Štěpán

V té době, kdy učedníků stále přibývalo, začali si ti z nich, kteří vyrostli mezi Řeky, stěžovat na bratry z židovského prostředí, že se jejich vdovám nedává každodenně spravedlivý díl. A tak apoštolové svolali všechny učedníky a řekli: "Bohu se nebude líbit, jestliže my přestaneme kázat Boží slovo a budeme sloužit při stolech. Bratří, vyberte si proto mezi sebou sedm mužů, o nichž se ví, že jsou plni Ducha a moudrosti, a pověříme je touto službou. My pak budeme i nadále věnovat všechen svůj čas modlitbě a kázání slova." Celé shromáždění s tímto návrhem rádo souhlasilo, a tak zvolili Štěpána, který byl plný víry a Ducha svatého, dále Filipa, Prochora, Nikánora, Timóna, Parména a Mikuláše z Antiochie, původem pohana, který přistoupil k židovství. Přivedli je před apoštoly, ti se pomodlili a vložili na ně ruce. Slovo Boží se šířilo a počet učedníků v Jeruzalémě velmi rostl. Také mnoho kněží přijalo víru. Štěpán byl obdařen Boží milostí a mocí a činil mezi lidem veliké divy a znamení. Tu proti němu vystoupili někteří židé, patřící k synagóze, zvané synagóga propuštěnců, a k synagóze Kyrénských a Alexandrijských, a společně se židy z Kilikie a z Asie se začali se Štěpánem přít. Nebyli však schopni čelit Duchu moudrosti, v jehož moci Štěpán mluvil. Navedli tedy několik mužů, aby prohlašovali: "My jsme slyšeli, jak mluví rouhavě proti Mojžíšovi a proti Bohu." Tím pobouřili lid a starší se zákoníky; pak si pro Štěpána přišli, odvedli ho a postavili před radu. Přivedli křivé svědky a ti vypovídali: "Tenhle člověk znovu a znovu mluví proti tomuto svatému místu i proti Mojžíšovu zákonu. Na vlastní uši jsme slyšeli, jak řekl, že Ježíš Nazaretský zboří tento chrám a změní ustanovení, která nám dal Mojžíš." Sk 6, 1 - 14

V tomto oddíle postupně poodhalujeme první organizační kroky první církve. Jinými slovy to, jak se organizmus nikoli stává, ale propojuje s organizací. Počátek církve o Letnicích, o kterém jsem hovořil v předchozím kázání, byl mocný, krásný, živelný a nepochybně vedený Duchem svatým. Čteme o několika tisících lidech, kteří uvěří, kteří se mají rádi, každý den se spolu schází, spolu stolují, jsou svorní, jsou lidem v okolí milí, děje se mezi nimi mnoho mocných činů. Prostě církev jak má být, církev snů. Toto vnímá okolí a k prvním křesťanům se připojují další. Jenže najednou přichází cosi, co bychom čekali všude jinde, jen ne mezi těmito úžasnými a Duchem naplněnými křesťany. Písmo to komentuje stručně: Vznikl mezi nimi spor. Možná bychom si řekli spor? V první církvi? Mezi těmito skvělými lidmi? Co se stalo? Kde byl problém?

Problém byl v tom, že se i v první církvi byli lidé, nikoli andělé. První církev hned na začátku naráží na určité etnické a kulturní odlišnosti a to se jí nevyhnulo, ani když lidé uvěřili. Zde čteme o sporu mezi těmi, kdo byli původem Řekové a kdo byli Židé. Nejednalo se o spor ohledně učení – to má přijít později, ale ohledně organizačních věcí. První církev se snažila působit i v sociální oblasti, což se zde projevovalo tak, že pečovala o vdovy, kterých zřejmě především díky neustálým válkám bylo mnoho. Jenže najednou vyjde najevo, že tato bohulibá snaha není konána spravedlivě a že křesťané z Židů svým vdovám nadržují. Představte si, že bychom ve sboru finančně pomáhali dětem jet na tábor a děti z věřících rodin by dostávali víc. Asi by to vyvolalo poprask. Něco podobného nastalo mezi prvními křesťany. Tedy vidíme zde vztahový problém. Nyní bychom čekali řešení, které přísluší prvotní církvi. Tedy postili se a modlili a čekali do okamžiku, než jim Duch svatý zjeví svoji vůli. Jenže postup je jiný. Udělají organizační zásah a upraví struktury svého společenství.

To nijak nesnižuje jejich duchovnost, ani to nic nevypovídá o modlitebním životě prvních křesťanů, ale spíše to ukazuje, že se jednalo o zbožné lidi a zbožnost se mj. projevuje i modrostí v mnoha běžných sférách života, včetně řízení církve. Zásah, který udělají, je ten, že je třeba rozdělit práci, že církev nemůže a nemá stát na několika stále více přetížených lidech, kteří ostatním poskytují „full-service“. Rozdělení je takové, že jedni se mají věnovat kázání Božího slova, modlitbě a přisluhování při stolech, druzí potom řešení sociálních problémů, v tomto případě pomoci vdovám. Nyní se zamysleme nad tím, podle jakého klíče bychom v podobném případě postupovali my. Na kázání a modlitby bychom dali zkušené a vyzrálé lidi, na pomoc vdovám kohokoli, kdo je alespoň trochu spolehlivý. První oblast je duchovní a druhá praktická. Takto často církev uvažuje a je to proto, že nemyslí biblicky, ale, aniž by to věděla, myslí Platónsky. Byl to Plato, který ostře oddělil duchovní a hmotný svět. Duchovní svět potom nadřadil světu tělesnému a hmotnému. V době první církve se jeho vliv projevoval v podobě tzv. novoplatonismu, který svět ducha a hmoty odděluje velmi striktně. Biblické myšlení je jiné. Je jen jeden svět a ten je nebo není pod Boží vládou. Pokud pod Boží vládou není, je zlý i kdyby se jednalo třeba o kázání a modlitbu. První církev naštěstí myslela duchovně, nikoli platonsky. Proto „obyčejnou“ službou, stejně jako jakoukoli jinou, pověřuje ty, kdo jsou plni Ducha svatého. Jedním z těchto tzv. diákonů je potom Štěpán, ke kterému se ještě dostaneme. Z našeho pohledu je zvláštní, že tak zbožný muž není pověřen výkladem slova a modlitbou. Jenže zbožnost se projevuje ve všech oblastech života a to vidíme právě na Štěpánovi.

Když vidíme Štěpána, pak Bůh skrze něj koná mocné činy, dále čteme, že nikdo nebyl schopen čelit Duchu moudrosti, v jehož moci Štěpán mluvil. Židé, kteří se obávají růstu první církve, protože se křesťané stávají určitou jejich konkurencí, najímají falešné svědky a ti obviňují Štěpána z toho, že se rouhá, že chce zbořit chrám a že mluví proti zákonu. Navedli tedy několik mužů, aby prohlašovali: "My jsme slyšeli, jak mluví rouhavě proti Mojžíšovi a proti Bohu." Tím pobouřili lid a starší se zákoníky; pak si pro Štěpána přišli, odvedli ho a postavili před radu. Přivedli křivé svědky a ti vypovídali: "Tenhle člověk znovu a znovu mluví proti tomuto svatému místu i proti Mojžíšovu zákonu. Na vlastní uši jsme slyšeli, jak řekl, že Ježíš Nazaretský zboří tento chrám a změní ustanovení, která nám dal Mojžíš." Sk 6, 11 - 14

Jinými slovy ho obviňují, že kritizuje jejich tradice, jejich DNA, jejich identitu – tedy chrám a zákon. Toto byly dva zcela klíčové a neuralgické body židovství. Možná bychom čekali, že Štěpán začne hovořit něco ve smyslu, že obojí je k ničemu, že obojí už je mrtvé nebo překonané. Štěpán ale ukazuje, jak se Bůh zjevoval skrze dějiny a zároveň jak Boží lid nebyl schopen nebo ochoten jeho působení vidět. Pak svoji řeč shrnuje slovy, jste tvrdošíjní a máte pohanské srdce i uši! Nepřestáváte odporovat Duchu svatému, jako to dělali vaši otcové. Byl kdy nějaký prorok, aby ho vaši otcové nepronásledovali? Zabili ty, kteří předpověděli příchod Spravedlivého, a toho vy jste nyní zradili a zavraždili. Sk 7, 52 – 53

Obratem máte pohanské srdce a uši je myšleno toto. Nevnímali jste Boha, nerozumíte, co vám chce sdělit a v kontextu celé Štěpánově řeči – nevnímali jste ho ani ve své historii, ani v Písmu ani skrze chrám. Historie, Písmo, chrám ani nic jiného se nemůže a nesmí stát náhražkou Boha. V širším kontextu se vlastně jedná o střet židovské tradice nebo tradice jako takové s živým Bohem. Byl to Bůh, kdo dal Židům Písmo, kdo je vybídl ke stavbě chrámu, tedy nejednalo se o nějaký svévolný počin. Jenže jak říká Štěpán, chrám nemůže Boha uzavřít, nejedná se jakousi boudičku na Pána Boha: Avšak Nejvyšší nepřebývá v chrámech, vystavěných lidskýma rukama, jak praví prorok. Sk 7, 47 Stejně tak se ale Bůh nedá spoutat ani do Písma, do knihy, jakkoli se jedná o Bibli. Zvláště u chrámu ale vidíme nikdy nekončící zápas církve. Bůh nám dá nějaký nástroj, věc, skrze kterou přichází požehnání. Třeba modlitebnu, skvělou službu dětem, výborné chvály, výborné slovo, modlitby 24-7, mateřské centrum atd. Tento nástroj se osvědčí, je pomocí, jenže časem se stane větší jistotou než Bůh sám a člověk se na to či ono upne. Chrám nikdy neměl za cíl nahradit Boha, ale jen a pouze ně něj ukázat, pomoci v uctívání. Stejně nic z toho, co děláme, nemá a nesmí Boha nahradit. V katolické tradici se může jednat např. o znamenání se křížem. Samo o sobě toto není nic zlého, pokud se z toho ale nestane jakýsi magický nástroj ochrany, ale jen připomenutí, že je se mnou Bůh. V naší tradici se může jednat o nějakou službu, o styl bohoslužeb o cokoli, co v posledku místo pomoci nahrazuje vztah s živým Bohem. V širším smyslu tradice vždy vznikala tak, že křesťané našli dobrý způsob, jak se přiblížit Bohu. Např. modlitba v kleče vede k vyjádření pokory, ale nedělá z nás pokorného člověka. Zavřené oči pomohou v soustředění se, ale nedělají z naší modlitby pravdivější modlitbu. Chvály nám mohou pomoci k určitému vnímání Boha, ale neudělají z nás zbožnější lidi, modlitebna nám pomůže se setkávat s Bohem, ale není v ní automat na požehnaná setkání se s Bohem. Služba dětem je dobrý vklad do dětí, ale není automatem na požehnání a na to, aby děti uvěřili. Problém křesťanstva je v tom, že časem se začneme více upínat na určité tradiční formy, více než na PB. Pro posluchače Štěpána to byl Mojžíšův zákon a chrám. A když Štěpán tuto tradici zpochybní, je oheň na střeše.

Druhá věc je, že Štěpán pojmenovává hříchy, kterých se jeho okolí dopouštělo. Říká: „Vy jste zavraždili spravedlivého“. Myslím, že skutečná hloubka našeho křesťanství se ukáže mimo jiné (nejen) ve chvíli, když někdo ukáže na naše hříchy. Když někdo poodhalí, že něco děláme špatně. Reakce Štěpánových posluchačů mohla být pokání, mohli mu poděkovat, že poukázal na něco, co dělali zle nebo toho, kdo je obvinil, umlčet. Druhá reakce je nám lidem bližší.

Důležitější je ale to, co dělá Štěpán. Když to členové rady slyšeli, začali na Štěpána v duchu zuřit a zlostí zatínali zuby. Ale on, plný Ducha svatého, pohleděl k nebi a uzřel Boží slávu i Ježíše, jak stojí po pravici Boží, a řekl: "Hle, vidím nebesa otevřená a Syna člověka, stojícího po pravici Boží." Tu začali hrozně křičet a zacpávat si uši; všichni se na něho vrhli a hnali ho za město, aby ho kamenovali. Svědkové dali své pláště hlídat mládenci, který se jmenoval Saul. Když Štěpána kamenovali, on se modlil: "Pane Ježíši, přijmi mého ducha!" Pak klesl na kolena a zvolal mocným hlasem: "Pane, odpusť jim tento hřích!" To řekl a zemřel. Sk 7, 54 – 60

V knize Skutků se hodně píše o projevech Ducha svatého. Zde je popsáno, jak se Duch svatý projevil zcela naplno skrze Štěpána. Ve chvíli nespravedlnosti, utrpení, ztráty je Štěpán naplněn Duchem, který dělá to, co je jeho úkolem. Ukazuje na Krista. Štěpán vidí Krista, protože je plný Ducha. Naplňuje to, co kdysi o Duchu svatém řekl Ježíš slovy – on mě oslaví. Zároveň dostává sílu odpustit. Toto se odehrává uprostřed nenávisti, zloby a proto to působí jak z jiného světa. V našem textu je jedna malá zmínka. Opodál stojí mládenec, který se jmenuje Saul. Neúčastní se přímo kamenování, ale o to více má čas vidět celou situaci z odstupu, z nadhledu. Jedná se o jednoho z pronásledovatelů křesťanů. Člověka znalého zákona, člověka, který dobře zná slova o lásce k bližnímu a k Bohu i další texty. Mnohokrát tyto a další texty vykládal, výborně jim rozuměl. Jenže toto byla jiná zkušenost. Zde najednou vidí jinou realitu. Vidí živého člověka, skrze něj vidí Krista a možná skrze něj vidí najednou i zákon, pro který horlí jinak. Víme, že Saul uvěřil později, je třeba říci, že nikde se ve svém svědectví na zkušenost s kamenováním nedovolává, ale není chybou si domýšlet, že to, co viděl, na něj udělalo silný dojem. U sebe a svých blízkých viděl náboženství, u Štěpána viděl křesťanství. U sebe viděl snahu mít vše pevně ve svých rukou, viděl zákon odplaty, viděl tradice, o kterých ale tušil, že když padnou, padne celý systém. U Štěpána viděl lásku, viděl skrze něj Krista. Možná poznal, že i když se bude snažit sebevíc, stejně neuspěje.

Otázkou je, jak vlastně příběh interpretovat. Skončil dobře nebo špatně? Pokud jde na světě o nás, pokud je zde Bůh proto, aby nás především chránil, pak se jedná o naprosté fiasko a další důkaz pro ty, kdo tvrdí, že kdyby byl Bůh, pak by nedopustil utrpení. Možná ale život křesťana má jiný cíl a význam – konkrétně to, aby byl vyvýšen Bůh a aby si s mým životem dělal, co chce. Aby si můj život použil pro svojí slávu. Pokud platí to druhé, pak i to, jak končí život Štěpána je vítězství.

Přál bych nám všem, aby i náš život byl životem, v kterém, stejně jako u Štěpána, bude vyvýšen Kristus.