Zj 4 - K jádru uctívání

Dostáváme se k místu, kde se kniha Zjevení odkládá. První kapitoly s radami sedmi sborům jsou „praktické“, jakmile ale dojdeme ke slovům o otevřených dveřích do nebe a Janově vytržení, zdá se nám to jako čtení sci-fi. Kdo tento žánr nemusí, možná nebude číst dál. Jedním z důvodů potom je, že to „není praktické“. Nechci obhajovat křesťanství, které je mimo život, které je našimi slovy nepraktické, zároveň důraz na praktičnost v sobě nese jisté nebezpečí – vše je především o mně. Kniha Zjevení je zaměřena především na Boží velikost a slávu. Zároveň ale, když se člověk setká s Boží velikostí, leccos to potom ovlivní i v jeho životě. Kdosi napsal, že Zj 4 je prvním krokem do zahrady, kterou jsme v Gn 3 opustili. Kdosi toto komentoval: „Pokud tomu tak je, potom bychom měli zahodit ovoce poznání, které jsme v zahradě svírali. Měli bychom opustit postoj, „chci pochopit“, na „rád bych se seznámil“. Jde o to, že Bohu jde především o to, abychom jej poznávali, spíše než pochopili, jakkoli jedno se s druhým nevylučuje.“ Poznání Boha ale má předcházet chápání Boha. B. Pascal toto vyjádřil ve slavné větě „jak daleko je od poznání Boha k lásce k němu“. Nebo řečeno jinak – znát a nemilovat, znamená neznat.

Tedy text Zj 4 vede k Božímu trůnu. Od něj se odvíjí vše další v této knize. Trůn byl symbolem moci, panování a vlády. Když hovoříme o vládě ve vztahu k Bohu, potom se lidstvo rozděluje na čtyři velké skupiny: 1. Žádný pomyslný trůn, tedy Bůh, který vládne, neexistuje. Existuje jen hmota a náboženství je výmyslem lidí (materialismus). 2. Je to člověk, který vládne. Člověk je měřítkem všech věcí (humanismus). 3. Pomyslný trůn není ani prázdný ani na něm nesedí člověk. Sedí na něm Bůh (náboženství). 4. Na trůnu sedí Kristus (křesťanství). Mnoho lidí tvrdí, že je jim odporné věřit v Boha, který chce být uctíván. A o uctívání skutečně kniha Zjevení je. Mám dojem, že se jedná o obrovské nedorozumění a slepotu. Neexistuje člověk, který by něco nebo někoho neuctíval. Otázka nestojí, zda uctíváš, ale koho uctíváš. Nám se dnes zná neuvěřitelné pozorovat hailující Němce, naše lidí zpívající internacionálu, jenže stejně neuvěřitelné je, vidět zástupy lidí jedoucí do Teska přes půl Prahy poté co se dozvěděli o slevě… v podstatě jediné co jsme změnili, jsou chrámy. Dnes je naším chrámem stadion, supermarket… ale lidstvo uctívá dál, pouze nehradilo objekt uctívání. Když se vrátíme do našeho textu, potom nevidíme, jen tušíme, kdo sedí na trůnu. Čteme o jakési bytosti, kterou ale uctívají popsané bytosti. Tento „někdo“ byl jako jaspis a karmeol. Jaspis byl drahokam na náprsníku nejvyššího kněze, stejně tak smaragd a karmeol (Ex 28,17). Zároveň zde vidíme kolem trůnu duhu, kdy duha je od potopy připomenutím smlouvy, Božího milosrdenství (Gn 9). Tedy na jednu stranu veliký trůn, kde sedí Hospodin, který ale ani není popsán, což odpovídá SZ konceptu, že kdyby někdo viděl Boha, zemře. Zároveň je zde ale duha, jako symbol Božího milosrdenství a sebeomezení. Jako bychom v tomto obraze viděli Boží majestát a moc, z které jde strach, a ve stejný okamžik Boží milosrdenství, které nás zve k sobě a říká, neboj se. V Kristu jsem se ti stal otcem. Okolo trůnu vidíme dalších 24 trůnů a na nich 24 starců. Zde je připomenutí SZ bohoslužby, protože kněží sloužící v chrámu, byli rozděleni do 24 tříd (1 Par 24). V dalších kapitolách bychom se dočetli, že oněch 24 starců je odkazem na apoštoly a pokolení Izraele, na kterých stojí Nový Jeruzalém. Tedy především když se podržíme SZ, je zde odkaz na bohoslužbu a s ní spojené uctívání. Tito na sobě mají koruny, jako odznak moci a přesto padají před bytostí ne trůnu a dokonce před ní pokládají svoje koruny.

Do děje vstupují ještě další bytosti, které se podobají býku, člověku, orlu a lvu. Existuje řada výkladů, osobně je mi blízký rabínský výklad (tyto bytosti se vyskytují i v Ez 1, 4 - 28), že každá z těchto bytostí reprezentuje nejmocnější principy živého světa. Člověk – mezi myslícími bytostmi, orel mezi ptáky, býk mezi dobytkem a lev mezi dravci. Tyto mocné bytosti se klaní Bohu. Jiní přirovnávají tyto bytosti k darům, které Bůh dal svým služebníkům. Člověk – moudrost, orel – poznání tajemství nebes, býk – schopnost a ochota sloužit a lev – odvaha a kuráž. Tyto schopnosti jsou ale opět podřízeny Bohu na trůnu. Bytosti mají po šesti křídlech, „plno očí“… Mohou létat, což je symbol neomezenosti, nespoutanosti, mohou vše vidět, což je symbol poznání.

Zde se můžeme zastavit si a konstatovat, že Zjevení je kniha pro fajnšmekry. Teď víme, co který symbol znamená, možná bychom některé symboly vyložili jinak a co s tím?

V tom, co jsme doposud četli je přinejmenším jedno společné. Bytosti obklopující trůn mají moc. Není to řečeno takto technicky, ale všechny symboly k této moci odkazují. Mají moc náboženskou, kterou měli kněží rozdělení do 24 tříd. Mají moc politickou, kterou měli ti, kdo nosili korunu. Mají moc nad prostorem a hmotou – na to odkazují symboly křídel a očí. Mají moc nad druhými – na toto odkazují symboly lva, býka, orla a člověka. Mají jednu z vlastností, kolem které se točí lidský život. Proč toužíme po moci? Protože nám dává nezávislost. Nejde především o moc nad lidmi ve smyslu někoho zotročovat, ale moc nám dávají peníze – díky nim si můžeme zabezpečit jednak budoucnost a jednak máme více svobody. Když máte málo peněz, nemáte moc na výběr, jaký druh zboží si koupíte. Musíte si koupit jen to nejlevnější, což neplatí, pokud jste bohatí. Moc nám dává vlivné postavení, kdy existuje čím dál méně lidí, kteří si mohou dovolit mluvit nám do života, moc nad druhými nám dá přístup k informacím, může existovat duchovní moc nad druhými. Moc nám dává dobrá pověst, protože ta nám otevírá dveře k vlivným lidem. Moc nám dává vzdělání, protože to nám dává větší možnost výběru povolání atd. I když si to neuvědomujeme, život je i o tom mít moc. Ve smyslu – v dobrém, moci ovlivnit život svůj a druhých. Kdysi jsem učil na jedné soukromé škole lidi, kteří chtěli dělat psychologii. Když psali do anonymního dotazníku, proč se na školu hlásí, potom odpověděli – chceme mít nad druhými moc. Dnes bychom mohli říci, že máme moc nad svými životy. Jsme pojištěni, jsme většinou zabezpečeni, můžeme si plánovat počet dětí, když nás něco bolí a když se nejedná o něco vážného, spraví to pilulka. Máme v moci svoje životy tak jako nikdy v  minulosti. Pochopitelně ne zcela, ale více než v minulosti. „Problém“ je, jak se do toho všeho vejde Bůh, který si klade nárok na naše životy a který si dokonce dovolí naši moc omezit. V 2 Kor 4:7 čteme: Tento poklad máme však v hliněných nádobách, aby bylo patrno, že tato nesmírná moc je Boží a není z nás. A v 2 Kor 12:10: Proto rád přijímám slabost, urážky, útrapy, pronásledování a úzkosti pro Krista. Vždyť právě když jsem sláb, jsem silný. Nebo jinak řečeno když jsem bez-moci, mám moc. Písmo nás neučí k jakémusi dobrovolnému ušlápnutí sebe sama, ale k tomu, že cíl a smysl života nemá a nesmí být v budování vlivu nejen nad druhými ale a to snad ještě více, ve svém životě, kdy vše chci mít pod kontrolou. Když se vrátíme do knihy Zjevení, potom vidíme, že bytosti, které ukazují na mnohé druhy či způsoby moci, se podřizují a to proto, že uctívají. Podívejme se na přímou úměru. Vv. 9 bytosti vzdají čest a slávu, poté starci padají na kolena a sundávají si svoje koruny – tedy symboly moci. Poté vyslovují, ty jsi hoden, Pane, přijmout čest a slávu… Jakoby říkali – to co jsme, co máme, co nám patří z toho všeho, ať ti vzejde sláva. Toto je jádro uctívání Boha. Dobře to vystihuje Ž 115,1 -  Ne nás, Hospodine, ne nás, ale svoje jméno oslav pro své milosrdenství a pro svou věrnost!

Začtěme se do Řím 1, 19 – 22: 19 Vždyť to, co lze o Bohu poznat, je jim přístupné, Bůh jim to přece odhalil. 20 Jeho věčnou moc a božství, které jsou neviditelné, lze totiž od stvoření světa vidět, když lidé přemýšlejí o jeho díle, takže nemají výmluvu. 21 Poznali Boha, ale nevzdali mu čest jako Bohu, ani mu nebyli vděčni, nýbrž jejich myšlení je zavedlo do marnosti a jejich scestná mysl se ocitla ve tmě. 22 Tvrdí, že jsou moudří, ale upadli v bláznovství: 23 zaměnili slávu nepomíjitelného Boha za zobrazení podoby pomíjitelného člověka, ano i ptáků a čtvernožců a plazů.

Problém zde popsaných lidí není v tom, že nepoznali Boha, nebo že by jim Bůh málo odhalil. Problém je v tom, že nevzdali Bohu čest a nebyli mu vděčni. Uctívání a vděčnost jsou propojené. Na jednu stranu člověk uctívá Boha, protože vnímá jeho velikost. Toto je obraz Zjevení. Zároveň člověk uctívá Boha, protože vnímá to, co od něj přijal. Naším problémem někdy je, že více vidíme, co by nám Bůh dát měl, co nemáme. Propojení vděčnosti a uctívání je obraz knihy Římanům. Oba dva obrazy dohromady ukazují na uctívání, které vychází z vědomí Boží moci a vděku za život a za mnoho oblastí či věcí, které mám a které jsem si nezasloužil. 

Podívejme se na závěr této kapitoly. Bytosti, které se klaní Bohu, mu říkají, že je hoden přijmout tři věci: Slávu, moc a čest. Mám za to, že přesně o tyto tři oblasti nám v životě jde. Toužíme po slávě, tedy po tom, aby nás lidé obdivovali, aby obdivovali naše děti, naše příbuzné, naše svaly, náš sbor… Moc – v našem případě jde především o vliv, o moc nad svojí budoucností, o možnost ovládat, mít věci pod kontrolou…. A nakonec čest – tedy o to jak vypadám, jak vypadají moje děti, moji nejbližší, jak se druhým jevím, jak jsem brán vážně, jak si mě druzí považují. Bytosti před Božím trůnem tyto věci dávají Bohu s tím, že on je hoden je přijmout. Toto bych se chtěl učit i já. Pane, dávám ti do rukou to kdo, a co jsem. Dávám ti to, protože ti důvěřuji. Dávám ti to, protože se nebojím, že to zneužiješ. Nechci svůj život postavit na svojí slávě, moci a cti. Chci, aby ti z mého života vzešli právě tyto vlastnosti. Pokud něco z toho mám, díky to Bože za to, zároveň vše co mám, patří tobě…