Výchova dětí
M 4:9 Jenom si dej pozor a velice se střez zapomenout na věci, které jsi viděl na vlastní oči, aby nevymizely z tvého srdce po všechny dny tvého života. Seznam s nimi své syny i vnuky.
Př 1:8 Můj synu, poslouchej otcovo kárání a matčiným poučováním neopovrhuj. 9 Budou ti půvabným věncem na hlavě a náhrdelníkem na tvém hrdle.
Není tomu dlouho kdy jsem četl reklamu na jakési léky pro děti. Reklama začínala slovy „dopřejte to (nepamatuji si o co šlo) nejdůležitějšímu člověku na světě“. Oním „nejdůležitějším člověkem“ bylo pochopitelně naše dítě. Otázka je, zda tomu tak skutečně je. Je pravdou, že pro svoje děti jsme schopni udělat mnohé, někdy jít až za hranice sebeobětování. Říká se, že Češi jsou jedni z nejvíce utrácejících národů co se vánočních dárků pro děti týká. Zároveň ale jsme jedním z nejvíce rozvádějících se národů. Kdo tedy kupuje dárky? Všichni, nebo jen ti, kdo se nerozvedli? Nebo jsou dárky jen smýváním viny? Stále více vychovatelů prožívá rozčarování nad dětmi, které přichází do nejrůznějších výchovných institucí. Mám na mysli školy, školky, ale i besídky, dorosty. Sám jsem několikrát zažil při práci s mládeží incidenty s alkoholem, kterých se dopustili děti z věřících rodin. Tyto děti se ale ukazovali jako nezvladatelné. Zároveň jako děti bez vnitřní disciplíny či řádu. Určitě je touhou každého z nás, abychom vychovali zbožné a moudré děti. Proto si položme otázku, jak se na výchovu dívá Písmo. Co v něm můžeme přijmout a zda chceme tyto principy aplikovat na svoji rodinu.
Dítě
Když se v západní rodině narodí dítě, většinou zavládne mírně hysterická nálada. Dostává dárky, které mnohokrát nepoužije, řeší se neaerodynamičtější tvar postýlky či kočárku a nevím co ještě. Později rodiče v předtuše možných úspěchů dítě zakroužkují. Kroužkování se tedy odehrává nejen u ptáků, ale i u lidí. Od útlého věku se dítě věnuje mnoha oblastem a takto rozvíjí svůj možný talent. Poté nastává další problém – svěřit dítě institucím v podobě jeslí nebo školek, nebo nesvěřit – tedy zda tři roky doma stačí. Později dítě nastupuje do školy. Pokud je ze středostavovské rodin rozumí se samo sebou, že půjdeš vysokou školu,. Pak se už jen šťastně vdát či oženit, najít místo, které mě uživí a zabezpečí a když mám vzdělání, místo a tedy vidinu šťastné budoucnosti před sebou, tak je čas zplodit dalšího potomka. Pochopitelně pokud jsme křesťané, chceme, aby potomek věřil, proto jej svěříme do rukou nejrůznějším institucím – od besídky po mládež, od kterých očekáváme, že nám dítě duchovně pozdvihnou.
Bible se na děti dívá jako na „dar od Hospodina, jako na výraz Božího požehnání“. Protože se jedná o dar nám svěřený k opatrování, nemáme právo si jej přisvojit. I když nám děti patří, stále jsou darem, který jsme dostali. Zároveň vidíme, že děti jsou zdrojem radosti Ž 27:4 Čím jsou šípy v ruce bohatýra, tím jsou synové zplození v mládí. 5 Blaze muži, který jimi naplnil svůj toulec! Nebudou zahanbeni, až budou v bráně jednat s nepřáteli. Ž 128:1 Poutní píseň. Blaze každému, kdo se bojí Hospodina, kdo chodí po jeho cestách! 2 Co rukama vytěžíš, budeš i jíst. Blaze tobě, bude s tebou dobře. 3 Tvá žena bude jak plodná réva uvnitř tvého domu, tvoji synové jak olivové ratolesti kolem tvého stolu.
Zároveň jsou ale děti zdrojem obrovské bolesti. 2 Sam13:37 Abšalóm uprchl a odešel k Talmajovi, synu Amíchúrovu, králi Gešúru. I truchlil David pro svého syna po všechny ty dny.
Jedna z nejhorších bolestí je, když se vaše dítě vydá po špatné cestě – jako v tomto příběhu. Jiný přiklad vidíme v LK 15, kdy otec vyhlíží v bolestech svého syna, který se vzdálil.
Dále – děti jsou nám svěřeny jen na relativně krátkou dobu, která je pochopitelně nevratná. Gen 2:24 Proto opustí muž svého otce i matku a přilne ke své ženě a stanou se jedním tělem.
Tedy konkrétně to někdy chodí tak, že v jistém věku nás děti potřebují a dokonce chtějí a my nemáme čas. Po pár letech bychom uvítali jejich zájem, ale čas nemají ony. Nicméně běh života je takový, že nás děti opustí. Nakonec – dítě v Bibli je vždy vnímáno v kontextu rodiny. Pokud se stalo sirotkem, mělo být adoptováno příbuznými. V rodině se utváří jeho identita a zakotvení. Rodinou potom není myšlen jen otec a matka, ale i rodina širší – tedy prarodiče, strýcové, tety, bratranci atd. Skrze tuto rodinu si dítě utváří vědomí, že někam patří.
Rodičovská láska a pravda
Jeden z velikých mýtů křesťanství je mýtus nepodmíněné lásky. Konkrétně mýtus, že když věříme, můžeme si dělat, co chceme, protože Bůh nám stejně odpustí. Podobný nesmysl potom převádíme do výchovy. Dítě jezdí po prodejně s košíkem, naráží do ostatních a maminka mlčí nebo jen lehce něco brumlá, zatímco její brouček otravuje život ostatním. Přece svému broučkovi nemohu nic povědět, natož ho plácnout, abych ho neponížil. Navíc jako křesťan musím svému dítěti projevit bezmeznou lásku a kdybych ho omezil, mohl by můj andílek o mé lásce začít pochybovat. Ježíš ale hovoří následující slova: „Budete-li zachovávat má přikázání, zůstanete v mé lásce“. (J 15, 10). Nebo: Koho Pán miluje, toho přísně vychovává, a trestá každého, koho přijímá za syna.' 7 Podvolujte se jeho výchově; Bůh s vámi jedná jako se svými syny. Byl by to vůbec syn, kdyby ho otec nevychovával? (Žd 12, 6) Jinými slovy dítě stejně jako člověk obecně potřebuje „posvátné ne“, něco, co dítěti vytváří mezní situace, co mu dává hranice. Zároveň potřebuje vědět, že pokud tyto hranice překročí, přijde trest. E. Fromm napsal: „Dospělý miluje jak mateřskou, tak otcovskou láskou, přestože si navzájem odporují (milost ale i požadavky)… Chyba v tomto vývoji, je základním zdrojem neurózy“. (Umění milovat) Tedy když hovoříme o lásce, potom si ji nepleťme ze sentimentálním postojem, který se bojí od dětí něco vyžadovat. To není láska, kterou nás učil Ježíš. Nemám na mysli extrém typu „budu tě milovat, pokud budeš dosahovat výsledků“. Mám na mysli „miluji tě a proto očekávám, že věci, které škodí, dělat nebudeš… protože mi na tobě záleží“. V každém věku jsou tyto požadavky a nároky jiné, ale jsou. Možná znáte přísloví „od koho se nic nežádá, od toho se nedá nic čekat“. Někdy jsou rodiče překvapeni, že jejich andílek se postupně proměňuje v ďáblíčka, ale ono se není co divit. Požadavky, které na dítě rodiče měli, byly minimální. Stačilo nepřinášet domů špatné známky. Najednou zjišťujeme, že andílek nemá žádnou vnitřní kázeň, že není schopen odložit okamžitou slast, že není schopen se zapřít a že v konečném důsledku máme doma sobce, se kterým lze jen těžko vyjít, když není po jeho. Žel, těchto dětí stále přibývá.
Pokud dítě má jen slabé nebo žádné meze potom je naučíte následující:
Jejich pocity jsou to nejdůležitější.
Aby něčeho dosáhli, nemusí vyvinout téměř žádné úsilí.
Nebudou schopny přijmout, že nemohou mít všechno chtějí.
Těžko přijmou, že nejsou pány světa a svého okolí.
V konečném důsledku ztratí sebedůvěru, protože jste je nenaučili, že se dá přežít i tehdy, kdy není po jejich a když nejsou naplněny jejich potřeby.
Upřímně lituji vychovatele, kteří dostanou takto nastavená stvoření do své péče.
Když hovoříme o lásce, potom je třeba vidět dvě roviny a těmi jsou rovina milosti a rovina pravdy. Každý člověk a v kontextu tohoto kázání každé dítě, potřebuje obojí. Láska a s ní související milost znamená podporu, zdroje, lásku, soucit, přijetí, odpuštění. Pravda potom představuje strukturu života: říká jak žít a jak život skutečně funguje. Aby se pravda stala v životě pravdou, musíme ji zakusit, prožít, což ve výchově konkrétně znamená pomoci dítěti zakusit důsledky jeho chování.
Výchova
Humanistická výchova vychází z přesvědčení, že člověk je ve své podstatě dobrý a tudíž dítě není třeba příliš omezovat, protože to dobré v něm, se nakonec prosadí. Biblické přesvědčení je poněkud jiné: Řím 3:10 jak je psáno: 'Nikdo není spravedlivý, není ani jeden, 11 nikdo není rozumný, není, kdo by hledal Boha; 12 všichni se odchýlili, všichni propadli zvrácenosti, není, kdo by činil dobro, není ani jeden. 13 Hrob otevřený je jejich hrdlo, svým jazykem mluví jen lest, hadí jed skrývají ve rtech, 14 jejich ústa jsou samá kletba a hořkost, 15 jejich nohy spěchají prolévat krev, 16 zhouba a bída je na jejich cestách; 17 nepoznali cestu pokoje 18 a úctu před Bohem nemají.'
Biblický pohled na člověka je jiný než humanistický – člověk (tedy i dítě) je ve své podstatě zlý. Je příznačné, že např. komunistický režim (a celé osvícenství) vycházel z humanistického pojetí člověk a tvrdil, že člověk je dobrý a to co zkazilo jsou podmínky, v kterých žije. Pokud zlepšíme podmínky, automaticky se změní i člověk. Písmo hovoří o tom, že změna nepřijde především tím, že člověka obklopíme lepšími podmínkami, ale že změna přichází zevnitř. A k tomu vlastně slouží výchova – k proměně člověka, od přirozeného zla, k ne-přirozenému dobrému resp. k božímu obrazu. Biblická výchova navíc vychází z přesvědčení, že k tomu, aby dítě přijalo jisté normy, musí projít výchovou, která je ne vždy příjemná. Žid 12:5 Což jste zapomněli na slova, jimiž vás Bůh povzbuzuje jako své syny: 'Synu můj, podrobuj se kázni Páně a neklesej na mysli, když tě kárá. 6 Koho Pán miluje, toho přísně vychovává, a trestá každého, koho přijímá za syna.' 7 Podvolujte se jeho výchově; Bůh s vámi jedná jako se svými syny. Byl by to vůbec syn, kdyby ho otec nevychovával? 8 Jste-li bez takové výchovy, jaké se dostává všem synům, pak nejste synové, ale cizí děti.
SZ toto vidí ještě ostřeji
Př 13:24 Kdo šetří hůl, nenávidí svého syna, kdežto kdo jej miluje, trestá ho včas.
Možná namítnete, že „to je starý zákon“. Určitě nemáte pravdu. Především je to Bible, do které SZ patří a navíc vidíme, že to co je v Přísloví, přesně koresponduje s knihou Židům. Jde totiž o to, že až skrze trest si člověk a pochopitelně i dítě uvědomuje, že se stalo něco nepatřičného. Pokud nepřijde trest, potom se dítěti komunikuje, že se vlastně nic neděje. V textu, který jsme četli v listu Židům, vidíme, že správná výchova v sobě má zahrnovat i nepříjemné aspekty. Dítě, které se setká s hranicemi v podobě trestu, poznává, že chybilo, že jeho ego a jeho pocity nejsou tím nejdůležitějším na světě. Dále se učí, že ve světě existuje jistá hierarchie v podobě autorit. Jednou toto bude schopno převést i do vztahu s Bohem. Dítě, které se nenaučilo respektovat lidské autority, pravděpodobně bude mít veliké problémy i ve vztahu k Boží autoritě. Tento hierarchický pohled vidíme v Ef 6:1 Děti, poslouchejte své rodiče, protože to je spravedlivé před Bohem. 2 'Cti otce svého i matku svou' je přece jediné přikázání, které má zaslíbení: 3 'aby se ti dobře vedlo a abys byl dlouho živ na zemi.'
Problém nastává v okamžiku, kdy zůstaneme pouze u těchto restriktivních oblastí. V Žd 12, 6 čteme slova o lásce. Tedy trestat je možná a bohulibé v prostředí lásky. Pokud se trest neodehrává v láskyplném prostředí, nejedná se o trest, ale spíše o pomstu a vyřizování si účtů atd.
Rodina
Když se díváme na model SZ rodiny, potom vnímáme, že děti nebyli tak opečovávány jako naše. Ne že by je rodiče neměli rádi, ale nešlo to. Přesto je zde jedna výzva, která platila i nelehkých dobách SZ. Deut 6:4 Slyš, Izraeli, Hospodin je náš Bůh, Hospodin jediný.
5 Budeš milovat Hospodina, svého Boha, celým svým srdcem a celou svou duší a celou svou silou. 6 A tato slova, která ti dnes přikazuji, budeš mít v srdci. 7 Budeš je vštěpovat svým synům a budeš o nich rozmlouvat, když budeš sedět doma nebo půjdeš cestou, když budeš uléhat nebo vstávat.
Tedy odpovědnost za duchovní vývoj dětí neměly náboženské instituce, ale rodina. To, co zde Hospodin přikazuje je, že rozhovor o Hospodinu má být součástí života rodiny. Problém našich rodin je možná v tom, že se často ani nejsme schopni sejít. Nesdílíme nejhlubší společenství, které se děje kolem stolu, každý máme svůj pokoj, každý máme svůj program a tak najednou zjišťujeme, že jako rodina spolu trávíme jen velmi málo času. Navíc když už se vidíme, to poslední na co je nálada a chuť je bavit se o božích věcech. Pochopitelně děti si odnášejí z tohoto přístupu závěr, že víra je věc nedělní, že o skutečných hlubokých věcech se doma nemluví a že vlastně o tom rodiče ani moc mluvit neumí, že v tom vidí cosi nepatřičného. Navíc tyto oblasti rodiče rádi přenechají institucím ve sboru. Když radíme věřícím, aby si nebrali nevěřící, potom k tomu rádi dodáváme, že si je nemají brát proto, že seselu nebudou moci sdílet na nejbližší rovině vztahu – na rovině duchovní. Jenže když se podíváme na některé křesťanské rodiny, tak ani tam tato rovina nefunguje. Nemám na mysli jen to, že se rodina spolu modlí a čte Písmo. Mám na mysli i to, že i rozhovory o Božích věcech patří do života rodiny. V našem textu vidíme, že rozhovor o Bohu se neodehrává v chrámu, ale „na cestě“. Že se nemá jednat o kázání, ale o „rozmlouvání“. Zároveň je zde jistá preambule: Budeš milovat Hospodina – ještě před tím, než o něm budeš mluvit. Tedy ty budeš příkladem. Ty jsi pro své dítě páté evangelium, tedy klíčový zdroj informací jak o životě, tak o Bohu. Osobně jsem vděčný za instituce i v tomto sboru, které vštěpují mým dětem něco o Bohu. Ale neočekávám, že budou mít rozhodující formující vliv, ten se odehrává v rodině. Zcela konkrétní rady. Dokud jsou děti malé, čtěte jim příběhy z Bible nebo z biblickou tématikou. Děti se dokážou ztotožnit (identifikovat) s hlavními hrdiny příběhu, přebrat jejich způsoby rozhodování – aniž bychom jim něco vysvětlovali. Nebojte se, že jim Bibli znechutíte, že je povedete k jakémusi bezduchému fundamentalismu. Jednou se rozhodnou sami kam budou chtít jít a bude dobré, když budeme moci povědět, že jsme jim jejich rozhodování neudělali díky naší pasivitě v těchto oblastech horší.
Závěr: Nikdy v dějinách děti neměli v materiálních ohledech tak jednoduchý život. Zároveň tato realita nevyřešila nic, co se týká jejich charakteru, moudrosti a už vůbec ne vztahu s Bohem. Zároveň spolu s možnostmi, které život usnadňují, přichází možnosti, které jej ničí. A to platí i co se týká dětí. Když přemýšlíme nad výchovou, vždy budeme stát před paradoxem, který ale souvisí se vším živým. Zdravý růst můžeme ovlivnit, ale jen do jisté míry. Nikdy ho nebudeme mít plně v rukou. A to platí i o výchově dětí. Písmo nám dává jisté pokyny jak v dobrém děti a vůbec ty, které vychováváme, ovlivnit. Otázka je, zda tyto pokyny známe a potom zda je budeme mít odvahu konat.