Jsem, který jsem
Ex 3, 7 - 18
V následujících kázáních se budeme zabývat Ježíšovými výroky „já jsem“. Po každém J. „já jsem“ následuje přirovnání k něčemu, co J. posluchači dobře znali. Když budeme postupně probírat všech sedm přirovnání, dostaneme lepší obraz kdo vlastně Ježíš je, jaký je jeho charakter a jak se tato skutečnost promítá do našich životů. Je zvláštní, že J. o sobě nikde neřekne „já jsem Ježíš. (Jeho hebrejská forma (jehošua nebo jóšua) je teoforické jméno, to znamená, že obsahuje část Hospodinova jména JHVH. Druhá polovina jména se odvozuje od kořene s významem "zachránit, spása"), ale vždy se k něčemu přirovnává. Na první pohled to vypadá, že Ježíš se tímto chce lépe představit, ale není tomu tak. Čteme-li tyto výroky pozorně, potom Ježíš nepopisuje kým je, ale co dělá. Např. když řekne, já jsem chléb, potom pokračuje a říká, že sytí chlebem, který dává život. Tedy z těchto přirovnání plyne co J. nabízí, co pro lidi dělá a zároveň jak lidi mají na jeho iniciativu reagovat. Představení „já jsem“ se nevyskytují jinde než v Janově evangeliu. Nicméně původ tohoto obratu je ve Starém zákoně, konkrétně v následujícím textu:
Ex 3:7 Hospodin dále řekl: "Dobře jsem viděl ujařmení svého lidu, který je v Egyptě. Slyšel jsem jeho úpění pro bezohlednost jeho poháněčů. Znám jeho bolesti. 8 Sestoupil jsem, abych jej vysvobodil z moci Egypta a vyvedl jej z oné země do země dobré a prostorné, do země oplývající mlékem a medem, na místo Kenaanců, Chetejců, Emorejců, Perizejců, Chivejců a Jebúsejců. 9 Věru, úpění Izraelců dolehlo nyní ke mně. Viděl jsem také útlak, jak je Egypťané utlačují. 10 Nuže pojď, pošlu tě k faraónovi a vyvedeš můj lid, Izraelce, z Egypta." 11 Ale Mojžíš Bohu namítal: "Kdo jsem já, abych šel k faraónovi a vyvedl Izraelce z Egypta?" 12 Odpověděl: "Já budu s tebou! A toto ti bude znamením, že jsem tě poslal: Až vyvedeš lid z Egypta, budete sloužit Bohu na této hoře." 13 Avšak Mojžíš Bohu namítl: "Hle, já přijdu k Izraelcům a řeknu jim: Posílá mě k vám Bůh vašich otců. Až se mě však zeptají, jaké je jeho jméno, co jim odpovím?" 14 Bůh řekl Mojžíšovi: "JSEM, KTERÝ JSEM." A pokračoval: "Řekni Izraelcům toto: JSEM, posílá mě k vám." 15 Bůh dále Mojžíšovi poručil: "Řekni Izraelcům toto: »Posílá mě k vám Hospodin, Bůh vašich otců, Bůh Abrahamův, Bůh Izákův a Bůh Jákobův.« To je navěky mé jméno, jím si mě budou připomínat od pokolení do pokolení. 16 Jdi, shromažď izraelské starší a pověz jim: »Ukázal se mi Hospodin, Bůh vašich otců, Bůh Abrahamův, Izákův a Jákobův, a řekl: Rozhodl jsem se vás navštívit, vím, jak s vámi v Egyptě nakládají, 17 a prohlásil jsem: Vyvedu vás z egyptského ujařmení do země Kenaanců, Chetejců, Emorejců, Perizejců, Chivejců a Jebúsejců, do země oplývající mlékem a medem.« 18 Až tě vyslechnou, půjdeš ty a izraelští starší k egyptskému králi a řeknete mu: »Potkal se s námi Hospodin, Bůh Hebrejů. Dovol nám nyní odejít do pouště na vzdálenost tří dnů cesty a přinést oběť Hospodinu, našemu Bohu.«
Představte si, že se s někým potkáte, představíte se a on se představí slovem „jsem“. Asi by vám to připadlo poněkud podivné… Čteme-li text Exodu, potom na první pohled Boží jednání vypadá poněkud podivně. Proč se Mojžíšovi Hospodin nepředstaví? Proč to M. všechno dělá ještě těžší? Jak asi budou reagovat Izraelci, když jim řekne posílá mě Jsem. Asi si budou myslet, že M. přeskočilo.
Dříve než odpovíme, podívejme se podrobněji za Boží jméno a jeho vztah k Jsem, který jsem. Z hebrejského Jsem, který jsem, známe tzv. tetragrammaton, což je čtyřpísmenný znak sestavený do čtyř souhlásek JHVH. Do dnes nevíme, jak se tento znak vyslovoval. Snad Jahve, ale toto je značně problematické. Navíc Židé se vyslovování Božího jména – tedy tetragramu zásadně vyhýbali a vyhýbají. Místo JHVH Židé dosazovali Adonai (Pán), což je ekvivalent českého Hospodin. Důvodem vyhýbání se vyslovení B. jména, byla úcta před tímto jménem a zároveň varování před jeho zneužitím, které je v desateru. Proč je ale toto varování v Desateru a proč takové obavy před zneužitím B. jména? Důvod je následující: Protože se jmény se čarovalo. Existuje dávná lidská zkušenost, že znám-li něčí jméno, mohu dotyčného zavolat nebo odvolat. Když zavolám, „Tondo přijď“, potom Tonda ví, že volám právě na něj. Pokud zavolám, kluku přijď, potom dotyčný neví, že se jedná právě o něj. Ve starověku většina čarodějných knih spočívala v tom, že v nich byla jména démonů, které bylo možno prostým oslovením vyvolat nebo odvolat. Získat nad někým moc, znamenalo znát jeho jméno. Znát Boží jména vlastně znamenalo možnost Boha kdykoli odvolat nebo přivolat, v podstatě si Boha ochočit.
Mojžíš vlastě říká: „Až přijdu k Izraelcům, potom oni se mě zeptají a máš takového boha, abys nám jej mohl kdykoli přivolat až jej budeme potřebovat? A naopak máš takového boha, abychom ho mohli kdykoli poslat pryč, až ho potřebovat nebudeme? Když nebudu mít takovéhoto boha, takovéto jméno boží, poslouchat mne nebudou.“ V podstatě toto byla kvalifikace šamana či pohanského kněze. Zacházet s božskými silami tak, aby byly člověku neškodné a prospěšné zároveň. Kněz se tedy stává jistým manipulátorem s bohy, který ví jak na ně, který drží pomyslnou převodovku mezi člověkem a bohem. Mojžíš tyto věci zná, a proto se ptá – Hospodine, když se lidem neprokážu jako manipulátor, tak mi neuvěří. Možná, že takto si BP někdy představujeme i my. Když něco potřebujeme, ať pomůže, a naopak, když by nám moc mluvil do našich věcí, tak ho pošleme pryč. Jenže toto není Bůh Bible. Hospodin poté pokračuje a hovoří o sobě jako o „Bohu otců, Bohu Abrahama, Bohu Izáka a Bohu Jákoba“. A dále: „To je navěky mé jméno, jím si mě budou připomínat od pokolení do pokolení.“ Mojžíš se tedy nedozví žádné jméno – a tedy jak jsme si snad vysvětlili, nedostane do rukou žádnou převodovku. Bůh se zde ale přesto představuje a to jako Bůh jednající. Vlastně říká: „Jsem ten, který se ukazoval vašim otcům, který s nimi jednal a který takto bude jednat i s vámi. Zároveň který vás bude pověřovat svými úkoly“. Když budeme probírat NZ já jsem, i zde narazíme na Ježíše jednajícího a tedy zároveň vyžadujícího naši odpověď. Je-li světlem světa, potom svítí, ale pouze těm, kteří si nechají cestu nasvítit. Je-li vinným kmenem, potom pouze pro ty, kdo u kmene zůstávají atd.
Vraťme se ještě jednou ke jménu. Jakkoli se nám může zdát myšlenka manipulace skrze jméno vzdálená, přesto platí, že to, co pojmenujeme, známe. Neříkáme „takové ty neviditelné kuličky, které procházejí železem, ale elektrický proud“. Tím vlastně říkáme, že víme, co prochází drátem a že s tím dovedeme zacházet.
Bůh nám ale svoje jméno nesděluje, nenechá se pojmenovat. Platí tedy, že zůstává nepoznatelným? Proč nakonec místo jména, mluví o Bohu A. I. a J.? Francouzský filozof B. Pascal napsal: „Děláme si modlu z pravdy samé, ale pravda bez lásky není Bůh, je to jen jeho obraz a modla, kterou nemáme milovat ani ctít“. A ještě jednou Pascal – „nikoli Bůh filozofů a učenců, ale Bůh A. I. a J“. Tento text byl údajně napsán na lístku, který byl zašit do kabátu, který měl autor na sobě, když zemřel. Bylo to jeho nejvnitřnější vyjádření toho, kdo je Bůh. Pokud toto vztáhneme k našemu textu, potom znát Boha především skrze jméno, tedy skrze pojem je modloslužba. Hospodin M. říká – poznávejte mě skrze život, třeba skrze to, jak jsem zasahoval do životů vašich otců. A zároveň skrze to, jak vás povedu v budoucnu. Nedám vám nějakou definitivní rovnici či definici toho, kdo jsem. Ale zvu vás na cestu a na této cestě mě poznáte. Zvu vás do nezabezpečenosti, ale až tam se dozvíte, kdo jsem. Myslím, že tento paradox je něčím, co nás musí znepokojovat. Z našeho vzdělávacího systému jsme zvyklí, že poznání předchází analýza, promýšlení, diskuse, pochopení atd. Bůh ukazuje na jinou dimenzi poznání – na osobní, existencionální zkušenost. Tato zkušenost je zároveň těžko sdělitelná těm, kdo stojí vně. Tím není řečeno, že o Bohu nelze povědět nic, že vše stojí a padá s prožitkem. Zároveň pouhá učebnicová znalost kdo je Bůh, nestačí.
Toto Boží představení ale M. není dáno jen tak. Je spojeno s úkolem, s výzvou k vyvedení Izraele do zaslíbené země. Stejné ale platí i pro celý Izrael. S tímto souvisí dvě rozměry – jednak poznat, jaká je ona výzva směřující ke mně. Tedy vyvarovat se toho, abych v životě dělal často dobré věci, které ale po mě Bůh nežádá. Druhý rozměr této výzvy potom je dělat věci, které Bůh žádá – tedy poslušnost. Některé tyto věci člověk přijme skrze povolání, které se děje různými způsoby, některé potom skrze přirozený běh života a poslušnost Božím příkazům. Jinými slovy není třeba spekulovat, zda mě Bůh vede k výchově dětí, pokud je zrovna mám nebo k tomu, abych kradl. Jiná věc jsou ale určitá specifická Boží povolání, kde záleží nejen na mém rozpoznání, ale i rozpoznání církve. Je utrpení, pokud jediný, kdo je přesvědčený o svém povolání kázat, je kazatel sám, nebo jediný kdo je přesvědčený o svém daru zpěvu je samotný zpěvák atd. Mojžíš svůj úkol přijímá ale s tím, že bojuje, nechce se mu. Přes všechnu jeho lidskost, strach úkol přijme. Když vidíme Mojžíše na konci života, vidíme jiného muže. Muže, který poznal Boha v jiných dimenzích a to ne proto, že se dozvěděl jeho jméno, které důkladně rozanalyzoval, ale proto, že zareagoval na výzvu k následování.
Jenže příběh Božího jména má pokračování. V knize Židům čteme: Mnohokrát a mnohými způsoby mluvíval Bůh k otcům ústy proroků; v tomto posledním čase k nám promluvil ve svém Synu, jehož ustanovil dědicem všeho a skrze něhož stvořil i věky. Žd 1, 1 – 2
Tedy příběh pokračuje a jde až k Ježíšovi – právě i k jeho já jsem, o kterých budeme hovořit. Na tomto místě si ale položme několik otázek, které souvisí s výkladem tohoto textu.
· Není můj vztah s Bohem příliš určován životními okolnostmi, především těmi negativními? Nezačínám s Bohem tak trochu čarovat – v tom smyslu, že Bůh spíše plní talismanu na štěstí? Tím, že Boha znám, tak tento talisman pochopitelně využívám, ale je to tak správně? Zde se nám vtírají Bonhoefferova slova: „Je třeba Boha poznávat nikoli až na hranicích našich možností, ale uprostřed života. Bůh chce, abychom ho poznávali nikoli až v umírání, ale v životě, ve zdraví a síle, nikoli až v utrpení, jako jednající a ne až jako hřešící.“ Obávám se, že pokud ho poznáváme pouze nebo až na hranicích našich možností, v utrpení, v umírání a jako hřešící, hrozí, že z něj děláme modlu a že našemu poznání cosi významného chybí.
· Druhá věc – M. v souvislosti s B. jménem, prožije silné Boží oslovení. Ptám se sám sebe, kdy jsem toto oslovení zažil, zda jej vyhlížím a usiluji o něj. Nebo zda jsem ho zažil a nerezignoval na jeho naplnění.
· Poslední věc – Bůh skutečně není (jen) Bohem filozofů, ale ani teologů. Byl to již několikrát citovaný Pascal, který řekl: Jak daleko je od poznání Boha k lásce k Bohu. Tyto dvě oblasti – láska a poznání od sebe nejdou oddělit. To, co miluji, poznávám a pro to žiju. Zároveň neplatí opak – tedy že to, co znám, miluji. Z probraného textu vidíme, že Bůh se nám chce dát poznat – i když jinak než skrze jméno. Dá se nám poznat, pokud ve víře vykročíme a budeme jej následovat. Pak se i v našem životě budu dít věci, na které jsme možná ani nepomysleli. Moje otázka je, zda to skutečně chceme.
Otázky pro skupinky:
1. Kde se vzal název JHVH?
2. Sděl se s jedním příkladem, jak se ti v minulosti dal Bůh poznat.
3. Dal se ti nějak nově poznat v posledních měsících?
4. V textu (kázání) zaznělo, že Bůh, kterého chceme jen v nouzi, je spíše talisman. Proč náš život víry někdy sklouzává k tomuto povrchnímu poznávání Boha?
5. V textu (kázání) zaznělo, že je třeba poznávat to, co Bůh po mě žádá – tedy Boží vůli. Víš o něčem, co v současnosti Bůh chce, abys dělal?
6. Vraťme se ještě k Mojžíšovi a jeho oslovení. Proč mu Bůh jasně nesdělí své jméno? Plyne z toho něco pro nás?
7. Je v tomto textu něco, co je pro tvůj vztah s Bohem nosné? Důležité?