprožíváme, chudých mezi sebou moc nemáme. Zároveň Jan nám zde sděluje, že bohatství věřícího, nebo skutečné bohatství nesouvisí s našimi financemi. Věrnost Bohu zapříčinila, že věřící ve Smyrně zchudli, ale přesto o nich Jan mluví jako o bohatých. Proč? Protože mají něco, co se nedá měřit penězi. Mají bohatství v Kristu (Fp 4, 19). Písmo na mnoha místech varuje před majetkem. Neodsuzuje ho, ale varuje před jeho silou, svůdností, tím, že nám dává falešný pocit bezpečí a jistoty, že vlastně nahrazuje Boha. Jen o jedné skupině lidí Ježíš říká, že jen velmi těžko vejde do království nebeského – je to u bohatých. Tento text nebo varování je u Matouše, Marka i Lukáše. Naštěstí je zde dovětek, že co je u lidí nemožné, je možné u Boha, ale varování je zde hodně silné. Třeba dodat, že se to týká i mnohých z nás. Pokud máme finanční zdroje, majetek, pak abychom si z nich neudělali Boha, tak nás Bůh učí štědrosti. I to, jak dáváme ukazuje, jak mu důvěřujeme. Zároveň jsme nabádáni, abychom svoje poklady ukládali v nebi což se nepochybně dělo u věřících ve Smyrně.
Vím, jak tě urážejí ti, kdo si říkají židé, ale nejsou, nýbrž je to spolek satanův – slova o urážkách kvůli víře se v tomto listu opakují a nejen v něm. Táhnou se celým Novým Zákonem. Německý bohoslovec D. Bonhoeffer napsal: Satan se vloudil do církve tak, že ji odloučil od Kristova kříže. Chceme se pod Kristovým křížem radovat a ne trpět. Bonhoeffer uvádí text z Marka, v kterém Petr nabádá Ježíše, aby se vyhnul kříži. Jedná se o jediné místo, kde Kristus někoho nazval satanem. Píše, že myšlenka křesťanství a následování bez utrpení je satanská. Vstupujeme do boje, ale boj bez utrpení není bojem, ale pouhou hrou. V uvedených textech jsem chtěl ukázat, že utrpení do života křesťanů patří a to nikoli především utrpení ve smyslu nemocí či bolestí, ale utrpení, které prožíváme díky naší víře. Možná, že slovo utrpení je v některých situacích příliš silné, použijme tedy slovo trápení či nepříjemnosti.
Asi ne všichni máme kvůli víře problémy, ale někteří někdy ano. Víra v Ježíše někdy druhé lidi provokuje, někdy to, že nejedeme s davem vzbuzuje nevoli, někdy některé věci nechceme kvůli víře dělat nebo naopak dělat máme a není to druhým po chuti. Nedávno jsem byl na jakési konferenci, kde byli věřící z řady zemí z mnoha míst světa. Jedna z věcí, která mě překvapila, bylo pronásledování věřících. Nyní nemám na mysli jen severní Koreu, Čínu nebo řadu muslimských zemí, kde jsou věřící kvůli víře pronásledováni a vězněni, ale i část Evropy, Ameriku a Kanadu. Zde věřící nejsou dáváni do vězení, ale pokud mohou být za některé postoje, které vychází z biblického učení vyhozeni z práce nebo soudně popotahováni. Nepříjemné na tom je, že už jen za názor vám hrozí postih. Problémy ale věřící člověk může mít od své rodiny, ve třídě, v kolektivu tedy v různých kontextech. PJK na soužení ve světě připravoval svoje učedníky: „To jsem vám pověděl, abyste nalezli ve mně pokoj. Ve světě máte soužení.“ (J 16, 33) „Když se již spolu s nimi nevrháte do téhož proudu prostopášnosti, dráždí je to a urážejí vás.“ (1 P 4, 4) Petr píše, že už naše odlišnost někdy provokuje. A přesně to prožívala církev ve Smyrně navíc od lidí, od kterých bychom to moc nečekali – od těch, kteří byli nábožensky založení. Jenže ten, kdo na naší víře provokuje je Ježíš. Nedávno jsem četl nějaký článek od jednoho křesťanského autora, kde se rozvášnil, že máme být věrni pravdě. Chápu, pokud to píše filozof. Ale z pera křesťana – publicisty se jednalo o populistické klišé. Proč nenapsat, kdo je ta Pravda? Zvláště když „ten někdo“ o sobě řekl já jsem ta pravda? Důvodem je, že v akademických kruzích se toto nenosí a napsat o tom, že máte být věrni Ježíši znamená vysloužit byste si nálepku fanatika nebo fundamentalisty. Naštěstí křesťanům ve Smyrně a po nich mnoha dalším podobná nálepka a někdy ještě mnohem horší nevadila a proto zachovali věrnost.
Neboj se toho, co máš vytrpět. Hle, ďábel má některé z vás uvrhnout do vězení, abyste prošli zkouškou, a budete mít soužení po deset dní. Buď věrný až na smrt, a dám ti vítězný věnec života.
Třetí věc se týká zkoušek a utrpení. Jan věřící povzbuzuje k věrnosti a zároveň používá jistý protimluv. Spojuje smrt s vítězným věncem, který dostávali vítězové sportovních klání. Jenže smrt přece není výhra! I v našem jazyce máme slovní spojení „podlehl nemoci“, což znamená, že člověk prohrál svůj boj o život. Zde je to opačně. Tím, že byl věrný až na smrt, vyhrál… Jan nejen věřícím ve Smyrně ale i nám ukazuje, že zkoušky musí přijít jakkoli se nám z pochopitelných důvodů nelíbí a modlíme se, aby se nám vedlo dobře. Nikdo se nevyžívá v utrpení, zároveň právě utrpení někdy prověří na čem stojí naše víra.
Apoštol Petr píše: Z toho se radujte, i když snad máte ještě nakrátko projít zármutkem rozmanitých zkoušek, aby se pravost vaší víry, mnohem drahocennější než pomíjející zlato, jež přece též bývá zkoušeno ohněm, prokázala k vaší chvále, slávě a cti v den, kdy se zjeví Ježíš Kristus. 1 P 1, 6
Ano, čteme dobře, máme se ze zkoušek dokonce radovat! Toto zní jako určitý druh sebemrskačství, sebepoškozování?! Písmo nás ale nevybízí, abychom předstírali, že nás něco nebolí, že je nám příjemné, když procházíme vztahovými trápeními, když nás někdo zesměšňuje kvůli naší víře atd. Když čteme o ukřižování PJK, pak nevidíme Krista, který se při bičování a křižování směje. Toto by bylo popírání toho, jak nás Bůh stvořil. Spíše se jedná o postoj ve smyslu „Pane, použij si to, čím nyní procházím, ke svojí slávě a k mému prohloubení vztahu s tebou. Dej, ať mě tato zkouška posílí“.
Chtěl bych to ukázat na vyznání dívky jménem Jony. Když jí bylo 17, utrpěla úraz a od krku dolů ochrnula. Díky svému úrazu každou neděli narazila na následující problém. Součástí liturgie sboru, do kterého chodila, bylo, že kněz vyzval přítomné, aby poklekli a modlili se. Udělali to všichni kromě Joni. „Když všichni klečeli, rozhodně jsem budila pozornost. A nemohla jsem zadržet slzy“. Neplakala ale sebelítostí, plakala proto, že pohled na lidi klečící před Bohem byl nesmírně krásný. Byl to obraz nebe. Pak plakala při dalším pomyšlení: Jak se svými zkroucenými, ohnutými prsty, atrofovanými svaly, zdeformovanými koleny a bez citu od ramen dolů, budu mít jednoho dne nové tělo, lehké. Budu moci skákat, kopat, cvičit aerobik… a budu moci dělat to, že vděčně pokleknu na uzdravených kolenou a budu tiše klečet u Ježíšových nohou. Náš problém někdy je, že vidíme pouze realitu vezdejšího života nikoli realitu, kterou popisuje Joni. Jan ukazuje křesťanům ve Smyrně ještě jinou perspektivu. „Pokud víme, že toto není jediný svět, jediné tělo, jediný život, který kdy budeme mít – že jednoho dne budeme mít dokonalý život, tak, pro někoho paradoxně, jsme najednou schopni začít skutečně žít. Najednou nás největší životní úzkosti nesvazují, najednou můžeme projevit odvahu a podstoupit riziko. Můžeme čelit nejhorším věcem s nadějí, že naše trápení pomine. Když se Ježíš ukazuje učedníkům, ukazuje jim jizvy. Proč byl pohled na jizvy tak důležitý? Když viděli Ježíše bez jizev, vnímali sami sebe jako budoucí příslušníky nebeského parlamentu. Když ho viděli s jizvami, začali si uvědomovat, že by něco podobného mohlo potkat i je. Když ho viděli vzkříšeného s jizvami, poznali, že jizvy, které jim zkazili život, jim ho ve skutečnosti zachránili. Stejné se stane i s naší bolestí a naším smutkem. Poznáme, že to nejhorší, co nás kdy potkalo, jen umocní naší radost. Radost z té nádhery bude větší o každou jizvu, kterou si neseme. Pokud uvěříme zprávě o vzkříšení, o tom, že smrt nemá poslední slovo, život se pro nás nestane traumatizujícím bojem o přežití a zabezpečení se. Staneme se svobodnými.“ (Citováno z Keller T. , Kristův Kříž) Pak totiž i o nás platí, že kdo zvítězí, tomu druhá smrt neublíží.
Závěr: Jan v listu do Smyrny ukazuje na tři oblasti našich životů. Na to, v čem je skutečné bohatství, na překážky a trable, které s sebou nese následování Krista a které jsou více či méně přirozenou součástí následování a nakonec na utrpení a zkoušky, které náš život doprovází a které nemají být tím, co nás v konečném důsledku potopí.
Otázky do skupinek:
Koukněte do mapy a zkuste najít Izmir, pokuste se zjistit, zda jsou v Izmiru nějaké křesťanské sbory.
Jan píše o tom, že věřící ve Smyrně jsou bohatí, byť reálně byli chudí. Jak bys popsal „být bohatý v Kristu“? Je to dosti abstraktní vyjádření, proto ho zkuste zkonkretizovat.
Jak bys sám sebe ohodnotil v souvislosti se štědrostí, o které jsme hovořili? Jak štědrost souvisí s následováním Krista?
Máš nějaké zkušenosti s nepříjemnostmi kvůli své víře? O co šlo a jak jsi se s tím vyrovnal? Vyrovnáváš? Proč lidi někdy provokuje naše víra, když jim tím nijak neubližujeme?
Jak se radovat ze zkoušek?
Přečtěte si závěr tohoto kázání (vyznání Jony a citát od Kellera) a přemýšlejte, jak něco z toho velmi konkrétně aplikovat do vašich zkoušek a zápasů.