Blahoslavená vina

Vina

Asi všichni známe text modlitby Páně – Odpusť nám naše viny… když se nad tímto textem ale zamyslíme, tak moc nedává smysl. To, co nám Bůh odpouští, není vina, ale hřích. Funguje to přece tak, že zhřešíme, vina nebo pocit viny nám ukazuje, že jsme zhřešili a díky tomu pak hřích vyznáváme a Bůh nám ho může odpustit. Nechci slovíčkařit, vina v MP je spojena se skutkem, nicméně vina je něco jako alarm, který ukazuje, že nejednáme správně. Ve velikonoční liturgii existuje termín felix culpa, tedy šťastná vina. Ukazuje na člověka, kterého vina vede k pokání. V předchozích dvou kázáních jsme mluvili o hořkosti a závisti a ty jsou špatné vždy, za každých okolností. Vina je jiná v tom smyslu, že záleží, co s ní uděláme.

Když jsem zmínil VP, pak text u Lukáše používá slovo dluh. Odpusť nám naše dluhy. Zde vidíme zajímavou stopu nebo propojení viny a dluhu. Vina vzniká tam, kde někomu něco dlužíme, kde si to uvědomujeme a kde bychom s tím i rádi něco dělali. Pochopitelně jsou lidé, kteří i když dluží, nic necítí, ale o těch nyní mluvit nechci. Nemám na mysli jen nebo především dlužit peníze, ale třeba když vám odrostou děti a vy si uvědomíte, že jste jim mohli věnovat mnohem více času a pozornosti. Když vám zemřou rodiče a vy vidíte, že jste s nimi mohli být víc, nebo že jste jim řekli nebo provedli něco, co nemůžete vít zpět, co nelze vysvětlit. Že jim dlužíte omluvu, ale už to nejde. Nebo jste někomu nebo třeba i sobě ublížili a následky si dotyčný nebo vy sami nesete celý život a nemůžete to vrátit. Dlužíme sobě nebo druhým zdraví, o které přišli, ale nemůžeme s tím nic dělat. Jedna ze silných věcí u lidí s nevyléčitelnými nemocemi je ta, že dokáží nekonečné hodiny spekulovat, jak nemoc dostali. Zda špatně jedli, byli dlouhodobě ve stresu… nevím. Pociťují vinu, i když stejně to co udělali, jednak nevezmou zpět a jednak se často u těchto složitých nemocí nedá přesně povědět, co je spustilo. Pokud jste byli ve třetím světě, pak cítíte někdy vinu za to, jak se máte a popadne vás touha rozdat peníze chudým. Jak víte, náš sbor vznikl poměrně ošklivým odchodem z Dejvic. Když jsem se dozvěděl, že kazatel Dejvic DH má těžkou rakovinu, cítil jsem, že bychom se měli usmířit a alespoň jednou spolu mluvit. Cítil jsem určitou vinu, dluh a potřeboval jsem o některých věcech mluvit, což se, žel, jen částečně, nakonec stalo. Možná jste četli o dozorcích v různých lágrech, kteří se opíjeli poté, co trápili svoje oběti, aby se vyrovnali s vinou. Zároveň ale vina se dá i potlačit a známe příklady, kdy se zdá, že někteří lidé jsou vůči vině zcela imunní nebo si svoje chování racionalizují, omlouvají, aby vinu potlačili. Ano, neměl jsem dost času, ale vydělával jsem peníze pro rodinu. Byl jsem tvrdý, ale takovou už mám povahu. Podváděl jsem, ale podvádí všichni. Jinými slovy ano, mám dluh, ale nemohu za něj, může za něj někdo jiný nebo okolnosti.

Nechci ale psychologizovat, protože mi to nepřísluší, ale hledat odpověď na otázku viny v Písmu. Aniž by bylo slovo vina vysloveno, setkáváme se s ní hned na začátku Písma.

Nejzchytralejší ze vší polní zvěře, kterou Hospodin Bůh učinil, byl had. Řekl ženě: „Jakže, Bůh vám zakázal jíst ze všech stromů v zahradě?“ Žena hadovi odvětila: „Plody ze stromů v zahradě jíst smíme. Jen o plodech ze stromu, který je uprostřed zahrady, Bůh řekl: ‚Nejezte z něho, ani se ho nedotkněte, abyste nezemřeli.‘“ Had ženu ujišťoval: „Nikoli, nepropadnete smrti. Bůh však ví, že v den, kdy z něho pojíte, otevřou se vám oči a budete jako Bůh znát dobré i zlé.“ Žena viděla, že je to strom s plody dobrými k jídlu, lákavý pro oči, strom slibující vševědoucnost. Vzala tedy z jeho plodů a jedla, dala také svému muži, který byl s ní, a on též jedl.  Oběma se otevřely oči: poznali, že jsou nazí. Spletli tedy fíkové listy a přepásali se jimi. Tu uslyšeli hlas Hospodina Boha procházejícího se po zahradě za denního vánku. I ukryli se člověk a jeho žena před Hospodinem Bohem uprostřed stromoví v zahradě. Hospodin Bůh zavolal na člověka: „Kde jsi?“ On odpověděl: „Uslyšel jsem v zahradě tvůj hlas a bál jsem se. A protože jsem nahý, ukryl jsem se.“ Bůh mu řekl: „Kdo ti pověděl, že jsi nahý? Nejedl jsi z toho stromu, z něhož jsem ti zakázal jíst?“ Člověk odpověděl: „Žena, kterou jsi mi dal, aby při mně stála, ta mi dala z toho stromu a já jsem jedl.“ Proto řekl Hospodin Bůh ženě: „Cos to učinila?“ Žena odpověděla: „Had mě podvedl a já jsem jedla.“ Gen 3, 1 - 13

Jedná se o známý text o pádu prvních lidí. Všimněme si, jak vznikne hřích, vina a jak s ním první lidé nakládají. V textu čteme o hadovi, který Evě řekne něco ve smyslu skutečně vám Hospodin zakázal? Jinými slovy a víte, že vám Hospodin zakázal všechnu radost? To tedy musíte mít těžký život! Bůh pro vás nemá to nejlepší. Vlastně vás tak trochu trápí. Dnes bychom řekli, že Bůh nám ohrožuje kvalitu života, na kterou máme nárok. Eva začne s hadem diskutovat a překrucuje Boží slovo, protože Bůh nezakázal to, že se stromu poznání nesmějí ani dotknout. To už něco přidává. Pak dialog pokračuje a had říká, Bůh však ví – tedy Bůh před vámi něco ukryl, aby vám odepřel to co je dobré. Ale Bůh není jediný, kdo to ví, další kdo ví, jsem já a za chvíli ono sladké tajemství prozradím i vám. A ono tajemství zní, budete znát dobré i zlé, ale ono jde o víc než jen o poznání. Jde o to, že budete jako Bůh rozhodovat, co je dobré a co je zlé. To je vlastně podstata pokušení ale i hříchu, že se my stáváme mírou, normou dobra a zla. Kdy přestáváme věřit, že Bůh skutečně pro nás má to, co je dobré, že ví, co dělá, že nechybuje. Tohle všechno se v okamžiku rozhovoru Evy s hadem narušuje. Tento příběh se potom opakuje stále dokola. To, co vede v hříchu, není to, že hřích je nějak nepříjemný, nepříjemné jsou až následky, ale na to obyčejně nemyslíme. Je to nedůvěra, v Pána Boha.

To, co je ale pro naše téma klíčové, je, co Adam a Eva s tím, co provedli, udělají. První krok, který udělají, je, že se ukryli před PB. Jenže proč? V textu přece nečteme, že se na ně Bůh zlobí nebo že jim něco vyčítá. To se stane až později. To, že se ukryjí, není reakce na přímou Boží výtku, ale protože cítí vinu anebo dluh. Pokud někomu něco dlužíte, tak se s ním pochopitelně nechcete setkat a jako A a E před ním utíkáte. Zde A. a E. ví, že dluží vysvětlení. Vina vniká, když dlužíme vysvětlení nebo spíše přiznání PB. Jenže nakonec je PB najde a jak Adam tak Eva začnou vysvětlovat stejně, jako někdy vysvětlujeme my. Tak ano, to, co jsme provedli je zřejmě nezpochybnitelné, vidíme to – v kontextu textu, v plné nahotě, ale není to moje chyba, proto vlastně ani nemusím cítit vinu. To ten druhý navíc si za to Bože můžeš i ty sám, protože „ženu, kterou ty jsi mi dal. Jenže proč mu jí Bůh dal? Protože pro Adam chtěl pomoc, protože mu chtěl dát to nejlepší. Jenže teď mu to Adam vyčítá. Když ženu neměl, bylo to špatně, když jí má tak je to taky špatně. Pak hovoří žena a ta to svádí na hada. Ted už to pak nemá na koho svést. To co vidíme, je, že na vině jsou okolnosti nebo druzí lidé, nikoli já.

Všimněme si ještě jednoho detailu – A a E se nejdříve přepásají sami, to, že se stydí, a vida stud působí, řeší sami. Na konci této kapitoly dostanou od Boha kožené suknice. Tedy nějaké zvíře muselo zemřít nebo být obětováno kvůli jejich selhání a vině. Někteří toto nazývají první evangelium v Bibli. Zároveň ale vidíme, že za jejich provinění přichází trest.

Text, který jsme četli rozehrává problém hříchu a viny, ale nedává úplnou odpověď co s tím. Proto bych chtěl přečíst ještě jeden text: A jestliže jsem vás svým dopisem zarmoutil, už toho nelituji, i když jsem toho chvíli litoval. Vidím totiž, že vás ten dopis na čas zarmoutil, ale nyní se raduji, ne že jste se zarmoutili, ale že zármutek vás vedl k pokání. Byl to zármutek podle Boží vůle, a tak jsme vám nezpůsobili žádnou škodu. Zármutek podle Boží vůle působí pokání ke spáse, a toho není proč litovat, zármutek po způsobu světa však působí smrt. Pohleďte, k čemu vás vedl tento zármutek podle Boží vůle: jakou ve vás vzbudil opravdovost, jakou ochotu k omluvě, jaké znepokojení, jakou bázeň, jakou touhu, jakou horlivost, jakou snahu potrestat viníka! Tím vším jste prokázali, že jste se v té věci zachovali správně. 2 Kor 7, 8 – 11

Pavel zde píše o zármutku, nikoli vině, ale mám za to, že není chyba se domnívat, že se jedná o vinu, která k zármutku mnohé lidi vede. Pavel ukazuje na dvojí výsledek. Jednak zármutek, který působí smrt. V příběhu prvních lidí jsme viděli nejen zármutek, ale vymlouvání se, skrývání se před Bohem. Druhá cesta je touha po změně, opravdovost, ochota k omluvě, horlivost, bázeň atd. Tedy nikoli utápění se v pocitu viny a smutku, ale pokání a následně snaha něco řešit.

Když spojím oba dva texty, pak vnímám několik kroků, jak pracovat s pocitem viny.

Berme vinu jako blahoslavenou – tedy jako ukazatel, že něco se nevyvedlo, že jsme zhřešili.

Existuje i vina nežádoucí, která nikam nevede nebo vede k duchovní smrti. Myslím na falešnou vinu, v které se někdy můžeme utápět a která je někdy patrná právě v církvi, která může pocit falešné viny vzbuzovat. Proto vnímám tak důležité, abychom měli někoho, kdo nás může usměrnit a s určitého odstupu povědět, zda se nejedná o falešnou vinu.

Hřích a z něj plynoucí vina nás vedou do izolace od PB