List do Laodiceje
Zj. 3:13 – 20, dopis do Laodiceje.
Kdo má uši, slyš, co Duch praví církvím.“ Andělu církve v Laodikeji piš: Toto praví ten, jehož jméno jest Amen, svědek věrný a pravý, počátek stvoření Božího: „Vím o tvých skutcích; nejsi studený ani horký. Kéž bys byl studený anebo horký! Ale že jsi vlažný, a nejsi horký ani studený, nesnesu tě v ústech. Vždyť říkáš: Jsem bohat, mám všecko a nic už nepotřebuji! A nevíš, že jsi ubohý, bědný a nuzný, slepý a nahý. Radím ti, abys u mne nakoupil zlata ohněm přečištěného, a tak zbohatl; a bílý šat, aby ses oblékl a nebylo vidět tvou nahotu; a mast k potření očí, abys prohlédl. Já kárám a trestám ty, které miluji; vzpamatuj se tedy a čiň pokání. Hle, stojím přede dveřmi a tluču; zaslechne-li kdo můj hlas a otevře mi, vejdu k němu a budu s ním večeřet a on se mnou. Kdo zvítězí, tomu dám usednout se mnou na trůn, tak jako já jsem zvítězil a usedl s Otcem na jeho trůn. Kdo má uši, slyš, co Duch praví církvím.“
Úvod
Laodikea bylo prosperující město a obchodní křižovatka, město, které se mimo jiné proslavilo i očním lékařstvím na což naráží i Jan. Zároveň Laodikea neměla vlastní zásoby vody a tak se voda musela přivádět z větší vzdálenosti a někdy než se dostala do města, byla již vlažná a nebyla dobrá na pití.
Na rozdíl od jiných sborů, kterým píše Jan ve Zjevení, zde není žádná chvála, ale hned od počátku se ozývá varování a napomínání. Přitom se Laodikejští nedopouštěli žádného hříchu, který by jim Jan vyčítal, na rozdíl od jiných sborů mezi sebou netrpěli žádné falešné učitele. Otázka je, proč tolik příkrosti? Kritiky?
Nejsi studený ani horký… tuto výtku je potřeba vidět na pozadí již naznačené geografické polohy. V okolí Laodikee byla města Hierapolis, kde byly léčivé prameny a Kolosy, kterými protékala řeka. Horkost pramenů v Hierapolis nebo chlad řeky v Kolosách mělo léčivý nebo občerstvující charakter. Oproti tomu vlažná voda zvláště v horkých klimatických podmínkách, kde se město nacházelo neobčerstvila a neměla ani léčivý charakter. Nebyla nepitná, ale byla nechutná. A k takovéto vodě přirovnává Jan sbor. V našem jazyce používáme rčení „neslaný-nemastný“. Studenost nebo horkost je ale extrém, není lepší zůstat někde mezi? Není jedna nebo druhá krajní polovina znamením fanatismu nebo radikality? Navíc když člověk zůstává někde uprostřed, pak si nechává otevřené dveře na obě strany.
Podle čeho dochází Jan k závěru, že sbor je vlažný? Podle jakých kritérií tuto polovičatost posuzuje? Odpověď je ve slovech „vím o tvých skutcích“. Kdyby mi toto někdo řekl, pak bych na něj vystřelil protiargument, že spasení není ze skutků, že druhé nelze posuzovat podle skutků, že ti, kdo skutky konají, nemusí být automaticky zbožní lidé. To vše je jistě pravda, zároveň jakkoliv skutky nejsou jediným ukazatelem na to, jak následujeme Boha, zároveň se nesmíme dostat do druhého extrému kdy na skutcích nezáleží a klíčové je, co vůči Bohu cítím a jak intenzivně svůj vztah prožívám. Pokud hovoříme o vztahu s Bohem, nebo dokonce o lásce k Bohu, potom lásku dost dobře nelze oddělit od skutků. Myslím, že existuje následující skutečnost. Můžeme něco udělat pro někoho, aniž bychom ho milovali, třeba z pocitu povinnosti, viny či donucení. Dost dobře ale nelze někoho skutečně milovat, aniž bychom mu to vyjádřili i skutky. Dobrý skutek lze oddělit od lásky, ale lásku nelze oddělit od dobrého skutku.
Zároveň ale i když miluji nebo mám rád, musím se někdy kousnout. Tedy skutky pro Pána Boha nebo v Božím jménu nejsou cestou ke spáse ani k tomu, abychom si zasloužili Boží lásku, ale vyjádřením lásky a vděčnosti. Zároveň se nemusí jednat jen o skutky, ale o celkový přístup k životu a k víře. Jan se dívá na Laodikejský sbor a vlastně říká, když se dívám na tvůj život, pak je to tak nějak napůl. Plácáš se někde uprostřed. Víra a skutky se přirozeně doplňují.
Sebespokojenost
Myslím, že Janovy výtky vychází nejvíce kvůli verši 17 – „myslíš si, že máš všechno“… na něco podobného narážel Ježíš při sporu s farizei. Na sebespokojenost. Jan zřejmě narážel i na následující skutečnost. Když město v roce 60 n.l. postihlo zemětřesení, ani nepotřebovalo státní pomoc od císaře. Tak dobře na tom Laodikea byla, co se materiální stránky týkalo. Zřejmě podobný pocit jistoty se přenesl i do duchovního stavu. Jak jsem již říkal, tak tvrdá slova, jako jsou v tomto listu bychom čekali spíše na adresu sboru, který se dopouští nějakých zásadních prohřešků např. proti desateru. Největší problém zde nebyl jakýsi „křiklavý hřích“, ale pocit sebeuspokojení. Pocit, že vlastně už nic nebo v některých jiných překladech nikoho nepotřebuji. Laodicejští nebyli ateisté, zcela jistě věřili v Boha, jen ho k životu nepotřebovali. Byli slovy Pána Ježíše byli „zdraví“, tedy těmi, kdo nepotřebují lékaře. Můžeme jen spekulovat proč tomu tak bylo, snad díky zabezpečení své lokality. Víme ale, že pocit duchovní samolibosti Boha uráží.
Když přemýšlím sám nad sebou a kladu si otázku, kdy jsem v tomto roce Boha nejvíce potřeboval, pak teoreticky stále, ale reálně když se stal nějaký průšvih. Dříve s dětmi, nebo když se porouchalo zdraví, když nastal nějaký konflikt atd. Tedy v určitých kritických životních momentech. Jenže je málo „potřebovat“ Boha, jen když mi teče do bot. Takovýto přístup k Bohu jej redukuje na jakousi modlu. Nakonec podobně někdy smýšlejí i nevěřící. I někteří z nich se modlí v těžkých situacích. Jak moc Boha potřebujeme, jak moc s ním počítáme, se spíše ukazuje v každodenních rozhodnutích ať je nám zle nebo dobře. Nebo možná ještě více když je nám dobře. Když sledujeme dějiny církve, pak růst církve se nezastavil během pronásledování, ale když pronásledování církve skončilo a církev se začala mít dobře. To se jí stalo osudným. Jakoby satan změnil taktiku na když to nejde po zlém, půjde to po dobrém. Na jednu stranu jistě nikdo netouží po utrpení, na stranu druhou nezvlažnět, když je nám dobře je někdy výzva.
Lék
Jan vyjmenuje pět negativních věcí, které na sboru vidí: Jsi ubohý, bědný a nuzný, slepý a nahý. To není málo a člověk si klade otázku, jak je možné to na sobě nezpozorovat? Odpověď je jednoduchá – je. To, co na první pohled vidíme u druhých někdy u sebe nepozorujeme. Sbor a my též někdy připomínáme krále v pohádce o císařových nových šatech. Pointa této pohádky je nejen v tom, že se všichni, včetně císaře stydí přiznat pravdu – tedy že žádné šaty neexistují, ale i v tom, že pravdu nakonec vykřikne malé dítě, tedy kdosi, kdo nemá předsudky a hlavně kdo se nestydí za to, že nazve věc tak, jak je. Doslova v pohádce čteme: „To jsou přece ty císařovy nové šaty. To je ale nádhera!“ volali nadšeně lidé. Nikdo nechtěl dát znát, že je nevidí. Až najednou zvolalo jedno malé dítě: „Císař je nahý!“ Dítě totiž neví, co se má a nemá. Pointa pohádky, ale i našeho textu je sebeklam. Král v pohádce se současnou terminologií uzavřel do své sociální bubliny, kde není nikdo, kdo by mu otevřel oči a kde se všichni navzájem utvrzují o tom, že vše je jak má být. Bylo tomu tak vždy, v době sociálních sítí je to ještě o něco snadnější než dříve.
V našem textu problém duchovní nahoty neřeší malé dítě, ale přečištěné zlato, bílý šat a mast k protření očí. Co konkrétně tyto tři obrazy znamenají je řečeno v dalším, shrnujícím verši – vzpamatuj se a čiň pokání. Co konkrétněji znamenají tyto tři obrazy a co mají společného s pokáním? Jak je aplikovat v životě?
Ryzí zlato – čím větší žár, tím více se spálí nečistoty ve zlatě a tím je zlato ryzejší, ale zároveň je ho méně. Představte si, že máte hroudu zlata, a dáte ji nad oheň. Postupně zlato ubývá, ale má větší hodnotu. Nyní jste před rozhodnutím. Buď mít hodně zlata, ale s menší hodnotou nebo mít zlata málo, ale cennějšího. Otázka je, zda si chci nechat pročistit i svůj život? Dám Bohu k dispozici oblasti, které si možná držím a které mě brání následovat Krista? Nechat si tyto oblasti přečistit Bohem může bolet, protože to znamená změnu. Chci to?
Bílý šat a nahota - poprvé čteme o nahotě a studu v ráji. Lidé se začali zakrývat v okamžiku, kdy zhřešili. Zde se píše o bílém šatu, který má zakrýt smutnou duchovní realitu, tedy nahotu Laodicejského sboru. První obraz evokoval výzvu – Pane Bože přečisti můj život, vezmi si, co ti brání tebe následovat. Na to navazuje druhý obraz - znovu mě oblékni, dej mi novou sílu, novou spravedlnost, nové vybavení do života s tebou. Toto se děje skrze pokání. Bílá barva symbolizuje čistotu, neposkvrněnost a svatost, kterou získáváme díky PJK skrze pokání.
Mast k protření očí – v listu Efezským čteme následující modlitbu: Ef 1:17 Prosím, aby vám Bůh našeho Pána Ježíše Krista, Otec slávy, dal ducha moudrosti a zjevení, abyste ho poznali18 a osvíceným vnitřním zrakem viděli, k jaké naději vás povolal, jak bohaté a slavné je vaše dědictví v jeho svatém lidu a jak nesmírně veliký je ve své moci k nám, kteří věříme. Abychom něco mohli změnit a nepodlehli podobnému sebeuspokojení jako sbor v Laodiceji, potřebujeme vidět především sami sebe, zároveň toto není cílem. Cílem je to, co poznáme, že se Bohu nelíbí mu vydat a přijmout odpuštění. V okamžiku, kdy nám Bůh třeba i skrze druhé něco nepříjemného o nás ukáže, pak nás toto všechno nemá vést k depresi, smutku, ale k pokání. Pavel píše ke 2 Kor 7:10 následující: „Zármutek podle Boží vůle působí pokání ke spáse, a toho není proč litovat, zármutek po způsobu světa však působí smrt
Závěr
Text končí známou výzvou – pozváním se k večeři, tedy ke společenství, kdy ona pomyslná klika je na naší straně. Bůh klepe, my ale musíme, nebo také nemusíme otevřít. Zároveň je zde jistá selekce – výzva je mířena jen některým: „Těm, kdo zaslechnou jeho hlas“. Tedy Boží hlas se dá přeslechnout. Asi není moc hlasitý a zároveň okolo nás je mnoho jiných hlasů. Moc bych každému přál, aby nepřeslechl Boží hlas, aby Boží hlas nepřeslechl i tento sbor. Zároveň abychom měli odvahu i otevřít a pozvat Boha k večeři – tedy k velmi úzkému společenství. Přál bych, abychom Ježíše nenechali stát někde v předsíni nebo na verandě. Jsou zde však dva háčky. Jeden plane ze samotného textu – Boží hlas nezaslechne ten, kdo si myslí, že je v pohodě, že vlastně zas až tak moc Boha nepotřebuje a kdo podle toho žije. Druhý háček – pozvání Boha může způsobit změnu plánů. Přesto jsem si jistý, že pokud ho pozveme, nikdy si neřekneme, že jsme udělali chybu.
Otázky k textu:
Jsou v tvém životě oblasti, kde vnímáš, že kvůli tomu, že následuješ Ježíše, potřebuješ větší rozhodnost?
Jak se u tebe v životě projevuje závislost na Bohu, která je zde vnímána jako opak sebeuspokojení? Jak tuto závislost v dobrém slova smyslu budovat?
V textu se píše o skutcích. Jakou ve tvém životě víry hrají roli?
Stalo se ti někdy, že jsi v něčem prozřel ve smyslu, že jsi byl konfrontován s něčím, co bys měl změnit? Jak jsi reagoval? Je něco, o čem si myslíš, že bys změnit měl?
Přečti si pozorně tři kroky popsané v souvislosti s pokáním. (zlato, šaty a mast) Jak se tato oblasti projevují v tvém životě?
Co tě v tomto dopise nejvíce oslovilo a proč?