Mojžíš
Ex 2, 1 – 15; 3, 1 – 3; 4, 13 – 14
Dětství
Život Mojžíše začíná dramaticky. Farao má strach z rozrůstající se Izraelské populace. Proto vydá krutý rozkaz – zabít novorozence chlapeckého původu, konkrétně tak, že je hodí do Nilu. Nil byl posvátnou řekou Egypťanů a to především proto, že na něm byli zcela závislí. Nazývali jej otcem bohů a lidí, dárcem úrody a je známo, že Nilu přinášeli i lidské oběti. Proto topení Izraelských chlapců znamenalo více než jen systematické zabíjení. Jednalo se o obětování lidských obětí. Pro našince zní tento příběh velmi krutě. Představa, že moje dítě by mělo být utopeno nebo komusi obětováno zní děsivě. Zároveň ale jisté paralely vidíme i dnes. Od některých rodičů jsem slyšel povzdech – moje dítě bylo něčím špatným pohlceno. Nejednalo se o Nil, ale o špatnou partu, pornografii, alkohol, počítačové hry. Rozkaz pobít prvorozené dal faraon, pohltit to či ono dítě nebylo na rozkaz, ale též se tak stalo díky někomu. Někdo musel drogu vyrobit, někdo musel alkohol prodat atd. A tak najednou vidíme, že příběhem, který se odehrál před mnoha lety, se v lecčems dotýkáme současnosti. Dokonce někdy slýcháváme, že současná doba je v mnohém pro děti záludnější, než byla doba minulá. Neexistuje totalitní stát vedený faraonem či Gottwaldem, nikdo nám nezabíjí naše děti, ale existují jiné způsoby, často velmi rafinované, které se snaží dítě pohltit a zničit. A všichni víme, že naše děti nejsou v bezpečí. Bylo tomu tak kdysi, je tomu tak i dnes.
Příběh pokračuje dál – vidíme obraz, který se nespočetněkrát v dějinách opakoval. Obraz matky snažící se chránit svoje dítě. Každá matka, každý milující rodič se snaží pomoci svému dítěti, chránit ho, poskytnout mu oporu. Někdy to děláme dobře, někdy nešikovně. Nicméně se snažíme svoje dítě ochránit a je pravda, že to chvíli jde. Zároveň čas nám svěřený, abychom na dítě měli vliv, je z hlediska lidského života krátký. O to je neuvěřitelnější, jak tento krátký čas dokážou někteří rodiče promarnit. Čas, který dostala Mojžíšova matka byl krátký. Pouhé tři měsíce. Potom se matka uchyluje k zoufalému činu – udělá provizorní loďku a do ní dá Mojžíše a nechá ho plavat po Nilu. Myslím, že zde je důležitá lekce – děti nám byli svěřeny, leccos pro ně můžeme dělat, ale nemáme je plně pod kontrolou. Příběh, který zde čteme je extrém, svoje děti nebudeme ze zoufalství posílat po Vltavě, nicméně jednou budeme pozorovat, jak nám, obrazně řečeno, odplouvají a jak náš vliv slábne. Nevíme toho o Mojžíšových rodičích mnoho. Je ale řečeno, že byli Izraelité, tedy znali Hospodina. Představuji si, jak malého Mojžíše dávají na vodu a prosí Hospodina, aby se smiloval a zachoval jej. Pokud člověk důvěřuje Pánu Bohu, potom jedna z úžasných věcí je to, že jeho výchova nemusí být poháněna strachem o dítě. Pokud se o dítě budete příliš bát, potom budete schopni a ochotni pro něj udělat všechno a to i za cenu kompromisů. A to je spolehlivá cesta, jak ho charakterově zničit. V tomto příběhu vidíme nepatnou ženu, která ale neposlechne faraona a která důvěřuje Hospodinu. Přál bych vám všem, abyste byli jako Mojžíšova matka, která v důvěře svoje dítě dává Hospodinu.
Mládí
Mojžíš byl vychován na faraonově dvoře. Už více nečteme o jeho rodičích, ale vidíme jeho volby. Zřejmě se jednalo o výbušného muže, který tak jako mnoho mladých lidí příliš nedomýšlel některá svoje rozhodnutí. Kdosi řekl o mládí následující: „Mládí je nejkrásnější dobou života, škoda že musíme nejdříve zestárnout, abychom to poznali.“ Krásné na mládí je mimochodem to, že člověk má mnoho sil a že život je stále neprobádaný, že má v sobě mnoho záhadného, které mladý člověk touží probádat. V našem textu čteme, že mladý Mojžíš kdesi jde a najednou vidí nespravedlnost. Reaguje prchlivě a zabije Egypťana, který trápí jakéhosi Izraelce. Jenže místo pochvaly od vlastních se mu dostane výčitek – kdo tě ustanovil nad námi soudcem? Jinak řečeno – co si vlastně o sobě myslíš? Nehraj si na hrdinu! Místo aby mu poděkovali, že se jich zastal, se proti němu obrací. Myslím, že to muselo Mojžíše pěkně dopálit. Možná to byla první ztráta ideálů mládí. Tragédie mnohých je v tom, že kdysi, třeba v mládí ztratili ideály a stali se z nich cynici. Již vice nedovolí, aby je život zranil. V našem příběhu je vše smutnější o to, že neporozumění přichází od vlastních, což bolí dvojnásobně. Přemýšlím nad tím, kolik lidí se stalo špatnými partnery, špatnými rodiči, prarodiči, nesnesitelnými kolegy proto, že kdysi utržili od života nějakou ránu, která se nikdy nezhojila. Když se vrátíme k Mojžíšovi, potom vidíme že jedno jeho špatné rozhodnutí ovlivnilo část jeho života. V celkové perspektivě ale vidíme, že Bůh i s tímto Mojžíšovým rozhodnutím pracoval. Někdy, když se stane něco špatného nám nebo našim blízký, klademe si otázku proč? Ptám se, zda je toto správně položená otázka. Zda bychom se neměli PB ptát, co mě tím či oním chceš naučit. Tedy ne proč to děláš, ale jak mám reagovat. Mojžíš se zastal svého lidu, problém byl v tom, že ještě nenastal jeho čas. Vykonal jeden snad statečný čin, ale to nic nevypovídalo o jeho charakteru. A to co Bůh chce je, aby v jeho službě stáli lidé, kteří mají proměněný charakter. Proto Bůh Mojžíše vede na mnoho let do exilu, kde jak se dočítáme pase ovce. Tento obraz byste našli jak v Bibli, tak i u jiných starověkých národů. Jde o to, že naši předci přišli na zajímavou věc, která by určitě neškodila žádnému člověku, který je pověřený vést druhé. Ona věc, či princip je, že před tím, než si budeš chtít poradit s druhými, musíš si poradit sám se sebou. Proto budoucí vůdci bývali vyvedeni někam do pustiny, kde museli přežít a vydržet sebe sama. Nebo jinak řečeno – před tím, než se tito lidé naučili stát pódiu, měli se naučit stát pod ním. Dobře to kdosi řekl následujícími slovy: „To kdo jsi, poznáš podle toho co děláš, když tě nikdo nevidí.“ Mojžíše často viděli pouze ovce, které pásl. Moje otázka pro sebe ale každého z nás zní, zda nepotřebujeme samotu. Třeba pár hodin, den, ale samotu.
Dospělost jako úkol
Doposud jsme se dotkli dětství a mládí. Dostáváme se k další periodě a tou je dospělost. Mojžíš je dospělý muž a najednou se mu zjeví Hospodin. Ponechme stranou technické detaily, které nakonec stejně uspokojují jen naši zvědavost a podívejme se na zvěst tohoto příběhu. Onou zvěstí je přijetí poslání zodpovědnosti za svůj život. Pro Mojžíše se jedná o poslání vyvést národ z poroby. Pro nás povolání znamená něco jiného, přesto princip je stejný. V určité periodě života člověk má přijmout určitou výzvu. Některé výzvy plynou z momentální situace – prostě je období, kdy je výzvou být dobrou matkou a ne něčím dalším. Toto období nebude trvat dlouho, ale pokud trvá, jedná se o výzvu a povolání zároveň. To neznamená, že nedělám nic jiného, stejně tak jako být otcem neznamená několik let nevystrčit paty z domu. Zároveň ale není výzva ani životní program zabezpečit sebe a rodinu. To může být řekněme určitá přidaná hodnota, ale pro život to je málo. Představte si, že jednou budete na konci života, budete hodnotit jak jste žili a řeknete si, bylo to skvělý, mám záchodové prkýnko z mahagonu, poslední model Audi, finančně zabezpečené děti a hezký domek. Pro to skutečně stálo žít. Nestálo… skutečně ne. Člověk je stvořen pro něco většího, než o to, aby přežil. Potřebujeme přijmout poslání a pokud máte děti, máme je vést k tomu, aby se stali lidmi poslání. Aby vnímali, že jejich život bude bohatší, když uvidí potřeby druhých, když přijmou cestu, kterou jim připravil Bůh. Jenže v našem příběhu vidíme Mojžíše, jak se hádá s Hospodinem. Celý rozhovor bychom mohli shrnout do slov „Bože dej mi se svým posláním pokoj“. Nakonec je mi s manželkou Siporou a rodinkou dobře, mám své jisté, v minulosti, když jsem byl mladý jsem to už zkusil a dopadlo to špatně. Podruhé stejnou chybu opakovat nebudu. Dej mi pokoj! Nakonec Mojžíš dává Hospodinu dobrou radu – pošli někoho jiného. Jenže Hospodin Mojžíše nenechá a k jeho povolání ho přesvědčí, možná bychom řekli přímo přinutí. Možná se nám to může zdát až despotické, ale raději žít smysluplný byť těžký život, než životem proplouvat bez cíle a vize.
V Ex 33, 13 potom čteme zajímavý zlom: Dej mi poznat svou cestu, abych tě poznal. Tedy chci tě následovat, ale chci následovat tebe, tvoji vůli, ne svoji své-vůli. A Bůh Mojžíšovi skutečně odpoví. V celém dalším příběhu potom vidíme silného muže, který je silným, protože se dotazuje Hospodina a protože je v něm hluboce zakotven.
Stáří
Bible nám ukazuje i závěr Mojžíšova života. Mojžíš nakonec nevejde do zaslíbené země pouze ji uvidí. Přes tuto skutečnost, přes všechny další nesnadné situace, kterým byl vystaven, nevidíme zatrpklého staříka dštícího síru na své okolí, ale starého muže, který je syt svých dní a který žehná (5 M 33). Zároveň je řečeno, že vychoval Jozuem, který byl plný moudrosti, protože na něj Mojžíš položil své ruce (5 M, 34, 9). Z Mojžíšova příběhu víme, že Mojžíš Jozua brával s sebou a stal se mu živým příkladem. To úžasné, co je o Mojžíšovi řečeno je krátká věta, že znal Hospodina. To byl nakonec i zdroj jeho autority. Toto se mimochodem může stát zdrojem autority rodičů. Vzpomínám si na svědectví, které mi říkal jeden kazatel o tom, že když byl mladý, prožil si období vzdoru. Když se vracel nad ránem opilý domů, několikrát zakopl o klečícího otce, který se modlil. Nevěděl za co se modlí, ale tušil, že za něj. Později vyznal, že toto ho nakonec zlomilo a navrátilo zpět k Bohu. Kdo jste v čele nebo kohokoli vedete – od dětí doma až po nějaký tým, jste vystaveni tlakům. Každý tlak je specifický, daný s kým pracujete, ale tlaky existují a existovat budou. Lidé kolem vás hodnotí vaše výsledky. Síla Mojžíše byla, že při všech těchto tlacích byl blízko Hospodinu. Proto se pro něj nakonec nikdy nestalo rozhodujícím ono známé „vox populi, vox dei“, tak jak to dnes vidíme nejen v politice, ale někdy i v církvi. Zároveň přesně toto bylo tajemství jeho moudrého vedení, ve kterém obstál a díky čemu mohl nakonec i pokojně zemřít. Věděl, že jde domů.
Závěr: Viděli jsme čtyři periody Mojžíšova života. V období dětství byla klíčová myšlenka nemáš to pod kontrolou, ale můžeš a máš důvěřovat. V období mládí potom to, že si myslíš, že to máš pod kontrolou, ale nemáš. Zároveň některé špatné okolnosti někdy i z období mládí nás nesmí zatvrdit. V období dospělosti jsme hovořili o přijetí životního poslání a úkolu. Tedy člověk není stvořen proto, aby pouze přežíval jako jakýsi biologický druh. V tomto stavu vlastně ani nemůže být spokojený. A nakonec jsme se dotkli stáří, kdy vidíme Mojžíše jako žehnajícího muže, který i přes těžký život rozdává něco z toho, co v životě přijal. Jakoby se vyplavuje tajemství jeho života, které je popsáno slovy „znal důvěrně Hospodina“. A o to vlastně v životě jde.