Víra v kultuře strachu

Věřit Bohu znamená spolehnout se na to, v co doufáme, a být si jist tím, co nevidíme. Žd 11, 1

J. Sacks: Víra neznamená jistotu. Znamená odvahu žít v nejistotě. Neznamená to znát nezbytně vždy odpovědi, ale mít odvahu klást otázky a neopouštět Boha, stejně jako on neopouští nás.

T. Keller: Víra bez pochybností je jako tělo bez protilátek.

Stojíme  na konci dalšího roku, zároveň se díváme vpřed a možná nám tyto slova moc odvahy nedodají. Bible píše, že víra znamená spolehnout se a dokonce si být jist a proti tomu slyšíme opak – slyšíme slova o nejistotě a o pochybnostech. Jak to tedy je?

Odpovědí může být snaha otevřít umělou inteligenci nebo řecký slovník a hledat co znamená přesný význam slov spolehnutí a jistota. Tedy najít význam z definice slova a pak se podle toho pokusit žít. Toto by mělo smysl, pokud bychom neměli zbytek 11 kapitoly, kde jsou nejen jména, ale hlavně příběhy, které jsou za každým z těch jmen. Pokud bych psal tuto kapitolu já, určitě bych některé osoby nezařadil, a naopak bych tam neopomenul dát jiné postavy. Důvod asi tušíte – mnohé postavy, které tam jsou nežili nijak skvělý život víry. Usilovali o vztah s Pánem Bohem, mnohokrát uspěli, ale též někdy neuspěli. Pokud Žd 11 připomíná to, co školy mají jako přehlídku nejúspěšnějších absolventů, pak se člověk někdy podiví. Nebo si řekne, zda ti, co psali Bibli skutečně museli uvádět všechny detaily. Abraham super, ale musíme číst o to, jak svoji ženy vydával za svojí dceru? Jákob fajn, ale musíme číst o jeho podvodu? Mojžíš skvělé, ale vražda je vražda a co ty jeho pochybnosti, dohadování se s Bohem? Izraelské bych raději neuváděl vůbec kvůli jejich vzpurnosti. Samsonovy problémy s ženami též nic moc, stejně tak i David. No dovršení je Jefte, který obětuje svoje dcery. Z jejich životů vidíme, že to byli lidé zápasící, padající, ale i pochybující, kteří ukazovali, že jedna věc je definice víry, druhá pak realita.

Jenže znamená to, že se prostě máme smířit s tím, že žijeme nahoru dolů, od zdi ke zdi, že se pochybování má stát naším životním programem a hlavně výmluvou proč hřešit a proč nebrat víru a následování Krista zas až tak moc vážně? Nikdo z nás není světec, ale takové věci jako někteří z uvedené galerie víry nevyvádíme.

V našem textu je jedno opakující se sloveso – věřili. Ano, hřešili někdy selhávali, ale věřili. To, co zde pisatel oceňuje je jejich víra, která v jejich životech vždy byla spojena s konkrétním skutkem. Je zvláštní, že je to zrovna v knize Židům, která klade snad nejvyšší nároky na etiku a popravdě některé texty v ní jsou strašně přísné – především ty které říkají, že pokud hřešíme vědomě, tak máme smůlu a přijdeme o spasení. Při pozornějším čtení nejen knihy Židům víme, že je to poněkud složitější, ale tato kniha obecně přísně působí a najednou zde je v přehlídce lidí víry mnoho těch, kteří nedosahují standardů jiných veršů této knihy. Tím chci ukázat, jak si Pán Bůh cení naší víry, dokonce více než našeho dokonalého života jakkoli na něj nemáme rezignovat.

Věřit znamená spolehnout se na to, v co doufáme. Pokud bychom vzali jen tuto větu, pak by závěr byl, že víra rovná se placebo. Co vás napadne na první dobrou, když se vás zeptá, v co doufáte? Asi zálež,í co nás tíží nejvíce a pokud bychom to spojili s doufáním, pak doufáme, že se to zlepší. Doufáme, že se uzdravíme, pokud jsme nemocní že dokončíme škol, pokud jí máme a chceme dokončit, že se naše děti vrátí k Bohu nebo že uvěří, pokud nevěří nebo se Bohu vzdálili, že najdeme dobrou práci nebo školu atd. Doufáme v mnoho věcí a bez toho, aby člověk v něco doufal se těžko žije. Doufání je spojeno s nadějí.

Když se díváme na hrdiny víry v Žd 11pak určitě i oni měli v mnohém podobné naděje jako my, ale pisatel zda akcentuje momenty z jejich života, které byly spojeny s tím, že se ve víře nechali použít Pánem Bohem. A zároveň že si je Pán Bůh použil navzdory jejich omezením, selháváním, navzdory jejich lidskosti. Jejich životy byli poznamenány ochotou nechat se Bohem použít nebo v duchu našeho textu, spolehli se na Boží vedení, dali se Bohu k dispozici, ve víře vykročili do nejistoty přesně v duchu slov, která jsem na začátku citoval: „Víra neznamená jistotu. Znamená odvahu žít v nejistotě. Neznamená to znát nezbytně vždy odpovědi, ale mít odvahu klást otázky a neopouštět Boha, stejně jako on neopouští nás.“

Udělám teď malý odskok. Jedna z vlastností, která nám brání důvěřovat, je strach. Na jednu stranu je logickém, že máme strach, na stranu druhou je to i v důsledku médií. Mám pár ukázek, byť jsou již staršího data. Deník Guardian: Od roku 2016 do 2007 se slovo riziko více než zdvojnásobilo – 2275 – 5111. jen v prvním pololetí roku 2016 7463x.  Bod zlomu – místo z kterého není návratu. Guardian 1988 ani jednou. 1998 jednou. 2016 106x. 2007 199x,  The Times 1988 ani jednou 2016 774x. Extrémní počasí – V 90 letech na titulcích v Anglii 69x, 2001-2006 5999x.     I tatio krátká ukázka ukazuje na to, že žijeme v kultuře, které se říkám kultura strachu. I předpověď počasí se stává dramatem.

Kam strach může vést ukazuje kniha Zveličeno (J. Mueller) od roku 2001 zabil mezinárodní terorismus v USA méně lidé než kolik se jich utopilo nebo zemřelo po bodnutí včelou. Jiný zmiňovaný příklad – okolo 1200 Američanů zemřelo, protože v důsledku 11. září si místo letecké dopravy zvolilo cestu autem. Tím není řečeno, že se není třeba bát terorismu, jen je nejen v tomto případě otázkou, zda mu bylo v USA ale i jinde přikládáno místo, které mu skutečně patří.

Norský filozof Lars Svedsen napsal, že paradoxním znakem kultury strachu je, že se objevuje v době, kdy podle všeho žijeme nejbezpečněji ze všech období lidských ději.

Zajímavou a myslím do jisté míry i vysvětlující definici, proč se dnes tolik bojíme podal Z. Baumann: Strach je nejhrůzostrašnější, když je zamlžený, rozptýlená, nejasný, s ničím nespojený, nezakotvený, volně plovoucí, bez jasné adresy nebo příčiny…, když hrozbu, které bychom se měli obávat, lze zahlédnout všude a nikde. Strach je jméno, jež dáváme své nejistotě: své neznalosti hrozby a toho, co je třeba udělat…“ .

Kde pak hledat odpovědi? Kde se uklidnit? Ještě jedna statistika: Nejčastěji používaným slovem roku 2024 je podle Oxford University Press "brain rot ". Tento termín, který lze přeložit jako "mentální úpadek", (určitě lepší než mozková hniloba) označuje vnímaný úpadek duševních nebo intelektuálních schopností v důsledku nadměrné konzumace nekvalitního online obsahu. Mezi lety 2023 a 2024 vzrostlo používání tohoto termínu o 230 %. Je zajímavé, jak to, jak se jazyk vyvíjí v tomto případě odráží společenské obavy.

Tato ukázka ukazuje nejen na nadměrné používání online odpadu, ale i online světa. A ten v sobě nese i mnoho úskalí, o kterých nechci mluvit, ale která někdy působí strach, zároveň je to často online prostor, kde lidé hledají útěchu, uklidnění od svých strachů a ještě víc pak mladí lidé. Následky jsou takové, jaké jsou.

Chtěl jsem tím ukázat na dvě se vzájemně doplňující kultury – kultura strachu a on-line kultura jako zdroj informací.

Do této reality můžeme slyšet slova o důvěře, o jiné perspektivě, o naději. Asi nemusím říkat, proč mám na mysli naději. Zpráv a událostí okolo nás, které jsou více či méně beznadějné neubývá, spíše je to naopak a nárust dalších katastrofických slov ale i katastrof se dá čekat i v dalším roce. Bible ale mluví o důvěře a sní spojené naději – pokud je naše důvěra zakotvena v Bohu.  Co je to vlastně naděje? Jedním z neporozumění tomuto slovu je záměna za optimismus.

„Optimismus a naděje nejsou totéž. Optimismus je víra, že se svět mění k lepšímu, naděje je víra, že společně můžeme svět zlepšit. Optimismus je pasivní ctnost, naděje je aktivní ctnost. Být optimistou nepotřebuje odvahu, ale doufat vyžaduje velkou odvahu. Bible není optimistická kniha. Je to však knihou naděje.“

Optimismus by byl, kdybychom k verši Židům četli, že věřit Bohu znamená spolehnout se na to, že vše dobře dopadne. Jenže místo toho čteme spolehnout se na tom v co doufáme, v co skládáme naději. A co nebo spíše do tom je? To asi nemusím říkat. Jak dopadli někteří hrdinové víry vidíme na konci knihy – někteří skvěle, někteří hrozně. Někteří vstali z mrtvých, jiní byli řezáni pilou. Jenže to zásadní bylo, že věřili a ve víře konali navzdory svým omezením, svém době, svým možnostem a dokonce i svým hříchům.

Pokud nemáme podlehnout vyšinutosti naší kultury a pokud chceme a máme i jako sbor i jako jednotlivci, rodiny jít správnou cestou, potřebujeme se učit důvěřovat. A nyní nepoužiju důvěřovat Pánu, ale pokusme se dosadit nějakou konkrétní oblast, o které vím, že mám změnit a že k tomu potřebuji Boží pomoc. Nějaké konkrétní rozhodnutí. Může být jen jedno jediné, ale ať je nějaké a ať je konkrétní.