Muž a jeho role

Pokusme se na otázku role muže podívat ne tematicky (muž a co o tom říká Bible), ale tak, že rozebereme text, od kterého přejdeme k aplikacím a otázkám, které se týkají mužské role. Podíváme se na prvního muže, tak jak je popisován v Bibli – na Adama.

Gn 3, 1 – 7, Gn 22, 7 - 8

Muž jako ten, kdo vstupuje do temnoty a nejistoty

V Bibli máme zaznamenány dva příběhy o stvoření. V prvním příběhu čteme, že země byla pustá a že na ní vládl chaos. Do tohoto chaosu přichází Hospodin a svým slovem tvoří, nebo-li slovem přináší řád a krásu. Dokonce Židé mají pro PB označení „ten, který promluvil a jehož slovem vznikl svět“. Tedy Bůh z chaosem nebojuje, ani před ním neustupuje, ale svým slovem do něj vnáší řád. Příběh Adama je popisován ve druhém popisu příběhu stvoření. Zvláštní na tomto příběhu je, že většina konverzace se vlastně odehrává mezi hadem a ženou. O Adamovi tam dlouhou dobu není ani zmínka. A přesto zde hraje smutnou roli, ke které se ještě dostaneme. Když se podíváme do hebrejského textu, potom narazíme na zajímavou slovní hříčku. Čteme, že zatímco Eva diskutuje s hadem, Adam je s ní. Slovo zde použité znamená víc než vedle ní. Na jiných místech Písma bychom našli, že se jedná o vyjádření fyzické blízkosti, mohli bychom to přeložit „těsně s ní“ nebo moderně „za hranicí intimní zóny“. Přesto že byl těsně vedle ní, že slyšel její dialog s hadem, Adam mlčí. Je přítomen fyzicky, ale přesto selhává, protože mlčí. Na rozdíl od Hospodina, k jehož obrazu je stvořen, jeho slova nepřináší řád a světlo. Přináší zmatek a ne-řád. Když čtete Bibli pozorně, potom zjistíte, že do jisté míry styl jejího psaní připomíná symfonii. Jak? Tak, že se zahraje úvodní motiv a ten se v mnoha variacích začne rozehrávat košatěji a košatěji. Jak se rozehrává smutný příběh Adama a po něm mnoha mužů? Podívejme se na Abrahama – muže, který ve víře odejde do země, kterou mu slibuje Hospodin a v důležitém rozhodnutí selhává. Jak? Tak jako Eva dává Adamovi zapovězené ovoce, dává Sára Abramovi Hagar – svoji otrokyni a Abraham ji přijímá. Gen16:1 Sáraj, žena Abramova, mu nerodila. Měla egyptskou otrokyni, která se jmenovala Hagar. 2 Jednou řekla Sáraj Abramovi: "Hle, Hospodin mi nedopřál, abych rodila, vejdi tedy k mé otrokyni, snad budu mít syna z ní." Abram Sárajiny rady uposlechl. 3 Vzala tedy Abramova žena Sáraj svou otrokyni, Hagaru egyptskou, deset let po tom, co se Abram usadil v kenaanské zemi, a dala ji svému muži Abramovi za ženu.

4 I vešel k Hagaře a ona otěhotněla. Výsledkem Arahamova selhání byl Izmael, jehož synové dělají Izraelcům problém do dnešních dnů.

Když se na oba příběhy podíváme podrobněji, tak Adam i Abraham neudělali zas tak nic zlého. Pouze za sebe nechali jednat své ženy a mlčeli. Adam se nepřipojil ke své ženě, když alespoň z počátku argumentovala s hadem. Ani Abraham nijak se svojí ženou nediskutuje – mlčí a udělá co chce. Zajímavé ovšem je, že oba byli dost schopní. Adam dokázal pojmenovávat zvěř – což znamená třídit informace, Abraham byl v podstatě manažer – organizoval logisticky velmi náročný přesun. Nicméně v oblasti vztahu se svojí ženou, ale hlavně v oblasti zásadních rozhodnutí, kdy jakoby nestačí určité organizační dovednosti, selhávají. U obou díky jejich mlčení stupuje do světa chaos. Každý muž se pohybuje ve světě zvládnutelných úkolů, ale i ve světě tajemství. Kdosi tento zápas popsal následujícím způsobem: Od Adama každý muž má sklon mlčet tam, kde by měl mluvit. Muži vyhovují situace, v nichž přesně ví, co má dělat. Jakmile se věci začínají komplikovat a nahánět mu strach, svírá se mu žaludek a snaží se z celé situace vycouvat. Když ho život frustruje nevypočitatelností, zmocňuje se ho zlost. Plný vzteku zapomíná na Boží pravdy a obrací se do sebe. Zahleděn do sebe, ztrácí kontrolu nad během svého života. Výsledky vidíme kolem sebe každý den: neovládaná sexuální vášeň, pasivní manželé a otcové, zlostní muži, kteří chtějí všechny ovládat. Na počátku toho všeho stojí Adam, který mlčel, když měl mluvit.

To, do čeho Bůh muže volá, je vstoupit do sféry tajemství, kde neexistují žádné know-how odpovědi, kde neexistují recepty. Pro mnohé muže je přirozené na problém hledat praktické řešení. Žena má problém, potom jsou tři možnosti – dovolená, nějaký psycholog nebo změna životního rytmu. Dítě má problém – potom jsou rovněž tři řešení. Změna školy,  změna kamarádů nebo více zaplnit jeho čas. Tedy žádný zmatek, vše je jasné a hlavně řešitelné. Toto všechno je do velké míry pravda, ale život je přece jen trochu složitější. Nechci věci dělat dramatičtější než jsou, ale dejte mi recept na následující mail: "Mám problém, větší, než jsem si byl ochotný připustit, ani nevím, jak ti to všechno mám říct. Od března, kdy mě vyhodili z pracáku, nemám zaplacené zdravotní pojištění, poslední dva měsíce namám zaplacené exekuce. Když jsem teď přijel domů, tak to nebyla přepadovka, to byl zoufalý útěk domů, protože jsem už neměl peníze na jídlo, natož na nájem. Ale já vám to neřekl a vyvrcholilo to včera, kdy jsem chtěl otrávit. Málem se mi to povedlo, ale… „

Jaký recept bych měl poradit? Začni pracovat, splať nájmy, „kousni se“… Moje první reakce byla – proč mě tahají do takových to složitostí. Proč se mě raději nezeptají na pět důvodů proč existuje zlo… Nakonec asi cítíme, že na všechno existují recepty, a přesto se něco zadrhlo… Je to proto, že máme špatné recepty? Nebo že vyvíjíme málo vůle, abychom recepty naplnili? Navíc existují nějaké recepty na Boha? Proč tolik z nás mužů má problémy co se vztahu s Bohem týká, proč za námi jen málokdy – pokud vůbec někdy někdo přijde, s prosbou o pomoc v duchovním životě? Proč o mnohých z nás platí, že už bychom dávno měli být rádci a přesto nejsme? Toto není problém jen vás, kteří jste v tzv. civilní sféře. Zápas o vztah s Bohem a o důvěru druhých vedou kazatelé úplně stejně. To totiž není otázka času, ale ochoty, či odvahy vstoupit do světa určitého tajemství, jímž je Bůh. Nechci, aby muži odcházeli s pocitem, že jsou mimo. Jen chci připomenout poslání, které Bůh muži též uložil – a tím je vstoupit do temnoty, tedy do oblastí, které nepodléhají sféře ovládání a řízení. Konkrétně to znamená přiznat, že v mém životě existuje temnota, místa, do kterých nechci vstoupit, kterých se bojím, protože je nemám pod kontrolou. Adam dokáže pojmenovávat zvěř, ale v okamžiku, kdy se na scéně objeví někdo neznámý, kdy má udělat rozhodnutí… se nerozhoduje špatně – je n se nerozhoduje vůbec a nechá to na ženě. Stejné vidíme u Abrahama. Když tedy Sáro chceš – ať je po tvém. Abraham ví, že dítě mít nebude, že toto ovlivnit nedokáže, že se pro něj jedná o sféru temnoty, proto couvá. Co to konkrétně pro muže bude znamenat? Pokud delší dobu chodíte s Bohem, potom přemýšlet zda nenastala doba stát se tím, kdo druhé duchovně doprovází. Duchovní doprovázení potom znamená vstoupit do vztahu, který znamená víc než jen rozhovor o fotbale. Pro někoho to může znamenat vzít zodpovědnost za duchovní doprovázení svých dětí. Ne občas, ale pravidelně. Pro někoho to může znamenat přejít od workoholismu k práci. Pro někoho může znamenat vstup do temnoty vypnout v určitý čas mobil, protože chci komunikovat ze svojí ženou, přítelem atd. Pro někoho to může znamenat říci ne špatnému směru, kterým se ubírá moje rodina. Pro někoho přestat s pornografií. Pro někoho omluvit se.

To je na Abrahamovi fascinující a co je pro muže příkladem, je že Abraham bojuje a nevzdává se. Selže se Sárou, ale přesto jde dál. A tím se pro nás stává vzorem.

Muž jako ten, kdo žehná a potvrzuje

Adam dostal svoje jméno od Boha, ale zároveň dostává pravomoc pojmenovávat. Pojmenuje Evu. Abraham pojmenoval Izáka. Izákovi syny pojmenovává jejich matka, oni však zoufale touží po požehnání z otcovy ruky. O mnoho let později, když je Jákob před branami smrti dává svým synům totožnost… Mládě lví je Juda…Hadem na cestě buď Dan…na Gáda vpadne horda, on však do týla té horně vpadne…Josef, toť mladý plodný oštěp, jako luk si zachová pružnost“. Takováto slova se z otcových úst poslouchají dobře. Když se má narodit Benjamin, Ráchel při porodu umírá a pojmenuje chlapce Ben – óni tj. syn (mého) zmaru. Zasáhne ale Jákob a dá mu jméno Ben-jamin – tedy syn zdaru. Janu Křtiteli dává jméno otec i když se rodina chystala pojmenovat chlapce Zachariáš po otci. Před tím, než je Ježíš vystaven veliké zkoušce na poušti slyší z nebe hlas „Toto je můj milovaný syn“.

Jde o to, že identita, tedy kdo jsem, se získává zvenčí. Někdo mi sděluje, kdo jsem. Jméno ve SZ neznamená jen nástroj k odlišení od druhých, ale udělení identity. V případě mužů toto udělovali jiní muži (určité primitivní zbytky tohoto rituálu zůstali v armádě při tzv. povyšování). Cíl tohoto rituálu byl stejný jako ve starověkých kulturách – mužství si musíš zasloužit tím, že něco dokážeš, konkrétně tak, že překonáš bolest nebo nějakou překážku. Role muže je pomoci druhým najít svoji identitu. Mnoho mužů působí buď destruktivně nebo bezradně (případ Adama a Abrahama).  Pokusím se vám to ukázat na základě Shakespearovi hry Jindřich V. Sám jsem si tato slova několikrát opakoval, když jsem se k smrti unavený vracel z jakési několikadenní akce: A co já drahý Pane? Jsi se mnou spokojený? Co vidíš? Mrzí mě, že se tě na to musím ptát, a přál bych si, abych to věděl bez ptaní. Mám dojem, že je to strach, co mě nutí pochybovat. Ale stejně toužím, aby ses mi ozval slovem, obrazem, jménem – nebo se třeba jen letmo ukázal. A uslyšel jsem toto: Jsi Jindřich V… Muž v aréně s tváří zborcenou krví, potem a prachem, který statečně zápasil… Velký válečník. Jsi můj přítel.

Toto utvrzení potřebují muži a k tomu jsou muži povoláni – aby dokázali druhé utvrdit – nebo-li jim žehnat. Mnozí z nás byli mnohokrát zraněni životem a tak se proti kruté realitě života obrnili. Pochopili jsme, že si moc nesmíme ani život, ani druhé pustit k tělu. Toto má ale jednu nevýhodu. Stejný pancíř, který nás zajišťuje proti zničení, nás zajistí i proti tomu, abychom byli otevřeni, proměněni a abychom se mohli stát životodárným zdrojem pro druhé. Muži dokážou pochválit, ale často jen za výkon. To do jisté míry patří k mužské lásce, zároveň ale lidská bytost potřebuje vědět, že má hodnotu i když je v něčem průměrná. Zároveň ale mnozí z nás toto utvrzení nedostali od svých otců. Někdy se tomu říká rána po otci. O to víc je potřeba toto utvrzení hledat u svého nebeského otce a zároveň se rozhodnout, že jednou já budu tím, kdo bude jednat jinak. Že budu žehnat druhým – skrze to, že jim sdělím, že mají hodnotu. Jak? Myslím, že tvořiví – když chceme, dokážeme být dostatečně. Především u dětí je skvělé, když toto utvrzení přichází od otců nebo duchovních vedoucích. Žel, ne vždy tomu tak je a potvrzení pak přichází od trenérů nebo jiných mužů působících na naše děti. Díky Bohu za ně, nicméně přesto je otázka, zda by jisté utvrzení nemělo přijít od nás – mužů. V Biblických dobách když bylo chlapcům 12, odcházeli s muži do chrámu. Tedy chlapce přebíral mužský kolektiv.

Muž jako ten, kdo bojuje

Tuto charakteristiku nelze přeskočit. Abraham selže se Sárou, zároveň když se dozví, že jeho bratr Lot byl zajat, vyrazí bojuje proti těm, kteří Lota zajali. Zachraňuje Lota i ze Sodomy. Nicméně podstupuje i bij nejtěžší – boj o svého syna, Izáka. Když spolu jdou na obětiště, čteme krátký a velmi silný dialog. Izák Abrahama osloví otče a Abraham odvětí copak můj synu. Izák se ptá kde je obětní zvíře. Abraham odvětí, že Bůh si vyhlédne beránka k zápalné oběti. A pak čteme, že spolu šli dál. Ani slovo co si povídali, možná oba mlčeli. Jednomu je něco divné, druhý bojuje svůj nejtěžší boj. Boj o to být poslušný Bohu, sklonit se před Bohem, dát mu to nejdražší co mám. Tohle za Abrahama nemohl udělat Sára ani nikdo jiný. Nakonec jdou jen dva, služebníci zůstávají dole. Jak příběh dopadl víme – Abraham se díky své poslušnosti stal požehnáním. Po požehnání toužíme všichni, ale je zde podmínka, není požehnání bez oběti. Kde se bojíme obětovat, požehnání nepřijde. Toto princip boje – když se bojíme bojovat, nepřijde vítězství. Bůh ale nechce jen oběť – Kain obětoval, ale požehnání nepřišlo. Chce Abrahama samotného. To zní hodně abstraktně – konkrétněji, chce to nejmilejší, co Abraham měl. Konkrétněji – chce to, co stojí mezi námi a jím. Zřejmě pro Abrahama hrozilo nebezpečí, že první místo v jeho srdci zaujme Izák. A tak toto je poslední výzva pro muže (i když nejen pro muže). Pokud je něco o čem vím, že stojí mezi mnou a Bohem, potom to Bohu vydat. Bude to boj, ale po něm přijde požehnání. Nejen pro nás, ale i pro lidi kolem nás.

Závěr: O mužském poslání bylo řečeno mnoho. Toto kázání nemělo za cíl pokrýt všechny role a úkoly, které jsou muži svěřeny. Pokusil jsem se však vystihnout tři rozměry: muž jako ten, kdo vstupuje do oblastí, které nemá pod kontrolou, které nespadají do sféry řízení a ten, kdo bojuje o požehnání – aby se stál mohl stát požehnáním.