Ježíš jako dítě

A řekl: „Amen, pravím vám, jestliže se neobrátíte a nebudete jako děti, nevejdete do království nebeského. Mt 18, 3

Když tam byli, naplnily se dny a přišla její hodina. I porodila svého prvorozeného syna, zavinula jej do plenek a položila do jeslí, protože se pro ně nenašlo místo pod střechou. Lk 2, 6 – 7

Další obraz Ježíše je poněkud méně drsný ve srovnání s předchozími. Máme před sebou nikoli bojovníka, revolucionáře, otce ale Ježíše jako dítě. Tedy poprvé zde máme obraz bezmoci, což u Boha je cosi šokujícího. Záměrně jsem vybral tento obraz až na poslední adventní neděli, kdy si připomínáme narození Ježíše – dítěte. Na jednom místě Ježíš říká, nebudete-li jako děti, jistě nevejdete do království nebeského. Nedovysvětluje nic víc, proto se lze právem domnívat, že přesně ví, co se jeho posluchačům vybavilo při slově dítě. Náš „problém“ je v tom, že při slově děti se nám vybaví naše zkušenost. Konkrétně zkušenost človíčka, který je většinou středem světa, který je krásně vymydlený, dobře živený, který má dobrou lékařskou péči a kterému lze splnit mnoho z toho, co chce. Nechci polemizovat s tím, zda je to tak správně či ne, ani nechci kázat o výchově. Pokusme se podívat na dítě očima tehdejšího člověka a možná lépe pochopíme, co Ježíš myslel slovem dítě a co to znamenalo na svět přijít jako dítě. Na rozdíl od současné doby se mnoho dětí nedožilo dospělosti a často ani nepřežilo první roky svých životů. Např. Markovi Aureliovi se narodilo 13 dětí a většina se nedožila dospělosti. Co potom děti chudých lidí… Dětí se rodilo mnoho a také jich mnoho umíralo a to jek vlivem nemocí, tak válek a dalších pohrom. V Římě byl zvyk, že dítě bylo krátce po narození položeno na zem před otce. Když se narodilo ve šťastný den a když je otec chtěl, tak je zvedl a vzal do náručí. Až poté dítě dostalo jméno. Tímto dítě uznal za své a přebral na sebe všechny povinnosti otce. Pokud se dítě narodilo v nešťastný den, nebo bylo postižené, bývalo pohozeno a odsouzeno tak ke smrti. V Židovství se tyto obřady pochopitelně nekonaly, pokud se narodil chlapec, byl obřezán, k čemuž docházelo zpravidla osmý den po narození. Obřízka se skládala z obřadu, během kterého získal obřezaný své hebrejské jméno. Nevím, proč dítě nedostalo jméno hned, zřejmě proto, že obřízka symbolicky znamenala uzavření smlouvy mezi Hospodinem a Izraelem a až po ní bylo možno dát dítěti jméno. Lze usuzovat, že důvodem mohla být i nejistota, zda přežije první dny po porodu. Ať to ale bylo jakkoli, dítě ve starověku znamenalo skutečnou nejistotu ve smyslu zajištěnosti života a zranitelnosti. Dnes má větší naději na přežití štěně, než tehdy člověk. Rodiče zřejmě neměli tolik času dohlížet na každý pohyb svých ratolestí, ani na každé jejich rozhodnutí. Tedy sociálně děti dospívali mnohem dříve než naše děti a nakonec i než my, fyzicky zřejmě dospívali později. Drtivá většina tehdejších lidí v 18-ti letech – tedy v době naší plnoletosti již zplodila dítě. My bychom řekli, že děti rodili děti. Měřeno naší optikou, na nějaké romantické dětí obklopené hrami a pečujícími rodiči nebyl čas. Spíše se jednalo už od raných dob o boj o přežití. I v tomto vidíme obraz veliké nezajištěnosti, zranitelnosti a nutno dodat i drsnosti, ale i milosti, na které dítě bylo i je odkázáno. Takový obraz Ježíš staví před své posluchače, takovým obrazem se stal sám, protože do takovéhoto obrazu sám vstoupil.

Pokud dospělý potřebuje, aby ho někdo chránil, snaží se, aby si to zasloužil. Dítě i přes svoji zranitelnost se často o nic takového nesnaží. Dokonce často dělá, řečeno s nadsázkou, vše proto, aby ho rodič vyhodil z domu. Dokonce si někdy někteří rodiče říkají, zda to skutečně stálo za to, takovéto stvoření přivést na svět. Dítě nic neskrývá, což je někdy dobře, někdy špatně. Dítě si ale ještě nedokázalo vybudovat falešnou identitu, určité falešné já. James Masterson napsal knihu „Hledání skutečného já“. Rád bych z ní něco použil pro ilustraci. Autor píše o to, že „falešné já hraje klamnou úlohu, aby nás udržovalo ve strachu, že budeme zavrženi. Autor hovoří o syndromu podvodníka, kdy podvodník se neustále zabývá přijetím a oblíbeností. Angažuje se v mnoha projektech, je nesmírně aktivní, ale jeho motivace není osobní odhodlání, ale strach, že nebude žít podle očekávání druhých lidí. Falešné já vzbuzuje chorobnou touhu vytvářet na veřejnosti dokonalý obraz sebe sama, aby nás druzí obdivovali a zároveň nás nikdo skutečně neznal. Podvodníkův život je jako jízda na horské dráze – od emocionálních propadů k výšinám a zase dolů. Falešné já nás zásobuje vnějšími zážitky, aby nám poskytlo dokonalý obrazu sebe sama, aby nás druzí obdivovali. Podvodník je tím, co dělá. Nutí nás, abychom přikládali význam tomu, co žádný význam nemá, abychom se pokrývali falešným pozlátkem toho, co je méně důležité a odvraceli se od toho, co je skutečné. Podvodník není schopen důvěrného vztahu. Jeho narcisismus vylučuje intimitu ve vztazích s druhými lidmi – byť je na jejich uznání závislý. Podvodním je při modlitbě nervózní a frustrovaný. Je frustrován, protože dlouho neslyšel Boží hlas. Falešné já je frustrováno, protože nikdy neslyšelo Boží hlas, prchá před tichem a samotou, protože mu připomínají smrt a tedy i nicotu.“

Proč se podvodník spokojí s životem v takto ubohé podobě? Je to obyčejná zbabělost. Jako malé dítě si mohu přiznat, co jsem provedl a odvolávat se na to, že jsem malý a bezbranný. Jenže jako dospělý se svoji bezbrannost stydím přiznat.  Proto hřeším, protože se bojím odmítnutí druhých. Nakonec se bojím i Boha a přicházím o autentický a důvěrný vztah s ním.

Tolik o podvodníkovi, o nasazení falešného já. Sám jsem mnoho přemýšlel o tomto obraze, když přemýšlím nad naším někdy uhoněným životem nebo naopak životem naplněným bezcennými scénáři.

Dítě má řadu negativních vlastností a je třeba, aby člověk překonal dětinský věk, zároveň pokud nás má dítě něčím inspirovat a co měl dítětem zřejmě Ježíš na mysli je, že si na nic nehraje. Ještě to neumí. Proto nakonec musí žít z milosti, kterou si nezaslouží. Dítě se ještě nenaučilo nasazovat falešné já. Žije se svojí zranitelností a ví, že jsou zde rodiče, kteří ho obhájí. Kdysi jsem léčil děti placebem. Jejich důvěra byla bezmezná. Na nic si nehráli – ani na důvěru. Jednou jsem to využil, když jsem je poslal do strašidelného hradu na Matějské pouti…. Pak jsem to už neopakoval. Teď je neléčím placebem, ale stále je učím, aby mi důvěřovali a aby si na nic přede mnou nehráli. Je to ale mnohem těžší než kdysi.

Jako děti jsme stavěni do světa, kde budeme zranitelní a díky následování Krista, pokud jej vezmeme vážně, ještě zranitelnější. Zároveň nás díky zranitelnosti Ježíš učí důvěře.

Rád bych to, co jsme četli, dokreslil jedním příběhem a citátem. V roce 1916 napsal mladý vojenský kaplan a později slavný teolog Paul Tillich uprostřed běsnění bitvy u Verdunu, kde na čtyřech čtverečních mílích padlo zhruba 700000 vojáků následující slova: „Peklo je všude kolem nás, jedná se o cosi nepředstavitelného.  Zhroutil se mi svět“. V roce 1948 tentýž autor napsal knihu Třesoucí se základy (The Shaking of Fundations). To co budu citovat jako by shrnovalo něco z toho, o čem hovoříme v souvislosti s milostí, zápasem a nezajištěností. 

„Být zasažen milostí neznamená, že se nám jednoduše daří lépe se ovládat v oblasti morálky, že lépe zápasíme se svými chybami a že máme lepší vztahy s jinými lidmi. Morální pokrok může být ovocem milosti, není to však milost sama.

Milost nás zasahuje, když trpíme velkou bolestí a hlubokým neklidem. Zasahuje nás, když kráčíme temným údolím nesmyslného a prázdného života… Zasahuje nás, když už nedokážeme snést znechucení sebou samotným, svou lhostejností, slabostí a nepřátelstvím, když nás trápí, že nám chybí směr a vyrovnanost. V takové chvíli pronikne do naší temnoty paprsek světla. Jako kdyby nám nějaký hlas říkal, jsi přijat, jsi přijat tím, co je větší než ty…. Nic nehledej, nic nepředváděj, jednoduše přijmi skutečnost, že jsi přijat. Pokud se nám něco takového stane, zakoušíme milost. Možná po takové zkušenosti nebudeme lepší než jsme byli, možná nebudeme ani více věřit. Přesto se však všechno promění.“

Dítě nerozumí souvislostem, často ani nerozumí nebezpečí, ale velmi dobře rozumí, onomu jsi přijat. Právě v tomto se rodí kořeny jeho důvěry na celý život. Ježíš se stal dítětem, zároveň si jako dítě byl celý svůj pozemský život jistý, že je přijat, že platí ono toto je můj milovaný syn… Přál bych, abychom toto mohli naplno prožít i o těchto Vánocích a aby díky tomu v nás nikdy nezvítězil hlas podvodníka…