Mojžíš - jak neztratit ideály

Mojžíšovi bylo sto dvacet let, když zemřel; jeho zrak nezeslábl a síla ho neopustila. Deut 34, 7

Nemyslím, že bych již byl u cíle anebo již dosáhl dokonalosti; běžím však, abych se jí zmocnil, protože mne se zmocnil Kristus Ježíš. Bratří, já nemám za to, že jsem již u cíle; jen to mohu říci: zapomínaje na to, co je za mnou, upřen k tomu, co je přede mnou, běžím k cíli, abych získal nebeskou cenu, jíž je Boží povolání v Kristu Ježíši.  Fil 3, 12 – 14

Citát: Člověk nezestárne tím, že je zde už řadu let.  Zestárne, když opustí svůj ideál. Léta mohou přidat vrásky na kůži, ale opustí-li člověk svůj ideál, objeví se mu vrásky na duši. Starosti, obavy, pochybnosti a zoufalství jsou nepřátelé, které nás pomalu ohýbají k zemi a obracejí nás v prach, ještě než zemřeme. Mladí zůstaneme, dokud budeme otevřeni vůči všemu, co je krásné, dobré a úžasné, dokud budeme přijímat poselství jiných mužů a žen, přírody a Boha. Nastane-li den, kdy nás přemůže hořkost a pesimismus a kdy nás bude sžírat zoufalství, pak nechť je Bůh milostiv naší staré duši.

Když čteme o posledních okamžicích Mojžíšova života, tak ty jakoby odporují zákonu entropie, který říká, že všechny systémy ztrácejí energii v průběhu času. Tento zákon se vztahuje i na lidi v tom smyslu, že bychom měli postupně ztrácet energii. Když vidíme Mojžíše, pak ten často prožíval velmi složité situace a někdy se přibližoval tomu, co my dnes nazýváme vyhoření, chvíle, kdy byl zoufalý a asi i opotřebovaný. Proto bychom na konci jeho života čekali něco ve smyslu mám toho už dost. Už nemohu dál. Ale čteme něco jiného – síla ho neopustila. Kde bylo tajemství jeho vitality? Kde by mělo být tajemství vitality křesťana? Možná vás napadne nějaký přípravek, který se dá koupit v lékárně, ale chci nabídnout ještě jiné řešení.

Když pozorně čteme text popisující Mojžíše, pak na první čtení se jedná o popis fyziologických funkcí. Prostě dlouho dobře viděl a jeho svaly a kostra se držely v dobré kondici. Tedy kombinace genů a dobré životosprávy. Podívejme se na to ale ještě jinak. Jeho síla ho neopustila, protože jeho oči byly nezkalené. Co to též může znamenat? Jak to číst? Tak, že Mojžíš nikdy neztratil vizi a ideály svého mládí. Jakkoliv jeho život nebyl jednoduchý, vždy Mojžíš následoval Pána Boha. Sice mu ubývali fyzické síly, ale byl stejně vášnivý, oddaný jako na začátku své cesty. Stejné pak vidíme u Pavla, který popisuje svoje hluboké zápasy, strachy, únavu, ale jeho vize a vášeň zůstává. Oba dva pak ukazují, že mládí vůbec není jen nebo především věk. McArtur to vyjadřuje slovy: „Mladí zůstaneme, dokud budeme otevřeni vůči všemu, co je krásné, dobré a úžasné, dokud budeme přijímat poselství jiných mužů a žen, přírody a Boha.“ Kdosi to vyjádřil podobně: „Pokud chcete zůstat mladí, nikdy neslevujte ze svých ideálů‎‎.‎“

Mojžíš nikdy neztratil vizi svého prvního setkání s Bohem v keři, který hořel, ale nebyl spotřebován. Jakoby pak Mojžíš připomínal tento keř: Hořel, ale nebyl stráven. Protože v něm tato vize zůstávala, zůstával plný vnitřní energie, kterou dával okolo sebe. Až do konce života je mužem vize a ideálů, nikoliv zapšklým starcem metajícím blesky a síru. Stejné vidíme u Pavla. Jeho povolání před Damaškem z něj nikdy nevyprchalo a do konce života zůstává člověkem ideálů.

Ideál je něco, co nás převyšuje, navzdory tomu se ho nevzdáváme. Pokud máme ideály, pak přichází i vize, tedy konkrétní kroky, jak svoje ideály naplnit. Jako křesťané pak tyto svoje ideály chceme propojit s Boží vůlí.

Pokud jsem rodič, můj ideály je vychovat dobře svoje děti. To se nemůže povést, nebudou nikdy dokonalé, ale jen proto se nikdy tohoto ideálu nevzdám. Jsem-li učitel, chci být skvělý učitel a předat dětem jak učivo, tak hodnoty. Nebudu nikdy dokonalý, ale jen proto se nikdy tohoto ideálu nevzdám. Pokud mám schopnost vydělat peníze, mám ideál významně přispět na Boží dílo. Možná mi někdy některé obchody krachnou, ale jen proto se nikdy tohoto ideálu nevzdám. Máme ideál, aby Třináctka byla skvělým sborem. Nebude nikdy dokonalá, ale jen proto se nikdy tohoto ideálu nevzdám. Mám ideál… a nyní si dosaďte co chcete. Naše víra a následování Krista se v tom, co děláme, co milujeme, co nás baví, v čem jsme obdarovaní má nějak otisknout a to naše ideály propojuje s Božími vizemi pro nás.

‎Ideály jsou to, co udržuje lidského ducha naživu. ‎Pravidlem tedy je: Nikdy nedělejme kompromisy ve svých ideálech, pochopitelně pokud jsou bohulibé. Pokud zjistíme, že jedna cesta je blokována, hledejme jinou cestu. Pokud zjistíme, že jeden přístup selže, může existovat další. Pokud se naše úsilí nesetká s úspěchem, snažme se dál.

Často nebo skoro vždy úspěch přichází poté, co se nedaří. Je třeba se nevzdávat, pokračovat a nechat se inspirovat ideály i vizí, kterou odmítáme ztratit.

‎Když se Mojžíš ohlédl za svým životem, musel se zeptat, zda vůbec něčeho dosáhl. Čtyřicet let vedl lid, ale nakonec mu byla odepřena šance dosáhnout cíle, kterým byla zaslíbené země. Dal lidem zákony, které často porušovali. Konal zázraky, ale lidé si dál stěžovali. Cítíme jeho potlačené emoce, když napomíná svůj lid: Byli jste vůči Hospodinu vzpurní ode dne, co vás znám. Dt 9, 24 nebo Vždyť já znám tvou vzdorovitost a tvou tvrdou šíji: Hle, už dnes, kdy ještě mezi vámi žiji, vzdorujete Hospodinu; tím spíše po mé smrti! Dt 31, 27 Přesto se Mojžíš nikdy nevzdává nebo nedělá kompromisy ve svých ideálech. Proto fyzicky starý, zůstává duchovně mladý.‎

Když se podíval zpět Pavel, pak napíše: Neboť já již budu obětován, přišel čas mého odchodu. Dobrý boj jsem bojoval, běh jsem dokončil, víru zachoval. Pospěš si, abys přišel za mnou co nejdřív. Démas mě totiž opustil, protože více miloval tento svět, a odešel do Tesaloniky. Krescens odešel do Galacie, Titus do Dalmácie. Jediný Lukáš je se mnou. To nezním moc optimisticky. 2 Tim 4, 10 Nebo: Vím, že po mém odchodu přijdou mezi vás draví vlci, kteří nebudou šetřit stádo.  I mezi vámi samými povstanou lidé, kteří povedou scestné řeči, aby strhli učedníky na svou stranu. Sk 20, 29 – 30 To nezní moc optimisticky, ale navzdory tomu se Pavel nikdy nevzdal svých ideálů i vize.

‎Slyšel jsem větu, že cynici jsou odpadlí idealisté. Začali s velkými očekáváními, pak narazili, zjistili, že věci nejdou tak, jak doufali. Jejich plány byly zmařeny, nedostalo se jim uznání a poct, o kterých si mysleli, že si zaslouží. Nebo prostě jen narazili na nepochopení, na druhé lidi, na svoje limity a vzdali to. A tak se stáhli do sebe, nebo obvinili ze svého selhání okolí. Navíc svoje zklamání začali šířit dál a začali se vysmívat těm, kteří ideály měli. Platí o nich, to co bylo řečeno na začátku: Nastane-li den, kdy nás přemůže hořkost a pesimismus a kdy nás bude sžírat zoufalství, pak nechť je Bůh milostiv naší staré duši.

Rozdíl mezi Mojžíšem a lidmi, které vedl byl v tom, že sice všichni vyšli z Egypta a všichni měli ideály, jenže mnozí je ztratili, když přišli problémy a poté začali hledat viníka.

‎Jedena duchovní napsal, jak se v domově důchodců setkal s ženou, které bylo ‎104 let, přesto měla kolem sebe nádech mladé ženy. Byla bystrá, dychtivá a plná života. Požádal ji o tajemství věčného mládí. S úsměvem řekla: "Nikdy se neboj naučit něco nového." Tehdy jsem zjistil, komentoval onen duchovní toto setkání, že pokud jste připraveni naučit se něco nového, můžete mít 104 a být stále mladí. ‎Pokud nejste připraveni učit se něco nového, může vám být 23 let a jste již staří.‎

Když máme ideály, touhu, leccos se změní, a to i tehdy, když okolnosti půjdou proti nám.

‎Mojžíš se nikdy nepřestal učit, růst, učit, vést. Na konci svého života v Deut 32 a 33 pronese řeč, která je plná vášně a požehnání. Byl to muž, který nikdy nevzdal boj. ‎‎Protože měl ideály, vizi.

Stejně tak Pavel nikdy nevzdal svůj boj, proto když se loučí s Efezskými, tak může říci: Ale já nepřikládám svému životu žádnou jinou cenu, než abych dokončil svůj běh a splnil úkol, který jsem dostal od Pána Ježíše: hlásat evangelium o Boží milosti. Sk 20, 24 Pavel nebyl plnočasový kazatel, ale člověk živící se civilním zaměstnáním. Říkám to proto, že toto není vyznání misionářů, ani kazatelů, ale všech následovníka Krista. V jeho slovech cítíme „mám ideál“.

Žalm 92 končí slovy: Ti, kdo v domě Hospodinově jsou zasazeni, kdo rostou v nádvořích našeho Boha, ještě v šedinách ponesou plody, zůstanou statní a svěží, aby hlásali, že Hospodin je přímý, skála má, a podlosti v něm není!

Žalmista píše, že spravedliví neobviňují Boha a okolnosti ze zla a utrpení světa. Vědí, že Bůh nás zasadil do tohoto světa se vší bolestí, která s tím souvisí. Vědí, že je na nás, abychom konali dobro, které můžeme, abychom přinášeli Boží království tam kde jsme. Přijímají zodpovědnost s vědomím, že přes všechny zkoušky je život privilegium a že si nás Pán Bůh chce použít. To je důvod, proč si můžeme zachovat ideály celý život.

‎Závěr: Nikdy neslevujte ze svých ideálů, pokud jsou bohumilé. Nikdy nepodléhejte porážce nebo zoufalství. Nikdy nepřestávejte jít správným směrem jen proto, že cesta je dlouhá a těžká. Mojžíšovy oči byly nezkažené, protože neztratil vizi, kterou kdysi dostal od Hospodina. Nestal se cynikem. Nestal se zahořklým ani smutným, i když k tomu měl mnoho důvodů. Věděl, že jsou věci, kterých nedosáhne, a tak učil příští generaci, jak jich dosáhnout. Výsledkem bylo, že jeho tělo bylo staré, ale jeho mysl a duše zůstaly mladé. Mojžíš - smrtelník zemřel, ale nechal nám nesmrtelný odkaz. Zároveň druhý Mojžíš, Ježíš Kristus překoval smrt a to, co Mojžíš naznačuje, Ježíš naplňuje. Spolu s ním můžeme jít za ideály, které jsme od něj přijali.

Stojíme společně na prahu nového roku a máme ideály. Mít sbor, kde se lidé obrací ke Kristu, kde se mění lidské životy, kde se máme rádi, kde je skvělá služba dětem, mládeži, kde… zároveň chceme pracovat na svých vztazích s dětmi, partnery, vnášet hodnoty Božího království tam, kde jsme. Jsme naivní snílci? Nejsme. Jen máme ideály a za těmi chceme společně a s Kristem jít.

‎