Kdo jsem?

Kdo jsem?

Zdánlivě jednoduchá otázka, ve stejnou chvíli velmi složitá. Složitá proto, že se týká lidské identity. Pokud naše identita potlačená, pokud nemáme hodnotu, potom se nám jen velmi těžko žije. Možná jste si v Bibli všimli, že život JK je omezen dvěma útoky na jeho identitu. Poté, co končí pokušení na poušti, satan se zeptá, jsi-li… něco udělej. Tedy DOKAŽ, že jsi Boží syn. Ježíš byl zesláblý a možná i proto satan na něj v okamžiku jeho slabosti útočí. Kdo jsi? Druhý útok přichází na kříži – jsi-li syn Boží, sestup z kříže. Opět je Ježíš slabý a slyší, tak nám dokaž, kdo jsi. Dokaž, že se Bůh – Otec stará. Od té doby se moc nezměnilo. Satan opět útočí na naši identitu. Kdo jsi? Dokaž to světu kolem sebe. Tragédie je, když se do vedení dostanou lidé, kteří si svoji identitu potřebují dokazovat na jiných. Nebo tak, jak to za chvíli ukážu. 

První odpověď zní: Jsi to, co děláš. Mnoho lidí přímo či nepřímo poukazuje na mnoho dobrých věcí, které dělají nebo udělali. Ukazují na to, v čem jsou nebo byli úspěšní. Když člověk zestárne a pozná, že toho už moc dělat nemůže, alespoň vystavuje své trofeje, které ukazují, co v životě dokázal. Slovně či mimoslovně sděluje: „Podívejte se na moje knihy, které jsem napsal, na děti, které jsem vychoval, na službu, kterou jsem dělal, na tituly, kterých jsem dosáhl…atd“. Zároveň nás  mrzí, když si lidé nevšimnou, co jsme udělali nebo co děláme, když si přehlíží naši snahy a úspěchy nebo když to, co dokážeme, podceňují a přikládají tomu jen malou váhu.

Druhá odpověď zní: jsi tím, co o tobě  říkají druzí. Tato oblast má velikou sílu a moc. Pokud o mně druzí mluví v superlativech, ovlivňuje to, jak sám sebe hodnotím. Stejné potom platí opačně. Je nesmírně těžké sloužit, ale i pracovat v kolektivu, který mě kritizuje a tím mi dává najevo, že si toho, kdo jsem, neváží. Zároveň je velikým pokušením (nejen) ve službě dělat věci okázale – tedy investovat jen tam a do toho, co je vidět a za co mohu čekat ocenění a uznání (což zajisté není modlitba, ztišení, pomoc někomu na okraji atd.).

Třetí odpověď zní: to, kým jsi, záleží na tom, co máš. Jakkoli můžeme s pohrdáním hovořit o materialismu, je příjemné mít „vytuněné“ auto, nadupaný počítač, značkové šaty, pěkně zařízený byt atd. Toto se mění s věkem, ale přesto – mít krásné a drahé věci je příjemné. Když vidím, kolik úsilí lidé v každém věku (jak věřících tak nevěřících) do materiálních věcí vkládají (tedy do toho - mít), potom mám za to, že se vůbec nejedná o nic, co bychom nemuseli řešit.

Čtvrtá odpověď zní: to, kdo jsi, je dáno tím, jak vypadáš. Ne nadarmo se mluví a tzv. Napoleonském komplexu, tedy kompenzaci toho, že někdo nevypadá hezky. Tím není řečeno, že kdo je malý, tlustý, plešatý, má brýle, je hubený, tak že je zlý. Zlý může být kdokoli. Jen je řečeno, že je příjemné, když je někdo hezký, když má hezkou a vysportovanou postavu a to platí v jakémkoli stavu, nejen v pubertě. 

            Kolem těchto čtyřech oblastí se v podstatě točí celý lidský život a s tím lidská identita a tedy odpověď na otázku „kdo jsem“. Netvrdím, že je to u každého člověka stejné, že jsou všechny čtyři v rovnováze, ale více či méně se okolo nich identit otáčí. Zároveň to ukazuje na ubohost lidského života, protože o každou z těchto oblastí můžeme velmi rychle přijít a každá z nich je nesmírně vratká. Vratkost těchto věcí si uvědomíte právě uprostřed bolesti či těžké nemoci ale třeba i když končíte nějakou úspěšnou službu nebo kariéru. Najednou zjišťujete, že jakkoli jste byl vytížený, tak být pod pomyslným pódiem je těžší, než být na něm.

Podle pojmenovaných čtyřech oblastí nás hodnotí svět, a proto jsme přirozeně tlačeni k tomu, abychom “makali“ na něčem významném, abychom se zalíbili druhým, abychom získali více peněz a abychom vypadali fyzicky k světu. Je příjemné mít vizitku s titulem před a za jménem, být uznávaný, krásný a k tomu všemu být materiálně zajištěný. Jiní si svoji identitu vytváří na sociálních sítích, kdy vystavují svoje úspěchy a kde jejich fankluby svými „lajky“ vyjadřují svoji náklonnost. Někdy to sice hraničí s trapností a exhibicionismem, ale tak to je…

            Jakkoli je dobré dělat dobré věci, mít přátele a něco vlastnit, mís vysportovanou postavu, asi všichni víme, že pokud na těchto oblastech stojí náš život, jsme na tom dost špatně. Stačí tak málo a všechno popisované se zhroutí a tím i odpověď na otázku, kdo jsem. Existuje na to lék? Nebo jsem odsouzen k nikdy nekončící honbě za získáním významného postu, snaze zalíbit se druhým, touze vlastnit stále víc a (ne)spokojenosti se svým tělem?

Lék existuje a zní jednoduše, ale v jednoduchosti je genialita. Oním lékem jsou Ježíšova slova: „Jsi milovaný“. Pokusme se tuto jednoduchou a možná zprofanovanou větu domyslet. Pokud jsem milovaný, potom vše výše popisované v mém životě najednou nehraje klíčovou roli, nedefinuje mne to. Najednou vím, že i kdybych nic neznamenal, i kdyby mě druzí neměli rádi a i kdybych  nic neměl, i kdybych byl tlustý, hubený a nevím jaký, potom, co se Boží lásky týká, toto vše nehraje roli. Najednou všechny tyto oblasti pro mě nejsou tím, od čeho odvozuji svoji identitu. Najednou mohu zakoušet ohromnou svobodu. Svobodu ve všech oblastech života a stejně tak i ve službě. Najednou nemusím být tažen kupředu svojí výkonností ani míněním druhých. Nemusím počítat finanční ztráty. Myslím, že veliké pokušení nás všech je udělat na druhé dojem. V okamžiku, kdy vím, že jsem milovaný, si jsem zároveň jistý, že jsem už na někoho dojem udělal -  na Toho, kdo mě miluje a to nikoli díky svým skvělým schopnostem. Asi nemusím psát, kdo je „ten onen“.

Na tomto místě se na chvíli zastavme a podívejme se na problém trochu hlouběji. Tím, kdo je naším příkladem, je Kristus. Zamysleme se, kdy Kristus hovoří o sobě, kdy říká kým je… V jednom z posledních rozhovorů před ukřižováním jsou slova, kterými Pán Ježíš provází poslední večeři: Mt 26, 26 Když jedli, vzal Ježíš chléb, požehnal, lámal a dával učedníkům se slovy: "Vezměte, jezte, toto jest mé tělo.  Pán Ježíš přirovnává sám sebe ke chlebu (patrnější je to u Jana, kde říká, já jsem chléb života). Tento chléb, ke kterému se přirovnává, bere, žehná, láme jej a dává. Jaký mají tyto čtyři výroky vztah k tomu, o čem píšu?

Bere… toto slovo by se dalo nahradit slovem - volí. Vzít si lze jeden konkrétní chléb. Tedy musíme si určitý chléb zvolit, tak jako si Kristus vyvolil nás. Každého, specificky a neopakovatelně. Nikdo už nebude jako já. Nebudete jako já ne proto, že jsem lepší či horší, ale protože jsem vyvolený a tím i jedinečný. Není třeba se trápit tím, kým nejste nebo co nemáte. Můžete si přát mnoho věcí přát, ale ne se trápit. Bůh vás ve vaší jedinečnosti vyvolil k jedinečným úkolům.

Žehná… žehnat v latině i řečtině doslova znamená dobře o někom mluvit (dobrořečit). Tím nejdůležitějším je, že o nás dobře mluví  Bůh – skrze Krista. Protože jsme požehnaní, máme i my žehnat druhým. Člověk, který je milovaný a tedy vědomý si toho, že je požehnaný, je schopen vidět v druhých to dobré. Je schopen být nástrojem pokoje. Je schopen o druhých mluvit dobře, protože se jich nebojí a necítí z nich konkurenci. Je schopen poodstoupit od sebe a nebrat se smrtelně vážně. Druhým je mu s ním dobře.

Zároveň ale Ježíš chléb i láme. I toto je jeden z údělů služby. Budete lámáni a bude to bolet. Moc rád bych o tom nepsal, rád bych to zatajil, popřel, ale nebyla by to pravda. Není následování bez kříže. Bůh nedává pouze radost, pokoj, lásku, ale i bolest. Pokud se někdo rozhoduje sloužit, říká své ano bolesti. Snad i proto si službu Kristu a jeho následování mnoho lidí rozmyslí nebo jen něco předstírají. Jedním z klíčových textů pro službu a život s Kristem je text, že dříve než zrno vydá užitek, musí zemřít. Pokud toužíme, aby naše služba a život přinášel požehnání, budeme muset umírat. Bůh žehná tomu, co obětujeme, ne našim přebytkům.

Nakonec Ježíš chléb dává. Až chléb, který druzí jedí, dává smysl. Stejně tak život, který je zde pro Ježíše a druhé, je životem smysluplným a bohatým. Vždy je šťastnější ten, kdo dává. Naopak prázdný zůstává ten, který k druhým přistupuje podle toho, „co z nich kouká“. Kdysi jsem se svými děti jsem připravoval vánoční dárky tak, že je kluci něco vyráběli pro druhé. Byli nadšení tím, že někoho obdarují. Nebylo to proto, že byli dobře vychovaní, ale protože odráželi Boží obraz. A Bůh je ten, kdo obdarovává. A k tomu jsme stvořeni i my.

            Kdybych měl na závěr na základě shrnout, kdo jsem, pak bych řekl dej si pozor, aby se tlak na viditelné výsledky, na to, jak působíš na druhé, na to, co máš, jak vypadáš se ti nestalo osidlem, abys od těchto oblastí nezačal odvozovat to, kdo jsi. Zároveň identitu najdeš v Kristu, v tom, když prožiješ, že jsi milovaný, zároveň vyvolený, požehnaný, lámaný a darující.