Štědrost

1 Korintským 16:1 Pokud jde o sbírku pro církev v Jeruzalémě, dělejte to podle pokynů, které jsem dal církvím v Galacii.2 V první den týdne nechť každý z vás dá stranou, co může postrádat, aby sbírka nezačala teprve tehdy, až k vám přijdu.3 Až budu u vás, vyšlu ty, které doporučíte, s průvodními listy, aby donesli dar vaší vděčnosti do Jeruzaléma.4 Ukáže-li se vhodné, abych tam šel také já, půjdou se mnou.5 Přijdu k vám, až dokončím cestu Makedonií. Makedonií totiž jen projdu,6 ale u vás bych chtěl zůstat déle, snad i přes celou zimu, abyste vy mne potom vypravili na další cestu.7 Nerad bych se u vás jen zastavil; doufám, že s vámi budu moci zůstat nějaký čas, dovolí-li to Pán.8

Čteme poslední kapitolu prvního listu do Korintu. Do města a sboru, ve kterém jsme viděli mnoho podobného s námi a někdy naštěstí i něco, s čím se nevyrovnáváme. Pavel se ve svém dopise dotýkal mnoha oblastí, často oblastí zcela obyčejných, jenže život je často o tzv. obyčejných věcech, které ale, když zvládáme, tak se stáváme neobyčejnými. I zde se Pavel dotýká dvou oblastí, které jsou na jednu stranu obyčejné, na druhou stranu důležité a určující v mnohém náš život. Jedná se o majetek a vztahy. Podívejme se na první oblast – na majetek. Vidíme, že první církev sice tvořili jednotlivé sbory, ale zároveň Pavel zdůrazňuje, aby Korint myslel na křesťany v Jeruzalémě a aby na ně udělal sbírku a tu jim poslal. Pavel tento dar nazývá „darem vděčnosti“. 

Písmo o majetku mluví na mnoha a mnoha místech a to jak pozitivně tak i varujícím stylem. Vybral jsem čtyři varující tvrzení.

Hle, toto byla nepravost tvé sestry Sodomy; pýcha, sytost chleba a sebejistý klid, který měla i se svými dcerami. Ez 16, 49

Peníze a majetek v nás vyvolávají pocit soběstačnosti

Uvažoval o tom, a říkal si: 'Co budu dělat, když nemám kam složit svou úrodu?' Pak si řekl: 'Tohle udělám: Zbořím stodoly, postavím větší a tam shromáždím všechno své obilí i ostatní zásoby a řeknu si: Teď máš velké zásoby na mnoho let; klidně si žij, jez, pij, buď veselé mysli.' Ale Bůh mu řekl: 'Blázne! Ještě této noci si vyžádají tvoji duši, a čí bude to, co jsi nashromáždil?' Tak je to s tím, kdo si hromadí poklady a není bohatý před Bohem." Lk 12, 18 - 21

Ani sebevětší množství peněz nás nedokáže ochránit přede vším.

Když Ježíš viděl, jak se zarmoutil, řekl: "Jak těžko vejdou do Božího království ti, kdo mají bohatství! Lk 18, 24

Zvládnou majetek a bohatství, aby nás neodváděli od Boha, není snadné.

Kořenem všeho toho zla je láska k penězům. Z touhy po nich někteří lidé zbloudili z cesty víry a způsobili si mnoho trápení. 1 Tim 6, 10

Do majetku se dá zamilovat.

Jak jsem řekl, tyto a další výroky nejsou proti majetku jako takovému, ale varují před jeho neodolatelnou silou. Je to podobné, jako když necháte děti na počítači. Asi nemusím hovořit o jeho výhodách a zároveň nebezpečích. Obojí je velké.

Když Pavel vyzve Korintské ke sbírce na Jeruzalém, pak se nejedná jen o Korintský sbor, ale zcela konkrétní lidi z masa a kostí, kteří, když se sbírky zúčastní, tak o něco přijdou. Pokud byla v Korintě pětičlenná rodina, která dala na Jeruzalém 1000 korun, tak za tolik by mohli jít někam na večeři, koupit dvěma dětem kalhoty anebo zaplatit benzín na výlet s rodinou do Athén a zpět. Anebo nechat peníze „zafičet“ v nějaké sbírce. Možná si ona rodina řekne něco ve smyslu, dali bychom, ale nemáme dost peněz, nejsme dost bohatí.

Problém je v tom, že Být bohatý je pohyblivý cíl. Nehledě na to, kolik vyděláváme, pravděpodobně nikdy se nebudeme považovat za bohaté. Četl jsem, že Gallupův ústav podnikl šetření, kde zjišťoval, co různé socioekonomické skupiny považují za bohatství. Závěr byl, že každý měl jinou definici a nikdo se za bohatého nepovažoval. Pro většinu pojem bohatý znamenal vlastnit dvojnásobek majetku, než ve skutečnosti měl. Závěr byl, že být bohatý je velmi pohyblivý cíl. Nehledě na to, kolik vyděláváme, asi se nikdy považovat za bohaté nebudeme. A protože nejsme bohatí, nemůžeme dávat. Jenže jak říká jeden člověk, největším problémem bohatých je v tom, poznat, že bohatí jsou. A my v porovnání se světem bohatí jsme. To není hřích, ale je třeba s tím umět pracovat.

Četl jsem následující příběh. Roku 1783 dostal Edward Jenner bláznivý nápad. Po celé Evropě se šířily neštovice, které přinesli smrt 80 procentům dětem. Matky se snažili děti izolovat, ale moc to nezabíralo. Jenner vynalezl jiný způsob léčby. Věřil, že musíme vykročit směrem k problémům, místo abychom se před nimi schovávali. V Anglii se mezi venkovany vyprávělo o dojičkách, které se nemohli prý nakazit, pokud již někdy před tím onemocněli kravskými neštovicemi, tedy slabší formou neštovic přenášenou kravami. Jennera napadlo cíleně vystavovat lidi tekutině z aktivního puchýřku kravských neštovic. A opravdu se zdálo, že všichni, kdo prošli Jennerovým ošetřením, jsou věci neštovicím imunní. Ve svých záznamech používal svůj nový vlastní termín vakcína, což je z latinského označení pro krávu vacca. Dnes na mnoho lidí číhá stejně ničivá hrozba, která se jmenuje bohatóza. Je také velmi hojně rozšířená. Vyvolává falešnou naději a jistotu a přiblíží se k nám zcela nenápadně, dlouho zůstává bez povšimnutí, ale pomalu nás ničí zevnitř.

Písmo nám přikazuje, abychom byli štědří – ne proto, že by chtěl naše peníze, nýbrž proto, že nechtěl, aby naše peníze měli nás, abychom podlehli bohatóze.

Jakou ale nasadit vakcínu? Chtěl bych navrhnout tři kroky k záchraně.

Prvním krokem je dávání jako priorita. Klíčem k Janerrovu úspěchu byla prevence, tedy použití metody ještě před vypuknutím. Ježíš toto shrnuje do slov, hledejte především Boží království, a vše ostatní vám bude přidáno… Udělejte z Božího království a dávání prioritu. S prioritami je ale potíž, že se vždy najde něco, co na ně útočí. Proto k seřazení a aplikovaní priorit včetně dávání, potřebujeme odvahu. A to především v okamžicích, kdy vše okolo křičí, abychom se dali z nastoupené cesty pryč. Nemluvím o částce, ale mluvím o tom, že pokud budeme čekat až jednou, tak se obávám, že tato chvíle nikdy nenastane. Kdosi řekl, že štědrost začíná právě tam, kde jsme, v situaci, ve které se nacházíme. Pokud se rozhodneme pro změnu priorit, pak najednou se postoj „peníze jsou klíčem k životu“ změní, na „nedoufám v majetek, ale v toho, který majetek dává“. Nejlepší jak toto docílit je, vyčlenit dar ještě před nákupem anebo splátkou dalších nutných i méně nutných výdajů.  

Procentní dávání – nás hlavní text se týkal jen jednorázové sbírky, ale přesto bych rád řekl pár slov k dávání obecněji. Četl jsem několik statistik, z kterých vyplývá, že čím jsou lidé bohatší, tím dávají méně. Snad je to i proto, že čím máme více, tím vidíme více možností, do kterých lze investovat a tím menší částku jako nadbytek vnímáme.  Toto není pravda o všech, ale je to jakási tendence, která ukazuje, že zvládat majetek není snadné. Pokud se chceme uchránit před nedobrými účinky bohatství, nemůžeme se posuzovat podle toho, kolik dáváme, ale jaké procento dáváme. Takto posuzoval nakládání s majetkem i Ježíš: Marek 12:41 Sedl si naproti chrámové pokladnici a díval se, jak do ní lidé vhazují peníze. A mnozí bohatí dávali mnoho. 42 Přišla také jedna chudá vdova a vhodila dvě drobné mince, dohromady čtyrák. 43 Zavolal své učedníky a řekl jim: "Amen, pravím vám, tato chudá vdova dala víc, než všichni ostatní, kteří dávali do pokladnice. 44 Všichni totiž dávali ze svého nadbytku, ona však ze svého nedostatku: dala, co měla, všechno, z čeho měla být živa."

Na první čtení toto vypadá jako hezký příběh o obětavých chudých ženách. Jenže když se na příběh díváme pod úhlem procentního dávání, pak možná pocit až tak blahý není. Bohatí dali doslova „mnoho“, ale Ježíš chválí vdovu. U vdovy, na rozdíl od jiných není naděje v majetku, protože projevila štědrost. V Bibli se píše nejčastěji o desátcích, které ale neslouží jen jako dar, ale i jako prevence, aby se nám majetek nestal bohem. Zároveň pokud nechcete desátky, rozhodněte se pro nějaké procento a zkuste, že Bůh se stará.

Radostné a pravidelné dávání – Pokud si ze štědrosti uděláme zvyk, dostaví se i radost. Najednou uvidíme, že peníze, které díky Bohu vyděláváme, mohou přinášet ovoce a radost tam, kde my fyzicky nemůžeme být. Zároveň dávání bude působit jako vakcína, jako očkování proti tomu, aby se naše naděje i jistota přesunula, kam nemá. Zároveň nečekejte na to, až budete dostatečně bohatí, až se nám bude chtít, až se dostaví ty pravé endorfiny. Podobně jako s očkováním to prostě udělejme a věřme, že nás tento krok uchrání od toho, abychom svoje naděje upínali k majetku.

Je zde ale háček. Nemáme rádi, kdy nám někdo řekne ne. Výhodou nadbytku je možnost koupit si víc než potřebujeme a zajistit si budoucnost. Štědrost do jisté míry obojí narušuje.

Navíc naše touhy není možné zcela naplnit ani, kdybychom měli sebevíc peněz. Proto Pavel píše: Zbožnost, která se spokojí s tím co má, je už sama velké bohatství. (1 Tm 6,6)

Čteme zde o spokojenosti. Spokojenost je cennější než věci, které získáme kvůli své nespokojenosti. Vyhodili jste někdy zbytečně peníze? Pokud ano, pak v tom jistě hrála svoji roli nespokojenost nebo přílišná touha. Ono totiž platí, že uspokojováním se chutě nezmenšují, ale naopak narůstají. Pavel toto popisuje takto: Nic jsme si na tento svět nepřinesli, a také si nic nemůžeme odnést. Máme-li jídlo a oděv spokojme se s tím (1 Tim 6, 7 – 8) Neříkám, abychom měli jeden oděv, ale abychom byli více spokojení s tím, co máme.

Dříve lidé nahrazovali to, co se rozbilo. Buď to opravili, anebo koupili nové. Dnes modernizujeme. Sice ta či ona věc je stále použitelná, nebo dá se nosit, ale není moderní. Nebo to či ono nosí nebo používá někdo jiný a tak to chceme také. Nechci říkat, nekupujte za žádnou cenu, ale přemýšlejte. Jisté je, že ty peníze, které promrháme, budou chybět nám i potřebným kolem nás. Abychom nevyhazovali a abychom se učili štědrosti, učme se spokojenosti.

Spokojenost se odráží i na penězích a na tom jak s nimi nakládáme.

Závěr: Pokusil jsem se ukázat, že štědrost není motivována jen tím, že máme dávat, ale i tím, že slouží jako vakcína proti tomu, abychom si z majetku udělali modlu. Mluvili jsme o vakcíně, která se jmenuje dávání jako priorita, procentní dávání a radostné a pravidelné dávání. Na závěr pak o zbožnosti, která se projevuje spokojeností, tedy vlastností, která nedá tolik na to, co je trendy a co mají druzí. Je to spokojenost zakotvená v tom, že mám Pána Boha, který naplňuje mojí duši a učí mě spoléhat především na jeho zdroje.