Já jsem světlo světa

Jen málokterý jazyk vystihuje význam světla tak krásně jako čeština a některé slovanské jazyky, kdy výraz svět je základem pro světlo. Jinými slov svět je tam, kde je světlo. Když světlo není, nemůže být úroda, přichází lupiči a člověk ztrácí orientaci. Kde není světlo, svět už není místem života, svět není světem. Tohoto si byli mnohem více vědomi naši předkové, kteří neměli elektriku. I proto má světlo v mnoha básních metaforický charakter a ukazuje na jistotu a orientaci. JK výrok Já jsem světlo světa pronesl na konci jednoho z  nejdůležitějších židovských svátků – na svátek stánků. Židé si během tohoto festivalu připomínali, jak jejich otcové procházeli pouští a bydleli „v sukách“ nebo-li ve stáncích. Připomínali si to mj. i tím, že bydleli ve stanech. Tento svátek patřil k tzv. poutním – a tedy velmi důležitým, během nějž Židé putovali do Jeruzaléma, aby společně slavili a připomínali si, co s nimi v minulosti Bůh konal. Vlastně si znovu připomínali příběh spásy. Ježíšovo vystoupení je tedy hned po skončení těchto svátků, kdy Jeruzalém je ještě plný lidí. Pro náš kontext je důležité vědět, že poslední, osmý den Sukotu je tzv. svátek  Simchat Tóra, v překladu velká radost z Tóry připadá v Izraeli na druhý den svátku šemini aceret a je zakončením svátků Sukot. K pochopem podstaty svátku simchat tóra je třeba předeslat, že od Mojžíšových dob je ustálen zvyk pravidelného šabatového předčítání z Tory. Dnem, kdy se roční cyklus čtení z Tory dokončuje, je právě simchat tóra. Večer se v synagoze shromáždí velké množství lidí, za zpěvu oslavných písní vyzývá kantor k jednotlivým svitkům Tory vybrané představitele obce. Na simchat tóra jsou k Tóře postupně vyvoláni všichni přítomní muži. Určený z nich, většinou učitel, je na závěr vyvolán „se všemi chlapci", tedy s těmi, kteří ještě nedosáhli věku bar micva /13. let/ a nemohou být k Tóře volaní samostatně. Poté jsou vyvoláni dva nejvýznamnější představitelé obce – jeden jako chatan tóra /doslova: ženich Tory/ a druhý jako chatan berešit /ženich počátku/. Prvnímu z nich se přečte poslední úsek Tory, druhému hned začínáme číst úvodní pasáže o stvoření světa. Tím si máme uvědomit koloběh života a kontinuitu studia Tory. Jeden cyklus končí, druhý začíná. Jedna generace střídá druhou a spoluvytváří nekonečný řetěz tradice.

V mnohých synagogách je v tento večer zvykem obcházet se svitky Tóry kolem pódia. Průvod doprovází recitace příslušných biblických veršů a zpěv písní. Cituji z židovských pramenů: „S každou další obchůzkou narůstá mezi přítomnými potěšení, které se nakonec promění ve stav podobný jásavému vytržení. Ti, kteří nesou svitky Tóry v náručí, jdou nejprve houpavým krokem. Ten se záhy mění v tanec a končí pohyby vyjadřujícími bujaré nadšení. Dojde také na pití a to i bez toho, že se na ně vztahují rituální předpisy. Ačkoli lidé pijí víc než obvykle, jejich rozjařenost se nikdy nezvrhne v bezuzdnou nevázanost. Všude vládne nezměrné jásavé veselí pramenící z našeho Učení. Je to nadšení národa, který je nositelem Tóry a který je díky ní stále posilován a podporován a vždy v ní nalézá útěchu. Simchat Tora je vyvrcholením měsíce naplněného duchovními zážitky. Stáli v pokoře před Králem králů, jeho milost lidu odpustila a očistila. A teď je důvod se těšit z Jeho daru - Tory. Berou se zabalené svitky Tory do rukou a tančí se, učenec, nevzdělaný, bohatý i chudý. 
Během tance zůstávají svitky zabaleny, neboť to není čas studia, ale čas největší radosti pro každého Žida. Radost z Tory je potěšení na jakékoliv jiné potěšení.“  Ještě jedna věc – v osmý den Sukot se při ranní bohoslužbě vyjmou se všechny svitky Tóry a do aron hakodeš (schrány na Tóru) se postaví hořící svíce - když tam není duchovní světlo - Tóra, musí tam být aspoň hořící světlo.

Kontext Ježíšových slov o světle je tedy dvojí – jednak Sukot – tedy vyvedení z Egypta, kdy toto vyvedení se mj. odehrálo díky ohnivému sloupu, který Izraelce předcházel. Byl to Bůh, který jim 40 let skrze světlo dával směr orientaci, který je skrze světlo vyvedl ze smrti do života. Druhý silný rozměr byl ten, že světlem pro život je Tora. Židé četli během těchto svátků z Tóry a nejen během těchto svátků, dokončovali vlastně roční běh s tím, že si tímto připomínali, že celý rok  se pro ně oním světlem stala Tora. Na několika místech Písma je B. slovo přirovnáváno ke světlu, které osvěcuje nohy toho, který potřebuje najít směr. Ž 119:105 Světlem pro mé nohy je tvé slovo, osvěcuje moji stezku. Př 6:23 Vždyť příkaz je světlem a vyučování osvěcuje, domluvy a kárání jsou cesty k životu Židé si byli velmi dobře vědomi, že v běhu života se dá velmi snadno ztratit směr. Hlasů, které se nabízely, existovalo velmi mnoho. Věděli, že mnoho hlasů je zlých a že pouze pokud se budou držet Tóry, nesejdou. 

Do popsané atmosféry najednou přichází Ježíš a říká – já jsem světlo. Ztotožňuje sám sebe se světlem, které si připomínali, je vedlo na poušti, tedy se samotným Hospodinem, zároveň o sobě hovoří, že je stejným světlem, jako Tora. Židé slavili tento svátek s tím, že Tora je světlem a kdo jí následuje, nebude chodit ve tmě. Ježíš říká, já jsem světlem, a kdo mě následuje, nebude chodit ve tmě. Zároveň pro Židy byla Tora zdrojem života, Ježíš hovoří na tomto místě o sobě, jako o zdroji života.

Podívejme se na několik přesahů do našich životů.

Písmo jako světlo

Význam Slova: J.A Komenský ve svém Kšaftu napsal:: "Odkazuji tobě (národe) za dědictví knihu Boží, Bibli svatou... Přijmiž to tedy za svůj vlastní klenot, vlasti milá, a užívej toho ke slávě Boží a svému vzdělání!" V této souvislosti uvedu ještě jeden citát, který se stále více projevuje v našem národě: "Vezměte národu Bibli a zhasli jste světlo. Odejměte ji z rodin, ze škol, z nemocnic, úřadů a soudních síní, čekejte dvacet let a zděsíte se následků a temných sil." Asi není třeba tato slova do-vysvětlovat. Jejich naplnění jsme svědky dnes a denně. Temnota, které jsme v našem národě svědky je do velké míry důsledkem toho, že mu byla odejmuta Bible, že o ní ani nestojí. Proto mu chybí světlo. Otázka ale je, zda světlo Písma máme v církvi resp. ve sboru. Hodně jsem přemýšlel, co je vlastně role kazatele. Je to především poradce, jakýsi duchovní psycholog? Manažer? Administrativní síla? Někde jsem slyšel, jak lidé říkali – „no kázat a vykládat Písmo moc neumí, je takovej zmatenej, ale je hodnej“. Určitě, kazatel a kdokoli, kdo pracuje v církví má „bejt hodnej“, ale přesto platí, že světlem by pro nás mělo být Písmo – tak jako pro Židy Tóra. Potřebujeme jej vykládat, zkoumat a hledat jeho přesah do života. Na konstatování – hlavně že je hodnej se možná trochu to odráželo i to, že dotyční na Písmo rezignovali. Nečekali, že se v něm dá něco užitečného pro život najít a stejně a tak nečekali, že by se něco mohli dozvědět od kazatele či dalších, kteří vykládají Písmo. Toto se ve sboru neděje zdaleka jen v neděli, ale v dětských klubech, v mládeži, ve skupinkách atd. Záleží na tom, co čteme, co si vpouštíme do mysli a zda tam pouštíme Písmo. Stejně tak zda dokážeme Písmem poměřovat život.

Ježíš jako světlo

Poté, co Ježíš řekne, že je světlo, hned dodá – kdo mně následuje, nebude chodit ve tmě. Tímto obratem připomíná zkušenost pouště, kdy světlo bylo Izraelcům dáno, aby jej následovali. Kam šlo světlo, museli jít oni. Pokud chcete následovat, potom to nejste vy, kdo udává tempo ani směr, ale světlo. Zůstanete-li na místě, ztratíte se. V poušti, kde se Izraelci nacházeli, to platilo dvojnásobně. Navíc J. slovo „nebude chodit ve tmě“, neznamená, že kolem nás nebude tma, ale že tma nás nesvede na špatnou cestu, že nebude mít navrch. Aby světlo mělo smysl – tak jak tomu bylo na poušti, předpokládá se existence tmy. Myslím, že toto nám ne vždy dochází. Nedávno jsem ztratil OP, a na internetu jsem se dočítal katastrofické scénáře, co vše se může stát a co se některým stalo. Najednou jsem si uvědomil strašlivou tmu, ve které žijeme. Stačí malá nepozornost… a (nakonec jsem OP našel!!!) Jenže tma je kolem nás, i když nás nikdo zrovna neokrádá a netrápí. Stále více vnímám, jak se nám dostávají pod kůži některé věci, které se PB nemusí líbit. Proto potřebujeme světlo – což zde konkrétně znamená následovat Ježíše. Konkrétně to znamená život pod otázkou, co ode mne Pane, žádáš? Stejně tak nejsme schopni uchránit svoje děti před temnotou. Ale můžeme je směrovat ke zdroji světla. Ještě jednou chci zdůraznit, že nám ne úplně dochází, že žijeme v temnotě. Nemůžeme se před ní uchránit, můžeme se ale ochránit, aby měla poslední slovo.

Ještě jedno slovo k Ježíšovi jako zdroji světla: „Křesťany všech věků netrápí ze všeho nejvíce zákonictví, nedostatek víry, či teologické spory. Nejvíce je trápí sám Ježíš. Kdykoli se objeví Ježíš na scéně, církev panikaří, neboť se bojí chaosu, který jeho příchodem nastává. Církevní tradice a zákony se pokusily si Ježíše ochočit. Co je tím myšleno? Když se zeptáte lidí co ro ně znamená být křesťanem, začnou hovořit o tom, co musí a co ne. Smrsknou víru do morálky. Jenže je to tak? B. Manning píše: V našich církvích je dost lidí, kteří znají všechna fakta o spáse. Znají ale JK? Známe ho my? Nespočívá bída současné církve v tom, že kázání a bohoslužba neseznamuje lidi s Ježíšem? M. Ghándí řekl: „Líbí se mi váš Ježíš, ale nelíbí se mi jeho následovníci. Tak málo se mu podobají.“

Již zmiňovaný Manning hovoří o dvou teologiích – osadnické a průkopnické. V té první hraje Ježíš roli šerifa, který dbá na pořádek a rozhoduje o tom, kdo půjde do vězení, v průkopnické roli zvěda, který vyjíždí dopředu a hledá cestu, po které by se měli průkopníci, kteří ho následují, vydat. Křesťan je potom buď osadník, který se bojí neznámého, a kouká, aby náhodou nenarazil na šerifa. Jeho heslem je „bezpečnost především“. Nebo je křesťan průkopníkem, který touží po novém životě. Zároveň mu je líto osadníků a snaží se jim povědět, že život na cestě je radostný, i když nebezpečný. To, zda se staneme průkopníky nebo osadníky se odvíjí od našeho obrazu Ježíše. Ježíš nás zve stát se průkopníkem, v tom smyslu, že ho nově poznáváme a s ním poznáváme nové horizonty života. Že s ním poznáváme oblasti, pro které stojí za to žít. Že nám vadí to, co vadí jemu a radujeme se z toho, z čeho se raduje on. Proč? Protože je naším světlem, které nám dává směr. My přesně nevíme, kam jdeme, ale víme, že ten, kdo nás vede, jde po správné cestě.

Křesťané jako světlo

Jediný obrat já jsem, který J. říká i o nás. Jinými slovy nikde neříká, vy jste vzkříšení a život, vy jste cesta, pravda, život atd., ale říká, vy jste světlo světa (Mt 5, 14). Proč světlo? Aby druzí poznali toho, který je světlem – tedy Krista. Církev, sbor, křesťan, který rezignuje na to být světlo, zvěstovat, ztrácí svoje DNA. Ptám se, kdy jsme naposledy někomu říkali o víře? O Ježíši? Kdy jsme někomu byly světlem? Závěr: Slyšel jsem o pánovi, který šel k doktorovi. Ženě řekl, aby počkala na parkovišti. Na dveřích nemocnice byly dvoje dveře – muži, ženy, šel do mužů – následovala dlouhá chodba, a opět dvoje dveře – velká, malá zranění, pak další dvoje dveře nad 160 cm, pod 160 cm, pak další dveře, další až…nakonec ke svému překvapení vyleze na parkovišti, kde na něj čeká jeho žena, která se ho zeptá – tak co, pomohli ti? Muž odpoví – nepomohli, ale mají to tam dobře zorganizované. Byl bych nerad, kdyby takto dopadl náš sbor. Takto dopadne, pokud přestane být světlem, pokud přestaneme být světlem…

 Otázky:

1.      Vysvětli, o co šlo ve svátku Simchat Tora a čeho byl součástí.

2.      Proč byl tento svátek pro Židy tak důležitý? Jak souvisel s putováním na poušti?

3.      Kdy si naposledy zažil, že tě „osvětlilo“ Písmo?

4.      Jak hodnotíš úroveň světla – biblického vzdělávání ve sboru? Jak ve vaší rodině?

5.      Ježíš se ztotožňuje se světlem Tory, když říká, já jsem světlo. Jak tomu rozumíš?

6.      V textu se píše o dvou teologiích  - osadnické a průkopnické. V jedné je Ježíš jako šerif, ve druhé hraje roli zvěda. Jak vnímáš to, kým je pro tebe Ježíš?

7.       Na konci byla tato otázka: Ptám se, kdy jsme naposledy někomu říkali o víře? O Ježíši? Kdy jsme někomu byly světlem? Jak byste odpověděli vy?

8.      Pokud jste četli příběh v závěru, jak vnímáte v tomto kontextu váš sbor?