List do Pergamu
Andělu církve v Pergamu piš: Toto praví ten, který má ostrý dvousečný meč: „Vím, kde bydlíš: tam, kde je trůn satanův. Avšak pevně se držíš mého jména a nezapřel jsi víru ve mne ani ve dnech, kdy můj věrný svědek Antipas byl zabit mezi vámi, tam, kde bydlí satan. Jen to mám proti tobě, že u sebe máš zastánce učení Balaámova. Jako on učil Baláka svádět syny Izraele, aby se účastnili modlářských hostin a smilstva, tak i ty máš některé, kteří zastávají učení Nikolaitů. Proto se obrať! Ne-li, brzo k tobě přijdu a budu s nimi bojovat mečem svých úst. Kdo má uši, slyš, co Duch praví církvím: Tomu, kdo zvítězí, dám jíst ze skryté many; dám mu bílý kamének, a na tom kaménku je napsáno nové jméno, které nezná nikdo než ten, kdo je dostává.“
Město Pergam bylo jedním z center náboženského života v malé Asii. Mimo jiné se zde nacházel se oltář Dia Olympského, jen jeho půdorys byl 37x34 metrů. Dnes je tento oltář v Pergamonském muzeu v Berlíně. Pak zde byl velmi silný kult císaře Augusta, který měl mj. tituly jako Pána a dokonce Spasitel a Bůh, což pochopitelně bylo v příkrém rozporu s tím, co vyznávali křesťané. Protože mnozí z křesťanů odmítali takto Augusta nazývat, dostávali se do sporů s vládnoucí mocí. Zřejmě z těchto důvodů Jan píše, že se křesťané nacházejí tam, kde je trůn satanův. Jinými slovy Jan tyto kulty a chrámy nepovažuje za nějakou kulturu, ale v textu čteme za trůn satanův. Jiná věc byla, že odpor vůči těmto kultům stál některé první křesťany život – především odmítnutí státního kultu císaře.
Chtěl bych se zastavit nad následující věcí. Když jsem si připravoval toto kázání, zdálo se mi, že mám-li být aktuální, pak nemám o čem mluvit. Nikdo nás, díky Bohu, kvůli víře nepronásleduje a mluvit o satanovi jako o reálné osobě, která se dokonce nějak projevuje, je v našich kruzích někdy na úrovni tvrzení s čerty nejsou žerty. Asi nikdo z nás nepopírá realitu satana, ale možná spíše něco jako princip zla. Zdá se, jako by to Jan příliš hrotil. Ano, v Pergamu byli různé kulty, ale proč hned vyrukovávat s tvrzeními o trůnu satanově. Nebylo by moudřejší, kdyby Jan křesťany v Pergamu spíše povzbudil k větší toleranci a vyzval je k mezináboženskému dialogu? Nebo k tomu, aby si s okolními kulty šli místní křesťané zameditovat?
Písmo na mnoha místech o realitě satana píše. Nečteme o něm na každé druhé stránce, ale čteme o něm dost na to, abychom jeho existenci brali vážně. Je duchovní bytostí, tedy nikoliv neživým principem zla. O satanovi čteme v sedmi SZ knihách a každý NZ autor jeho existenci potvrzuje. V evangeliích se o satanovi píše 29x, z toho 25x o něm hovořil Kristus. Jen velmi stručně kým je: Je vládcem tohoto světa (J 12, 13), bohem tohoto světa (2K 4 ,4), vládcem nadzemských duchů (Ef 2, 2), duchem působícím v těch, kteří vzdorují Bohu. Nevládne tomuto světu, ale má vliv, působí ve strukturách našeho světa, skrze konkrétní lidi.
Téma zla a satana by vydalo na samotné kázání, tématem je ale list do Pergama. Chci ukázat, že máme-li tak jako pergamští nad satanem zvítězit, nemá-li mít na nás a mezi námi vliv, pak je třeba držet se Krista a zároveň si uvědomovat, že tato reálná bytost existuje a že nás chce zničit.
Nejde o to žít následně v jakési konstantní vyšinutosti, ale v bdělosti. Jan má odvahu napsat do Pergamu – to co se zde děje je ďábelské a my jsme součástí duchovního boje, který se pak promítá ve viditelné realitě. V podobě útlaku, ale i rozdělení, hříchu atd.
Zároveň Jan chválí sbor v Pergamu, že v těžkých dobách se nezřekl Krista, nenechal se svést satanovými útoky, a Krista nezapřel ani uprostřed zkoušek. I v tomto listu vidíme, že víra věřícím přinášela problémy v podobě pronásledování, ale navzdory tomu se víry nezřekli a nerelativizovali ji.
Pak ale přichází výtka: Jen to mám proti tobě, že u sebe máš zastánce učení Balaámova. Jako on učil Baláka svádět syny Izraele, aby se účastnili modlářských hostin a smilstva, tak i ty máš některé, kteří zastávají učení Nikolaitů.
Stručně k Balákovi a Balaámovi. Balám byl pohanský věštěc a kvůli pověsti o účinnosti jeho kleteb ho najal moábský král Balak, aby proklel izraelské kmeny, jež se právě chystaly vstoupit do zaslíbené země. Dříve, než Balaám dorazil k Balakovi, aby odvedl svou práci, Bůh ho varoval, aby nejezdil. Když se přes varování přece jen vydal na cestu a jel na své oslici, postavil se mu Hospodinův anděl do cesty a promluvila k němu i jeho oslice. Balák nakonec nejen že odmítá proklít Izrael, ale naopak na adresu Izraelců místo kleteb pronášel požehnání. To popudilo Balaka, který si ho původně najal k opačnému účelu. Tedy zde je Balaám kladná postava, která odmítá přestoupit Boží řády. Jenže později se mu vše zřejmě rozleželo v hlavě a asi ho trápil ušlý zisk. Proto se pak se o něm dočítáme, že radí, aby se skrze vnadné Moábky a ženy midjánských spojenců pokusil svést Izraelce k páchání smilstva, což se nakonec skutečně podařilo a mezi Izraelci to napáchalo mnoho neštěstí. Petr to pak komentuje, když popisuje falešné učitele: „Oči mají plné cizoložství a nepřestávají hřešit, svádějí nepevné duše, srdce mají vycvičené v hrabivosti; jsou to synové prokletí. Opustili přímou cestu a zbloudili, když se dali na cestu Balaáma, syna Beórova, kterému se zalíbila mzda za nepravost.“ (2 P, 2, 14)
V této souvislosti je pak jmenována sekta Nikolaitů. Šlo o skupinu, které striktně dělila člověka na duši a tělo s tím, že pokud je duše čistá, může si tělo dělat co chce. Tedy užívat si co se mu zamane a neřešit, zda se jedná o hřích.
Ranná církev, ale i církev jako taková vždy zápasila s tím, aby byla solí a světlem tomuto světu, aby existovaly mosty do církve, zároveň aby se z těchto mostů nestala cesta světa do církve a aby církev neztratila svoji slanost. A tak na jednu stranu máme Velké poslání v Mt 28 a na stranu druhou je na mnoha místech výzva k oddělení se od tohoto světa. Jako křesťané vždy budeme mít tendenci být v jednom z extrémů – v tomto případě se úplně ze světa stáhnout, tedy mimo toho nejnutnějšího, jako je chození do práce nebo splynout a žít úplně stejně jako svět. V některých kruzích to pak znamenalo, že existoval nepsaný výpis toho, co křesťan nedělá, kam nechodí a co nemá. Na jednu stranu to mělo výhodu, že se člověk chránil slovy Bible, před „poskvrnou světa“, ale časem takto uzavřené sbory ztratily vliv na svoje okolí. Druhý extrém byl, že se jakákoliv odlišnost vymazala, jenže výsledek byl stejný jako u prvního. Ztratila se slanost.
Jan ukazuje na to, že v kontextu Pergamu je účast na modlářských hostinách špatná a říká vůbec tam nechoďte. Zároveň jinde Pavel píše: Pokud tedy jde o to, zda se smí jíst maso obětované modlám, víme, že modly ani bohové tohoto světa nic nejsou a že jest jen jeden Bůh. 1 K 8, 4
Řekli bychom tedy, proč dělat z masa obětovaného modlám a míst, kde se toto maso jí, takovou vědu? Prostě v tom mám svobodu. Ano, jenže Pavel v této souvislosti přidává ještě jeden text: Pokud jde o maso obětované modlám, víme, že ‚všichni máme poznání‘. Poznání však vede k domýšlivosti, kdežto láska buduje. Tedy existuje zde ještě jeden princip a tím je láska a s ní související ohled na druhé. Zároveň jen my sami víme, co zvládneme a také co nezvládneme. Pergam vzhledem k nábožensko-společenskému nastavení byl nastaven tak, že bylo lepší se jistým věcem, oblastem nebo i lidem vyhnout.
Jan pak ještě zmiňuje smilstvo. Jak vidno z tohoto dopisu, sexuální pokušení se nevyhýbalo ani prvním křesťanům. Stane se, jenže tyto a další věci byli spojeny s učením Nikolaitů. Proč jsem řekl stane se… protože padáme, hřešíme a to v nejrůznějších oblastech. Pokud člověk hřeší, pak cesta ven je pokání jenže existuje i druhá cesta – najít cestu, jak to či ono okecat, vysvětlit, relativizovat. Mikulášenci dokázali logicky a teologicky vysvětlit, že sexuální nezřízenost je vlastně v pořádku a nejen to – dokonce je součástí toho, jak Bůh člověka stvořil. Prostě člověk je tělo a duše, tělo má svoje potřeby, stejně tak duše. Duše je důležitější než tělo a máme o ni proto ni pečovat. Tělo pak nechat co mu je vlastní. Duše se má spojit s božským ať tomu říkáme jakkoli a tím se nasytit, tělo se má spojit s jiným tělem, vyhovět si a tím se rovněž nasytit. Možná to zní bizardně, ale chci jen ukázat, že vše se dá vysvětlit, když chceme a když tomu i trochu pomůžeme. Trocha psychologie, trocha náboženství a vysvětlíte co chcete.
Ježíš se zde představuje slovy ten, který má ostrý dvousečný meč, a tato slova jsou i na konci listu: budu s nimi bojovat mečem svých úst. Přirovnání Božího slova k meči používá list Židům: Slovo Boží je živé, mocné a ostřejší než jakýkoli dvousečný meč; proniká až na rozhraní duše a ducha, kostí a morku, a rozsuzuje touhy i myšlenky srdce. Žd 4, 12 Stejně tak Pavel když popisuje Boží zbroj, píše: přijměte meč Ducha, jímž je slovo Boží. Ef 6, 17. Jak to souvisí s tím, co jsem říkal o relativizaci některých oblastí? Tak, že je to Boží slovo, které když poctivě čteme, když mu nasloucháme, když se jím necháme formovat, tak nám pomáhá, abychom rozlišili pravdu od lži. Neříkám že vždy a ve všem, netvrdím, že vše a vždy je jasné a černobílá, ale stejně tak není vše šedivé a nejasné. Mikulášenci v Pergamu místo pokání, o kterém se v Písmu píše, vymýšleli nejrůznější pěkně znějící teorie, ale v posledku byli mimo.
Na konci textu čteme o skryté maně, která je v kontrastu s jídlem z pohanských hostin. Mana byl pokrm, kterého se Izraelci nepřejedli, který je sytil a dodával sílu uprostřed těžkých dní na poušti. Jako by zde Jan ukazoval i na duchovní pokrm, kterého se nepřejíme a který nám může dát jen Pán Bůh a zároveň na hostinu, kterou zakusíme s Kristem.
Závěr: Žijeme v duchovním boji, který se odráží ve viditelné realitě toho, jak žijeme. Jsme konfrontováni s realitou satana, toto nás nemá vést k úzkosti, ale k následování Krista. Zároveň nám tento dopis ukazuje, že máme být moudří ve styku se světem. Být v něm a zároveň nebýt jeho součástí. Jsme varováni před nečistotou, zároveň když selžeme v čemkoliv, nejen v oblasti sexu, cesta zpět je pokání, nikoliv ve vytváření nějakých teorií, proč jsem to či ono musel udělat. List končí nadějí, že existuje jiná strava, než je ta, co lidé jedli na pohanských hostinách – je to skrytá mana, pokrm, který se nepřesytí. Pokrm, který je Kristus.
Otázky:
Přečti si pozorně list do Pergamu s sdílej se s dalšími, co tě v něm nejvíce oslovilo a proč?
Pokud věříš, že ďábel existuje a působí v našem světě – kde a jak vidíš jeho působení a jak se mu bránit? Jak to praktikuješ ve svém životě?
V textu čteme (v souvislosti s účastí na pohanských hostinách): „Jako křesťané vždy budeme mít tendenci být v jednom z extrémů – v tomto případě se úplně ze světa stáhnout, tedy mimo toho nejnutnějšího, jako je chození do práce nebo splynout a žít úplně stejně jako svět. Druhý extrém je, že se jakákoliv odlišnost vymazala, jenže výsledek byl stejný jako u prvního. Ztratila se slanost.“ Co posle tebe hrozí nám a co s tím dělat?
Jedna z herezí Mikulášenců bylo, že nezáleží, co si dělá tělo, klíčová je duše. Následkem pak byl sexuální hřích, který se v Pergamu vyskytoval. Na něj dojeli i Izraelci vlivem Bileámova učení. V čem je jeho síla?
V textu se píše o ostrém meči, ke kterému je na jiných místech přirovnáváno Boží slovo, které proniká na rozhraní ducha a duše. Jak se ti daří Písmo číst a s Písmem žít? Jaký má vliv na poznání pravd a lži. Přece nic není černobílé, ani Bible… Proč na četbu a meditaci nad Biblí máme někdy tak málo času?
Co z přečteného textu pro tebe bylo nejvíce inspirativní a proč? Co bys chtěl případně změnit, dělat jinak?