Žena a její role

Text: Gen 2,15 – 15, Gen 3, 20

Rovnost muže a ženy

Gen. 2,18 Učiním pomoc jemu rovnou. Výchozí text přemýšlení o ženě najdeme hned na začátku Bible – Gen 2, 18. Tento text je vyřčen v souvislosti se stvořením  Do chvíle, než stvořil Adama, prohlašoval o všem Hospodin, že to „bylo dobré“. Nebylo však dobré, aby Adam byl sám. Když Bůh stvořil Adama, vložil do jeho srdce jedinečnou potřebu, k jejímuž naplnění nestačila Boží osobní přítomnost.. Adam si tento fakt neuvědomoval do doby, než dostal úkol pojmenovat zvířata, která byla stvořena v páru. Hospodin tuto potřebu naplnil stvořením ženy.  

Staří rabínové říkali, že muž bez ženy je jako chrám, jemuž chybí boční stěna (však také výraz „bok, žebro“ znamenal mimo jiné právě také boční stěnu chrámu, která zajišťovala stabilitu a celistvost stavby). Žena tedy byla učiněna pomocí. Tedy biblická zvěst dává ženě po boku muže důstojné, jednoznačně definované místo. Být pomocí neznamená být nekvalifikovanou, podřadnou pracovní silou. Být pomocí není degradace, ale naopak privilegium. Hebrejská zvěst o ženě jako pomocnici doslova říká: „udělám mu pomoc proti němu“: (eese lo ezer kenegdo) „Proti němu“ (kenegdo) můžeme vyložit právě jako symbol směřování k vzájemnému doplnění. Naše mateřština nabízí krásný výraz „protějšek“ – což se dá chápat jako partner. V hebrejštině slovo „pomáhat“ znamená stát před člověkem, jemuž se pomáhá, obklopovat, uzavřít zdi, ulehčovat, podporovat. Často byl pomocník větší (ve smyslu významu) než ten, jemuž se pomáhalo. Rovněž slovo pomoc (ezer) je v starozákonních knihách označován za pomoc pro člověka jedině Bůh. Kromě těchto textů je jedinou výjimkou žena jako pomoc pro muže. Je to tedy role nejenom velmi důstojná, ale také svatá. Některé příklady: Bůh je naše útočiště i síla, ve všelikém soužení pomoc vždycky hotová. Žalm 46, 12 Pozdvihuji očí svých k horám, odkud by mi přišla pomoc. Pomoc má jest od Hospodina, kterýž učinil nebe i zemi. Žalm 121,1-2

Při citaci a výkladu pomoci pro Adama se často zapomíná na to, že žena není označována jenom jako „pomoc“, ale také jako „jemu rovná“, rovnocenná. Muž a žena dostali úkoly, na kterých měli svým jedinečným způsobem ve vzájemné závislosti pracovat: být plodní, rozmnožit se, naplnit, vládnout. Odpovědnost za svěřené úkoly nesl Adam, byl k této roli také Hospodinem potřebným způsobem disponován, nicméně žena hraje svoji jedinečnou roli, která není méně důležitá, či podřadná. Rovnost, která je refrénem dnešních dnů, byla dána již od počátku věků. Gen 2, 22 Hospodin Bůh utvořil z žebra, které vzal z člověka, ženu, a přivedl ji k němu. Zde se opět setkáváme s řečí symbolů, která úzce souvisí s rolemi muže a ženy v rodině. Rabínská exegeze zdůrazňuje, že žena nebyla stvořena z hlavy, aby muži vládla, ani ne z paty, aby mu byla podrobena, ale z místa blízkého srdci, protože je mu nejbližším člověkem - aby muže doplňovala. Vzpomeňme na již zmíněnou boční stěnu chrámu, která je nezbytná pro to, aby chrám stál a plnil svoji funkci. Autor textu vkládá Adamovi do úst větu „toto je kost z mých kostí a tělo z mého těla“, slova, která všichni dobře znali – v jiném kontextu. Byly totiž precizovanou formulací, která měla závazný právní význam -  slavnostní prohlášení syna patriarchy za dospělého a rovnoprávného dědice.

            Tato slova byla vložena do úst Adamovi, aby zrovnoprávnila ženu, ukázala její postavení Božího plánu a narovnala deformaci, kterou přinesl do vztahu muže a ženy hřích.

Za zmínku stojí i krásné odhalení toho, jak rozdílně jsou muž a žena stvořeni: Adam Evu nejprve vnímal očima – muž  je totiž typ vizuální, což ho vedlo ke zmíněnému zvolání. To zase oslovilo Evu, která jako žena vnímá více sluchem, je typem auditivním. Hned při historicky prvním setkání muže a ženy tak spontánně došlo k porozumění a vzájemnému naplnění potřeb. Gen 2, 23 Ať muženou se nazývá, vždyť z muže vzata jest. Aby nebylo pochyb o rovnoprávnosti muže a ženy, dodává Adam – „ať muženou se nazývá…“ Výraz žena je v hebrejštině odvozen příponou od slova muž. To dokazuje naprostou rovnocennost a přece různost muže a ženy. Oba jsou z téhož zdroje a materiálu a „zhotoveni“ na principu vzájemného doplňování, komplementarity.

Je zde použito výraz íšš a íššá.  Íšš znamená člověk, samec, k tomuto základu byla přidána ženská koncovka – íššá člověčice, samice. Společný slovní základ dokazuje, že se jedná o jeden druh. Generický název je muž – žena (muž – mužena, man – woman). Tak jako je žena fyzicky odvozena od muže, tak je odvozena od muže i pojmově. Ona rovnost se nám může zdát automatická, nicméně přečtěme si třeba Aristotela který píše, že muž je jediným a absolutním prototypem člověka a že žena je obrácený muž. Tedy žena není jiná, ale neúplná, je jen jakousi nepovedenou kopií muže.

            Jedinečnost ženy – archetyp krásy

Vzpomínám si na svojí babičku když jí bylo asi 70 let, jak si koupila jakési zelené šaty a jak se smála, když jsme jí říkali, že jí to strašně moc sluší. A skutečně jí to strašně moc slušelo. Dokonce když jsme jí to sdělili, vzala dvěma prsty sukni a trochu ji přizvedla – jako kdyby jí bylo deset. Ani nemusím popisovat, s čím si nejraději hrají malé holčičky. Je jen málo žen, kterým neudělá radost něco hezkého „na sebe“. Nedávno jsem přemýšlel co koupím ženě. Šli jsme kolem obchodu, který se jmenuje Six (ne sex, ale six). Pro neznalé se jedná o obchod, kde se prodávají náušnice, náhrdelníky a podobné věci za rozumné ceny. Pronesl jsem něco ve smyslu, že je dobře, že toho Daniela už má tolik. Docela mne upoutala její odpověď – toho nikdy nemůže být dost. Není nijak marnivá, a jednalo se o nadsázku, na druhou stranu vím, že když jí něco takového koupím, že se nemohu splést. A tak ať se jedná o malá děvčata, ženy ve středním věku, nebo a ženy starší či staré, všechny mají ve svém srdci hluboce zakořeněnou touhu po kráse.

Když se díváme na příběh o stvoření, potom čteme, že vše, co stvořil Bůh bylo dobré a nutno dodat když se rozhlédneme kolem sebe, že krásné. Bylo to tak krásné, že Job popisuje, že jitřní hvězdy plesaly a všichni synové Boží propukly v hlahol (Jb 38,7). Nakonec tvoří jako vrchol člověka – tedy muže, ale dílo, úplný vrchol nebo vyvrcholení není dokončeno. Sice mi někdo může namítnout, že „krásné“ není napsáno v Bibli, já bych mu odpověděl, že není třeba psát něco, co všichni vidíme. Jakoby hlavní architekt poodstoupil a řekl, ještě něco chybí. Chybí finale – chybí Eva. Až Eva je oním vyvrcholením Božího nádherného, stvořitelského díla. Eva je posledním tahem mistrova štětce. Bůh stvořil muže a ženu ke svému obrazu. Jednou z podstat Boha je krása. Když se rozhlédnete na to, co Bůh stvořil, potom to jakoby nedává smysl – proč krása květů, které jsou jen na chvilku a pak opadají, proč krása kytek, které rozkvetou jen na pár dní. Proč dokonalý tvar vločky, která hned roztaje. Protože v přírodě nejde jen o funkce. My hodnotíme věci jen podle jejich užitečnosti. Bůh se však na svět dívá jinak – jde mu nejen o funkci ale o krásu. A do tohoto krásného světa daroval Bůh ženu jako vyvrcholení stvoření. Proto se domnívám, že krása je podstatou ženy, tak jako je podstatou Boha a Božího stvoření Patří k ženě jako patří k Bohu. Myslím nyní na krásu jak tělesnou, tak duševní nicméně jakkoli nechci podceňovat tělesnou krásu myslím, že skutečná krása vyvěrá zevnitř, protože patří k podstatě a podstatu nevidíme.

Krása zároveň uchvacuje, láká. Známe příběh Odyssea a sirén – nadalo se odolat kráse jejich zpěvu. Známe pověst o Orfeovi, jehož harfě se nedalo odolat. Proto být s krásnou ženou je uchvacující a opět chci říci, že se nejedná pouze nebo hlavně o krásu erotickou. Před nějakým časem jsem viděl kus filmu Obsluhoval jsem anglického krále. Část kterou jsem viděl spočívala v tom, že na jakési párty jezdili bohatí továrníci a majitel jim dával společnost mladých a sexuálně přitažlivých žen. Nevím, co chtěl režisér říci, ale myslím, že scény s polonahými kráskami a nadrženými starci byli míněny jako určitý výsměch nadrženým starým kozlům a nikoli jako oslava krásy. Proč? Protože oněm ženám chyběla krása vnitřní.

Krása nás odkazuje k čemusi, co nás přesahuje. Vzpomeňte si, když jste viděli východ slunce, západ slunce atd. Jakoby krása byla vzpomínkou na dokonalou krásu v zahradě Eden. Krása je Boží vlastností, která se odráží v ženě. Víme, že v životě mnoha žen právě tato vlastnost způsobila mnoho bolesti. Muži se netrápí, že nejsou mistři světa v hokeji, že nejsou silní, ale žena bolestně touží po kráse, chce věřit, že lze krásy dosáhnout a trápí se otázkou jak.

Za skutečnou krásou se musí dojít, musí se pro její prožití bojovat. Chcete-li vidět krásný východ slunce, stačí si kliknout na internet, ale obrázek nikdy nenahradí reálný zážitek. Jenže k tomu si musíte přivstat. Obejmout krásnou ženu můžete hned – když si koupíte prostitutku nebo když se „zamilujete“ do kolegyně na nějakém večírku. Jenže asi cítíte, že toto je žalostně málo. Protože tam chybí rozměr objevování vnitřní krásy a ten se neodehraje za peníze nebo na večírku. Na tom chce pracovat a někdy dlouho.

Proto platí  že jste krásné, protože krása patří k tomu, čím odrážíte obraz Boha ve vás. Je to součást vaší podstaty, ne něco, co je závislé na posledních novinkách kosmetických firem. Ona krása vychází zevnitř a ta potom krása potom prosvěcuje celou bytost. Jenže ve vašem životě jste prožili i mnohé zranění, které vám sdělovali opak toho, co se vám snažím povědět. V Ez. 28, 17 čteme o pádu satana: „Pro svou krásu se stalo tvé srdce domýšlivé, pro svou skvělost jsi zkazil svoji moudrost.“ Kdosi tato slova vyložil tak, že satan padl pro svoji krásu a proto ve své pomstychtivosti útočí na krásu. Zároveň ale i útočí na vtělení Boží krásy, jímž je žena. Z toho plyne následující myšlenka a aplikace pro ženy. Pečovat o krásu vyžaduje čas. Potřebujete chvíle samoty a ztišení, potřebujete chvíle občerstvení, smíchu a odpočinku. Pro každou tyto chvíle budou vypadat jinak, ale potřebujete je. Nakonec poznáte, že v rozporu s míněním světa krása neuvadá. Začínal jsem tuto pasáž vzpomínkou na babičku a tím chci skončit. Vždy když si na ní vzpomenu, vidím krásnou ženu. Nejen v jejích nových zelených šatech, které na sobě měla, když jí bylo skoro 70. Vidím krásnou ženu i tehdy, když jsem za ní šel do nemocnice, viděl jí v bílém, v bolestech. Její krása plynula z jejího srdce, které bylo živé, protože žila a umřela s pohledem upřeným na Něj. A v Bibli je napsáno „Kdo na něho bude hledět, rozzáří se“ (Ž 34,6).

Žena jako matka

Gen 3:20 Člověk svou ženu pojmenoval Eva (to je Živa), protože se stala matkou všech živých. Když jsem hovořil o satanovi, potom jedna z jeho charakteristik je, že je otcem smrti a proto útočí na ženu jako na nositelku života – tedy toho, co nenávidí. Způsoby jeho útoků jste zažili všechny z vás. Někdy to byla zraňující slova typu „podívej se na sebe“, někdy i zneužití - jak pokus tak zneužití dokonané, někdy nedostatek lásky v rodině a pocit, že si o mě nikdo vlastně nemyslí, že jsem krásná. Mnoho žen toto a mnohé další zkušenosti zatvrdili a výsledkem byla ztráta vnitřní krásy nebo snaha vyrovnat se nebo překonat muže. Jenže někdy v oblastech ryze mužských. Jedna z oblastí, je oblast mateřství. Toto není nutné zlo, není to období,kdy rodina bude trpět, protože nepřinesete dostatek peněz, ale úkol od Boha. Jedním ze silných konkurentů naplnění tohoto úkolu je v současnosti kariéra. V okamžiku, kdy žena nepřijme mateřství na určitý čas svého života jako hlavní úkol, nesmírně ztrácí a to nejen ona, ale pochopitelně i dítě a tím celá rodina. To neříká Novák, ani se nejedná o přežitek našich babiček. To vychází z Bible. Náš problém je, že jsme se nechali ovlivnit myšlenkou, že mateřství je něčím degradujícím a ženu omezujícím. Jako kazatel jsem nikdy neslyšel starší ženy, které trpce litovaly, že se příliš věnovaly dětem a málo pracovaly na své kariéře. Stejně tak jsem neslyšel nadávání dětí, že máma se jim příliš věnovala, místo aby domů nosila peníze, za které by si mohli koupit hračky nebo opatřit lepší studium. Opak je pravdou.

Problém je v tom, že mateřství musíte vnitřně přijmout jako úkol a ne jako omezení, s kterým se perete. Dovedu si představit, že návrat do práce nebude jednoduchý, ale přesto. Psychologicky je problém, že pokud si neprožijete období, které si prožít máte, tedy včetně mateřství, budete se do něj v různých infantilních projevech vracet. Stejně tak ale budou mít problém vaše děti, protože jste jim neumožnili prožít si domov, který vy, svým jedinečným způsobem, jste schopny vytvořit. Domov nemůže nahradit žádná státní ani soukromá instituce. Pochopitelně je nesmírně důležité, aby v tomto období, které je jistou izolací pomohl muž a umožnil ženě různé způsoby socializace. Což vidím v některých rodinách jako problém a mužské selhávání. Zároveň zde ne všechny ženy jsou zatím vdané. Nechci tento stav bagatelizovat, zároveň ale nevnímám samotu jako prohru. Nejhorší je, když se začnete litovat a vidět tuto skutečnost jako prohru. Především Nový zákon tuto realitu vidí jako prostor pro veliké možnosti, které v manželství již nebudou.

Závěr: Bible v první řadě vnímá ženy jako jedinečnou bytost, jako nositelku Božího obrazu a jako tu, která stojí naproti muži a doplňuje jej. Toto neplatí jen v manželství, ale v jakémkoli dalším společenství – třeba ve sboru. Jedním z archetypů ženy je krása, kdy vnitřní a vnější krása jsou hluboce propojeny a dost dobře se od sebe nedají oddělit. Vnitřní ale prosvěcuje vnější. Zároveň je rolí ženy mateřství, kdy jsme si ale říkali, že satan je otcem smrti, že nenávidí život. Určité rozbití řádu rodiny vidím jako jeho dílo. Ten, který škodí Božímu dílu nenávidí, když žena plní svůj úkol matky, zároveň té, která je muži na roveň. Výsledkem je potom žena služebnice nebo žena terrminátorka. Zároveň žena, která je vnitřně prázdná. Přál bych vám, aby těchto pár charakteristik ženy vám mohlo pomoci v hledání Boží vůle a to nejen ženám, ale i mužům.