Dvojí slepota

Jan 9

Jedna z mých oblíbených her jsou tzv. slepárny, ale pouze když je organizuji. Jednou se nám totiž stalo, že lidé s šátkem na očích obíhali jakýsi kužel. Jak hra pokračovala, jedni běželi ke kuželu, druzí se vraceli a jak běželi kole sebe, narazili do sebe a jeden druhém hlavou nalomil  noc. Jiná super slepárna je, kdy se musíte obléknout a nasnídat poslepu. Toto vše jen hry, horší je, kdy nastane situace, kdy šátek sundáte a slepota zůstane. Možná bychom řekli, že to je to nejhorší, co se může člověku přihodit – tedy nejen slepota, ale vlastně jakékoli tělesné postižení nebo nemoc. A přesně s tímto jsme konfrontováni v tomto příběhu.

Čteme o jakémsi slepém muži. Lidé, kteří ho vidí, přichází a ptají se Ježíše, a kdo může za jeho nemoc? Možná se vás na podobnou otázku ptali i vaši spolužáci, někdo s kým jste se bavili o víře, možná si tuto otázku sami kladete. Kdo za to může? Kdo může za mojí nemoc, za nemoc kamaráda, za utrpení ve světě… zhřešil někdo a odplácí mu PB? Proč to Bůh dopouští? Jedná se o složitou otázku a popravdě na ní Ježíš moc jasnou odpověď nedává. Hovoří o tom, že i skrze nemoc se může zjevit Boží sláva. Někdy si říkám ano, to se mi líbí, ale pokud se to netýká mě. Pokud se Boží sláva zjeví skrze nemoc mých kamarádů nebo jiných lidí, pak ano, ale ne mě.

Zastavme se chvíli u této myšlenky. Nedávno jsem slyšel svědectví jednoho kluka. Líbilo se, jenže jsem slyšel reakci od jiného kluka, který reagoval ve smyslu, to se mu to mluví, on neví, o čem je život. Ten, kdo komentář vyřkl, měl velmi těžkou nemoc, a proto si myslel, že většina lidí se má proti němu dobře. Ano, měl pravdu, ale každý z nás si něco nese. Není to asi slepota, ale třeba nadváha, deprese, šikana, těžká minulost, rozchod, rozvod rodičů, úzkosti, špatné známky, neporozumění od kamarádů – něco, co kdyby v našem životě nebylo, měli bychom se lépe, nebo bychom se cítili mnohem lépe. Jenže příběh ukazuje, že problém je poněkud složitější.

Ježíš nakonec slepého uzdraví, což se nelíbí farizeům. Jednak Ježíš uzdravil slepého v sobotu, jednak nevěřili, že podobné zázraky jsou možné. Lidé dříve byli stejně skeptičtí, jako jsou dnes, proto o tomto zázraku pochybují. Navíc se Ježíše obávají, protože neskáče podle jejich not. A tak jdou přímo za slepým, aby jim všechno vysvětlil. Jeho odpovědi se vlastně neustále točí okolo jednoho slova: Nevím. Nerozumím přesně, co se se mnou stalo, ale vím, že jsem byl slepý a nyní vidím. Vím, že se mě dotkla jakási moc, že mi Ježíš pomohl. Nedokážu to odůvodnit, nerozumím vaší teologii, ani vaším sporům, ani tomu, co proti němu máte, ale něco jsem prožil a o tom teď mluvím. Takto je to často, když se člověka dotkne Ježíš. Neznamená to, že máme vyhodit rozum z okna, ale prostě ne vždy všemu rozumíme. Nějak se nás dotkne Boží moc, Boží láska, Pán Bůh, my to najednou víme, ale ani to vlastně nedovedeme přesně popsat, jen víme, že to tak nějak je a leccos nám dochází až později. Příběh by zde mohl skončit, slepý vidí, ulevilo se mu, co více si přát. Jenže přesně zde příběh začíná.

35 Ježíš se dověděl, že ho vyhnali; vyhledal ho a řekl mu: „Věříš v Syna člověka^(f)?“ 36 Odpověděl: „A kdo je to, pane, abych v něho uvěřil?“37 Ježíš mu řekl: „Vidíš ho; je to ten, kdo s tebou mluví.“ 38 On na to řekl: „Věřím, Pane,“ a padl před ním na kolena^(g). 39 Ježíš řekl: „Přišel jsem na tento svět k soudu: aby ti, kdo nevidí, viděli, a ti, kdo vidí, byli slepí.“ 40 Farizeové, kteří tam byli, to slyšeli a řekli mu: „Jsme snad i my slepí?“ 41 Ježíš jim odpověděl: „Kdybyste byli slepí, hřích byste neměli. Vy však říkáte: Vidíme. A tak zůstáváte v hříchu.“

Ježíš najednou ukazuje na jinou slepotu. Motto konference je odvaž se přistoupit, tady ale doslova vyhledává onoho člověka Ježíš. Jenže ona odvaha přistoupit vychází z předpokladu, že Ježíš k nám přistupuje, hledá nás, přichází za tebou, za mnou, do tvých radostí, i starostí, do tvojí a do mojí slepoty. A my následně předstupujeme jako muž v tomto příběhu směle před Ježíše. Bývalý slepec před Ježíšem neutíká, neskrývá se, nebere to tak, že mu už bylo pomoženo a tak už více Ježíše nepotřebuje, protože mu otrnulo, ale setkává se s ním, přistupuje k němu. Navíc vidíme, že poblíž stojí ti, kdo ho vyslýchali, kdo Ježíše neměli rádi, kdo z něj dělali hlupáka – přesto bývalý slepý jde směle za Kristem a Kristus za ním a před nepřáteli spolu hovoří. V té chvíli je mu totiž úplně jedno co sim o něm pomyslí druzí.

Ježíš v tomto rozhovoru jakoby říkal něco ve smyslu, ještě je třeba něco dokončit. Ano pomohl jsem ti, ale to nejdůležitější uzdravení jsi ještě neabsolvoval. O co jde?

Ježíš mu pokládá otázku, zda v něj věří. Odpověď je dvojí – jednak slovy - věřím Pane a jednak tělem, kdy dotyčný před Ježíšem kleká. Věřím… v této odpovědi se skrývá strašně moc a ještě víc u toho, kdo byl celý život slepý a kdo někdy i proti své vůli prostě musel věřit druhým, kteří viděli a čas od času mu pomohli. Možná lepší slovo by bylo, důvěřuji ti. Důvěřuji ti, jako jsem důvěřoval lidem, když jsem se jich ptal na cestu, když jsem byl slepý a byl jsem zcela odkázán na to, že mi poradí správně. Důvěřuji ti, že i ty mi poradíš v těch největších životních otázkách dobře.

Ježíš ví, že když dotyčnému pomůže v jeho trápení, když tobě, mně pomůže v našem trápení, ale my mu nebudeme v našem každodenním životě věřit, tak to bude podobné, jako kdybychom vyhrál peníze v loterii, nebo léčili slepák brufenem. Uleví se nám, problémy se v něčem na chvíli vyřeší, ale za pár dní přijdou další problémy, které bývalého slepého nebo nás převálcují. A tak se ptá JK i dnes tebe, mně – chceš mi důvěřovat? Právě v té situaci, ve které se nacházíš? Ve škole, ve vztahu, ve službě, v tom, kde si nevíš rady ale i tam, kde si rady víš… Chceš mi začít důvěřovat? A dotyčný odpoví to, co odpovědělo mnoho lidí po něm – věřím. Jenže pak je zde neverbální komunikace. Dotyčný udělá gesto, kdy před Ježíšem klekl na kolena. Na kolena se klekalo před velmi váženými lidmi, před králem, panovníkem a znamenalo to, dávám se ti všanc, dávám ti do rukou svůj život a dělej si s ním, co chceš. Tím vlastně vyjadřuje, nejen že Ježíšovi chce věřit, ale že se mu vydává a že prozřel nejen fyzicky, ale i duchovně. Že udělal největší rozhodnutí života.

Jenže zde příběh nekončí – poslední slova patří farizeům, kteří vše pozorovali. Ježíš začne mluvit o slepotě a o tom, že oni jsou ti, kdo nevidí. Řekne to slovy – přišel jsem, aby ti, kdo nevidí, viděli a kdo vidí, byli slepí. Myslí tím, aby ti, kdo si myslí, že vidí, neviděli. Farizeové mu říkají, ale my vidíme a on jim řekne, nevidíte, protože vás oslepuje hřích.

Příběh začínal fyzickou slepotou, kterou Ježíš uzdraví, jenže pokračuje dál a jde ke slepotě duchovní, která je ještě hroší. Fyzická slepota člověka izoluje od vnímání světa a od lidí. Duchovní slepota izoluje od vnímání Pána Boha. Ta první je hrozná, druhá je ale ještě horší.

Pokud se vám podaří vyhrát v loterii, pokud vás doktor uzdraví, pokud si vezmete dívku nebo kluka svých snů, pokud odmaturujete nebo odstátnicujete je to super. Stejné štěstí měl i slepý v našem příběhu. Byl uzdraven, aniž by si to nějak zasloužil. Jenže i když viděl, přišly další zápasy, radosti a strasti a jednou přišla nemoc, kterou nepřekonal. I v našem životě poté, co odmaturujeme, vezmeme si člověka svých snů, dosáhneme, čeho jsme chtěli, stejně přijdou další zápasy, nenaplněné touhy a sny. Ježíš ukazuje, že může řešit naše problémy a že je i chce řešit, že mu není lhostejný náš každodenní život, naše zápasy. Jenže Ježíš jde v rozhovoru dál a ukazuje, že chce řešit i ty nejhlubší zákoutí našich životů, nejen fasádu.

Že chce vyřešit největší problém lidského života a to je ten, že se zhřešil, že se vzdálil od Pána Boha. Že je duchovně slepý. Zároveň to neříká řádným kriminálníkům, ale těm, kdo si myslí, že jsou v pohodě, že vidí. Jenže přesně proto žijí v pocitu, že Ježíše nepotřebují, že si poradí sami bez něj. Jenže tak jako určité nemoci může vyléčit jen doktor, tak nemoc, která se jmenuje hřích, může vyléčit jen Ježíš. Hříchem pak nemyslí jen výčet jednotlivých skutků, to bych tady já musel sedět ještě příští týden, ale to, že žiju, žijeme jak kdyby PB nebyl, že s ním nepočítáme a na první místo stavíme jiné věci nebo lidi než Pána Boha. Vlastně že mu nedůvěřujeme. Prosím, abyste mi rozuměli – s tímto zápasí úplně každý, zde jde o celkové nasměrování života.

A tak bych chtěl závěrem, abychom se postavili do příběhu my a nechali do něj vstoupit Ježíše. Abychom podobně jako slepý nechali stranou svoje okolí a přemýšleli, jak na tom jsme s Ježíšem. Zda nenastal čas před něj směle předstoupit. Zda i nás nevolá k onomu vyznání – ano Pane, i když vidím, žiju v temnotě, ale chci ti vydat život, chci vstoupit do tvého světla, chci, aby ses mi stal Pánem a spasitelem, průvodcem mého života. Vydávám ti svůj život, byť na mnoho věcí, podobně jako slepý neznám odpověď, ale chci ti věřit. Chci předstoupit před tvůj trůn, před tebe.

Zároveň chci povzbudit i ty, kdo se Pánu Ježíši vzdálili a kdo cítí, že chodí v temnotě, aby se rozhodli udělat krok zpět, aby se vrátili zpět do jeho přítomnosti, ke vztahu, který s ním kdysi započali. Opět – každý svoji víru prožívá nahoru, dolů, nechci vám vsugerovávat, že každý se vzdaluje Pánu Bohu.

A zároveň nechci vzbuzovat žádnou davovou psychózu, pokud nechcete reagovat, je to zcela v pořádku.