Trest dětí

Kdo šetří hůl, nenávidí svého syna, kdežto kdo jej miluje, trestá ho včas. Př 13:24

Vězí-li v srdci chlapce pošetilost, trestající hůl ji od něho vzdálí. Př 22:15

Hůl a domluva dávají moudrost, ale bezuzdný mladík dělá ostudu své matce. Př 29:15

Naši tělesní otcové nás trestali, a přece jsme je měli v úctě; nemáme být mnohem víc poddáni tomu Otci, který dává Ducha a život? A to nás naši tělesní otcové vychovávali podle svého uvážení a jen pro krátký čas, kdežto nebeský Otec nás vychovává k vyššímu cíli, k podílu na své svatosti. Přísná výchova se ovšem v tu chvíli nikdy nezdá příjemná, nýbrž krušná, později však přináší ovoce pokoje a spravedlnost těm, kdo jí prošli. Žd 12, 9 – 11

Všechny texty vypadají poněkud jako ze středověku… A jsou. Jsou dokonce z ještě dřívější doby. Možná, že není daleko doba, kdy budou nějakým Evropským výborem pro lidská práva vyškrtnuty z Bible, protože děti se přece trestat nesmí, protože tím snižujeme jejich důstojnost a sebevědomí, které hraje důležitou roli při tvorbě jejich osobností.

Na první pohled to tak vypadá, jenže položme si otázku, proč tam tyto texty jsou? Jistě ne proto, aby nabádali, abychom dětem sráželi sebevědomí nebo jako návody na jejich mučení.

Základním předpokladem toho, jak se Bible skrze svoje slovo dívá na člověka, je, jedna že je Jeho obrazem, a jednak, že člověk není ve své podstatě dobrý. Nerodí se jako nevinný divoch, kterého pokazila až příroda a okolí, není nepopsaný list papíru, ale má tendenci ke zlu. Když vidíme svoje děti, hlavně v malém věku, zdá se nám toto tvrzení skoro nemožné. Přece náš Toník není zrozen ke zlu, je to hodný chlapec. Apoštol Pavel popisuje stav člověka jako „vím co je dobré, ale nedokážu to vykonat. V mé nejvnitřnější podstatě nepřebývá dobro“. Toto platí nejen o dospělých, ale i dětech. Když děti rostou, tak si tento verš rychle uvědomíme. Vždy to bude tak, že je nemusíme učit zlé věci – lhát, odmlouvat, později kroutit očima, mít poslední slovo  atd. (Občas se sice narodí děti, které nezlobí, ale moc jich není.) Většinou potřebují to, co Písmo s nadsázkou nazývá uzdou (Př 29). Proč? Protože Písmo předpokládá, že to, co se líbí Bohu, nám není vlastní. To, jak se správným věcem dítě učí, je i trest. Nemluvím jako vychovatel, ale jen cituji texty Písma a je na vás, zda je vezmeme vážně nebo nikoli.

Proč trest? Trest ukazuje, že něco se stalo špatně. Že ve světě existuje určitý řád a že jeho překročení je nežádoucí a přináší následky, které mi nejsou příjemné. V našich textech čteme, že pokud dítě jedná pošetile nebo bezuzdně, má přijít trest. Trest ho totiž může uchránit před mnohem horšími následky jeho jednání. Následky, které v porovnání s ránou holí, jsou sladkým pohlazením. Př peníze

Základní zvěst Písma je zvěst o Boží milosti. To, co člověka motivuje nemá být strach z Boha a jeho trestu, ale Boží láska. Stejné platí ve výchově, kdy strach z trestu nemá být hlavní motivací chování dítěte. Pouhý strach z trestu vede k zákonictví, přetvářce a neuróze. Nebudu dělat, aby mě nikdo nenachytal a nemohl mě potrestat. Toto je uvíznutí na jakémsi nižším vývojovém stupni. Tedy že něco udělám primárně nikoli proto, že je to správné, ale protože se bojím trestu. Toto má platit, ale jen do jistého věku. Pak stále více chceme, aby dítě potažmo dospělý jednal, protože je to „jeho“ přesvědčení, protože si jisté dobré věci zvnitřnil.  

Zde vidíme, že trest a láska se nevylučují. Dokonce je to naopak – vylučuje se netrestání a láska. Kdo netrestá, nemá rád. Proč? Protože netrestající sděluje, že neexistují hranice. Zároveň sděluje, že neexistuje ani žádná autorita resp. jedinou autoritou je dítě. Toto se pak pochopitelně přenáší i do vztahu s Bohem, kdy najednou autoritou není ani Bůh. Stejně se toto přenáší do vztahu s druhými lidmi, kdy neuznávám hranice druhých.

Klasika když si hrají malé děti a rodiče vychovávají slovy, nedělej to. Nic se neděje, dítě zlobí dál a opět zazní jen, nedělej to. Nebo když takto funguje třída – pokud nepřijde trest, nic se neděje. Jenže když se nic neděje, nebo když jen maminka, tatínek, učitel, policista nesměle řeknou „to se nedělá“, pak se zlo rozmáhá do velikých rozměrů. Trest není všechno, vychovaný člověk platí v metru, protože se tak má, nikoli proto, že se bojí trestu, jenže ne vždy to takto funguje a ne vždy jsme vychovaní.

Myslím, že jedna z nejlákavějších představ ateismu je právě to, že po smrti nic není a že za svoje skutky nikomu nejsem zodpovědný.  Nositel Nobelovy ceny Czeslav Milosz napsal: „Skutečným opiem lidstva je víra, že po smrti je nicota – nesmírně konejšivá myšlenka, že za své zrady, chamtivost a vraždy nebudeme potrestáni. Marxistickou poučku je třeba přepsat. Náboženství není opiem lidstva, ale ateismus je opium morálně zkažených“.  Jenže po smrti něco je. Bůh píše, že odplatou za hřích je smrt (trest v podobě odloučení od Boha), ale darem Boží milosti je život věčný. Platí, že Bůh je milující i trestající a že trest za naše provinění na sebe vzal Kristus. Nemávl nad našimi proviněními rukou. Trest se uskutečnil a stál život Božího syna.

Trestem vlastně odrážíme Boží charakter. Jenže je zde problém – pokud je jediným atributem Boha - Otce trest, pak je lepší se mu klidit z cesty. Aby měl tret smysl, musí přicházet od toho, o kom vím, že mu na mě záleží, a i když se trest nezná příjemný, projdu jím a náš vztah to neohrozí. Tedy že trest není pomsta. Je-li trest vyvážen láskou, pak má smysl.

Sám přesně nevím, co to znamená, že Bůh nás trestá a bojím se toto použít na někoho. Nechci spojovat každou bolest, pokutu, nedorozumění s Božím trestem. To musí posoudit ten, koho se to týká. Chci ale hledat, jak míru trestu mám použít ke svým dětem, kdy a jak jim znepříjemnit život proto, aby jej jednou mohli žít moudře. A tam nás Písmo vyzývá, abychom se trestat nebáli a pamatovali na to, že trestem můžeme svoje děti ale i jako ti, kdo jsou v roli vychovatelů, odvrátit ty, kteří jsou nám svěřeni od mnohých chyb.

Zároveň čteme, že dobrá výchova se nezdá příjemná. Proč? Protože si nemohu, dělat co chci. Krátkodobě to není příjemné. Následování Krista v sobě nese i tento prvek – tedy že někdy něco stojí a že tím nás PB vychovává. Víra někdy bolí, protože i když jsme dospělé, Bůh nás vychovává. Jenže toto se děje k našemu růstu.

Přál bych si, aby nám v tom PB dal jednak odvahu k výchově těch, které nám svěřil a jednak ochotu přijímat jeho výchovu.