Jákob

ÚVOD – strach z minulosti

Možná že jste se někdy setkali s termínem „spor o smysl českých dějin“. Jedná se o dvě základní koncepce, kdy obě vychází ze stejných dat, ale otázkou je, jak tato data prezentovat. Jedna koncepce je prezentována jmény jako Palacký, Jirásek nebo Masaryk druhá potom např. historikem Pekařem a dalšími. Jedna vidí v např. husitství vrchol českých dějin, druhá pohromu. Jedna dobu rekatolizace relativizuje s tím, že v mnohém se český národ kulturně pozdvihl, druhá vidí v době rekatolizace temno. Možná se vám toto zdá poněkud odtažité, pojďme se tedy podívat na jiný rozměr historie – historii našeho života. Představte si, že jednou bude za tímto mikrofonem stát vaše dítě a bude hovořit o tom, co ho zásadně ovlivnilo. Bude hovořit nejen o určitých faktech, ale především tato fakta bude nějak interpretovat. (Třeba tak, že P13 sebrala A. a M. tátu (-: ) Asi budeme rádi, pokud dítě zmíní, že to, co jsme mu předali, na něj mělo dobrý vliv. Zároveň možná budeme rádi, pokud některá fakta vynechá...

Když čteme příběh o Jákobovi, potom se musíme divit, že dostal do Bible. Jákob jak víme, nakonec dostává nové jméno – Izrael. Jenže původně Jákob znamená úskočný. Jak může Izrael odvozovat svůj původ. resp. svoje jméno od takovéhoto člověka? Nebylo by lepší podobné postavy raději zamlčet? Problém je v tom, že když procházíme jednou biblickou postavou za druhou, vlastně nenajdeme téměř žádnou, která by byla výlupkem ctností a dokonalosti. Toto nám ukazuje na velmi důležitý rozměr biblické zvěsti – že nalézt zalíbení před Bohem není v tom, že dosáhnu stavu dokonalosti ale v čemsi jiném. V čem… k tomu se dostaneme na konci tohoto kázání.

Výchovné kiksy v rodině Izáků

Gen 25, 21, 24 – 34

Příběh začíná tím, že se Izákovi narodí dvojčata. Nicméně jedno se narodí dříve a tím získá prvorozenství. Tedy získá přirozený nárok nejen na dědictví, v tomto případě na půdu, ale stává se i tím, kdo má být hlavním nositelem požehnání a víry pro další generace. Být dědicem byla výsada, závazek a poslání zároveň. Jenže hned na začátku nám dává Bible nahlédnout za oponu rodinných vztahů u Izáků. Izák měl raději Ezaua. Můžeme se domnívat proč – možná proto, že Ezau byl tím, kým Izák nebyl. Izák byl spíše smířlivé povahy, nečteme, že by kdy s někým bojoval. Čteme, jak mu nepřátelé zasypávali studny a Izák místo konfrontace jde a vykope další. Najednou se mu narodí syn, který je lovec, bojovník, který by kdysi na rozdíl od otce o studny možná bojoval. Nechci příliš psychologizovat, ale v tomto nebezpečí je každý rodič – tedy projektovat do dětí to, co nejsem, co jsem nestihl a co bych rád byl.

Oproti Ezauovi vidíme Jákoba, který byl mírný, raději se držel v bezpečí domova a který svojí povahou více připomínal otce. Jákob díky své mírné povaze a lásce k domácímu krbu byl oblíbencem matky. Už zde vidíme první kapičky, které se posléze přelijí v řeku problémů. Oním problémem je nadržování nebo stranění určitým osobám či lidem. Tedy nejedná se pouze o rodinné problémy.

Chci to teď a jak rozhodování ovlivňuje charakter

Na konci kapitoly 25 máme jeden z důležitých zvratů celé knihy – oním zvratem je, že Ezau prodá prvorozenství. Kniha Židům tento moment komentuje: Žd 12:15 Dbejte na to, ať nikdo nepromešká Boží milost; ať se nerozbují nějaký jedovatý kořen, který by nakazil mnohé.16 Ať nikdo není nevěrný a bezbožný jako Ezau, který prodal prvorozenství za jediný pokrm. 17 Víte přece, že když se potom chtěl stát dědicem požehnání, byl odmítnut. Neměl už příležitost k nápravě, ačkoliv ji s pláčem hledal.

Kladu si otázku proč pisatel Židům zdůrazňuje, že Ezau chtěl svůj skutek vrátit, ale už to nešlo. Jakoby to odporovalo Boží milosti. Přece vždy musí být cesta zpět. Zřejmě ale nemusí. Alespoň to vidíme v tomto příběhu. Někdy cesta zpět vede, někdy nevede. Někdy nás nějaké rozhodnutí může nevratně přehodit na zcela jinou výhybku než bychom si představovali. Na nás potom je s touto realitou se naučit žít. Tedy někdy nezměníme to co se stalo, ale jak se s tím, co se stalo, vyrovnáme. Zároveň si všimněme proč Ezau o prvorozenství přišel – zdá se nám to neskutečné, že tak důležitou věc prodá za mísu čočky. Ezau byl zřejmě člověk, který žil pro přítomný okamžik. Teď měl hlad, teď se chtěl najíst. Neřešil jak moc jeho rozhodnutí ovlivní jeho budoucnost. Problém je, že naše přítomné rozhodnutí a skutky ovlivňují náš charakter a to, kým budeme. Nemyslím, že bychom díky tomu měli žít v nějaké sevřenosti, zároveň není pravda, že špatná rozhodnutí jsou špatná jen teď a že příště se rozhodnu jinak. Možná ano, zároveň platí, že z myšlenky sklízím skutek a ze skutku se tvoří skutky – tedy návyky, které potom ovlivňují můj charakter, tedy to, kým jsem. Tedy to, co děláš teď ovlivňuje kým budeš za pár let. K čemu vedeš děti teď určuje, kým jednou budou.

Opět pasivní muž…

Ve 27 kapitole je potom popsán podvod, kterého se dopustí Jákob pod vedením své matky Rebeky. Příběh připomíná to, co známe od Adama a Evy, ale i Abrahama a Sáry. Na scéně je pasivní muž, který podléhá ženě. Vidíme muže, který je tak trochu bez názoru a bez směru. Když ho jeho žena postrčí, tak udělá co chce. Nejde o to, že ho žena někam strká – problém je v selhání, kterého se jak Adam, tak Abraham tak Jákob dopouští. Jak víte, zhruba 15 let jsem se věnoval službě celé církvi. Poznal jsem mnoho sborů a nejen to – poznal jsem i historii těchto sborů. Když jsem se bavil s pastory, starými lidmi, někdy zabrousil i do archivů, potom jeden z možných důvodů dnes některých prázdných sborů je selhání jedné generace mužů. Jak konkrétně? Jako největší problém vidím, že nedokázali nastupující generaci předat Boží věci v duchu následujícího textu: Dt 6:5 Budeš milovat Hospodina, svého Boha, celým svým srdcem a celou svou duší a celou svou silou.6 A tato slova, která ti dnes přikazuji, budeš mít v srdci. 7 Budeš je vštěpovat svým synům a budeš o nich rozmlouvat, když budeš sedět doma nebo půjdeš cestou, když budeš uléhat nebo vstávat.

Mnozí muži vlastně nikoho duchovně nevedli. Mladší generace neviděla svoje otce pracovat s Písmem, neviděla je modlit se (mimo hlasité modlitby po shromáždění), vlastně nikdy s nimi skutečně nesdílela věci o Bohu. Často duchovní výchovu ve sborech i v rodině táhly ženy. Dělali to (na rozdíl od Rebeky) skvěle, ale muži chyběli – tedy ne fyzicky, ale když měli mluvit. A tak muži sice seděli ve staršovstvech, kázali, živili rodiny, ale duchovní vliv neměli nebo měli jen malý. Netvrdím, že tomu tak bylo všude, jen chci povědět, že tam, kde sbor stagnoval či stagnuje byste někdy mohli toto vystopovat. Podobné stopy byste ovšem našli i v mnohých rodinách. Domnívám se, že trend je dnes „hlavně trávit s dětmi čas“. Souhlasím, ale čas není největší hodnota, kterou předáváme nastupující generaci. Pokud předáme jen málo, vychováváme z další generace generaci pasivních dětí. A přesně takový byl Jákob. Vlastně neustále hledal způsob jak vyzrát na život, na Boha a na druhé. Bál se jednat přímo. Proto hledá nějaké zkratky. V podstatě se bychom řekli, že je to takový podvodníček. Zároveň ale dělá to, co viděl doma, co ho učila jeho matka. Kopíruje vzor, který viděl a zažíval, který ho přivedl k prvorozenství. Přesto se Hospodin rozhoduje, že Jákoba promění. Že ho nenechá být oním vychytralým Jákobe, ale že z něj udělá Izraele. Že nechce, aby byl poznamenaný svojí rodinou, ale chce ho poznamenat sám.

Poté, co si Ezau uvědomí, co se stalo, rozhodne se Jákoba zabít. Od chvíle svého podvodu se Jákob stane psancem. Rebeka Jákobovo radí, aby utekl ke svému strýci Lábanovi. Zde začíná Boží škola. Jákob se zamiluje do Ráchel, ale musí odpracovat 7 let aby si ji mohl vzít. Pak mu Lában podstrčí Leu a Jákob musí pracovat dalších sedm let. Pak pracuje u Lábana dál. Nakonec prchá, Lában ho pronásleduje. Nakonec se setkají a uzavřou smlouvu: Gen 31, 38 – 46. Jenže přichází další problém a tím je pronásledování od Ezaua. Uvědomme si, že ale uplynulo skoro 20 let od podvodu, kterého se dopustil. Až ho okolnosti nakonec dostihnou.

            Boj s Bohem

Gen 32, 7 – 9. Ezau Jákoba dostihuje. Nicméně ten zapojuje svoji chytrost, rozděluje tábor na několik vln s tím, že během pobíjení jedněch uniknou druzí (V. 9). Zároveň ale každá vlna přináší dary, aby snad Ezau postupně roztál. Vv. 21. vidíme, že Jákob šel zřejmě v poslední vlně. Nakonec se v noci sebere a uniká před potok Jabok. Tedy příliš nám nepřipomíná válečníka, který jde v čele svých lidí. Jákob je na podobné kroky příliš bázlivý a navíc si v každé situaci ví rady. Navíc mu podobné kroky zatím celkem vycházely.

V Gen 32, 25 -31 čteme klíčovou pasáž o zápase Jákoba s Bohem. Jedná se zvláštní pasáž. Nemyslím si, že cílem pasáže je sdělit technické detaily o tomto zápase, o podobě zápasícího, o „metamorfózách Boha“, atd. Bible hovoří o tom, že oním zápasícím byl Bůh (v. 29). První věc, které je třeba si všimnout je, že čteme zmínku, že Jákob zápasil sám. Stejně jako jeho dědeček Abraham když šel obětovat Izáka, byl sám. Najednou to za něj nikdo nemůže vybojovat, stejně jako kdysi za Abrahamem i teď za Jákobem v jeho klíčové zkoušce nikdo nestojí. Tím není řečeno, že nepotřebujeme společenství, zároveň ale vidíme, že se ve svých rozhodnutích nemůžeme skrývat za druhé. Připomíná nám to jeden spirituál „to já ó Pane můj, stojím tady v modlitbách. Ani kněz můj, ani matka, ani otec, ale jsem to já…“. Jinými slovy máme za sebou různou minulost, prošli jsme různými zkušenostmi, opíráme se o mnohé rady, ale to vše z nás nesnímá zodpovědnost za klíčová rozhodnutí života. Nedávno jsem hovořil s jedním člověkem, který jednoznačně selhal. Svoje selhání neztajil, protože to ani nešlo, ale vždy tam naskakovalo ono „ale“. To moje žena, to kamarádi, to tvrdá výchova. Jenže není to tak – i tento příběh ukazuje na Jákoba, který se musí postavit na vlastní nohy. Druhá věc – jakkoli vidíme Jákoba jako člověka prohnaného, v tomto zápase vidíme, že mu jde ještě o jednu věc – o požehnání. Problém Jákoba až do tohoto zápasu byl v tom, že o požehnání usiloval způsobem, který mu požehnání přinést nemohl. Hodně jsem si to připomínal v souvislosti s naším hlasováním. Vždy je pokušením něco prosadit za každou cenu, lidem v jejich rozhodování tak trochu pomoci. Třeba nějakým srdceryvným duchovním příběhem, nebo manipulací… Stejné platí v jakýchkoli vztazích – prostě člověk „ví“, co je nejlepší a různými způsoby druhé tlačí k obrazu svému. Ono je příznačné, že často cíle, které sledujeme jsou skutečně bohulibé a správné. Nakonec usilovat o požehnání, tak jak tomu bylo v případě Jákoba, je bohulibé. Jenže Bůh se nedívá jen na cíle, ale i na cestu k nim. A ani krásné cíle nejsou ospravedlněním k tomu, abychom volili  zakázané cesty. Zde vidím obrovské nebezpečí duchovní ale i jakékoli jiné manipulace a z ní plynoucího nepřímého jednání. Chci krásné věci, usiluji o vznosné cíle a tak každá cesta je dobré. Není!

Třetí věc – Pán Bůh se ho ptá na jméno. Po všech útrapách, kterými prošel, po snaze vyhnout se Ezauovi musí vyznat, jmenuji se, nebo jsem úskočný. To je vlastně nejen moje jméno, to je můj celoživotní problém. Od té doby, kdy jsem si koupil prvorozenství do teď. To je vlastně můj defekt, který mi brání v tom, aby přijal to, po čem celý život toužím. Stejným způsobem oslovuje PJK Petra, kdy mu říká Šimona a pak Petře. Tedy oslovuje ho starým jménem a až potom skalou. Tato otázka ale není jen otázka, kterou dostal Jákob. PB se ptá i nás – kdo jsi? Kdo skutečně jsi? Co je oním „tvým Jákobem“, co je tím, co stojí mezi tebou a mnou? Pokud s tím něco chceš dělat, musíš to pojmenovat, vyznat a dát mi to. Na začátku jsem vyslovil údiv proč Bůh toto ponechal v Bibli. Proč je Jákob praotcem Izraelců, od kterého odvozují svoje jméno? Protože velikost člověka podle Písma není v bezhříšnosti, ale ve schopnosti svoji hříšnost nahlédnout a pojmenovat. Zároveň jí vydat Bohu. A zde se příběh láme – Jákob dostává nové jméno. Možná bychom PB řekli „zadrž“, přece zatím nic velkého Jákob nedokázal. Dej mu nové jméno až po roční zkoušce! To přece nejde. Tolik let byl mimo a teď mu svěřuješ takovou důvěru. Bůh Jákoba postupně přetvářel. Nic z toho, co zažil nebyla náhoda. Zároveň Bůh bere vážně naše rozhodnutí a důvěřuje nám. Takže to jsme nejen my, kdo důvěřujeme Bohu, ale i on, do důvěřuje nám, což je nepochopitelné, skandální, ale tak úžasného máme Boha. Zároveň právě ona důvěra se stává motorem, abychom ho nezklamali. A důvěra je lepší motivátor než strach. Jákob si ale přesto určitou památku odnese – neznámý mu poraní kyčli a Jákob bude do smrti kulhat. Připomíná nám to slova apod. Pavla:

2 Kor 12:6 I kdybych se chtěl chlubit, nebyl bych pošetilý, vždyť bych mluvil pravdu. Nechám toho však, aby si někdo o mně nemyslil víc, než co na mně vidí nebo ode mne slyší.

7 A abych se nepovyšoval pro výjimečnost zjevení, jichž se mi dostalo, byl mi dán do těla osten, posel satanův, který mne sráží, abych se nepovyšoval.

8 Kvůli tomu jsem třikrát volal k Pánu, aby mne toho zbavil,

9 ale on mi řekl: "Stačí, když máš mou milost; vždyť v slabosti se projeví má síla." A tak se budu raději chlubit slabostmi, aby na mně spočinula moc Kristova.

10 Proto rád přijímám slabost, urážky, útrapy, pronásledování a úzkosti pro Krista. Vždyť právě když jsem sláb, jsem silný.

Pavel hovoří o tom, že je slabý, ale právě proto je silný. Proč? Protože si tak poručil? Ne. Protože mu nic jiného nezbývá. Jákob už nemůže před Ezauem utíkat, protože kulhá. Musí se spolehnout na PB, že ho Ezau při setkání nezabije. Dochází k podobnému momentu jako u Abrahama, když má obětovat Izáka. Najednou se už není o co opřít – „pouze“ o Pána Boha.

Nakonec se bratři po mnoha letech setkají a jak čteme, dojde k usmíření. Ezau se již nechce mstít, Bůh způsobí v jeho srdci změnu. Na závěr se ještě podívejme do 35 kapitoly. Gn 35, 1 – 7. Asi všichni známe termín „Jákobův žebřík“. Jedná se o narážku na Jákobův sen, který měl když prchal před Ezauem (Gn 28). Zdálo se mu, jak po žebříku vystupovali a sestupovali andělé. Poté se mu zjevil Hospodin a slíbil, stejně jako Abrahamovi, že velice rozmnoží jeho potomstvo a že jej bude doprovázet a chránit na jeho cestách. Přes toto zaslíbení ale vidíme, že Jákob tomuto zaslíbení příliš nevěřil a spíše se řídil heslem pomož si a Pán Bůh ti pomůže. Bůh ho však vede zpátky na místo, kde se mu kdysi zjevil a dal svůj slib, zároveň mu připomíná, že je všemohoucí. Zároveň zde čteme, že mu dává podruhé jméno Izrael. Jakoby jemu, ale i nám komunikoval následující: Nezapomeň co jsem ti kdysi slíbil. Přes všechny tvoje úlety, kiksy jsi můj vyvolený. Já jsem nezapomněl a stále ti důvěřuji. Nepřestal jsem s tebou počítat, následuj mne. Důvěřuji ti ne proto, že bych si o tobě dělal iluze, že bych tě neznal. Znám tvoje stará jméno, ale vidím tě jinak. Jen mi důvěřuj.

Závěr: V příběhu Jákoba a později Izraele vidíme zápas člověka, který usiloval o Boží požehnání, dlouho ale o něj usiloval špatným způsobem. Příliš do svého života zapojoval svoji úskočnost, snahu vyzrát na druhé ale i na Pána Boha. Povzbuzující pro nás může být, že přes tyto vlastnosti se jej PB nezřekl, že s ním jednal a že jej nakonec k sobě přitáhl. Snad můžeme říci že byla škoda pro Jákoba i jeho okolí, že díky některým nepovoleným zkratkám