Hledání identity
Příběh o pokušení Krista, je vlastně opakováním toho, co prožil Mojžíš.
Ex 34:28 A byl tam s Hospodinem čtyřicet dní a čtyřicet nocí; chleba nepojedl a vody se nenapil, nýbrž psal na desky slova smlouvy, desatero přikázání. 29 Když pak Mojžíš sestupoval z hory Sínaje, měl při sestupu z hory desky svědectví v rukou. Mojžíš nevěděl, že mu od rozhovoru s Hospodinem září kůže na tváři. 30 Když Áron a všichni Izraelci uviděli, jak Mojžíšovi září kůže na tváři, báli se k němu přistoupit.
Před tím, než Mojžíš přinese Izraelcům desatero, přebývá v Boží blízkosti. Před tím, než Kristus přinese poselství o přicházejícím Božím království, přebývá v Boží přítomnosti. Rozdíl je v tom, že poté, co Mojžíš sestupuje, Izraelci se k němu bojí přistoupit. Mojžíš jako představitel staré smlouvy odráží Boží slávu a zákon, o kterém čteme:
2 Kor 3:7 Jestliže smlouva literami vytesaná do kamene sloužila smrti, a přece byla nastolena s oslňující slávou, takže synové Izraele nemohli pohlédnout na tvář Mojžíšovu pro její pomíjivou zář – 8 oč slavnější bude služba Ducha!
Tedy Mojžíš přináší zákon, který sice dává směrovky či principy jak žít, ale tyto směrovky sami o sobě nadají život. Před několika dny jsem kdesi přednášku. Po přednášce se přihlásili dva lidé a začali hovořit o svých negativních zkušenostech z církví. Myslím, že jedním z důvodů bylo zákonictví, se kterým se setkali. Setkali se s pohledem, prostě tady jsou určité zákony, psané i napsané a vy se jimi řiďte. Pokud se jimi neřídíte, jste hříšníci. Oni to cítili jako nátlak a proto utekli z církve. Problém je, že zákon sám o sobě sice dává návod, jak se změnit, ale nezmění nás zevnitř. Nová smlouva, která se uzavřela nikoli na Sínaji, ale na Golgatě, dává možnost hluboké vnitřní proměny, kterou zákon dát nemohl.
Jenže jak k této proměně dojde? O co vlastně v křesťanství jde?
Když jsem měl již zmiňovanou přednášku, byl jsem představen jako kazatel a učitel. Tedy člověk, který se vyzná především v lidské duši. Posluchači se naopak prý vyznají spíše v tvrdé realitě „světa vezdejšího“. Snad i proto jsem začal tím, že i já jsem konfrontován s vedením a to více, než je mi milé. Mám na mysli nejen sbor, ale i Radu CB. Řekl jsem jim, že se naše role liší mj. v tom, že na lidi máme zcela jiné páky. Oni je mohou občas přinutit, já nikoli. Nemohu nikoho vyhodit. Tedy do jisté míry se lišíme tím, jak lidi motivovat, jakkoli si nemyslím, že vyhazování a zastrašování je nejlepší způsob motivace… V kontextu motivace, ale i dodržování zákona jde o následující věc. Všimněme si, že před celým dramatem půstu a pokušení se z nebe ozval hlas „toto je můj milovaný syn“. Následné pokoušení v zásadě na tuto větu útočí. Satan ví, že pokud se tuto jedinou větu, pravdu podaří zpochybnit, vyhrál. Pokud se rozpadne Ježíšova jistota v otcovu lásku, potom se rozpadne celá jeho mise. Vraťme se k uvedeným příkladům – lidé, kteří odešli z církve, nezpochybňovali mravnost lidí, kteří tam chodili, necítili tam lásku. Když jsem přemýšlel nad motivací a vedením, potom skutečně nikoho nemohu vyhodit a rozhodně nebudu manipulovat vyvoláváním pocitů viny. Lidé budou sloužit Kristu, pokud jejich motorem bude láska ke Kristu. Pak nepočítáte ztráty. V opačném případě se dříve či později zadřete či upadnete do jakýchsi strnulých schémat. Díky prohlášení toto je můj milovaný syn vidíme, že to je láska k otci, od které se vše další odvíjí.
Možná se nám toto zná naivní, nasládlé, ale pokusme se to domyslet. Jedno z pokušení, se kterým se zřejmě každý z nás více či méně vyrovnává, je touha udělat na lidi dojem a tím si zasloužit jejich uznání. V případě akademického světa se může jednat o naplňování této potřeby skrze odborné články, skrze akademické tituly, když jste rodiče, potom tuto potřebu můžete naplňovat skrze své děti, když jste sportovci… atd. Svět svým způsobem očekává, že dojem uděláme, jinak vás nebude brát vážně. Jsme obklopeni světem, který je hodně soutěživý a kde se tleská vítězům. Spisovatel H. Nouwen v knize Návrat ztraceného syna píše: „Stále se divím tomu, jak si beru Boží dary – zdraví, inteligenci a emoce – a stále je používám k tomu, abych udělal dojem na lidi, aby se mi dostalo chvály, a soutěžím o ceny místo toho, abych tyto dary rozvíjel ke slávě Boží.“ Nouwen hovoří o podobných zápasech i u druhých: „Pod mnohou lidskou soutěživostí, rivalitou a nadbytkem sebevědomí se velmi často skrývá nejisté srdce…byl jsem velmi často šokován, když jsem zjistil, že lidé, kteří za své dílo získali mnoho cen a odměn, místo aby zakoušeli vnější úspěch jako znamení vlastní vnitřní krásy, prožívají ho jako vnější nátěr na svém pocitu bezcennosti. Nemálo z nich mi řeklo: ‚Kdyby jen lidé věděli, co se ve mne odehrává, přestali by mi tleskat a oslavovat mě.“ V knize Adam, Boží miláček Nouwen popisuje svůj rozhovor s duchovním, který ho učil pastorální teologii a který za ním přišel na návštěvu do Daybreak, kde se Nouwen věnoval postiženým. Pointa celého rozhovoru je v následujících otázkách: „Tak tady, Henri, trávíš svůj čas? To jsi opustil universitu, kde jsi byl inspirací pro tolik lidí, abys věnoval svůj čas a energii Adamovi? (Adam byl postižený muž, kterému Nouwen sloužil jako ošetřovatel) Měl bys rozhodně věnovat svůj čas něčemu užitečnějšímu.“ Nouwen na několika stranách popisuje, jak se s touto kritikou vyrovnával. Nemyslím si, že naše cesta je nezbytně sloužit postiženým, ale… od čeho odvozujeme svoji identitu a hodnotu? Na čem stojí naše ego? Jsme schopni unést moment, kdy najednou nestojíme na pomyslném jevišti? Kdy naše názory druhé nezajímají nebo nás druzí neberou vážně? Když se nedaří naším dětem? Jak se vyrovnáváme s úspěchem druhých? S úspěchem svým? Opět Nouwen: „Tolik se soustředíme na svoji identitu, že se zajímáme jen o sebe a své jedinečné společenské postavení. Děláme si starosti s tím, jak si počínáme ve srovnání s ostatními. Toto je iluze, která nás staví na cestu soutěžení, soupeření. Tato iluze vede některé k nervózním aktivitám, poháněných vírou, že vše je především výsledkem mé práce.“ Jaké přináší Nouwen řešení? „Skutečná otázka není, kolik lidí tě bere vážně, co jsi schopen dosáhnout a jaké můžeš ukázat výsledky. Otázka zní: Jak moc miluješ Ježíše?“ Tato, pro některé možná fráze, je klíčová myšlenka k pochopení našeho příběhu. Člověk nesmírně touží po lásce, uznání a pokud tuto potřebu nenachází u Krista, hledá ji jinde. „Ucítit dotek žehnajících rukou Božích a slyšet hlas, který mne nazývá milovaným Božím synem, je totéž. Ale je tu mnoho jiných hlasů, které jsou hlasité a svůdné. Tyto hlasy říkají: ´Jdi a dokaž, že za něco stojíš…´ Tyto hlasy mi říkají, že lásku si zasloužím tím, že budu úspěšný, populární a mocný…Hlasitě popírají, že Boží láska je zcela nezištný dar.
Když jsem hovořil na již zmiňované přednášce, potom když jsem šel domů, bylo mi smutno – ze sebe. Položil jsem si otázku, na kterou jsem znal odpověď, která mě zahanbovala. Otázku proč jsi hovořil o tom, že též vedeš? Protože jsi chtěl udělat dojem. Jakoby mi Bůh říkal – to jsi skutečně nemusel. Já bych ti dal slova i bez těchto berliček, které jsi použil.
Pokud se vrátíme k hlavnímu proudu satanových otázek, potom ty všechny míří jedním směrem – udělej to či ono, pokud skutečně jsi Boží syn. Tedy lásku, kterou ti otec vyjádřil, nějak dokaž, možná to s ní totiž není až tak „horký“. Udělej něco, čím si zasloužíš lásku davu! Ježíši pamatuj na to, že nic není zadarmo a určitě ne popularita a uznání. Zapůsob na druhé! Udělej něco užitečného. Jak jsem říkal, v okamžiku, kdy Ježíš začne něco dokazovat, ukáže se, že jeho jistota a služba není zakotvena v otcově lásce a to je konec.
Ježíš se ale cítil bezpečně u svého otce. Cítit se bezpečně znamená přestat žít jen rozumem a začít se spoléhat na svoje srdce, cítit se milovaný a přijímaný, cítit se uvolněný a nebýt nervózní či ustrašený. Nemuset na nikoho dělat dojem, oslňovat druhé a upoutávat na sebe pozornost…
Pokud křesťan nenajde identitu milovaného Božího dítěte, dostává se do nebezpečí žít dvojí život. Jak konkrétně? Začne žít jako podvodník. Jak žije „podvodník“? Podvodník se zabývá přijetím a oblíbeností. Jeho motivací ale není láska, ale strach, že mě lidé nebudou brát vážně, že ztratím jejich přízeň. Dalším znakem je život jako jízda na horské dráze – střídající se euforie z přijetí a deprese z nepřijetí. Podvodník je tím, co dělá. Podvodník nás nutí, abychom přikládali význam tomu, co pro Boha význam nemá. Mé falešné já přetváří touhu po přijetí za nenasytný shon za slovy uznání. Nedokáže jednak napomenout, protože nechce přijít o přízeň, jednak povzbudit, protože se nechce o slávu dělit. Místo napomenutí kritizuje, místo povzbuzení mlčí. Problém, je v tom, že podvodník nedokáže nalézt v žádném vztahu skutečnou intimitu a blízkost. Jeho zaujetí sebou samým ho pohlcuje, modlitba i služba je pro něj nuda a dřina, protože nežije z Božích zdrojů. Žije z výkonu a následného uznání svého, svých dětí a z uznání druhých. Lidé oddaní Kristu ho znervózňují a působí na něj jako fanatici.
Znovu se vraťme k původnímu textu. Ježíš obstál především proto, že nejen slyšel, ale protože věděl, že je milovaný Boží syn. Proto nic nedokazuje. Od této věci se v křesťanově životě odvíjí vše další. Jsem-li milované Boží dítě, potom unesu i kritiku pubertálních dětí, odmítnutí druhých, nezdar ve službě. Zároveň mám svobodu dělat nové věci, protože neúspěch pro mě není definitivní, mohu zvěstovat Krista, protože mě případné odmítnutí nesrazí.
Na závěr jedna osobní zkušenost. Před 14 dny se dělali přijímačka na SŠ – víceleté gymnázium. Můj starší syn se též pokoušel, ale není studijní typ a tak se nedostal. Moc mě to nepřekvapilo, ale přece jen to nepotěší. Kluk ještě nebyl doma a přišla za mnou moje žena a řekla mi, abych mu to nevyčítal. To poslední co pro svoje sebevědomí potřebuje, je slyšet, že je neschopný, že mě zklamal atd. Tak když přišel, dal jsem mu 200 korun s tím, že jsem hrdý na to, že je můj kluk, že to zkusil a že ty zkoušky udělal. Možná si řeknete, že ho rozmazluju, nevím. Nechci polemizovat nad výchovou, protože sám nevím, jak je to správně. Co ale vím, že Kristus ode mě nechce, aby se dostal na pomyslnou školu, nechce ode mě výkon a dává mi neskonale víc, než 200Kč. Dává mi sám sebe. Možná řeknete, že takto to nejde, že tohle se dá snadno zneužít. Moje odpověď je – ano dá. Taky nechápu, proč mi Bůh takto důvěřuje. Nicméně platí, že jsem jeho milovaný syn a že ve mně, pro mne zcela nepochopitelně, nalezl zalíbení. Zároveň s tím stojí a padá moje hodnota – jak moc toto prožívám a žiji. Přál bych nám všem, abychom tuto realitu mohli žít patřičně naplno…
Zcela na závěr několik aplikaci, které jsem nazval, jak se projevuje ten, kdo je milovaný? Zde je několik návrhů.
· Dokážu unést úspěch i neúspěch. Tím, že od něj neodvozuji svoji hodnotu, nestojí ani s jedním ani s druhým můj život a hodnota.
· Milované dítě se nestydí za svoje rodiče, byť by nepatřili ke společenské elitě. Je mi smutno, jak někdy mlžíme, co se našeho Otce týká. Jako bychom se za něj styděli.
· Ježíšova láska vedla na kříž. Někdy lidé tvrdí, že křesťanství je o výkonu. Pokud ano, potom tím nejhorším příkladem byl Kristus a měli bychom před ním varovat, nikoli ho následovat. Jenže JK nepodává „výkon“, prostě miluje a to ho vede k oběti. Nicméně k oběti jiné, než vidíme u třeba islámských fanatiků. Jeho motivací je láska a to nejen k Otci ale i k lidem. Nepochybuji o určitém druhu lásky k Alláhovi, ale pochybuji o lásce k bezvěrcům…
· V Ježíšově přítomnosti je mi dobře, stejně tak je mi dobře s ostatními dětmi Boží rodiny.
Oblastí by se našlo určitě víc, zde ale skončíme. Skončíme slovy, která platí i pro nás – toto je moje milované dítě, v něm jsem nalezl zalíbení. Nemusíš svoji hodnotu hledat tam, kde ji nenajdeš. Tedy jinde než u Ježíše. Potřebuješ znovu prožít, že mu patříš a že o tebe stojí. Pak se změní víc, než si dovedeš představit.
Otázky:
1. Jam moc byla láska tvých rodičů vůči tobě podmíněná? Ovlivnilo to nějak tvůj vztah k Bohu?
2. Jak moc ve svém okolí pociťuješ tlak na výkon? Jak se s ním vyrovnáváš?
3. Proč láska tolik souvisí s identitou? Jak to aplikovat ve vztahu ke svým blízkým?
4. Kde všude člověk-křesťan může hledat uznání a kde je rozumná mez, aby se toto uznání nestalo tím klíčovým v jeho životě?
5. Je pro tebe zápas o zdravou identitu zápasem nebo to neřešíš?
6. Myslíš, že lépe po tomto studiu lépe chápeš význam satanovi otázky „jsi-li“?