Hledání lásky - příběh Samařanky

Na cestě (Ježíš) přišel k samařskému městu jménem Sychar, v blízkosti pole, jež dal Jákob svému synu Josefovi;  tam byla Jákobova studna. Ježíš, unaven cestou, usedl u té studny. Bylo kolem poledne^(l). Tu přichází samařská žena, aby načerpala vody. Ježíš jí řekne: „Dej mi napít!“ –Jeho učedníci odešli předtím do města, aby nakoupili něco k jídlu. –Samařská žena mu odpoví: „Jak ty jako Žid můžeš chtít ode mne, Samařanky, abych ti dala napít?“ Židé se totiž se Samařany nestýkají^(m). Ježíš jí odpověděl: „Kdybys znala, co dává Bůh, a věděla, kdo ti říká, abys mu dala napít, požádala bys ty jeho, a on by ti dal vodu živou.“ Žena mu řekla: „Pane, ani vědro nemáš a studna je hluboká; kde tedy vezmeš tu živou vodu? Jsi snad větší než náš praotec Jákob, který nám tuto studnu dal? Sám z ní pil, stejně jako jeho synové i jeho stáda.“ Ježíš jí odpověděl: „Každý, kdo pije tuto vodu, bude mít opět žízeň. Kdo by se však napil vody, kterou mu dám já, nebude žíznit navěky. Voda, kterou mu dám, stane se v něm pramenem, vyvěrajícím k životu věčnému.“ Ta žena mu řekla: „Pane, dej mi té vody, abych už nežíznila a nemusela už sem chodit pro vodu.“ Ježíš jí řekl: „Jdi, zavolej svého muže a přijď sem!“ Žena mu odpověděla: „Nemám muže.“ Nato jí řekl Ježíš: „Správně jsi odpověděla, že nemáš muže. Vždyť jsi měla pět mužů, a ten, kterého máš nyní, není tvůj muž. To jsi řekla pravdu.“ J 4, 5 - 18

Jeden z nejsilnějších a zároveň nejbolestivějších textů, které jsou v Bibli. Jedná se o text, který shrnuje touhu, vášeň, lásku, naději a bolest.

Bydlím na Nových Butovicích a když jdu někdy z metra, tak na lavičce sedí skupina mužů - bezdomovců, kteří popíjejí laciné víno, jsou dost hluční a já se jim raději vyhnu. Nikoli že bych jimi pohrdal, ale protože se bojím, abych se s nimi nedostal do křížku. Někdy je mezi nimi jakási žena. Její věk je neidentifikovatelný a dotyční muži se k ní nechovají moc hezky. Kdybych měl odvahu, rád bych se jí zeptal na její život. Jak se to stalo, že jednoho dne opustila rodiče, dostala se mezi tyto oplzlé muže, zda si někdy hrála na princeznu, jak prožila svojí první lásku, zda toužila mít milujícího manžela, vychovávat děti, jaký měla mužský a ženský vzor. To všechno se mi někdy honí hlavou, zároveň se s ní takto do řeči asi nikdy nedám.

V tomto textu nemáme bezdomovkyni, ale myslím, že v něčem si žena v popsaná v Písmu a ona bezdomovkyně jsou podobné. Pokusme se vžít do příběhu. Žena jde ke studni a najednou přichází cizí muž a oslovuje ji, což bylo v této kultuře nezvyklé. Prosí ji o vodu, protože nemá vědro a poté stočí rozhovor na vodu, po které člověk nebude žíznit, tedy mluví o jakémsi jiném druhu vody, která dokáže zahnat žízeň po naplnění našich nejhlubších potřeb, kdy jedna z nejhlubších tužeb, které máme, je touha po lásce a po přijetí.

Poté rozhovor odbočí k výzvě, aby přivedla manžela, ale žena odpoví, že ten s kým žije, není její muž tedy manžel. Netušíme, proč si jí nechtěl vzít, ale jisté je, že v kultuře, ve které se tento děj odehrával, žít jen tak na hromádce mimo manželství, bylo v očích okolní komunity neakceptovatelné navíc pro ženu velmi nekomfortní, protože pokud nebyla ve stavu manželském, neměla absolutně žádná práva. Milující muž by toto nepřipustil a ženu by si vzal. Jenže co bylo muži, který s touto ženou žil, po jejích právech, potřebách, tužbách? Prostě potřeboval ženskou. Z rozhovoru se navíc dovídáme, že se nejednalo o jednoho muže. Už to byl šestý muž. Na první čtení si člověk o této ženě pomyslí, že žila promiskuitně, že střídala partnery, jenže za tímto jejím povzdechem se skrývá pět příběhů touhy, lásky, naděje, vydání se, ale též zklamání, zranění a odmítnutí.

Vzpomínám si na jeden rozhovor s jakousi ženou, která měla podobnou zkušenost jako tato Samařanka. Přišla ke mně a hovořila o tom, že touží po lásce, proto navazuje vztahy, zároveň že se cítí jako plastikový kelímek s chladnou vodou, z kterého se muži napijí a když uhasí žízeň, tak ho zmačkají a zahodí. Tušila, že to, co dělá, není dobré, ale zároveň vyznávala, že strašně moc touží po lásce.

V tomto příběhu stejně jako v příběhu o Samařance skutečně nešlo o sex, ani o potřebu střídat chlapy, ale o obrovskou touhu, kterou máme naprosto stejnou jako měla tato žena. Je to touha po lásce. Po někom, kdo nás podepře, kdo nás vyslechne, kdo nám bude naslouchat, kdo nás bude zajímat, pro koho budeme mít cenu.

Když se vrátíme k naší ženě, možná pětkrát prožila obrovskou naději a pětkrát obrovské zklamání. Šestý muž si jí vzít nechtěl, možná už nechtěla riskovat ona. A nyní sedí s jakýmsi neznámým mužem u studně, mužem, který překračuje všechny společenské konvence, tím že s ní mluví sám. Možná si říká, zda se nejedná o sedmého muže.

Když jsme se dostali až sem, pak nejednou možná dává větší smysl rozhovor, který předcházel dialogu o ženiných vztazích. Ježíš chce napít a postupně se dostává k tomu, že řekne, že ví ještě o jiné vodě, o jakési živé vodě, po které člověk nebude mít žízeň a která se stane v člověku pramenem, který vyvěrá k věčnému životu. Je jasné, že se jedná o podobenství, které ukazuje, že v člověku existuje jakási neukojitelná žízeň, kterou se snaží zahnat. V ženě stejně jako v každém z nás byla přirozená žízeň po lásce a po bezpečí a naplnění této žízně hledala ve vztazích, což je správné a přirozené. Zároveň vztah s druhým člověkem má svoje omezení, protože nedokážeme milovat bez podmínek.

Příběh ženy ukazuje, že láska je to, oč v životě běží. Prostě toužila po lásce. To, co nás motivuje a někam popohání není především to, v co věříme, dokonce o čem si myslíme, že je správné, jakkoli toto vše hraje důležitou roli, ale co milujeme.  Augustin to shrnul slovy: „Neboť když se tážeme, zda je někdo dobrý člověk, neptáme se na to, v co věří nebo v co doufá, ale na to, co má opravdu rád“. To, co miluji, nebo touha po lásce nakonec řídí moje skutky. Jsme tím, co milujeme. Nebo řečeno méně expresivně jsme tím, co máme rádi. V tom hledáme pramen svého uspokojení. Může to být práce, kariéra, cestování, děti, umění a v tomto případě vztahy atd. Problém je, že toto vše okamžikem smrti nebo nečekaných událostí skončí. Není pak absurdní se k těmto věcem nebo oblastem živote upínat? Není lepší si zvláště ve vztazích nechávat odstup? Když jsem ještě učil na střední tak mi někteří studenti říkali, že nechtějí vstupovat do manželství. Jednak neměli dobrý vzor doma a hlavně se báli úplného vydání, které v sobě láska nese. Chtěli milovat a zároveň si držet jistý distanc.

Když Ježíš uslyší o šesti mužích, tak bychom čekali, že to ženě vytmaví a vyčte jí, že takto fakt ne! Ježíš to, co žena dělá, nerelativizuje, neříká to je v pohodě, ale ukazuje na něco jiného, lepšího. V rozhovoru o vodě ukáže, že existuje nekonečný zdroj, který uhasí naše nekonečné touhy po bezpečí a s ním spojené lásce. Toto je skryto ve slovech „Kdybys znala, co dává Bůh, a věděla, kdo ti říká, abys mu dala napít, požádala bys ty jeho, a on by ti dal vodu živou.“

Tato slova říká ženě, která v Boha věřila. Jenže jí zároveň sděluje, že Boha zná jen zčásti, ale kdyby skutečně věděla, co Bůh dává, vše by se změnilo. Proč to žena nevěděla? Co jí chybělo? Potřebovala poznat Ježíše. Proto Ježíš říká, kdybys věděla, kdo s tebou mluví, poznala bys zdroj živé vody. Jakoby říkal „jen já, Boží syn jsem schopen uhasit neuhasitelnou žízeň, kterou jsi zaháněla v různých vztazích.“

Ježíš mluví o Boží lásce. Jenže máme tedy utéci ze světa? Máme tedy kvůli lásce k Bohu rezignovat ne věci pozemské? Nikoli. Kdosi to vyjádřil slovy: „Přilnutím k Bohu se radost ze světa zesílí a prohloubí.“ Poselství tedy není, nemilujte nic méně, ale více milujte Ježíše. Pak budete milovat i vše další a zároveň nebudete od okolí, práce, úspěchů ani od lidí očekávat něco, co vám nemohou dát, protože vám to dá jen Bůh. 

Ale jak ho milovat? Asi bych měl zakončit nějakým návodem, pět bodů, jak milovat Krista. Jenže přesně toto v Bibli chybí. Nedostane je ani naše žena. Ale když běží do vesnice, řekne něco divného: „Pojďte se podívat na člověka, který mi řekl všecko, co jsem dělala. Není to snad Mesiáš?“ Upřímně řečeno, proč má tato žena potřebu vykřikovat, že jí Ježíš odhalil její minulost, za kterou by se spíše měla stydět? Asi bychom nikde nekřičeli, že někdo ví o našich minulých vztazích. Možná se v tomto zvláštním zvolání skrývá radost, že poznala někoho, kdo jí skutečně zná a tím někým je Kristus. O to vlastně v křesťanství běží především. Poznat Ježíše a nechat se jím poznat.

Závěr: Začal jsem příběhem o ženě – bezdomovkyni a celý příběh nás doprovázela též svým způsobem bezdomovkyně. Nežila venku, ale měnila domovy podle mužů, se kterými žila. Bezdomovci, kteří žijí někde pod mostem jsou mezi námi i dnes. Jenže existují i jiní bezdomovci, tuláci, kteří jsou na útěku sami před sebou a kteří hledají bezpečné místo, domov, zároveň něco nebo někoho kdo by je měl rád. Stali se sami sobě cizinci, jsou to lidé, kteří mají adresu a někdy hodně dobrou adresu, ale nikdy nejsou doma. Takovým Ježíš říká máš domov. Já jsem tvůj domov. Ber mě jako svůj domov. Zjistíš, že je to důvěrně známé místo, kde jsem svůj domov nalezl já. Je to tam, kde jsi ty, ve tvém srdci. Já jsem oním zdrojem lásky a bezpečí, po kterém toužíš. Já mohu uhasit žízeň, kterou hasíš abys ale měl žízeň opět.

Až toto setkání s Kristem, pomůže naplnit naše, protože je to setkání s někým nekonečně milujícím, což mi dost dobře nemůže dát nic na tomto světě. 

Přál bych nám, abychom toto setkání nejen prožili, ale i prožívali stále znovu a stále znovu mohli nacházet onen zdroj živé vody, kterým je Ježíš.