Zjevení 10 - 11
Ve výkladu Zjevení se dostáváme k 10 kapitole. Vidíme podobný výjev jako v knize Daniel: Pozvedl jsem oči a spatřil jsem, hle, jakýsi muž oblečený ve lněném oděvu. Na bedrech měl pás z třpytivého zlata z Úfazu. 6 Tělo měl jako chrysolit, tvář jako blesk, oči jako hořící pochodně, paže a nohy jako lesknoucí se bronz a zvuk jeho slov byl jako hrozný hluk. 7 Já Daniel jsem to vidění viděl sám. Muži, kteří byli se mnou, žádné vidění neviděli, ale padlo na ně veliké zděšení a uprchli do úkrytu. 8 Zůstal jsem sám a viděl jsem to veliké vidění, ale nezůstala ve mně síla. Velebnost mé tváře se změnila a byla zcela porušena; nezachoval jsem si sílu. 9 Slyšel jsem zvuk jeho slov a jak jsem zvuk jeho slov uslyšel, přišly na mě mrákoty a padl jsem na tvář, totiž tváří na zem. 10 A hle, dotkla se mě ruka a zatřásla mnou, takže jsem se pozvedl na kolena a dlaně rukou. 11 Muž mi řekl: "Danieli, muži vzácný, pochop slova, která k tobě budu mluvit. Stůj na svém místě. Jsem poslán k tobě." Když se mnou mluvil to slovo, stál jsem a chvěl jsem se. 12 Řekl mi: "Neboj se, Danieli, neboť od prvního dne, kdy ses rozhodl porozumět a pokořit se před svým Bohem, byla tvá slova vyslyšena a já jsem proto přišel. Dan 10, 5 – 12
Jedná se o Božího posla, který vystupuje v Boží autoritě. Ve Zjevení čteme, jak sestupuje z nebe, zahalen v oblak. Nad jeho hlavou byla duha, jeho tvář byla jako slunce, nohy jako ohnivé sloupy. Oblak je symbolem Boží „šekiny“ – tedy Boží slávy a majestátu, duha je znamenám smlouvy mezi Bohem a člověkem a zároveň symbolem Božího milosrdenství. Stejně tak tvář jako slunce ukazuje na Boží slávu, protože Boží tvář nikdo neviděl, stejně tak se jen těžko dívá do slunce. Daniel když popisuje svoji vizi, tak na něj padne zděšení. O Janovi na tomto místě nic takového nečteme, ale určitý moment strachu je naznačen v tom, že dotyčný „vykřikne jako lev“ a na jeho vzkřiknutí se ozve sedmero zahřmění. Zřejmě většina z nás slyšela lva vrčet jen v ZOO, a když zavrčí, najednou jsme rádi, že je mezi ním a námi klec. Opět se zde setkáváme s Božím majestátem, který budu respekt a úctu. Do tohoto obrazu dostává Jan knihu nebo svitek s tím, že když jej pozře, bude se mu zdát sladký jako med, ale v žaludku mu zhořkne. Velmi podobný obraz čteme v Ezechielovi: Řekl mi: "Lidský synu, sněz, co máš před sebou, sněz tento svitek a jdi, mluv k izraelskému domu." 2 Otevřel jsem tedy ústa a on mi dal ten svitek sníst. 3 Řekl mi: "Lidský synu, nakrm své břicho a naplň své útroby tímto svitkem, který ti dávám." Snědl jsem jej a byl mi v ústech sladký jako med. 4 Řekl mi: "Lidský synu, nyní jdi k izraelskému domu a mluv k nim mými slovy. 5 Nejsi přece posílán k lidu temné mluvy a těžkého jazyka, nýbrž k domu izraelskému, 6 ne k mnohým národům temné mluvy a těžkého jazyka, jejichž řeči bys nerozuměl; kdybych tě poslal k nim, poslechli by tě. Ez 3, 1 - 6
Trochu mi popisovaný děj připomíná známý trik jak dostat do dětí medicínu, která někdy bývá nechutná. Dáte jim ji s cukrem nebo sirupem, a když je v puse, nedovolíte to vyplivnout. PB skrze posla svoje proroky takto nechce nachytat, ale oběma se svitek zdá nejdříve sladký. Jenže pak přijde „druhé kolo“ – Janovi svitek zhořkne, Ezechielovi sice ne, ale slyší podobná slova jako Jan: „Jdi a mluv, nebo jdi a prorokuj“. Oba pak slyší, že to co mají vyřídit nebo prorokovat, není nic po srsti hladící, nic co by lidé chtěli slyšet.
Zastavme se na chvíli u otázky proroctví. Když se podíváme na Ezechiele a do jisté míry i na Jana, potom to, co mají sdělit, se netýká až tak budoucnosti, ale spíše interpretace dějů, které probíhají. Petr o proroctví píše toto: Toho si buďte především vědomi, že žádné proroctví v Písmu nevzniká z vlastního pochopení skutečnosti. 2 P 1:20 Jinými slovy proroctví je něco jiného, než politická analýza v novinách. Jedná se o určitý nadpřirozený vhled do dějů, které prožíváme a které nějak interpretujeme. Možná bychom mohli říci vhled z Boží perspektivy, poznání co nám tím či oním dějem Bůh sděluje, co od nás chce. Jiná věc je, že proroctví má být posuzováno, aby se zabránilo samozvancům, kteří říkají „tak praví Hospodin“, ale jedná se pouze o jejich myšlenky. Někdy slýchávám, že mezi námi není proroctví. Může být, ale položil bych otázku ještě jinak – zda to nejsme my, kdo proroctví neslyšíme. Znáte Ježíšovo „prorok není prorokem ve své vlasti“. Klasický výklad je, že neposloucháme ty, kteří nám káží, vedou atd. Ale ono to může znamenat i to, že když jsme doma – ve svém duchovním domově - ve sboru, neslyšíme. Proto je třeba prosit Pána, aby dal proroctví a abychom měli otevřené uši. Další věc je Pavlovo Chtěl bych, abyste všichni mluvili jazyky, ale ještě více, abyste měli prorocký dar. Neboť ten, kdo mluví prorocky, znamená víc než ten, kdo mluví ve vytržení - ledaže by jeho řeč byla vykládána, aby z toho církev měla užitek. 1 Kor 14, 5 Pavel povzbuzuje církev k tomuto daru. Ten nijak nerozporuje kázání či vyučování, ale doplňuje. Jiná věc je, že často – v textu Zjevení jasně, je proroctví určité napomenutí, zastavení. Falešní proroci se vyznačovali tím, že prorokovali pokoj, pokoj a žádný pokoj nebyl. Proto proroci nebyli v lásce, proto Ježíš kárá Židy, že kamenují své proroky. Zároveň - stále ještě na prahu roku se můžeme modlit, aby nám PB sesílal prorockou řeč. Tedy určitý nadpřirozený vhled do situací, které prožíváme. Druhá věc, kterou v textu Zjevení vidíme je, že Boží slovo, které Jan pozře, zhořkne. Jde o to, že někdy je slovo přirovnáváno k medu nebo k jiným příjemným pochutinám, někdy ale zhořkne a to když nás napomíná nebo prostě ukazuje na věci, které nechceme slyšet. Nebo – konkrétně v obou uvedených textech, když nás k něčemu konkrétnímu vyzývá. Zde jdi a vyřiď poselství od Hospodina. Nemusí to ale být jen „vyřiď poselství“. Jiný příklad čteme v ev. Jana: Zeptal se ho potřetí: "Šimone, synu Janův, máš mne rád?" Petr se zarmoutil nad tím, že se ho potřetí zeptal, má-li ho rád. Odpověděl mu: "Pane, ty víš všecko, ty víš také, že tě mám rád." Ježíš mu řekl: "Pas mé ovce! 18 Amen, amen, pravím tobě, když jsi byl mladší, sám ses přepásával a chodil jsi, kam jsi chtěl; ale až zestárneš, vztáhneš ruce a jiný tě přepáše a povede, kam nechceš." 19 To řekl, aby mu naznačil, jakou smrtí oslaví Boha. A po těch slovech dodal: "Následuj mne!" 20 Petr se obrátil a spatřil, že za nimi jde učedník, kterého Ježíš miloval, ten, který byl při večeři po jeho boku a který se ho tehdy otázal: "Pane, kdo tě zrazuje?" 21 Když ho Petr spatřil, řekl Ježíšovi: "Pane, co bude s ním?" 22 Ježíš mu řekl: "Jestliže chci, aby tu zůstal, dokud nepřijde, není to tvá věc. Ty mne následuj!" J 21, 17 – 22
Dříve jsi dělal, co jsi chtěl, ale později tě někdo jiný přepáše a povede, kam nechceš… Petr se otáčí a jakoby říkal – OK to beru, ale co tento? Doufám, že i jeho někdo povede, kam nechce. Ať je to spravedlivé! PJ odpovídá – to není tvoje věc, ty mě následuj. Tak jako zde i v dalších textech říká prorokovi, ale i každému z nás – tebe jsem vyvolil ke specifickému úkolu, neřeš úkoly ani poslání druhých. Myslím, že nás tímto PB vyzývá, abychom se ptali co ode mě Pane, chceš? Jaký je můj úkol? Kam mě vedeš? Nevyhýbám se něčemu, do čeho mě voláš?
Děj pokračuje a na scénu přichází dva svědkové, o kterých se píše, že konají prorockou službu vv. 6. a kteří jsou oblečeni v žíněný šat, který byl znamením pokání. Zároveň jsou přirovnáváni k olivě a svícnu. Svícny hořely díky olivovému oleji a někdy olej je symbolem Ducha svatého, který je zdrojem svědectví o Kristu. Čteme, že tito svědkové během své prorocké služby mají zpočátku velikou moc. Přesto přichází šelma, která je zabije. Nevíme, kdo jsou tito dva svědkové, nicméně mají podobnou moc jako Mojžíš a Eliáš. Dokáží poslat mor jako Mojžíš, zastavit déšť jako Eliáš. M. a E. se objevili jako svědkové na Hoře proměnění s Ježíšem, zároveň představují zákon a proroky, tedy dosvědčují Ježíše. Jsou dva, protože svědectví ve SZ muselo být potvrzeno dvěma svědky. Zároveň ukazují, že evangelium Ježíšovo má dva rozměry – jeden, který je uvážlivý, systematický, stejně tak druhý, který je extatický, poetický a vizionářský. Oba dva proroci vydávají svědectví o Ježíšovi. A tak tato dvojice svědectví ukazuje na rozum a cit, mysl a pohyb, pravou a levou mozkovou hemisféru, muže a ženu, zásadu a vášeň, evangelikály a letniční. I v tomto je různorodost křesťanských svědků. Jsou dva různí svědkové, ale z jejich úst vychází jeden a tentýž oheň. Jenže přes jejich moc, zakouší to, co mnozí z nás. Zkoušeli jsme svědčit, ale nic nepřišlo, svědectví se odráželo od druhých jako od skla. Když se díváte do knihy Zjevení, potom během jejich života svědkové zakouší pronásledování a nakonec jsou zabiti. Mají čas tři a půl roku – toto je doba, po kterou Antiochus znesvěcoval chrám, po kterou Římané dobývali Jeruzalém, kdy Nero pronásledoval církev nebo doba, po kterou Ježíš působil na zemi. Je to doba problémů a vzpoury. Když přichází svědkové na scénu, poprvé se na scéně objevuje šelma a dochází k velké konfrontaci, která se ještě bude opakovat.: Dítky, nastala poslední hodina; a jak jste slyšeli, že přijde antikrist, tak se nyní vyskytlo mnoho antikristů; podle toho víme, že nastala poslední hodina. 1J 2, 18
Během let vešlo do světa mnoho antikristů, mnohokrát lidstvo předpovídalo, že se jedná o naplnění proroctví o konci časů. Důležitější ale je zde vidět, že antikrist přichází, aby kazil svědectví o Kristu a bojoval proti Božímu lidu a to jak ve viditelné, tak i neviditelné poloze. Je to asi i naše zkušenost – svět nechce slyšet o Kristu a svědectví o něm působí nenávist. Proto se někdy svědectví zalekneme. Proto někdy nevíme co a jak říkat. Kdosi na toto řekl: „Nevíte, co byste řekl? Pak snězte svitek podobně jako Jan. Nejde o to, co říkáte. Jde spíše o to, kdo jste. Jsme povolání k tomu, abychom byli svědky. Musíme strávit Boží slovo a pak je žít.“ Pastýř krmí ovce ne proto, aby mu vyzvraceli žrádlo pod nohy, ale aby ho strávily a proměnily ve vlnu. Stejně tak i trávíme Boží slovo, které se skrze nás stává pravdou a svědectvím o této pravdě.
Když se vrátíme k svědkům, potom ti jsou nakonec přemoženi šelmou a potupeni. Dokonce nesmí být ani pohřbeni. Podle židů nepohřbený člověk nemohl být vzkříšen pro věčnost. Tedy se svědky to vypadá jako někdy s naším svědectvím – nepodaří se, nikdo nenaslouchá, nefunguje to. Jenže když po třech a půl dnech svědkové vstanou z mrtvých, činí lidé ve Zjevení poprvé pokání. Vyšlo to, jenže svědkové už nejsou. Jsou vzkříšeni, už se nepodílí na popisovaném dramatu. Je to tak, že „výsledek“ slova, které rozséváme, někdy vidíme, někdy ale nikoli. Když se podíváme na svědky, kteří vstanou z mrtvých, připomíná nám to Ježíše – tedy jeho tělo, které vstalo z mrtvých. Jenže oni vlastně jsou jeho tělem. Lidé nevidí Krista, ale je resp. nás. Proto chce mít JK za svědky lidi, nikoli učebnice, počítače nebo traktáty. Církev – tedy my, jsme jeho tělem a on žije v nás. Na konci 11 kapitoly zazní poslední polnice a opakuje se to, co se stalo při Kristově ukřižování. Chrámová opona se roztrhla, Boží chrám v nebesích se otevřel. Díky svědectví věrných se přístup k Bohu otevřel všem. I když přichází antikrist, aby bojoval proti věrným, ti nad ním vítězí skrze krev beránka.
A tak i když jsou tyto kapitoly nesnadné ke čtení, i když v nich vítězí antikrist, vidíme i druhou stranu reality a tou jsou Kristovi věrní, kteří v jeho síle vydávají svědectví. Vidíme rozevřenou svatyni a v ní schránu, která připomíná Boží věrnost. Pohled na schránu je jako tečka za neklidnými kapitolami, kterými jsme procházeli. Zároveň tento pevný bod potřebujeme kdykoli prožíváme něco z toho, co jsme četli v těchto kapitolách.
Na závěr můžeme Pána prosit, aby nám dal slovo proroctví a zároveň abychom proroctví dokázali přijímat. Můžeme prosit i za ty, kterým svědčíme, kteří nám leží na srdci, kteří nás možná svým cynismem a reakcemi sráží – podobně jako šelma srazila svědky ve Zjevení. Zároveň v tom všem se můžeme radovat z toho, že opona je otevřená, že každý má přístup do svatyně, kde je – symbolicky – truhla smlouvy, tedy zaslíbení nikdy se tě nezřeknu, nikdy se tě nevzdám…