Nekonečná touha Mk 2, 1-11

Když se po několika dnech vrátil do Kafarnaum, proslechlo se, že je doma. Sešlo se tolik lidí, že už ani přede dveřmi nebylo k hnutí. A mluvil k nim. Tu k němu přišli s ochrnutým; čtyři ho nesli. Protože se pro zástup nemohli k němu dostat, odkryli střechu tam, kde byl Ježíš, prorazili otvor a spustili dolů nosítka, na kterých ochrnutý ležel. Když Ježíš viděl jejich víru, řekl ochrnutému: "Synu, odpouštějí se ti hříchy." Seděli tam někteří ze zákoníků a v duchu uvažovali: "Co to ten člověk říká? Rouhá se! Kdo jiný může odpouštět hříchy než Bůh?" Ježíš hned svým duchem poznal, o čem přemýšlejí, a řekl jim: "Jak to, že tak uvažujete? Je snadnější říci ochrnutému: 'Odpouštějí se ti hříchy,' anebo říci: 'Vstaň, vezmi své lože a choď?“ Abyste však věděli, že Syn člověka má moc na zemi odpouštět hříchy" - řekne ochrnutému: "Pravím ti, vstaň, vezmi své lože a jdi domů!"  Mk 2, 1 - 11

Chtěl bych vás pozvat do jednoho malého města jménem Kafarnaum. Tam se před 200 lety odehrál zázrak, který se dokonce dostal i do Bible. Už ve slově zázrak slyšíme slovo zazřít. Pojďme společně zazřít to, je za zrakem – tedy co zázrak, který Ježíš udělal, znamenal a znamená. K lidem se donese zpráva, že přichází jakýsi Ježíš, který mluví o odpuštění hříchů, ale který dělá ještě něco lepšího. Léčí! Jednou když byl doma a asi chtěl mít klid, tak se kolem jeho domu nahromadí zástup lidí a to dokonce tolik, že se už nikdo nemohl narvat dovnitř. Nevíme, zda Ježíš k lidem začal mluvit od svých dveří, nebo zda nechal zástup proniknout až k sobě domů. Co ale víme je, že během kázání se v jeho domě stane věc, kterou jsme asi nikdo ještě nezažil. Kdosi mu začne rozebírat střechu, což pro majitele zřejmě není úplně příjemný pocit.  Prostě lidé se k němu chtějí dostat a ukazuje se, že lidská nápaditost je nekonečná, a že když to nejde dveřmi, jde to střechou. Důvodem, proč se tak stane je, že se lidé dozví, že Ježíš uzdravuje a jakýmkoli způsobem se k němu chtějí dostat. Zde tak, že několik mužů spustí svého nemocného kamaráda střechou k Ježíši.

Nyní si představte, že se konečně stane, že dotyčný je před Ježíšem, že ho Ježíš může uzdravit a Ježíš, místo, aby mu řekl, jsi zdráv a uzdravil ho, mu řekne, tvoje hříchy jsou ti odpuštěny. Kdyby se něco podobného stalo nám, tak bychom asi reagovali takto. Ježíši asi jsme si nerozuměli. Tu střechu, kterou budeme muset později na svoje náklady opravit, jsme rozebrali proto, že jsme chtěli, abys uzdravil našeho kamaráda. Odpuštění hříchů je fajn, víme, že o tom mluvíváš, ale zdraví je zdraví. To je náš palčivý problém, kvůli kterému jsme za tebou přišli. To si Ježíši tak natvrdlý, že ti to nedošlo?

Jenže Ježíš vlastně říká toto. Ano, oceňuji vaši víru, vím, o vašich problémech a o čekáváních. K tomu se ještě dostaneme. Jenže problémy tohoto nemocného jsou ještě hlubší a větší než je jeho tělesný stav – jakkoli je stav složitý. Jeho hlavním problémem ale není tělesný stav, ale jeho hřích. Ještě se k tomu dostaneme zatím tolik, že Ježíš konfrontuje muže a jeho okolí tím, že je vede do hloubky. Říká, přicházíš, aby se zlepšil tvůj tělesný stav. Jenže jsi podcenil svoje srdce. O co jde – každý, kdo ochrnul nebo je jakkoli nemocný, chce přirozeně chodit, nebo být uzdravený. Chce úlevu a je to tak zcela správné a normální. Jenže Ježíš říká, když uzdravím tvoje tělo, nějakou dobu budeš mít pocit, že už nikdy nebudeš nešťastný. Budeš mít pocit, že se tímto všechny tvoje problémy vyřešili. Jenže počkej za pár měsíců, až euforie opadne. Jde totiž o to, kořeny lidské nespokojenosti v lidském srdci sahají hluboko, dokonce hlouběji než k tomu, jak nám je, kolik máme na kontě nebo zda jsme udělali zkoušku jakkoli toto vše je důležité.

Tento týden jsem se dočetl, které země jsou nejbohatší na světě a kolik je průměr majetku na jednoho obyvatele. Mezi prvními je USA, a protože jsem tam (na rozdíl od třeba Kataru, který je na prvním místě) mohl pobývat, pak mě to zaujalo, protože podle míry spokojenosti byste to nepoznali. Mnoho lidí tam chodí k psychiatrům a psychologům. Česko je na šestém místě na světě, co se bezpečí týká. Ale není to moc znát, protože moc spokojeně jako národ nevypadáme. Kde je problém? Měli by být Američané bohatší? Předběhnout Katar? Měli bychom být ještě bezpečnější zemí? Jistě je skvělé, když člověk žije v prosperující zemi, když může zajít k doktorovi, když s nebojí jít večer do ven. Jenže jakkoli se jedná o skvělé věci, nic z toho v konečném důsledku nevyřeší nepokoj v lidském srdci. Tento rozpor jednou hezky popsala jakási dopisovatelka do jedněch malých New Yorských novin. Napsala článek o lidech, kteří pracovali v různých normálních zaměstnáních a pak se stali slavnými. Když pracovali jako většina z nás, tak si říkali zhruba toto: Kdybych se uchytil na nějakém významném místě, kdybych měl to či ono byl bych šťastný člověk. Časem se jim přihodilo to, že se jim jejich sen stal skutečností. Autorka pak zkoumala, jak se tito lidé chovali a projevovali. Nakonec o nich napsala: Bylo mi jich líto. Kdysi to bývali normální lidé. Ale teď… dřeli, snažili se, a nakonec ta věc, po které toužili, se stala skutečností a to, co jim mělo poskytnout štěstí a osobní naplnění, nic nezměnila. Pořád to byli oni. Následkem této deziluze propadali do zoufalství a stali se nesnesitelnými. Kdosi toto okomentoval: Myslím, že když chce Bůh někomu udělat nějaká ošklivý kanadský žertík, vyplní mu jeho nejhlubší přání. Abych se vrátil do příběhu o Ježíši. Ježíš vlastně ochrnutému muži říká, nechci uzdravit pouze tvoje tělo a nechat tě, aby sis myslel, že se ti splnilo tvoje nejhlubší přání. Splnilo se tvoje důležité přání. Jenže jaké je tvoje nejhlubší potřeba? Nejhlubší potřeba člověka? V roce 1969 popsala Američanka Kubler-Rossová proces, jak se lidé vyrovnávají s těžkými událostmi, třeba když se dozvědí o tom, že onemocněli, že se stalo něco jejich blízkým atd. Tvrdila, že člověk většinou projde fází popírání, hněvu, smlouvání, deprese a smíření. Chci poukázat na třetí fázi – fázi smlouvání. V této fázi by dal člověk cokoli, kdyby se problém vyřešil. Kdo jste zažili něco těžkého, víte, o čem mluvím. Někdy se stane, že se věc vyřeší a otrne nám. Zapomeneme na to, že jsme si slibovali, že už nikdy nebudeme jíst nezdravě, že začneme cvičit, že se budeme pravidelně modlit, že budeme od nynějška s dětmi jednat trpělivě atd. Za týden, měsíc jsou sliby zapomenuty. Možná i ochrnutý by dal cokoli, kdyby ho někdo uzdravil, jenže Ježíš ukazuje, že problém člověka je hlubší.

Když se Ježíš zeptá, co je těžší odpustit hřích nebo uzdravit tak řekne, že největším problémem, dokonce větším, než smrt a ochrnutí, je hřích. Proč? A ještě jedna otázka. Proč tímto tvrzením tak vytočí okolostojící náboženské vůdce? Představte si, že pojedete domů a najednou vám někdo rozbije kamenem okno. Když se zeptáte proč, tak, se dozvíte, že dotyčný má rád akční filmy a rozbité okno vašeho bytu mu připomíná scény z akčních filmů.  Jste rozzlobený, chcete satisfakci, když tu se najednou objeví váš soused. Čekáte pochopení, jenže soused řekne tomu, kdo rozbil vaše okno, odpouštím ti. Předpokládám, že budete blízko pocitu, že vyletíte vzteky z kůže. Jediný, kdo přece má právo odpustit je přece ten, komu bylo ublíženo! Tedy vy a jen vy! Proto, když Ježíš řekne, odpouštím ti, tak řekne, zhřešil jsi proti mně. Jenže kdo tohle může povědět? Jedině blázen nebo Bůh. Toto velmi dobře pochopili náboženští vůdcové, a proto se rozzuří, že Ježíš ze sebe dělá Boha, protože odpouští hříchy.

Jenže co je hřích? Co Ježíš odpouští? Co je na tom tak těžkého? V obecném podvědomí je hřích to, že kradu, jsem nevěrný, lžu a nevím co ještě. Křesťanství je potom vnímáno jako poněkud úzkoprsá snaha člověka oloupit o těch pár potěšení, které na tomto světě máme a nebo, jako nauka bojovat proti neřestem těla a ducha. Jenže toto je poněkud zjednodušená představa. Hříchem člověka, od kterého se odvíjí vše další, je pýcha, tedy, že si hraje na Boha, že se mu staví na roveň, že žije, jako by Bůh nebyl. Jenže něčím Boha nahradit musíme. Na něčem život postavit musíme.

Problém je, že pokud postavíme svoji hodnotu ale i štěstí, na zdraví, lásce, práci, sportu, úspěchu, pak se jedná o něco velmi křehkého a nestabilního, jakkoli důležitého zároveň jsme v pokušení nesnášet ty, kdo nám šlapou na paty a naši identitu ohrožují, tím že jsou lepší a tedy nás ohrožují. Hřích tedy neznamená především dělat špatné věci, ale klást dobré věci na místo, které bylo vyhrazeno Bohu. Pokud totiž existuje Bůh, který nás stvořil, pak nejhlubší zákoutí vaší duše nic a nikdo jiný nemůže uspokojit ani, kdybyste měli super vztahy, byli úspěšní, měli úžasnou kariéru. Uspokojit vás nemůže láska, sláva, zdraví ale pouze autor lásky a slávy.

Ježíš chromému řekne, že ten největší problém člověka je to, že se vzdálil Bohu, a zároveň že skrze odpuštění hříchů vede cesta zpět, k obnově vztahu s ním. V tomto příběhu je nakonec chromý uzdraven. Dostal další šanci. Na závěr ale jedna otázka – jak nakonec chromý dopadl?  Zvláště vy, kdo čtete Bibli, byste odpověď měli znát. OK tak vy co jste se někdy něco učili o anatomii, byste měli odpověď znát. Dotyčný chromý jednou zemřel. Klíčové ale bylo, zda zemřel jako ten, komu byli odpuštěny hříchy, kdo odešel mířen s Bohem, kdo Ježíše poznal nejen jako toho, kdo mu zkvalitnil život, ale i jako toho, kdo se mu stal přítelem a zachráncem.

A to je otázka, která přesahuje tento příběh. Je to otázka, která míří na každého člověka, na každého z nás. Přál bych každému z nás, abychom mohli Ježíše poznávat i jako toho, kdo i dnes koná zázraky ale i jako toho, kdo se stává naším přítelem a kdo nás vede k sobě. Cesta je otevřená pro každého.

1.      V příběhu čteme, že muži spustili chromého k Ježíši proto, že očekávali uzdravení. To byl jejich hlavní důvod, proč se chtěli s Ježíšem setkat. Jak bys odpověděl na otázku lidí, kteří se ptají „a proč bych měl poznat Ježíše, co z toho budu mít“? Co z toho máš ty?

2.      Ježíš místo uzdravení hovoří o odpuštění hříchů a naznačuje tím, že větším problémem než fyzická bolest je duchovní smrt a odloučenost od Boha skrze hřích. Tato odloučenost se projevuje mj. tím, že ne místo Boha stavíme jiné věci. O jaké věci či oblasti se jedná a proč nahrazují Boha?

3.      V textu se píše, že i v bohatých a bezpečných zemích je mnoho smutku. Co vlastně dá člověku uspokojení a kde nebo v čem ho člověk hledá?

4.      V textu čteme: Chci poukázat na třetí fázi – fázi smlouvání. V této fázi by dal člověk cokoli, kdyby se problém vyřešil. Kdo jste zažili něco těžkého, víte, o čem mluvím. Někdy se stane, že se věc vyřeší a otrne nám. Zapomeneme na to, že jsme si slibovali, že už nikdy nebudeme jíst nezdravě, že začneme cvičit, že se budeme pravidelně modlit, že budeme od nynějška s dětmi jednat trpělivě atd. Stalo se ti, že jsi prožil něco těžkého, sliboval jsi Bohu nebo sobě či druhým, že se vše změní a nestalo se tak?

5.      V textu čteme: Jediný, kdo přece má právo odpustit je přece ten, komu bylo ublíženo! Tedy vy a jen vy! Proto, když Ježíš řekne, odpouštím ti, tak řekne, zhřešil jsi proti mně. Jenže kdo tohle může povědět? Jedině blázen nebo Bůh. Jak jsi prožil odpuštění hříchů ty? Jak se to to „přihodilo“?

6.      Co tě na toto příběhu nejvíce zastavilo? Oslovilo tě něco v kontextu tvého života?