Nehemiáš 9

Úvod

Poté, co stavitelé Jeruzaléma oslavili dokončení hradeb, následuje další pro nás inspirativní krok a tím je pokání. Jedná se oblast na jednu stranu často zdůrazňovanou, na druhou stranu ne vždy praktikovanou. Byl to L. Feuerbach, známý německý filozof a nepřítel křesťanství, který ve svých „Myšlenkách a smrti a nesmrtelnosti“ napsal: „Bůh je jen tvoje vlastní já, tvá schránka špíny zbavená. Nejdřív se trochu zleješ, pak srdíčko si rozehřeješ. V tom potu já se zrekreuje a pak od sebe separuje. A tohle odloučené já, se přemění na boha.“ V této posměšné básničce je názor, že Bůh je jen výtvor mé mysli, vyjádření mé touhy po očištění od hříchu. A tak to řeším tak, že se trochu nad sebou zapotím, řekli bychom „trochu se sám nad sebou začervenám“ a je mi opět dobře – slovy Feuerbacha, moje já se zrekreuje. Tolik slova L.F. původně studenta teologie v Heildeberku. Možná ale že se takto někdy někteří mohou dívat na pokání. Občas vím, že jsem udělal něco špatně a tak svoji potřebu to někomu povědět projektuji na Boha  a skutečně čas od času pronesu něco ve smyslu Pane Bože promiň, že jsem hříšný… Je ale toto pokání?

Nedávno jsem dostal následující mail: „Jak se Bůh kouká na nás, když vědomě hřešíme? Můžeme si říci: " Já udělám hřích a bůh mi to pak odpustí". Nepokoušíme tím Boha? Nemůžeme ztratit spasení? Jaké důsledky můžeme z toho jednání očekávat?“ Dotyčný se vlastně ptal, zda je možné hřešit a zároveň dopředu „hřešit na to“, že pokud budu dělat pokání, tak je to v pohodě. Asi znáte přísloví směle hřeš, směle věř… Zřejmě cítíme, že v tomto přístupu není vše v pořádku.

Nakonec ještě jeden příklad – opět mail: „Mám otázku nebo spíše potřebuju pomoc. Mám kluka.. a spím s ním, sice vím, že to není dobrý... vůči Bohu a vím, ze si tím škodím jen sama sobě. Ale můj kluk neví, že jsem věřící. Miluji ho.. a moje máma o něm neví a já ji pořád nechci lhát...“ Poměrně jasná otázka či prosba o pomoc. Vím, že dělám něco proti boží vůli ale nechce se mi z toho příliš ven. Nicméně pociťuji vinu. Stačí odpovědět – no tak z toho čiň pokání? Asi vidíme, že zde nestačí vyznat Pane Bože odpust mi to… a pokračovat dál.

Příkladů existuje celá řada a zřejmě každý z nás má s tímto tématem své zkušenosti. Pojďme se ale podívat do Písma.

Pokání a potřeba zrcadla

První věc, na která nás může zastavit, je popis toho, že v rámci pokání čtyřikrát za den četli z knihy zákona. Slovenský překlad má „čtvrtinu dne“. Když stavíte dům, potom chyby poznáte, když skutečnost srovnáte s projektem. Když si myslíte, že jste v něčem dobří, je pro skromnost dobré vidět, jak ve vašem oboru pracují skuteční mistři. Jinými slovy je třeba to, co dělám, porovnávat s normou, jinak lehce ztratím soudnost. Stejné platí i o hříchu a chybách v životě. Nemůžeme je rozeznat jen podle toho, jak se to zdá nám nebo někomu jinému. Tady platí, že Izraelci se dívají do knihy Zákona, tedy do písma což byla norma nejen pro ně, ale i pro nás. Možná se nám to zdá jako jasné, nicméně jsem si osobně kladl otázku, kdy to bylo Písmo, které mne tak oslovilo, že by mě vedlo k pokání. Zároveň ale aplikace nemusí být jen reakce na čtené slovo, ale i kázané, či komunikované v rozhovoru. Zde je třeba vidět ještě jednou věc – oddělení se od všech cizinců. V souvislosti s pokáním je třeba říci, že svět kolem nás má jiné normy než Bůh. Proto se církev musí od světa oddělit a posuzovat jinými měřítky, než posuzuje svět. To neznamená nestarat se o svět, ale mít jiné normy. Někdy slýchávám argument – přece to už je dnes normální, kde žiješ nebo žijete? Nemám teď na mysli jen různé „křiklavé hříchy“, ale i mnohem méně průkazné „hříšky“, které mě až ani nevadí, nevnímám je, ale mohou tvořit bariéru mezi mnou a Bohem. Už je nevnímám, protože to vlastně dělají všichni, je to norma, ale norma světa. Myslím, že je velmi snadné začít sama sebe posuzovat podle norem světa kolem nás. Proto zde je řečeno – oddělte se od všech cizinců.

Konkrétní oblasti z kterých je třeba dělat pokání

Podívejme se nyní na několik oblastí, které Izrael vyznává. Ještě před tím ale je třeba zmínit, že od 6 do 15 verše Izraelci připomínají Boží lásku a věrnost. Možná, že toto je základ pokání – tedy pohled na Boží pravdu – Písmo, o kterém jsme mluvili, na to, že Bůh mne miluje a zároveň že zůstává věrný, i když my věrní nejsme. Možná že některé napadne to, co jsem citoval na začátku – nevede to k laciné milosti? K tomu, že člověk bude hřešit? Pokud to někoho k tomuto závěru vede, potom nepochopil co je milost, druhá věc, kterou ale je třeba zmínit, že když zde připomínají dějiny Božího lidu, potom vidíme, že neposlušnost je stála mnoho problémů. Tedy Boží láska si neprotiřečí s tím, že člověk v důsledku hříchu trpí.

Vv. 16 – 31 potom čteme konkrétní oblasti, které vedli Izrael k pokání. Zdůrazňuji, že se jedná o konkrétní věci, tedy ne jen jakési obecné fráze. 

Egypt v nás

Chtěli jsme se vrátit do svého otroctví – vv. 17. Vlastně od prvních chvil co se Izrael vydává na poušť, neustále pokukuje zpět. Jako by vyšel z Egypta, ale Egypt zůstal v nich, proto se vlastně nechtějí s tím, co v Egyptě zažili rozejít.  Zároveň zapomíná na to, co s nimi Bůh udělal aby nakonec postavili zlaté tele. Z čistě pragmatického hlediska můžeme říci, že Izrael došel – i když z problémy, a tak co řešil? Jenže Bůh se dívá i na způsob naší cesty. Nebo slovy textu, dívá, zda v nás není Egypt. Možná s vašimi dětmi řešíte to, co my s našimi. Řekneme jednomu dítěti, aby se rozdělilo s druhým. Ne vždy je náš návrh přijat s nadšením někdy dokonce se značnou nelibostí. Nakonec, někdy i díky použití síly nebo silných slov, se nám podaří prosadit svou. Nicméně ten, kdo nakonec půjčí, tak udělá s patřičným komentářem a grimasou. Když mu řekneme, že je to špatné jak se chová, potom rekce je taková „přece jsem mu to půjčil“. Zdá se nám to dětské a proto absurdní, přece nejde o to, jen půjčit, ale půjčit rád, ale podobné absurdity vidíme i u dospělých – když někdo vysoudí omluvu. Je jasné, že by se neomluvil, ale on musí s vyššího příkazu. Vnitřek se ale nezměnil Podobný byl hřích Izraelců – vyšli, ale tak jako si naši kluci někdy s sebou uvnitř táhnou určitou zášť, tak si oni táhli Egypt. Hospodin ale od nich chtěl úplný rozchod ze svou minulostí. To co u dětí dobře vidíme, že neodpuštěním se nerozešli s jakousi oponou zášti, která je v jejich srdci. A.W. Tozer tuto oponu definuje: „Něco, co je utkáno z jemných nitek našeho vlastního života, z propojených hříchů lidského ducha. Není to něco, co děláme, ale to, kým jsme, a tom tkví její rafinovanost a síla. Abych byl konkrétnější, hříchy vlastního já jsou samolibost, sebelítost, sebevědomí, soběstačnost, samospravedlnost, sebeláska a další podobné. Jsou natolik naši součástí, že si jich nepovšimneme, pokud nám na ně neposvítí Boží světlo. Jak z toho ven? Tozer hovoří o tom, že tato opona může být odstraněna pouze duchovní zkušeností, nikdy ne samotným vyučováním, kdy onou zkušeností myslí bolest z trhající se opony našich hříchů.“ (Tozer, A.W., Následování Boha, str. 44 – 45)

Chtěl bych v tomto místě zmínit jeden moment – Izraelci při svém reptání často vzpomínali, že měli v Egyptě plné břicho. Jako by byli v určitých fázích ochotni obětovat ideály za zabezpečení a hmotnou jistotu.

Myslím, že otázka materialismu je v naší současné době opět živá, i když o tom příliš raději nemluvíme. Prostě žijeme v době, kdy se můžeme mít my a naše děti nejen dobře, ale téměř dokonale. Mít poslední modely téměř čehokoli, dopřát si téměř cokoli. A je velmi těžké dokázat si říci dost. Možná nechápeme proč bychom se měli omezovat, proč nedopřát sobě a hlavně svým dětem. Důvod je možná ten, že se snadno stane, že materialismus nás odvede z cesty, člověk sice leccos má, ale ztratí ideály.

Likvidace vnitřního hlasu

Potom text pokračuje tím, že i přes to, že se Izrael zpronevěřil, Bůh ho nezavrhl. Nakonec zaslíbenou zemi dobyl, ale… podruhé čteme, že se dopustili strašného rouhání. Konkrétně že povraždili proroky. Poprvé jejich zločin spočíval v tom, že si udělali tele, které jim nahradilo Hospodina a do kterého vložili svoji důvěru. Vlastně si vyrobili boha. Podruhé zlikvidovali ty, kdo jim Boha zprostředkovávali, kdo jim tlumočili Boží vůli a kdo je hlavně znepokojovali. Tím se stali sami sobě pány, protože proroci byli odstraněni. V podstatě odstraněním proroků došlo k odstranění vnímání Boha. Tím ale došlo v vnitřní nevnímavosti a strnulosti, co se týká duchovních věcí. Prostě Izrael se více nechtěl nechat znepokojovat, což se ale velmi snadno může stát i nám. Ne snad tím, že odstraníme člověka, ale tím, že se naučíme ignorovat Božího ducha v našem nitru. Toto se může dít skrze izolaci od druhých křesťanů, ignoraci Božího slova, nebo prostě skrze nechání se zahltit nejrůznějšími povinnostmi.

Bůh jako sluha

Další moment je popsán ve verši 28 –když jim bylo zle, úpěli k tobě. Prostě z Boha se stal sluha. Existuje jedno pořekadlo z českých dějin – tedy výpověď českých knížat: „Ty jsi náš král a my jsme tvoji páni.“ Myslím, že něco podobného se může říci i o vztahu Bůh – člověk.  Bůh je lidským sluhou, je tu proto, aby pomohl v časech nouze. Jenže toto je známka úpadku – tedy hledat Boha jen a nebo především v čase nouze. D. Bonhoeffer napsal: „Bůh chce, abychom ho poznávali v životě a ne až v umírání, ve zdraví a v síle, a ne až v utrpení, jako jednající ne až jako hřešící“. (Bonhoeffer D., Listy z vězení str. 223).

Pokání a závěr

Tedy všimli jsme si třech oblastí – neodloučení se od minulosti, nevnímání Božího hlasu a Bůh jako sluha. Nyní se přiblížíme k závěru – pokání. Izrael se dovolává Boží milosti a věrnosti, aby poté vv. 33 – 35 uznal a vyznal svoji vinu. … my jsme si počínali svévolně, přes tvoji dobrotu, jsme se neodvrátili od svých skutků, proto jsme tam kde jsme. Kdosi řekl, že zde se dělí lidstvo – konkrétně: Všichni zhřešili, ale ne všichni vyznávají. Vyznat hřích a pojmenovat jej znamená jisté ponížení, zároveň ale cestu vpřed. Znamená to trhání oné pomyslné opony, o které psal Tozer a která je utkána kolem našeho srdce a brání nám v poznání Boha. V okamžiku, kdy se tento rozměr vytlačí z našeho duchovního života, obávám se, že posměšná básnička o křesťanských srdcích, které se čas od času lehce zalijí potem, aby si potom člověk dělal co chce má pravdu.

Tímto bych ale nechtěl končit. Závěrečné slovo nechť je povzbuzením, i když to co řeknu určitě víte. Bůh naše pokání slyší a nejen to. Ve svém slově říká, že pokud se k němu někdo v pokání navrátí, je nad ním v nebi obrovská radost. Tímto aktem se zároveň posouváme dopředu i zde na naší pozemské pouti tím, že naše srdce se stává více citlivé na Boží hlas. A tuto citlivost bych přál nám vše.