Závist
Představte si, že máte krásný pramen a vy do jeho zřídla vylejete barvu. Výsledek bude, že voda, která z něj teče, bude nějakou dobu zabarvená. Že poteče třeba modrá nebo červená voda. Nemusíte zabarvit celý potok, stačí jen pramen. Ten ovlivní vše další. Podobným pramenem nebo zřídlem je naše srdce.
Nerozumíte, že to, co vchází do úst, přijde do břicha a jde do hnoje? To však, co z úst vychází, jde ze srdce, a to člověka znesvěcuje. Neboť ze srdce vycházejí špatné myšlenky, vraždy, cizoložství, smilství, loupeže, křivá svědectví, urážky. To jsou věci, které člověka znesvěcují; ale jíst neomytýma rukama člověka neznesvěcuje. Mt 15, 17 – 20
V kontextu židů a ještě více farizeů, byl tento Ježíšův výrok revoluční. SZ je prošpikován různými zákazy a příkazy o tom, co člověk a nesmí vzít do úst. Mnohá strava byla nečistá a sníst jí, znamenalo se znesvětit. A najednou Ježíš řekne, že na to, co jíte nebo vkládáte do úst, až tak moc nezáleží (s čímž by zajisté nesouhlasili výživoví poradci). Je to šokující výpověď, jenže když si apoštolové možná říkají, jak krásně dostali farizeové se svojí pokryteckou morálkou na frak, Ježíš řekne, že to, co z úst vychází, jde ze srdce a to člověka znesvěcuje. A pak jde Ježíš ještě dál: verše 19 – 20. Jinými slovy myšlení, nenávist a zloba, nezvládnutá touha mít to, co mi nepatří, pomluvy, hříchy spojené s jazykem a další věci, to vše má původ v srdci. Proto jsem začal toto kázání přirovnáním zabarveného vodního zřídla nebo pramene. Tak jako barva zabarví vodu, tak srdce „zabarví“ to, jak mluvíme, jednáme, jaký máme přístup k životu, ke druhým. Vše se rodí v zřídlu člověka a to není mysl, ani vůle, ani emoce, ale je to srdce. Srdci se píše už ve SZ. Např. v Přísloví, kde máme dokonce příkaz: Především střež a chraň svoje srdce, vždyť z něho vychází život. Př. 4, 23 tedy máme svoje srdce chránit, což ukazuje na jeho zranitelnost a zároveň na jeho důležitost, protože se obyčejně chrání důležité věci. Problém je, že řečeno s Písmem, naše srdce se může stát kamenným, může obrůst tukem, tedy může se stát imunní vůči Božím dotekům a pokynům. Problém je, že porozumět svému srdci není až tak snadné, prorok Jeremiáš se ptá Nejúskočnější ze všeho je srdce a nevyléčitelné. Kdopak je zná? Jer 17, 9. I proto je třeba naučit se srdce sledovat a to nejen to srdce, které je na levé straně naší hrudi, kdy bychom občas měli zajít na EKG, ale měli bychom si čas od času udělat i určité duchovní EKG, zjistit jaký je stav našeho srdce.
Někdo přirovnal naše srdce se seismickou aktivitou doutnající sopky. Prostě „najednou“ se něco stane. A. Stenley píše: „Najednou někdo zažádá o rozvod. Najednou se dítěti zhorší prospěch a změní se jeho postoje. Nejednou se z neškodné kratochvíle stane ničivý návyk. Najednou z našich úst začnou vypadávat slova, která bychom normálně neřekli.“ Dodejme k tomu: Najednou nám přestane vadit, že jednáme nepoctivě, že lžeme. Jenže toto všechno má svůj původ v srdci. Možná, že psychologové by řekli, že ono najednou má svůj původ v nevědomí nebo podvědomí. Každopádně Bible hovoří o srdci jako základní složce naší osobnosti, která ovlivňuje naše konání, mluvení, postoje a myšlení. Jádro Ježíšova sporu s farizei byl, že člověk se musím proměnit zevnitř, že jde o proměnu srdce, nikoli o změnu liturgie nebo dobrých mravů. Jenže na tuto proměnu už jen dobrá nebo silná vůle nestačí. Když to převedeme do současnosti, pak můžeme jezdit podle předpisů, ale co to nadávání, když tě někdo předjel a neměl. Můžeme poslouchat svého šéfa nebo učitele, ale co ta zášť, kterou vůči nim cítíš. Můžeme se slušně bavit s nějakou ženou, ale co ty myšlenky, které se ti honili hlavou, můžeme někomu pomoci, ale co ten vztek, že ti dotyčný krade čas, můžeme sloužit ve sboru, ale co ta frustrace vůči těm, kdo na rozdíl od tebe se jen vezou, můžeme mít krásný program nebo kázání, ale co ta potřeba exhibovat? Tímto nechci bagatelizovat dobré chování, ale Ježíš jde hlouběji a mluví i o zřídle chování a vůbec našich osobností. A tím je srdce.
Zde je jeden smutný příklad: Když byli u večeře ďábel již vložil do srdce Jidáše Iškariotského, syna Šimonova, aby ho zradil. J 13, 3 A nebo opak Poznal jsem, můj Bože, že ty zkoumáš srdce a že máš zalíbení v přímosti. Přinesl jsem všechny tyto dobrovolné dary z přímého srdce. 1 Par 29, 17 Jidášova zrada byla výsledkem stavu jeho srdce, Davidova štědrost byla opět výsledkem stavu jeho srdce.
Tato série se má týkat tzv. zabijáků srdce. Co jsou věci, které mají schopnost naše srdce zatvrdit. Zároveň ale cílem není jen skončit u konstatování, že tyto věci jsou špatné, ale společně hledat i východiska. Někde jsem se dočetl, že kardiovaskulární choroby jsou jedním z častých příčit nemocí a smrti. Jejich důvodem je prý časté sezení před TV a počítačem, kouření, stres, přejídání, příliš mnoho soli atd. V duchovním životě je jednou z příčin závist.
Pojďme se podívat na jeden příběh v Písmu, který o této vlastnosti, o tomto zabijákovi srdce píše.
David podnikal výpravy, a kamkoli ho Saul poslal, měl úspěch. Proto ho Saul ustanovil velitelem nad bojovníky. To se líbilo všemu lidu i Saulovým služebníkům. Tenkrát, když přicházeli, když se David vracel od vítězství nad Pelištejcem, vyšly ze všech izraelských měst zpívající a tančící ženy vstříc králi Saulovi s radostí, s bubínky a loutnami. A křepčící ženy prozpěvovaly: „Saul pobil své tisíce, ale David své desetitisíce.“ Saul se velice rozzlobil; taková slova se mu nelíbila. Řekl: „Davidovi přiřkli desetitisíce, a mně jen tisíce. Už mu chybí jen to království.“ Od onoho dne hleděl Saul na Davida stále s nedůvěrou. 1 Sam 18, 5 - 9
David a Saul mají společného nepřítele a tím jsou Pelištejci tedy národ, který Izraelcům dlouhodobě dělal problémy a se kterým dlouhodobě museli Izraelci bojovat. Pro Saule, který byl králem, byli Pelištejci noční můrou a nikdy se mu je nepovedlo definitivně porazit. Bylo v jeho zájmu, aby se zbavil jejich vlivu a jejich násilných útoků. Škodilo to jeho jménu, jeho poddaným a hospodářství jeho země. To, že byl v boji proti nim částečně úspěšný, vidíme ve slovech písně, které prozpěvovali ženy, když zpívají, že Saul zabil své tisíce. Tedy úspěchy v boji se svými nepřáteli měl. Jenže v textu slyšíme pokračování písně, konkrétně ve slovech David zabil desetitisíce. Tedy David je statečnější, silnější, prostě lepší. Jenže by to vlastně mělo být jedno, protože jde o stejného nepřítele, který škodí Božímu lidu a Božímu dílu. Saul by se měl radovat z toho, že David zabil své desetitisíce, protože vlastně pomáhá jeho království a díky tomu Boží dílo bude moci pokračovat. Jenže Saulova reakce je jiná. Jednak se začne bát, že Davidovi roste popularita a jednak závidí. A to vede k tomu, k čemu vede každá závist. Začne na Davida nebo na toho, komu závidíme, hledět s nedůvěrou. Nejenom že se neraduje s jeho úspěchu, ale nevěří mu a zřejmě si začne domýšlet, k čemu by Davidův úspěch mohl vést.
V Českém prostředí se říká, že úspěch se neodpouští. Saul se do tohoto aforismu dobře vešel. Ani on Davidovi jeho úspěch neodpouští. A následek na sebe nedá dlouho čekat. To, co se hromadí v jeho srdci, je jako seismická aktivita doutnající sopky, která bouchne následujícím způsobem: David hrál na citeru jako každý den. Saul měl v ruce kopí. Náhle Saul kopím mrštil. Řekl si: „Přibodnu Davida ke stěně.“ Ale David před ním dvakrát uhnul. Saul závidí, užírá se, a když slyší a vidí Davida, jak hraje, přestane se ovládat a mrští po něm kopí, aby ho zabil. Závist mu zatemní mysl. Jenže jeho skutek je vyvřením stavu jeho srdce. David pro něj není spolupracovníkem, ale konkurentem, kterému závidí. Apoštol Jakub napsal: Vždyť kde je závist a svárlivost, tam je zmatek a kdejaká špatnost Jk 3, 16 V tomto příběhu to vidíme v míře svrchované.
Pojďme se podívat, kde se závist bere a pak jak se jí zbavit nebo předejít. Nechci psychologizovat, pojďme tedy odpověď hledat v našem textu.
David nad Saulem skutečně vynikal a Saul toto nesnesl. Představa, že někdo je lepší, že má více obdarování, že je hezčí, chytřejší, má lepší děti, snadnější život, více peněz, lepší zaměstnání, je obdarovanější, více toho zažil, viděl, je štíhlejší, v mém případě tlustší a nevím, co ještě může vést nejen k závisti se ale i k pocitu, že život potažmo Pán Bůh je ke mně nespravedlivý a k závisti. V době FB, instagramu, kdy je možno svoje trofeje a úspěchy náležitě vystavit a kdy závist je jedna z vlastností lidstva, je tak snadné tomuto pocitu propadnout. Tedy nevyrovnání se s tím, že někdo je lepší.
Saul je i trochu proti své vůle nucen se srovnávat. Píseň, která ho ponižuje, nevymyslel on, ale ani David, ale jiní lidé. Jenže Saul se do této soutěže nechá vehnat. A trpí jeho ambice. Dejme si pozor, abychom zvládli, když vy nebo vaše děti nestojím na pomyslném nebo skutečném piedestalu, když vaše ambice utrpí porážku
… od onoho dne. Tato zdánlivě nepodstatná zmínka ukazuje, že závist na Saule nepřiletěla jako moucha, nečekaně, náhle, odkud si. Saul svůj postoj vůči Davidovi v sobě nosil delší dobu. Tak jako se zanáší trubky vodním kamenem, zanášelo se jeho srdce závistí. A pak to jednoho dne prasklo. Kdyby o tom s někým mluvil, kdyby to vyznával Hospodinu, zřejmě by situace takto nevygradovala, jeho srdce by nebylo zaneseno smetím jménem závist. Jenže se tak nestalo.
V příběhu nemáme happy end. Saul se totiž propadá stále níže a níže a dostává se do situace, jako každý, kdo závidí. Jednak nemůže projevovat lásku Davidovi, protože je těžké mít rád toho, komu závidíte a snaží se od něj mít distanc, protože nebudete vyhledávat blízkost toho, komu závidíte, a navíc Davidovi časem škodí, protože je dobrý pocit, když se nedaří tomu, komu závidíte.
Existuje ale řešení?
Stanley tvrdí, že za závistí je pocit, že Bůh mi něco dluží. Sice se to promítá do závisti k lidem, ale vychází to z pocitu, že kdyby mi Bůh dal více, byl bych lepší a nezáviděl bych. Přistupme tedy směle k trůnu milosti, abychom došli milosrdenství a nalezli milost a pomoc v pravý čas. Žd 4, 16 Pokud cítíme vůči někomu závist, musíme to přinést Bohu. Směle, bez vytáček a omluv, přinést mu to tak jak se věci mají. Třeba se jedná jen o něco malého, ale dejme to Bohu.
1 Kor 3:3 Dosud patříte světu. Odkud je mezi vámi závist a svár, ne-li z toho, že patříte světu a žijete jako ostatní lidé? Žijete jako ostatní lidé – někdy je problémem životní styl, kdy věci nebo úspěch nahrazují Boha. Mít víc, zažít víc, dosáhnout víc, víc, víc, víc… a ten kdo má víc, tomu závidím a to užírá moje srdce. Tedy dalším řešením může být změna životního stylu.
Milovat budeš Boha a svého bližního jako sebe sama. Chtěl bych vypíchnout poslední slova – láska k sobě. Nikoli sebeláska, ale přijetí toho, kým mě Bůh stvořil, jak mě udělal. Udělal mě dokonale a to včetně mých předností a nedostatků. A to mě vede k tomu, že nemusím závidět druhým, že se s nimi nemusím věčně srovnávat a dokonce jim mohu přát úspěch. Kdyby se Saul místo závisti radoval z toho, že Bůh dal někoho, kdo je schopen mu pomoci v boji s nepřáteli, mohl svůj život prožít mnohem klidněji a svoje schopnosti házet kopí by mohl využít při nějakých závodech v hodu oštěpem. Takto šel jeho život od deseti k pěti.
A nakonec je třeba změna srdce – modlit se s Davidem srdce čisté, stvoř mi Bože.
Moc bych nám přál, aby nás závist nejen nepožírala, ale abychom dokázali m i využít Boží medicínu k uzdravení. Tato nemoc totiž hrozí nám všem.