Nehemiáš 13

Trapné finale

Myslím, že kniha Nehemiáš měl svoji knihu ukončit 12 kapitolou. Minule jsme hovořili o chvále, což krásně zapadá do konceptu, že když je stavba hotova, nelze jinak než chválit Boha. Asi znáte Handelova Mesiáše. Toto oratorium má zřejmě dva vrcholy. Jeden je známé Aleluja a druhé potom Amen. Jedná se o konec oratoria, zároveň ale o několikaminutovou gradaci celého díla kdy posluchač má pocit, že nahlíží do nebe. Ono Amen začíná hlasem zpívajícím základní melodii, ke kterému se přidávají další. Pak hlasy skončí a začnou hrát základní melodii housle. Poté se housle a hlasy spojují, nabalují se další nástroje, hlasy gradují, když se vše blíží vrcholu najednou hlasy i nástroje zmlknou, následuje pomlka, poté slyšíte úder tympánů a poté hlasy a nástroje v monumentální forte zpívají poslední Amen. Takto se představuji konec monumentálního díla a to nejen díla hudebního, ale i stavby. Tedy to nejlepší ne konec. Tím nejlepším je 12 kapitola, kdy stavitelé chválí Hospodina. To co ale máme před sebou spíše připomíná jako kdyby na konci Handelova Mesiáše nastoupila první ročník lidové školy a začal nejistě hrát ovčáky čtveráky. Prostě jedním slovem trapas, nebo dvěma slov trapný dodatek.

Písmo jako norma.

Přesto celý trapas nezačíná hned. V prvních verších čteme, že se veřejně předčítalo z Knihy Mojžíšovi. Probuzení začalo čtením Písma a čteme o něm v 8 kapitole. Vidíme, že tento zvyk pokračuje dál i po dostavění hradeb. Izraelci se dočítají co mají dělat – konkrétně se oddělit od maobců a ammonců. Šlo o to, že v minulosti tyto národy najeli proti Izraeli Balme, aby ho proklínal. Od těchto dob se Izrael nesměl s těmito národy míchat. Nicméně ani ve staré smlouvě to neznamenalo úplné oddělení se od pohanů. Dokonce např. Rut, která se stala pramatkou krále Davida, tedy je v linii Ježíšova rodokmenu, byla původem Moábka. Nicméně toto její smíšení neplynulo z toho, že by se Boží zákony nebraly vážně ale proto, že se zřekla pohanství a přivinula se k Hospodinu. Stále ale platilo, že se Izraelci nemají mixovat s jinými národy, které pro ně znamenali nebezpečí odpadnutí od Hospodina. V tomto krátkém odstavci vidíme dva principy. Principem Izraelců bylo Písmo a zároveň nechtěli snižovat jeho normy. V této souvislosti bych rád upozornil na alarmující zprávu o duchovní stavu CB. Cituji ze zprávy předsedy: Druhá oblast, která mi leží na srdci, je profil CB, který bych zúžil do jednoho bodu: vliv Božího slova na život Církve bratrské. Jinak řečeno, do jaké míry náš každodenní život ovlivňuje Bible, kterou přijímáme za pravidlo víry a života (Preambule Vyznání víry CB). Nejsem sám, kdo v posledních letech vnímá zřetelný ústup z pozic biblického vzdělávání v našich sborech. Dokonce si myslím, pokud se nám tento dramatický sešup nepodaří zastavit, směřování CB do řad lidových církví je nezadržitelné.  S katastrofálním úbytkem aktérů biblických hodin, a díky často nejasné koncepci biblických skupinek, jsou členové CB, zejména přijatí po roce 1989, odkázáni většinou jen na nedělní shromáždění. Smutnou skutečností tedy je, že řada našich členů zůstává bez solidních biblických základů. Daniel Fajfr ukazuje na tři alarmující momenty – soumrak domácích pobožností – tedy že rodina si společně nečte z Písma, soumrak Biblických hodin a soumrak kvalitního Biblického vzdělávání na skupinkách. Vezmeme-li v úvahu, že z pohledu posluchače jsou nedělní kázání tematicky rozrůzněná, a řečníci se za kazatelnou často střídají, nemůžeme očekávat, že se ve sboru děje systematické biblické vzdělávání. Tak docházíme ke smutnému závěru, že se v CB systematicky biblicky vzdělává jen nepatrný počet členů. Úroveň biblických znalostí tak dramaticky klesá.

Toto koresponduje s výzkumem našeho sboru, kdy nejslabším článkem je vroucí zbožnost

Nadprůměrný výsledek, pokud jde o celkové nadšení ze sboru, naznačuje, že základní těžiště problémů v této oblasti spočívá spíš v našem osobním vztahu s Bohem – nejde ani tak o společná shromáždění nebo skupinky. Nejen, že se nám doma moc nechce modlit, ale téměř vůbec neprožíváme přímý vliv Božího slova na naše každodenní rozhodování. Také příliš neočekáváme, že by Pán Bůh mezi námi mohl a chtěl v budoucnu vypůsobit něco velikého. Neumíme zkrátka svoji víru příliš propojit s běžným každodenním životem.

Domnívám se tedy, že tento katastrofální stav CB se nevyhýbá i našemu sboru. Když se vrátíme do knihy Nehemiáš, potom vnímáme snahu, aby se Písmo stalo filtrem, který brání, aby se do organizmu nedostali škodliviny. Vím, že ani pravidelné čtení a studium Písma není automatický návod na zbožný život, ale je důležitým předpokladem.

Hřích rodí hřích

Děj pokračuje tím, že Nehemiáš odjíždí na „služební cestu“, konkrétně ke králi Artarxerxovi a najednou se leccos vrací ke starému způsobu. O co konkrétně šlo? Co se stalo ním pověstným čertovým kopýtkem, které srazilo Izrael? Možná nám to přijde jako malichernost, ale první problém byl poskytnutí skladovacích prostor. Prostě to, co původně sloužilo k bohoslužebným účelům začalo sloužit k rodinným věcem. Tobiáš dělal Nehemiášovy problémy během celé stavby a nyní mu tento jeho nepřítel dal další ránu pod pás. Všimněte si, jak toho Tobiáš docílil – spojil se s knězem Eliašibem. Tedy kamarád mu zajistil výhodný pronájem. V Čechách se tomu říká klientelismus. Dalším problémem bylo, že lidé přestali odvádět příděly pro Levity a zpěváky. Ti začali zanedbávat svoji služby v chrámu, protože se museli uživit. Jiná věc je, že ani nebylo kam dary dávat, protože prostory nyní využíval jako sklad Tobiáš. Dalším problémem se stalo svěcení soboty. Když nefungovali kněží, levité a zpěváci tak den odpočinku si podnikaví židé vyplnili po svém a začali obchodovat v sobotu. Dovršení toho všeho vidíme v okamžiku, kdy si někteří Židé berou za ženy pohanky. A protože matky vychovávali děti, děti pomalu přestali znát jazyk svých otců, což v posledku znamenalo, že nemohli číst ani rozumět Zákonu. Vidíme jak jeden hřích plodí další – nejdříve klientelismus, zaplnění prostor osobními věcmi. Protože není místo na dary, chrámoví zpěváci nemají z čeho žít a musí odejít na svoje pole. Protože končí bohoslužba, místo soboty v chrámu se obchoduje. Protože jeden kompromis za druhým dochází ke smíšeným sňatkům, tedy dalšímu kompromisu. Písmo nám na tomto místě ukazuje, že hřích plodí hřích. Tedy že v případě hříchu se jedná o spleť ne o jednotlivé skutky. Někdy se trápíme něčím, co má příčiny možná v jiných selháních. Stejně tak tomu může být v případě těch, kterým chceme pomáhat.

Ryba smrdí od hlavy

Zároveň – a to je třeba povědět, „ryba smrdí od hlavy“. Toto vše nastartoval kněz Eliašíb. Toto pochopitelně není alegorie na kazatele, to bychom si to příliš usnadnili, navíc Eliašíb nebyl velekněz, ale ukazuje se, že ti, kdo stojí v čele mají zodpovědnost, že vědomě ale možná více nevědomě ovlivňují druhé. To platí jak ve službě, tak i ve výchově, kde též stojíme v čele, kdy nejvíce vychováváte když nevychováváte. Řím 12:8 Kdo dovede povzbuzovat, nechť povzbuzuje. Kdo rozdává, ať dává upřímně. Kdo stojí v čele, ať je horlivý. Kdo se stará o trpící, ať pomáhá s radostí. Jan 21:3 Šimon Petr jim řekl: "Jdu lovit ryby." Odpověděli mu: "I my půjdeme s tebou." Šli a vstoupili na loď. Té noci však nic neulovili. Zvláště druhý text ukazuje, že když to Petr jakoby zabalil, vrátil se ke svému původnímu zaměstnání, strhl ostatní.

Co s tím

Je pozitivní, když jsou ve sboru hezké vztahy. Je ještě lepší, když platí, že se jedná o lásku, která miluje pravdu. Tedy jaké jsou mezi námi vztahy se ukáže až v okamžiku, kdy o sebe zavadíme, kdy si dokážeme nastavit zrcadlo a společně řešit problémy. Pokud se máme rádi jen proto, že raději nic moc neotevíráme, naše vztahy sice fungují, ale zároveň podvědomě máme strach z otevření pandořiny skříňky. Nehemiáš nám může být obrovskm příkladem muže, který se modlí (dvakrát je jeho modlitba zaznamenána ve 13 kapitole) a zároveň který řeší problémy. Nebojí se věci pojmenovat, nečeká až se vyřeší sami. Nehemiáš prostě není jakýmsi neškodným dobrákem. Přísně domlouvá pohlavárům a pojmenovává jejich hřích (v. 11). Je spravedlivý a proto nekárá levity a zpěváky, kteří se rozutekli. Kárá ty, kteří za toto vše byli zodpovědní. Jde ale ještě dál a s ráznými slovy přichází rázný skutek – Tobiášovy věci vyhazuje ven (v. 8). Kupcům, kteří nocovali před hradbami hrozí, že na ně použije vojenskou sílu (21). Muže, kteří si vzali pohanky dokonce mlátí a rve jim vousy (25). Jednoho ze synů již zmiňovaného Elijaba vyhazuje ze společenství lidu. Nehemiáš sáhla lidem na peněženky a chtě od nich, aby obětovali na Boží chrám. Sáhl do příbuzenských vztahů, což je rovněž nepříjemná věc. Dovolil si i na kněze – tedy na vlivné lidi. Musíme si položit otázku, zda ve své přísnosti nezašel příliš daleko. Vím, že když se pleje pole, může se vytrhat i to co je dobré. Zároveň ale hrozí jiný extrém a to ten, že díky přílišné toleranci, která ale už není tolerancí ale kompromisem bráníme aby mohli růst ušlechtilé rostlinky. Domnívám se, že toto nebezpečí může platit jak ve výchově, kdy přikrýváme oči, kde bychom je přikrývat neměli, tak při práci v týmu tak i ve sboru. Vidíme naplnění Pavlova láska se raduje z pravdy. Nehemiáš není despota, ale chrání nejen Boží dílo, ale i lidi, kteří na něm pracovali. Jeho ochota nasadit se, pojmenovat zlo nakonec umožňuje, aby se dílo zcela nezhroutilo.