Ježíš jako bojovník

Řekl jim: „Nyní však, kdo má měšec, vezmi jej a stejně tak i mošnu; kdo nemá, prodej plášť a kup si meč. Lk 22, 36    

Nemyslete si, že jsem přišel na zem uvést pokoj; nepřišel jsem uvést pokoj, ale meč. Neboť jsem přišel postavit syna proti jeho otci, dceru proti matce, snachu proti tchyni; a ‚nepřítelem člověka bude jeho vlastní rodina‘. Kdo miluje otce nebo matku víc nežli mne, není mne hoden; kdo miluje syna nebo dceru víc nežli mne, není mne hoden. Kdo nenese svůj kříž a nenásleduje mne, není mne hoden. Mt 34 - 38

Kdyby citáty z Písma, které jsem vybral, stály někde v testu „kdo co pronesl“, asi ten poslední, koho bychom k těmto výrokům přiřadili, by byl Ježíš. Mnohem více nám tato slova sedí na nějakého bojovníka typu Alexandr Veliký, Jan Žižka. Možná, že bychom řekli, že Ježíš by měl říci něco ve smyslu „kup si nějaké hezké oblečení“, něco, co ti bude slušet. V druhém textu potom „přišel jsem, abych uvedl pokoj“. Navíc jinde skutečně říká, že přinesl pokoj. O JK je řečeno, že je pánem pokoje. Jak tyto texty o pokoji zapadají do textů, kde Ježíš „řinčí zbraněmi“? Jak zapadají do textů, které hovoří, „učte se ode mne, neboť jsem pokojný a mírný srdcem“? Nepatří Ježíšova slova spíše do úst Mohameda? Hodí se tyto a podobné texty ke svátkům pokoje jakými jsou Vánoce? Je v něčem Ježíš jako bojovník inspirací i nám?

„Jsou dvě slova, kterými by nikoho nenapadlo Ježíše z evangelií označit: nudný a předvídatelný. Jak je tedy možné, že církev takovou postavu zkrotila – slovy Dorothy Sayersové – „velmi účinně opilovala drápy Lva z Judy a dala mu osvědčení, že se hodí jako domácí zvířátko pro bledé vikáře a pobožné babičky“? Roku 1514 někdo pod jménem Paula Lentula římského místodržitele, který nastoupil po Pilátovy, podvrhl popis, který Ježíše vykresluje takto str. 70… popis dobře vykresluje, jak si mnozí představovali Ježíše – poněkud zženštile a hlavně odtrženě od života, hodícího se spíše kamsi na svatý obrázek.

Jedna z charakteristik křesťanství je, že se jedná především o život. Několikrát jsem zde říkal, že to co nás proměňuje, jsou především nové zkušenosti a vztahy, nikoli jen a pouze nové myšlenky. Síla boje je v tom, že se jedná o cosi autentického. A život s Kristem autentický je. Když jsem chodil trénovat box, potom jsem 4 měsíce bušil jen do pytle. Měl jsem pocit, že po takové době bych skolil kdekoho. Jenže jsem nepočítal s jednou věcí. Pytel se nehýbe a neklade vám odpor. Když máte po čtyřech měsících živého soupeře, najednou nevíte co dříve. Zmatkujete, zadýcháváte se, bolí vás to. Prostě na živo je to úplně jiné, než do pytle. Ježíš nezve svoje následovníky především nebo pouze na cestu přemýšlení, ale k životu s ním. Když hovoří o tom, aby si učedníci vzali meč, potom zřejmě přitakává realitě, že s ním budou v nebezpečí, když hovoří o tom, že povstane otec proti synu, potom nehovoří o tom, že cílem víry je rodinný rozvrat, ale že víra může přinést nedorozumění i mezi nejbližšími.

Před tím, než Ježíš hovoří o tom, co si s sebou učedníci mají vzít, spolu prožívali skvělé duchovní zážitky a výšiny. Jenže najednou Ježíš říká, že tak to nebude napořád. Od teď musí být obezřetní a počítat i s nepohodou a protivenstvím. I na to se musí připravit. Dosud se obešli bez měšce, mošny i obuvi. Dopřál jim na chvíli se od těch hmotných starostí oprostit, aby byli volní jen pro to zvěstování. Byly doby, kdy jim Kristu říkal: A o oděv proč si děláte starosti. Jestliže Bůh obléká polní trávu, neobleče tím spíše vás, malověrní? Ale teď vám k tomuto „A“ říká i „B“ Přijde čas, kdy vás Bůh neobleče. A kdy budete muset prodat i ten svůj vlastní plášť a koupit si místo něho meč. Přijde doba, kdy nebudete potřebovat hlavně se strojit pěkným oblečením, ale kdy budou rádi, že si vůbec uhájí holý život. Jako kdyby Ježíš říkal „dosud vás lidé chválili, děkovali za vás Bohu, obdivovali vaši zbožnost, andělé vás na rukou nosili, abyste neurazili o kámen nohy své. Ale půjdete-li se mnou ještě dále, naplní se jiné biblické slovo. Já budu započten mezi zločince. A vy, budete-li mě opravdu následovat, dopadnete podobně.“

Jinými slovy se blíží chvíle, kdy nastane boj a kdy se prověří, v co věří. Kdy budete muset obhájit to, v co věříte. Nemám na mysli pouze evangelizaci – tedy konfrontaci ohledně víry. Mám na mysli tisíce životních situací, ve kterých se tříbí a ukazuje naše víra v každodenním životě. A zde Ježíš nijak nezakrývá, že to je někdy boj, že to dokonce – dle textu, který jsme četli, to někdy znamená neporozumět si se svými nejbližšími.

V mnoha kulturách je určitým vzorem skutečně bojovník. Jenže jeho síla není využita k tomu, aby někoho terorizoval, ale aby pomáhal těm, kdo jsou potřební. Přesně takto působí Ježíš. Mnohokrát bojuje, i když by bylo pohodlnější mlčet. Vystupuje na obhajobu cizoložné ženy, proti farizejskému zákonictví, nebojí se vyhnat penězoměnce z chrámu. Nakonec díky těmto svým postojům ztrácí popularitu, pro mnoho lidí se stává nesnesitelným, až je nakonec ukřižován. Přitom stačilo, aby mlčel a držel basu s těmi, kdo měli moc. Jenže bojovník nemlčí. Nikoli proto, že by se nebál, ale proto, že strach a spekulace, co jeho skutek přinese za následky, nemají poslední slovo. Všimněme si, že ten největší boj nakonec Ježíš nesvede za to, aby si zachránil kůži, aby se mu nic nestalo, ale svede jej pro nás. Nejhorší rány utrpí nikoli pro svoji záchranu, ale pro naši záchranu.

Jiná věc potom je, že Ježíš vede svoje následovníky, aby bojovali za něco, co je převyšuje. Toto je fascinující, když slyšíte zpovědi různých veteránů. Bojovali za něco. Nám toto dnes zní jako anachronismus. Bojovat za nějaké ideje, vlast, národ… pokud bojovat, tak za sebe. Snad i proto naše doba trpí ztrátou velkých idejí. Americký spisovatel Fukijama ve své klíčové knize Konec dějin píše: „Člověk na konci dějin ví, že nasadit život není k ničemu, neboť vidí dějiny plné nesmyslných válek. Loajalita, která lidi hnala k zoufalým skutkům odvahy a sebeobětování, se ve světle pozdějšího vývoje ukázala jako hloupý předsudek. Lidé moderního vzdělání sedí spokojeně doma a gratulují si ke své shovívavosti a odporu k fanatismu. Nietzscheho Zarathustra se k oněm průměrným obrací se slovy: Nebo říkáte: ´Jste venkoncem skuteční, bez víry a bez pověry, tak pyšně vypínáte prsa – ach třebas že prsou ani nemáte´. 

Nechci abychom „vypínali prsa“. Jen přemýšlím, čemu jsme se odevzdali, co rozechvívá naše srdce, čím jsme fascinováni. Zároveň za koho bojujeme. Z pohledu diváků boj nedává smysl. Proč o něco usilovat, proč riskovat, proč se potit? Není pohodlnější přístup, který popisuje Fukijama? Prostě sedět doma a gratulovat si ke svému odporu k fanatismu? Pohodlnější to jistě je. Jen bojující ale ví, že jde sice těžší cestou, ale zároveň že by neměnil – pokud to, za co bojuje, dává smysl. Třeba dodat, že Ježíš na tuto náročnější cestu zve. Zve nás do boje za jeho království. Zve nás do nezajištěnosti. A tak nakonec život s ním je v mnohém složitější, ale fascinuje nás tím, že se jedná o život s Ježíšem po boku. Jak to ale dotáhnout do konkrétních životních situací? Asi nejznámější Milites Christí tedy Kristovy vojáci, byli jezuitští misionáři. A ono to tak na první pohled vypadá. Za Krista bojujeme, když svědčíme, když svoje křesťanské názory konfrontujeme s druhými. Myslím, že takovýto pohled by byl zjednodušující. Bojujeme vždy, když konáme Boží vůli, když víme, že něco máme měnit a skutečně měníme, když bojujeme někdy sami se sebou, se svými sklony, s tím, co se Pánu Bohu nelíbí. Zároveň když se stavíme na stranu slabých, když jsme ochotni ujít druhou míli, překročit zónu svého komfortu. I tehdy se stáváme bojovníky na Boží straně. Přál bych všem, aby ten svůj boj vyhráli, ať jsou v jakékoli situaci.  A i když nevyhrajete, abyste se nebáli do boje vstoupit. Právě v těch oblastech, kterých se bojíte. To nejdůležitější nakonec bude jistota, že Ježíš v tom byl se mnou a já ho proto poznal zcela nově.