Nehemiáš 2
V první kapitole jsme opustili Nehemiáše „obtíženého“ božím povoláním. Nehemiáš prožije silné Boží volání ke stavbě Jeruzaléma, postí se, modlí se, vyznává hříchy…vypadá to, že už nic nemůže zabránit tomu, aby kolem sebe shromáždil další podobně smýšlející Židy možná zorganizoval nějakou vzpouru a vyrazil. Přesto se tak neděje a to dokonce několik měsíců.
Pokračování povolání
Stále se jedná o boj, který se odehrává pouze mezi Nehemiášem a Hospodinem a o kterém nikdo neví. Nakonec se jeho vnitřní zápas promítne i do výrazu tváře (Přísloví 15:13 Radostným srdcem zkrásní tvář, kdežto trápení srdce ubíjí ducha.) a to tak, že si toho dokonce všimne panovník, který se ho ptá, proč vypadá tak ztrápeně. Všimněme si, že reakce Nehemiáše není reakcí akčního hrdiny, spíše naopak – N. se „velmi ulekl“. Můžeme se ptát, jak to, že se N. ulekl, když několik měsíců prožíval silné Boží volání. Měl by se spíše zaradovat, že mu Bůh dal vynikající příležitost jít s pravdou ven. Skutečnost je taková, že i když můžeme prožívat povolání, přesto se musíme vyrovnat s pochybnostmi, zápasy a strachem. Nakonec příkladem je sám PJ, který i přes svoje jasné povolání zápasí v Getsemane a prosí o sílu naplnit vůli otce. Jinými slovy není vůbec samozřejmé být k něčemu povolaný a zároveň vyjít. Ani N. „to neměl zadarmo“ a musel se přemáhat. Přesto ho strach neparalyzuje. Zároveň je vždy otázkou do jaké míry je na nás, abychom se vlamovali a rozkopávali dveře a do jaké míry je moudré a správné čekat na Boží načasování. Podívejme se na dva příklady – Mojžíš je odstaven na 40 let na poušť než se stane vůdcem Izraelců. Druhý příklad je ap. Pavel – Sk 9, 29 – 31. I on je na pár let odklizen. Nechci tímto říci, že kdo prožije povolání, má být odklizen, ale jen to, že Bůh si svoje cesty nakonec najde a to často jinak nebo v jiný čas, než bychom si představili. N. nereagoval hned poté, co ho Bůh oslovil, mezi B. oslovení a N. reakcí uplynulo pár měsíci
Podívejme se ještě na jeden moment – 2, 5 – "jestliže to králi uznáš za vhodné“. Proč toto N. vyslovuje? Přece má jasné B. povolání, tak jaképak čekání na královo rozhodnutí! Vidíme zde obrovskou N. důvěru, že si Bůh svoje prosadí. Opak visíme na poušti, kde Izraelci tak dlouho reptají, ta dlouho se hádají s Bohem o to, o čem si myslí že je jeho vůle, až jim to Bůh dá – a skončí to zcela tragicky.
Sekulární sféra
Nyní opustíme otázku povolání a podíváme se na příběh z jiné perspektivy. Nevím zda jste si všimli, že příběh se zatím všude jinde, jen ne v chrámu nebo na posvátné půdě. Odehrává se na dvoře pohanského krále, tedy na místě z židovské perspektivy dosti pochybném. Když se zamyslíme na Nehemiášem, potom zřejmě většina jeho života ale i přemýšlení a úsilí se točila kolem různých zařizování, organizace a jiných „neduchovních“ oblastí. Nebyl kněz a tedy neměl nic společného s kultem. Přesto si ho Bůh povolává a nejen to – využívá jeho vysokého postavení a z něj plynoucích schopností pro svoje dílo. Hospodin nepovolává N. aby se stal knězem, ani jiným duchovním, ale aby použil to, čím ho obdaroval. Podobný princip jsme mohli vidět u Mojžíše, Josefa, Daniela a dalších. Tito a mnozí další nebyli duchovní a přesto konali velké Boží věci. Odráží se zde novozákonní cokoli děláte, dělejte jako byste dělali pro Pána. Zároveň zde vidíme koncept celého Písma, které nedělí svět na duchovní a neduchovní, ale na oblasti, která jsou pod Boží vládou a které nejsou. Proto nikdo z vás, kteří pracujete v sekulární oblasti nemusí a ani nemá cítit pocit marnosti. Zároveň bychom se ale měli ptát, jak mohu právě na tom místě kde jsem, nebo tím, co jsem se naučil posloužit růstu Božího království, které v konečném důsledku přesahuje hranice církve.
Je příznačné, že mnohé svědectví, které slýcháváme na různých konferencích jsou svědectví misionářů, kazatelů a lidí pracujících na plný úvazek. Určitě je to dobře, zároveň by bylo dobře slyšet ve stejné míře svědectví o tzv. „obyčejných zápasech“ v práci, které ale vůbec nejsou obyčejné. Každá oblast v které se pohybujeme má něco zcela specifického a v každé oblasti se musíme učit počítat s Boží pomocí. Když jsem blahé paměti pracoval v elektrikářské dílně, tak jsem se učil řešit kam s očima, když na každé stěně vyselo x nahých dívčích těl. Toto skutečně řešit ve své kanceláři v Radě nemusím. Zároveň ale zase řeším jiné oblasti a věci a vše má své…vše bych se měl učit řešit z Pánem Bohem a všude – jak v církvi tam mimo církev jsem povolán abych byl požehnáním.
Nehemiášova komunikace
Všimněme si, že před tím, než N. odpoví, se modlí – již po několikáté. Opět se projevuje organizátor a modlitebním v jednom. Opět se projevuje, že jedno bez druhého je na vratkých základech. Možná i díky tomu, že nejdříve mluví o lidech a svých plánech s Bohem, není jeho odpověď jakési zamotané tlachání. Poté ale začne udávat zcela jasná data. Udává na jak dlouho chce odejít, chce doporučující listiny, doprovod a materiál. Možná bychom si řekli, že je to všechno příliš manažerské, že by správná odpověď měla být něco ve smyslu, že Pán Bůh se postará, že to všechno vyplyne ze situace, nebo kdyby byl v některých našich sborech tak by král slyšel odpověď, že to ještě musí uzrát. Možná bychom N. vyčetli, že udává čas, jak dlouho v Jeruzalémě bude, když přece „Boží časy jsou nevyzpytatelné“. N. komunikace připomíná Ježíšovo „vaše slovo budiž ano, ano, ne, ne, co je nad to, budiž ze zlého“. Pochopitelně bychom zřejmě měli použít ve své komunikaci více, než tato dvě slova – Ježíšův apel je – vaše komunikace budiž jasná. Pavel v knize Korintským přirovnává komunikaci k jasnému hlasu polnice. V 1 Korintským 13:11 čteme: „Dokud jsem byl dítě, mluvil jsem jako dítě, smýšlel jsem jako dítě, usuzoval jsem jako dítě; když jsem se stal mužem, překonal jsem to, co je dětinské.“ Co znamená mluvil jsem jako dítě? Zřejmě to, že dítě nedokáže vždy přesně říci co chce, co cítí. Nedávno mi žena řekla, že více než zlobení ji u Martina (5 let) vadí, že stále není přesně schopen povědět, co mu je.
Královi se muselo s N. dobře jednat protože bylo jasné, co N. chce. Je jasné, že ne vždy to takto v životě funguje, že ne vždy jsme schopni mít vše tak dobře srovnané jako N., zároveň nám hrozí, že nemáme srovnané vůbec nic nebo jen málo. Zároveň je pravdou, že až když se pokusíme to co chceme udělat „obout“ do slov, zjistíme, co vlastně chceme.
Uvedu příklad. Dlouhou dobu jsem pociťoval, že toho je na mne skutečně hodně, že ve své službě pracovníka pro mládež nestíhám a že bych potřeboval pomoc. Dostal jsem člověka k ruce a najednou jsem byl nucen pro něj napsat co by měl dělat – jakýsi job describtion. Tedy obléci do slov svůj pocit, že potřebuji někoho k ruce. Najednou jsem zjistil, že není vůbec snadné. Tedy cítím, že bych někoho potřeboval, že nestíhám, ale kde je konkrétně problém? Zrovna tak, když se mě někteří ptali proč vlastně dělám co dělám a jaké jsou moje potřeby. Cítil jsem, že to co dělám má smysl, ale jaký? Že mám potřeby, ale jaké? Musíme si klást i otázky proč existujeme jako sbor, a jaké jsou naše konkrétní potřeby. Kniha přísloví hovoří o tom, že „kde není vidění, lid pustne“. Abakuk 2, 3 píše, že „vidění už ukazuje k určitému času, míří neomylně k cíli; prodlévá-li vyčkej, neboť přijde zcela jistě, zadržet se nedá." N. na rozdíl (někdy) od nás věděl, proč dělá co dělá a kam jde.
Kdosi řekl, že jedna věc je dělat věci správně, druhá potom dělat správné věci. Je potřeba obojího, nicméně základ je dělat správné věci. Ještě jedna myšlena: Můžeme život zmarnit tím, že se zahltíme mnoha aktivitami, které ale nevedou k cíli. Můžeme řídit zcela bezcennými scénáři, které jsou neslučitelné s tím, na čem nám v životě záleží. A tak mohu být skutečně velmi zaneprázdněný, pouze s jedním detailem – dělám věci, které dělat nemám.
Protivenství
Přes všechny dobré začátky přichází problémy. Čteme o jakémsi Sanbalatovi a Tobiášovi. Než se v příštích zastaveních podrobněji podíváme na způsoby, jakými usilovali zničit Boží dílo, tak se podíváme o koho šlo. O Sanbalatovi se dočítáme v Neh. 28, kdy jeden ze synů nejvyššího kněze Jojady byl Sanbalatovým zetěm. Tedy pokud byl S. součástí rodiny kněze, musel klást Hospodina alespoň formálně na první místo. Nejednalo se tedy o jakéhosi naprostého odpadlíka. Tobiáš znamená „Jahve je dobrý“, jeho syn se jmenoval Jóchanan – tedy Jahve je milosrdný (Neh 6, 18). Opět vidíme, že se nejedná o odpadlíka. Nevíme přesně, zda se jednalo o Židy nebo polovičního Židy, ale podle jejich jmen a příbuzenských svazků bychom od nich takovouto zášť a problémy nečekali. Princip, který se zde ukazuje je, že krize a problémy mohou přicházet z míst, lidí, kde bychom to nečekali. Na jednom místě píše Žalmista následující: Žalm 55:13 „Není to nepřítel, kdo mě tupí, to bych přece snesl; nade mne se nevypíná ten, který mě nenávidí, před tím bych se ukryl, 14 jsi to však ty, člověk jako já, můj druh a přítel! 15 Ten nejlepší vztah nás pojil, za bouřného jásotu jsme chodívali do Božího domu.“
Jinak řečeno – když mě dělá problémy šéf, tak je to hodně nepříjemné, ale alespoň to od něj čekám a proto to snesu. Když ale dojde k problémům od Sanbalatů a Tobiášů, je to zlé a někdy horší než od zmiňovaného šéfa.
Závěr
Na tomto místě Nehemiáše opustíme. Shrňme si: Nehemiáš dokonává svoje povolání tím, že překoná jistý strach, který ho přepadne před králem, zároveň Boží vůli nijak neovlivňuje a důvěřuje Bohu. Ukazuje se, že Bůh si používá N. zcela sekulární povolání a tedy že i naše práce není nic neduchovního. Boží království má potenciál růst všude. N. dokáže o svém poslání i jasně komunikovat. Ví co chce a ví kam jde – proto dokáže to co prožili odít do slov. Naším problémem může být, že sice cosi pociťujeme, ale vlastně nevíme co. Že se angažujeme v mnoha oblastech, které jsou ale z hlediska Božího povolání a vlastně i našeho života bezcenné. Nakonec jsme svědky toho, že to není král, ale N. soukmenovci, kteří začnou dělat problémy, což je mnohdy těžší, než když bychom dostali direkt zvenčí…Jak se s tím N. vyrovná uvidíme až příště.