Komunikace
ÚVOD
Když se řekne komunikace, většinou se nám vybaví, když spolu lidé mluví. Zajímavé je, že v češtině poznáme až z kontextu, zda komunikace znamená mluvení nebo zda máme na mysli silnice. Jak mluvení, tak silnice – tedy komunikace, mají jedno společné. Tím společným je snaha po spojení. Jak víme, s druhým člověkem můžeme mluvit, ale to automaticky neznamená, že jsme s ním navázali spojení, tedy že s ním komunikujeme. Nedávno jsem hovořil s jedním kamarádem a ten mi popisoval, jak psal třístránkový e-mail jinému člověku… který ho vůbec nepochopil. Tedy spojení ve smyslu výměny informací bylo navázáno, ale komunikace ve smyslu spojení ne. Často jsem vyřkl sám, nebo mi bylo řečeno „co tím chceš říci“? Tedy jinými slovy „něco jsi řekl, ale jaký je skutečný význam tvých slov“? Právě toto je na řeči ošidné – něco sdělujeme, ale druhá vrstva se skrývá pod nebo za tím, co sdělujeme. Tedy když manželce řeknu „zase jsi to přesolila“ se speciálním důrazem na „zase“, tak nevyjadřuji jen to, že je jídlo slané, ale že je neschopná. Když někomu sdělíme „podívej se na sebe“, tak ve skutečnosti nesdělujeme jen pokyn, aby se na sebe podíval. Touto větou říkáme, že z jeho vzhledem není něco v pořádku. Proč ale rovnou neřekneme máš na kalhotách skvrnu?
O komunikace bylo napsáno mnoho knih, existují experti na komunikační dovednosti a tak si můžeme položit otázku, zda lze o této oblasti říci (komunikovat) něco nového. Zda kniha knih přináší i o tomto tématu nějaké poselství. Pokusil jsem se v toto případě postupovat nikoli skrze analýzu jednotlivých veršů, ale skrze příklad, který nám dal Ježíš. Myslím, že právě v této oblasti nám může být ohromným příkladem a inspirací „jak na to“.
Měl čas
Když vidíme důležité rozhovory PJ, potom z nich čiší pokoj a soustředění. Příklad je Nikodém, žena u studny, rozhovor s Marií a Martou, poslední večeře atd. Pochopitelně zdaleka ne všechny rozhovory se odehrávali tímto stylem, nicméně mnoho ano. Když se zamyslíme nad sebou, kdy jsme s někým takto v klidu seděli, hovořili ne pouze o pracovních záležitostech, ale i hlubších oblastech života, možná budeme muset pátrat v paměti. Možná, že jediným člověkem je náš partner, možná ani to ne. Ježíš u těchto rozhovorů sedí, naslouchá, odpovídá a i když má co dělat, najde si na tyto rozhovory čas, je mimo zástup, naplno se věnuje těm, se kterými mluví, čímž jim vyjadřuje, že jsou pro něj v této chvíli důležití. Též se tomuto přístupu říká „soustředěná pozornost“. Zřejmě i to je jeden z důvodů, proč je Ježíš schopen jít k jádru problému – protože naslouchá. Ono se velmi těžko komunikuje s někým o kom vím, že se mu v hlavě honí spousta jiných myšlenek, kdo vlastně za mnou přišel, aby mi sdělil své předem hotové závěry bez toho, aby naslouchal mojí specifické situaci. M. Quist napsal: A dříve než začneš mluvit, osvoboď se od problémů, názorů, řešení. Udělej ve svém nitru místo. Tvá pýcha a sebeláska jsou špatnými rádci. Diskuse musí být vedena bez předsudků…
Důležitý příklad, který nám PJ ukazuje je, že na komunikaci – tedy ne mluvení a výměnu informací, je potřeba čas. Abychom ho měli, potom je třeba pro to něco udělat – třeba najít místo, kde nebudu vyrušován, vypnout mobil atd. V případě PJK to byla noc (Nikodém), studna (Samařanka), dům (Marie a Marta), večeře (Učedníci). Zní to jako naprostá banalita, ale osobně jsem několikrát zažil skoro až pocit ponížení, když jsem s někým hovořil a náš hovor byl mnohokrát přerušen mobilem nebo jsem viděl, že poté, co jsem se s něčím svěřil, dotyčný reagoval stylem „co bude dnes k obědu“? Je jasné, že ne vždy lze vypnout mobil, že ne vždy lze reagovat citlivě, ale co je moc to je moc… Když si na druhého uděláme čas, potom i když nenajdeme nějaké řešení, alespoň mu svoji pozorností komunikujeme, že jeho břemeno s ním sdílíme – a to není málo
Povzbuzoval
Když učinil zázrak, zásluhu na něm často přisoudil druhým: „Tvá víra tě uzdravila“. Natanaela nazývá „pravým Izraelitou, v němž není lsti“. O Janu Křtiteli řekne, že „není většího, než je on“. Nestálého Petra nazve „skálou“. Když ustrašená žena projeví oddanost rozmařilým skutkem a vyslouží si kritiku, Ježíš řekne, že příběh o její štědrosti se bude navždy vyprávět. Když hovoří o zkáze Jeruzaléma, všimne si kojících a těhotných žen. Kdosi se zeptal – kolik mužů by bralo v úvahu potíže spojené s kojením a těhotenstvím? Když vidíme jak Ježíš povzbuzoval, potom se jednalo o oblasti, za které bylo proč povzbudit. Nebyl to jen jakýsi naučený kolorit vycházející z toho, že povzbuzovat se má. Zároveň si Ježíš dokázal všimnout lidí, kteří patřili na pomyslný společenský okraj a jim komunikovat uznání a povzbuzení. Asi nemusím říkat, jak moc se toto od něj máme učit.
Komunikoval neverbálně
Když vidíme Ježíšovy zázraky, potom se na něj lze dívat z pohledu vyhlašování příchodu Božího království. Ježíš se v těchto zázracích projevuje jako Bůh sestupující, který ukazuje svoji vládu. Alespoň tak se to dočteme v teologických knihách. Zároveň ale vidíme, že mnoho těchto zázraků bylo zaměřeno zcela prakticky – s touhou lidem pomoci od nemocí (asi třetina jeho zázraků), nasytit je, nenechat zkazit svatbu, pomoci jim když hrozilo, že se utopí atd. Tedy na první pohled nic duchovního. Nejednalo se o jakési kousky, které by druhé omráčili, ale jednalo se o praktickou pomoc. Lidem to komunikovalo, že Ježíš o ně má zájem a má zájem nejen o „získání duší“, ale o celého člověka, který trpí, něco ho bolí, má hlad atd. Můžeme slovy komunikovat leccos, ale nakonec slova jsou jen malým, i když důležitým komunikačním kanálem. Zřejmě nebudeme provádět stejné zázraky jako Ježíš, na VP si budeme muset přinést víno dopředu a ne vodu, kterou si těsně před VP proměníme, při křtu budu chodit po dně a ne po vodě. Zároveň to ale jsou neverbální způsoby komunikace, kterými druhým velmi jasně komunikujeme, kým pro nás jsou. Dobře jsou tyto způsoby popsány v knize 5 jazyků lásky. Nakonec si více pamatujeme na to, co nám lidé jak v dobrém tak ve zlém udělali, než na to, co nám řekli. Opět bych chtěl zdůraznit, že Ježíšovi zázraky měli též za cíl pomoci, komunikovat neverbálně lidem, že Ježíšovi na nich záleží.
Nebál se konfliktu
Součástí každé komunikace je konflikt. Když vidíme Ježíšův život, potom konfliktů zažil velmi mnoho. Jen příznačné, že v konfliktech nazýval věci přesně a příliš si nebral servítky, když se setkal se samolibými lidmi. Všichni kolem něj byli hříšníci – nicméně svoji nejtvrdší řeč pronese v Mt. 23 na adresu zákoníků a farizeů. Jednalo se o falešné učitele, samolibé lidi a s těmi Ježíš příliš soucitu neměl nejen to, jednal s nimi hodně tvrdě. Zároveň ale neřekne běda třeba ženě cizoložnici. Na první pohled bychom čekali, že to bude opačně, cizoložství odporuje desateru, farizeové desatero ctili. Jenže Ježíš rozpoznal, kdy je třeba spíše povzbudit – i když to neznamená nepovědět i něco nepříjemného. Ženě cizoložnici řekne „jdi a nehřeš více“ – čímž vlastně řekne, že hřešila. Řekli bychom, že rozpoznal míru konfliktu. Celkově ale vidíme, že Ježíš do konfliktu vstupoval a že především ve sporech s falešnými učiteli, samolibými lidmi byl hodně nesmlouvavý. Někdy dokázal ale tvrdé věci říci i zástupům (Lk 9:41 Ježíš odpověděl: "Pokolení nevěřící a zvrácené, jak dlouho ještě mám být s vámi a snášet vás? Přiveď sem svého syna!"), dokáže tvrdě napomenout i Petra (jdi ode mne satane). Asi bych podobnými výroky šetřil, důležitější je hledat principy, kterými se JK řídil.
Každý z nás se konfliktu více či méně obává, neradi ho vyhledáváme. O to více je nebezpečí, že konflikt řešíme špatně – třeba tak, že napíšeme e-mail, že druhého nekonfrontujeme s jeho způsoby, abychom měli klid, ale spíše to řekneme dalším, nebo prostě přimhouříme oči tam, kde bychom je přimhouřit neměli, protože se bojíme nebo jsme líní něco řešit.
Měl soucit
Za Ježíšem přicházeli lidé, kteří nejen měli problém, ale byli si ho i vědomi. Dokonce bychom řekli, že Ježíš je přitahoval. Proč? Lidé cítili, že s nimi bude mít soucit. Soucit ale u něj neznamenal, že bude mlčet o věcech, o kterých věděl, že má mluvit. Nebál se nazvat věci pravými jmény, nebál se ženě u studně povědět, že žila s několika muži, Nikodémovi, že se musí narodit znova – tedy že s ním není něco v pořádku – i když je farizeus, nebál se napomenout učedníky. V tom všem ale necítíme pohrdání druhým. Ženě u studně neřekl – chováš se jak prostitutka, Nikodémovi neřekl jsi nábožensky pomýlený člověk, učedníkům neřekl už vás mám dost. Vidíme velikou schopnost lidem komunikovat, mám vás rád, záleží mi na vás a proto si mohu dovolit vypovědět i nepříjemné a někdy těžké věci. To ale neznamená, že jsem s vámi skončil.
Měl přátelé
Jakkoli Ježíš komunikoval s davy, s neznámými lidmi, jakkoli se dokázal rychle seznámit, přesto měl kolem sebe blízké přátele. V mnoha knihách o učednictví bychom se dočetli, podle mého pomýlené zdůvodnění – mělo kolem sebe přátelé, protože vychovával učedníky. Do jisté míry je to pravda, do jisté míry to ale vypadá, že bychom měli mít přátelé jen proto, abychom jim my něco předali. To vypadá velmi nadneseně, duchovně. My vlastně ani přátelé nepotřebujeme, ale budeme se v rámci výchovy učedníků obětovat. Proč měl učedníky? Aby byli s ním. F. Yencey píše: „Ježíš se nikdy nepokoušel zatajit svoji samotu a závislost na druhých. Nevybral si učedníky jako služebníky, ale jako přátelé. Sdílel s nimi okamžiky radosti i zármutku a sdílel s nimi radosti i starosti a pral se po nich, když byl v nouzi. Stali se jeho rodinou, náhradou za matku, náhradními bratry. Vzdali se pro něj všeho a on se vzdal všeho pro ně.“ Osobně zde vidím důležitý příklad v tom, mít i blízké přátele – tedy někoho, s kým mohu sdílet svoje osobní zápasy, před kým se nestydím za to, kdo jsem. Někoho, kdo mě zná a koho znám já. V těchto osobních vztazích stahuji masku, tedy to, jak mě vidí druzí. Z Ježíšova života vidíme, že jej učedníci viděli jak při tom, když poroučel přírodě, vyháněl démony, tak při tom, kdy plakal nad umírajícím Lazerem nebo prožíval úzkost v Getsemane. Hodně pracuji s lidmi, kteří jsou v čele. Mají povzbuzovat druhé ve víře, pomáhat jim, být k dispozici. Někdy si všímám paradoxní situace, že tito lidé nejsou příliš schopni hlubšího vztahu… Vztah je pro ně profese. Možná jsem v podobné situaci i já a proto pokud se tak děje, prosím o vaší korekci. Myslím, že pokud tomu tak je, nastal čas, abych změnil profesi.
Závěr:
Shrňme si několik klíčových vlastností, které nás mohou inspirovat ohledně vztahů – tedy toho, jaký přiklad nám dal Ježíš. Čas, povzbuzení, neverbální komunikace, šel do konfliktů, měl soucit, měl přátele. Každý z těchto bodů stojí za rozpracování, důležité ale je jej začít praktikovat. A to bych nám všem přál.