Smrt
Když někdy hovořím s křesťany, pak v souvislosti se smrtí mluvíme o tom, že jakkoli máme naději věčného života, tak bychom moc nechtěli být s umírajícím, protože cítíme nikoli strach, ale hlavně pocit, že nevíme, co bychom řekli a vlastně jak se chovat. Litovat? Dělat že se nic neděje? Dávat falešné naděje? Jedním z důvodů je, že se se smrtí skoro nesetkáváme. Vytěsnili jsme jí za zdi nemocnic, hospiců a různých zařízení.
Proč se bojíme smrti? Jedním z důvodů je, že důvodem je odtržení od lásky. Nechce se nám odcházet od lidí, kteří nás milují a které my milujeme. Od lidí, se kterými je nám dobře. Jde totiž o to, že to, co nakonec život dělá smysluplný, jsou láskyplné vztahy. Láska ze své podstaty chce přetrvat. To jsme možná zažili při loučení s někým, koho máte doopravdy rády. A o to nás smrt připravuje. Člověk nelituje, že si s druhým už nezahraje hru, nepůjde na výlet, nebude podnikat, ale že nebudeme spolu. Druhá věc je strach z neznámého. Přece jen kdybychom po smrti šli třeba na měsíc, tak tam už někdo byl a popsal, jak to tam vypadá. Vrátil se. A strach z neznámého je pro lidi běžný, je to instinkt, který nám PB dal, abychom neriskovali. T. S. Eliot napsal: „Nemáme strach z toho, co nazýváme smrtí, ale z toho, co je za smrtí. Toho se bojíme, bojíme.“ Podobně to vyjádřil Schakespeare skrze Hamleta: „Z těch krajů neobjevených, z nichž nikdo se nevrací, nám ochromuje vůli a dává snášet raději zla, jež známe, než prchnout k jiným, o nichž není zpráv.“
Tváří v tvář těmto a mnoha dalším myšlenkám o smrti se musíme ptát, v čem spočívá křesťanská naděje, když na jednu stranu cítíme, že smrt je nepřirozená, zároveň nám křesťanství dává sílu jí zpracovat a jak někdo napsal i triumfovat?
Když Ježíš viděl, jak pláče a jak pláčou i Židé, kteří přišli s ní, v Duchu se rozhorlil a vzrušen řekl: „Kam jste ho položili?“ Řekli mu: „Pane, pojď se podívat!“ Ježíšovi vstoupily do očí slzy. Židé říkali: „Hle, jak jej miloval!“ Někteří z nich však řekli: „Když otevřel oči slepému, nemohl způsobit, aby tento člověk neumřel?“ Ježíš, znovu rozhorlen, přichází k hrobu. Byla to jeskyně a na ní ležel kámen. Jan 11, 33 – 38
Čteme o tom, jak Ježíš přichází k hrobu Lazara. Překladatelé hledají, jak přeložit Ježíšovu velmi emotivní reakci, když se Ježíš dozví, že Lazar zemřel. Čteme, že byl rozhorlen, údajně by se tam dalo klidně dát i vytočen, naštvát. Toto je doprovázeno i poznámkou o tom, že plakal. Proč? Neměl reagovat s větší noblesou? Kdo jiný než Ježíš by měl zůstat v klidu. Proč ho to tak naštvalo? Hněval se na smrt, protože smrt není součástí původního Božího plánu. Smrt je narušitel, je důsledkem lidského pádu a hříchu. „Původně jsme nebyli stvořeni pro odloučení, ale pro věčnou lásku, to všechno jsou otisky vzpomínek na náš božský původ. Jsme polapeni ve světě smrti, ve světě, pro nějž jsme nebyli stvořeni.“ Problém je v tom, že toto napětí nedokáže žádný člověk zlomit. Jenže to dokázal Kristus. V listu Židům čteme, že „on se stal jedním z nás, aby svou smrtí zbavil moci toho, kdo smrtí vládne, totiž ďábla, a aby tak vysvobodil ty, kdo byli strachem před smrtí drženi po celý život v otroctví.“ (Žd 2, 14 – 15) Jak ale zlomil onu moc a strach?. Smrt není jen naším nepřítelem, ale je zároveň popravčím, jak čteme v Řím 6, 23 – mzdou hříchu je smrt. Umíráme, protože jsme zhřešili, smrt je spravedlivým trestem. Prostě máme dluh a jednou na každého dojde a bude ho muset zaplati. Jenže evangelium přináší úžasnou zprávu o tom, že náš dluh Ježíš zaplatil. Že zlomil moc smrti. Stále umíráme, ale smrt nemá onu fatální moc, nemůže nás totiž odloučit od Boží lásky. Tím se smrt stává přechodem k věčnému životu s ním.
Posmrtný život nabízí mnohá náboženství, ale křesťanství se liší přinejmenším ve čtyřech aspektech.
Křesťanská naděje je osobní. Po smrti se nerozplaneme někde ve vesmíru, nestane se z nás vesmírná duše, ani se jako kapka vody nevrátíme do oceánu bytí. Po smrti vstoupíme do jiné dimenze vztahů, navíc se už nikdy nebudeme muset obávat, že budeme od těch, které milujeme odloučeni.
Křesťanská naděje je konkrétní. Boží nebeská sláva, krása a moc sestoupí sem, aby obnovila tento materiální svět a navždy jej zbavila bolesti, trápení, stárnutí a nemoci. Křesťané očekávají obnovu života, po kterém touží. Vzkříšený Ježíš nebyl jakýsi fantom a ani my jím nebudeme. Nějakým způsobem se budeme podílet na obnově světa.
Křesťanská naděje je nepředstavitelně nádherná. Ve svém eseji o pohádkách Tolkien vysvětluje, proč tolik lidí dává tolik energie do filmů, divadel, příběhů a knih, které mají pohádkový charakter. Proč tolik lidí čte fantasy? Tolkien říkám, že tyto příběhy obsahují množství prapůvodních lidských tužeb, které moderní svět nedokázal vymýtit. Na konci svého eseje Tolkie píše, že evangelium je příběh větší, který zahrnuje podstatu všech příběhů. Je to TEN příběh, který se stal historickou skutečností. V oěch příbězích e záblesk. Evangelium je mnohem víc než záblesk, je to realita. „Pakliže Kristus vstal z mrtvých a vy jste v něj uvěřili, stane se v posledku skutečností vše, po čem jste kdy zoufale toužilui. Unikneme moci času a smrti. Poznáme lásku, která nezná odloučení, budeme svědky skutečné porážky zla.“
Křesťanská naděje je zaručena. Slavný evangelista Moody si nechal na svůj epitaf napsat: „Jednoho dne se dočtete, že D. L. Moody z Východního Northfieldu zemřel. Nevěřte jim ani slovo. V té chvíli budu živější, než jsem teď!“ Důvodem této jistoty není, že jsme to zvládli, že jsme nalezli návod na to, jak se dostat do nebe s tím, že kdo ho splní skutečně se tam dostane. Naše jistota plyne z toho, že Kristus za nás zemře a vstal z mrtvých, z toho, že on zůstává věrný navzdory tomu, jací dokážeme být.
Chtěl bych tomto kázání ukončit následujícím příběhem.
Jeden mladý muž žil ve velkém městě. Každý večer chodil do stejné restaurace a jedl u stejného stolu. Cítil se velmi osamělý. Až jednoho dne uviděl, že na jeho stole je krásná růže, a jeho zaplavil hřejivý pocit. Vracel se den za dnem, a když jedl, díval se na růži. Nechápal jen, že růže je každý den stejná. A tak se jednoho dne růže velmi opatrně dotkl. Když tu náhle ucítil tvrdé okraje listů. Najednou si uvědomil, že růže není živá. Mladý muž vztekle vstal, vytáhl růži ze suché vázy a rozdrtil ji. Potom plakal a cítil se ještě více osamělý než dřív.
Jen to co je nenahraditelné, jedinečné a smrtelné (třeba živá růže darovaná z lásky) se může dotýkat našich nejhlubších lidských citů a být zdrojem naděje a útěchy. Jenže růže uschne. Jako by ale paradox růže kopíroval paradox života. Jen růže, která je pravá a tedy zemře, může udělat druhému radost a má skutečnou hodnotu. Stejně tak život, který je konečný, dává tomu, co děláme zcela jiný rozměr (k čemu by byla třeba oběť, kdybychom na všechno měli nekonečně mnoho času) a má díky své konečnosti skutečnou hodnotu. V podobném smyslu píše i Chaim Potok ve své knize „Jmenuji se Asher Lev“. V příběhu vystupuje chlapec, který něco z toho, co jsme četli v příběhu o růži, objevil. Jednoho dne, když je mu šest let, vidí mrtvého ptáčka. Ptá se otce, proč ptáček zemřel. Otec mu vysvětluje, že všichni musí zemřít, včetně tatínka, maminky a jednou i jeho. Chlapec nemůže pochopit proč by všechno živé jednou mělo ztichnout jako tento ptáček. Ptá se tedy: „Proč“? Otec odpovídá: „Protože to Bůh takto stvořil“. Chlapec se ale opět ptá: „Proč“? Otec odpovídá: „Aby byl život vzácný Ashere. Něco, co máš navždy, nikdy není vzácné“.
Sice jako křesťané věříme, že po smrt je jen přechod do jiné formy existence, ale přesto. Život na této zemi netrvá věčně tím je, slovy tatínka malého Ashera vzácný. A proto je přirozené, že ochod z toho života nás trápí – i když jsme věřící.
Je to podobné, jako se svatební kyticí, která je z živých květů. Na jednu stranu bychom si jí rádi uchovali, na druhou stranu přesto nevěstě dáváme kytici živou – a tedy pomíjející. To, co přehluší určitý smutek z pomalu odkvétající kytice je láska, se kterou jsme kytici darovali. Láska je totiž silnější než pomíjivost a smrt. A v tomto je naše naděje. Umírání a ztráta bolí a nemůže tomu být jinak, ale existuje cosi silnějšího a tím je láska. Ne však jako abstraktní cit, ale láska Pána Boha a s ní související naděje. Proto je možné spolu s bolestí z umírání prožívat lásku a naději, aniž by se to vzájemně vylučovalo.