Láska a její úskočnost

Když čteme Bibli, pak je tam až nápadně mnoho příběhů, které se týkají vztahu muže a ženy. Abraham a Sára, Jákob a Ráchel, snaha svést Josefa ženou putifara, David a Betšabe, Šalamoun a jeho úlety, Rut a Boaz a mohli bychom pokračovat. NZ o vztahu muže a ženy nemluví v příbězích, ale spíše ukazuje určité normy.

Podívejme se na pár textů, který dobře vykreslují určitou dvojznačnost vztahu.

Vždyť silná jako smrt je láska, neúprosná jako hrob žárlivost lásky. Žár její - žár ohně, plamen Hospodinův. PP 8, 6 Silná jako smrt je láska, její žár je jako žár ohně… smrti se nedá ubránit, stejně tak se nedá odolat nebo vydržet v žáru ohně.

Nebo:

Odvrať ode mne své oči, vždyť mě uhranuly! PP 6, 5

Když je někdo uhranut, nemůže si pomoci, je jakoby paralyzován. A o tom se zde v souvislosti s láskou píše.

Nebo

Byť tu bylo šedesát královen a osmdesát ženin a dívek bez počtu,

Ona jediná je holubice moje. PP 6, 8 což se dá přeložit asi tak, že i kdybych sledoval volbu miss, stejně je pro mě moje žena ta nejlepší.

Prostě se jedná o jakousi strašně silnou sílu, energii, která v konečném důsledku ovládne celého člověka, která slibuje strašně moc. Na stranu druhou ale vidíme i jiný obraz:

Potom se Saul zamiloval do ženy v Hroznovém úvalu. Jmenovala se Delíla. I přišla k ní pelištejská knížata se žádostí: "Hleď na něm vymámit, v čem spočívá jeho veliká síla, jak bychom ho přemohli a spoutali a zneškodnili. Každý z nás ti dá tisíc sto šekelů stříbra." Delíla viděla, že jí otevřel své srdce dokořán, a poslala pelištejským knížatům vzkaz: "Tentokrát přijďte, neboť mi otevřel své srdce dokořán." Pelištejská knížata k ní tedy přišla a přinesla s sebou stříbro. Ona ho uspala na klíně, zavolala jednoho muže a dala oholit sedm pramenů vlasů na jeho hlavě. Tak se stala příčinou jeho ponížení. Jeho síla od něho odstoupila. Sd 16, 4

I zde čteme o lásce, která ale končí tragicky, končí zradou, která vychází z toho, že Saul své milované otevře své nitro…

Někde zde se odehrává paradox lásky. Pohybujeme se v prostoru, který je zvláštní tím, že na jednu stranu je nesmírně krásný, na stranu druhou nesmírně nebezpečný. Onen paradox je v tom, že právě ona vzájemná blízkost je potencionální rozbuškou. Nikdo mi nemůže dát víc než partner – protože je mi blízko, rozumí mi. Nikdo mě zároveň nemůže zranit tak jako partner – protože je mi blízko a rozumí mi. Nikdo mě nemůže dát víc, protože jsem se nikomu tolik neotevřel, nikdo mě nemůže tolik zranit, protože jsem se nikomu tolik neotevřel… Když toto domyslíme a pokud budeme kalkulovat čistě racionálně, pak se nabízí otázka – a stojí za to, kvůli uhranutí se láskou – použijeme-li slova PP, riskovat, že to nevyjde a že si odnesu pořádné šrámy na duši?

Tato otázka ukazuje na dvojsečnost lásky. Proto je láska někdy přirovnávána k životodárnému prameni a ve stejný okamžik je přirovnávána ke smrti. Zřejmě neexistuje jiná vlastnost, která by byla takto dvojznačná. Ve své praxi kazatele jsem se setkal s lidmi, kteří prožívali životní euforii… protože milovali. Setkal jsem se s lidmi, kteří prožívali životní dno… protože kdysi milovali nebo kdysi byli milovaní. Procházeli eufórii, protože prožívali to, co vykresluje PP, byli spalováni láskou, ale prožívali i opak, protože po pár letech vedle nich žil někdo jakoby úplně jiný, kterého si přece tenkrát nebrali. A místo spalování láskou byli spalováni nenávistí nebo hádkami.

Jako protestanští kazatelé máme někdy pocit, že jsme na tom trochu lepší než katoličtí kněží, co se rad do manželství týká a to proto, že jsme většinou ženatí a tedy máme jisté zkušenosti. Jenže toto vůbec nemusí být pravda. Pokud hledáme odpovědi na některé otázky a to včetně manželství, naše zkušenost by neměla být tím, co je určující. Navíc tím, kdo v NZ píše o manželství nejčastěji, je Pavel, který pokud je známo, ženatý nebyl.

Podívejme se na tři charakteristiky lásky, které nám předal svobodný Pavel a které se po staletí ukázaly, jako klíčové pro jakýkoli vztah.

Kdybych mluvil jazyky lidskými i andělskými, ale lásku bych neměl, jsem jenom dunící kov a zvučící zvon. Kdybych měl dar proroctví, rozuměl všem tajemstvím a obsáhl všecko poznání, ano kdybych měl tak velikou víru, že bych hory přenášel, ale lásku bych neměl, nic nejsem. A kdybych rozdal všecko, co mám, ano kdybych vydal sám sebe k upálení, ale lásku bych neměl, nic mi to neprospěje. Láska je trpělivá, laskavá, nezávidí, láska se nevychloubá a není domýšlivá. Láska nejedná nečestně, nehledá svůj prospěch, nedá se vydráždit, nepočítá křivdy. Nemá radost ze špatnosti, ale vždycky se raduje z pravdy. Ať se děje cokoliv, láska vydrží, láska věří, láska má naději, láska vytrvá, láska nikdy nezanikne. Proroctví - to pomine; jazyky - ty ustanou; poznání - to bude překonáno. Vždyť naše poznání je jen částečné, i naše prorokování je jen částečné; až přijde plnost, tehdy to, co je částečné, bude překonáno. Dokud jsem byl dítě, mluvil jsem jako dítě, smýšlel jsem jako dítě, usuzoval jsem jako dítě; když jsem se stal mužem, překonal jsem to, co je dětinské. Nyní vidíme jako v zrcadle, jen v hádance, potom však uzříme tváří v tvář. Nyní poznávám částečně, ale potom poznám plně, jako Bůh zná mne.  A tak zůstává víra, naděje, láska - ale největší z té trojice je láska. 1 Kor 13, 1 – 13

To, co ze mě dělá člověka, není výmluvnost a přesvědčivost, duchovnost, poznání, víra, obětavost, ale láska. Proto vstupujeme do vztahů, proto riskujeme, že nedopadnou, protože láskou se stáváme plnými lidmi. Nikoli prací, úspěchem, slávou nebo službou druhým. Podle Pavla nás nic z toho nemůže naplnit tak, jako láska. Proto se tolikrát v pohádkách vyskytuje archetyp prince a chudé dívky nebo hloupého Honzy a princezny. Princ má všechno co chce, ale chybí mu to nejdůležitější – láska. Princezna má všechno co chce, jen jí chybí to nejdůležitější a tím je láska. Myslíme-li na toto v kontextu manželských  vztahů, pak je nebezpečím, když lásku k manželce nahradí láska k práci nebo ke službě, když lásku k muž nahradí láska k práci nebo k dětem. To většinou nedopadá dobře, protože láska k druhému je zásadním motorem života. Zároveň je zde ještě jedna důležitá myšlenka. Poznání, oběť, služba a všechny další oblasti, o kterých Pavel mluví, mají své nároky na čas a na energii. Jenže stejně tak je to i s láskou. Někteří považují lásku za kouzelný byznys, který dává neustálý výnos. Aby ale byznys vynášel, musíte investovat. Aby láska byla láskou, musíme do vztahu investovat. V období chození se toto zná jako jalová rada, každý je s druhým rád. Jenže v období manželství najednou časem vidíme, že je mnoho oblastí, které se nám jeví jako větší výzva než manželství a které si žádají náš čas a energii. S tímto je ale třeba zápasit.  Jinak skončí u Valentýnských přání…

V textu čteme výčet toho, co láska nedělá: Láska nejedná nečestně, nehledá svůj prospěch, nedá se vydráždit, nepočítá křivdy. Nemá radost ze špatnosti, ale vždycky se raduje z pravdy.

Na první pohled toto působí dost naivně. Občas je dobré připomenout nějakou tu křivdu, je normální hledat svůj prospěch – ne nějak moc, ale hledat, je dobré dát najevo, že se zlobím a nechat se vydráždit. A co se týká čestnosti, pak se jistě nemá lhát, ale ani naprostá čestnost není moudrá. Někdy je lepší, když manžel, partner neví vše. Jak tyto Pavlovy výzvy praktikovat? Pavel ukazuje, že k lásce nejsou tyto a další podpásovky třeba. Někdy si myslíme, že malá lež pomůže, že občasné připomenutí selhání druhého probere, že když dám druhému najevo svoji nadřazenost, tak ho dostanu tam, kam chci. Možná dostanu, ale nezískám si jeho srdce. Pavel hovoří o radosti z pravdy. Problém vztahů bývá v tom, že některé oblasti nechceme vynést na světlo pravdy. I to je řešení… o čem se neví, to nebolí. Jenže často platí, že o čem se neví, to dlouho nebolí, ale začíná to zahnívat a časem hodně smrdět. Někdy některé oblasti sami nevyřešíme, pak není žádná ostuda nechat si pomoci zvnějšku. Radovat se z pravdy funguje tehdy, pokud je pravda vyslovena a praktikována v kontextu lásky. Pokud není, pak je lepší, kdy o ní raději snad ani nemluvíme… Zároveň ale problém jen odkládáme.

Když vidíme vlastnosti, které Pavel předkládá, pak ani jedna z nich nejde sama od sebe. Možná, někdy, některá trochu, jen někdy a některá. Ale trpělivost, laskavost, přejícnost, velkorysost a další vlastnosti nám prostě nejsou přirozené a hlavně je nepůsobíme během jednoho dne nebo ani týdne či roku. Je to jako kdyby Pavel řekl, že běh na 10 Km znamená uběhnout tuto trať za 40 minut, nebo jako kdyby řekl, že mít sílu znamená vytlačit 100 kg nad hlavu. Proč Pavel staví vlastnosti související s láskou tak vysoko? Ukazuje nám jednu důležitou vlastnost – i lásce je třeba se učit a někdy je to pěkná dřina. Pokud někdo nikdy nenesl dlouhodobou zodpovědnost, manželství ho zřejmě nezmění. Pokud je někdo sobec, bude sobcem i v manželství. Pokud někdo nemá ochotu se obětovat, nebude se zřejmě obětovat ani v úzkém vztahu. Toto platí pro ty, kdo jsou sami a někoho hledají. Pokud jste v manželství, pak vězte, že už v něm jednak zůstanete a jednak, manželství je skvělá možnost kde se učit mít rád. Platí, že následující: Vstupoval jsem do manželství a myslel jsem si, že nás pohromadě udrží láska. Místo toho jsem pochopil, že bylo zapotřebí manželství, abych se naučil, co láska znamená.

Z jedné strany to vyžaduje trpělivost, ze strany druhé ochotu se měnit, dělat věci jinak, pracovat na svém vztahu a především vpouštět do něj Boha. Asi nejhorší je rezignace – on, ona už jiný, jiná nebude, ale kousnu se a vydržím to. Láska, o které píše Pavel je spojena s nadějí a tu bych nám všem přál…