Pokušení Krista - úvod

Pro mnoho spisovatelů byl text, který budeme číst fascinujícím literárním námětem. Pro nás jsou nejznámější zřejmě „Rady zkušeného ďábla“, nicméně slavný je též dialog Krista a velkého inkvizitora od F. M. Dostojevského, velmi známá je báseň Faust od Goetheho, známe Danteho Peklo… Podobný námět ale máme i ve SZ a to v knize Job, kde též vidíme dialog satana a Boha. Tyto a mnohé další fascinovala představa rozhovoru mezi Bohem a satanem, mezi ztělesněním dobra a zla. Problém těchto literárních postav je v tom, že se jedná o fikci, jakkoli se jedná o díla slavná a v mnohém geniální a nadčasová. U Goetheho, Danteho, Milton se nepředpokládá, reálná existence satana. Je zde spíše jako symbol zla. Příběh, který čteme v Písmu, nám se vší naléhavostí ukazuje, že ďábel je bytost reálně existující, která má vliv na náš svět.

Ještě před tím, než se začneme zabývat samotným pokušením, je třeba podívat se na pokušitele. Na ďábla. Nechci kázat o ďáblu, zároveň, jak bylo řećeno, se jedná o bytost zcela reálnou, působící v tomto světě, nenávidící Boha a jeho dílo – tedy i nás a tento sbor. Někdy je dobré znát i nepřítele a zároveň ale vědět, že není tou klíčovou a nejsilnější mocí v našem vesmíru. Podívejme se podrobně do tohoto textu:

Matouš 4:1 Tehdy byl Ježíš Duchem vyveden na poušť, aby byl pokoušen od ďábla.

2 Postil se čtyřicet dní a čtyřicet nocí, až nakonec vyhladověl.

3 Tu přistoupil pokušitel a řekl mu: "Jsi-li Syn Boží, řekni, ať z těchto kamenů jsou chleby."

4 On však odpověděl: "Je psáno: 'Ne jenom chlebem bude člověk živ, ale každým slovem, které vychází z Božích úst.'"

5 Tu ho vezme ďábel na do svatého města, postaví ho na vrcholek chrámu

6 a řekne mu: "Jsi-li Syn Boží, vrhni se dolů; vždyť je psáno: 'Svým andělům dá příkaz a na ruce tě vezmou, abys nenarazil nohou na kámen'!"

7 Ježíš mu pravil: "Je také psáno: 'Nebudeš pokoušet Hospodina, Boha svého.'"

8 Pak ho ďábel vezme na velmi vysokou horu, ukáže mu všechna království světa i jejich slávu

9 a řekne mu: "Toto všechno ti dám, padneš-li přede mnou a budeš se mi klanět."

10 Tu mu Ježíš odpoví: "Jdi z cesty, satane; neboť je psáno: 'Hospodinu, Bohu svému, se budeš klanět a jeho jediného uctívat.'

11 V té chvíli ho ďábel opustil, a hle, andělé přistoupili a obsluhovali ho.

Pokusme se z těchto několika slov sestavit pár klíčových charakteristik našeho protivníka a zároveň hledat, jak nepodlehnout jeh vlivu:

Zná nás: Ďábel přichází, aby pokoušel Krista v okamžiku, kdy je vyhladovělý a má za sebou obrovské duchovní vypětí. Musíme si uvědomit, že JK na sebe vzal lidskou podobu, naše omezení se vším všudy. Tedy po 40 dnech půstu a samoty se cítil stejně jako bychom se cítili my. Nemám zkušenost se samotou a půstem v této míře, ale se stavy, kdy cestuji, kdy mám mnoho rozhovorů, kdy, kdy, kdy … těch oblastí je celá řada. Možná to znáte též – prostě že jsou stavy, kdy jsme dole, kdy toho máma dost a to z mnoha důvodů. Můžeme namítnout, že JK se na poušti celou dobu modlil, že měl „príma duchovní spolčo“ se svým otcem. Nemyslím si, že modlitba je jen „príma“ zkušenost. Myslím, že JK především zápasil o svoje poslání. Měl dokonalé společenství se svým otcem, přesto sestoupil mezí nás, věděl, co ho čeká. Toto vše si vybojovává v modlitbách a postech na poušti. Když je na konci tohoto zápasu, přichází satan. Ví přesně, kdy přijít. Přichází v okamžiku duchovní, duševní a fyzické vyčerpanosti, v okamžiku, kdy je Ježíš, stejně jako kdokoli z nás, velmi zranitelný. Druhá oblast je směr jeho útoku – ptá se Ježíše, aby něco udělal, ovšem pokud je syn Boží. Jakmile je zde slovo pokud, potom toto evokuje vlastně myšlenu „dokaž mi, kdo jsi, co znamenáš“. Domysleme tuto výzvu tím, že ji budeme aplikovat na sebe. Představte si, že řeknete dětem – pokud mě máš rád, dojdi na nákup. Nebo partnerovi – pokud pro tebe něco znamenám, koupíš mi tento dárek. Asi vidíme, že v tomto je cítit manipulace. Satan tuto otázku zopakuje ještě jednou a to na kříži. V obou případech Ježíš bojuje, prochází vyčerpáním a samotou – jednou pouště, potom kříže a v obou případech přichází satan. Tento stav se může stát i nám. Člověk prochází nějakou zkouškou a najednou si začne klást otázku – tak má mě Bůh ještě rád? Nenechal mě? Může mě mít rád, když se dopouštím hříchu? Jsem vůbec hoden lásky? Pokud použijeme satanových slov, potom bychom řekli – jsi-li Boží syn nebo dcera, dokaž to. Nechci se zabývat nyní otázkou identity, spíše se vrátit k původní charakteristice satana a tou je, že nás zná a zároveň na základě své znalosti o nás usiluje. Chce, abychom pochybovali o Boží lásce k nám. Pokud se toto podaří, je půl úspěchu – měřeno jeho optikou, dosaženo.

Odvádí nás od našeho poslání: Vzpomínám si na jednu pohádku, kde kněz otevírá nějakou svatou knihu a v ní se mu zjevují obrázky krásných žen. Kněz poté z hrůzou v očích knihu zabouchává. Takto jednoduše to v případě pokušení PJ nefunguje. Nezjevují se mu krásné ženy, ani fata-morgána v podobě cukrárny ani nic podobného. Satan přichází s inteligentnější nabídkou. Chce Krista odvést z cesty, kvůli které přišel. Úkolem JK bylo zvěstovat přicházející království a nakonec za nás zemřít a vstát z mrtvých, nikoli provádět kousky na zavolanou. Myslím, že v podobném tlaku se ocitá každý křesťan a tedy i církev, kdy satanovou snahou je odvést nás od našeho poslání. Pro satana není nebezpečím církev jako taková. Slyšel jsem, že komunističtí funkcionáři kdysi udělali s církví jakousi nepsanou dohodu. Když budete zavřeni za zdmi kostelů, když nebudete svojí vírou nikoho otravovat, přivřeme oko a necháme vás být. Můžete si pěstovat svoje obřady, ale jen uvnitř církve. Tedy církev sama o sobě není nebezpečím, nebezpečím je církev, která je věrná svému poslání. Myslím, že inspiraci k tomuto postupu komunistické úřady získali, aniž by si to uvědomovali, přímo od satana. Jenže tuto mentalitu můžeme přebrat i dnes. Jen to zabalit do slov typu „nikomu nebudu nic vnucovat“ nebo pokud se většina úsilí sboru scvrkne do úsilí přežít a mít se spolu dobře. To je určitě důležité, ale nikoli jediné a řekl bych nejdůležitější.

Přichází jako pokušitel: V příběhu o pokušení čteme, že satan přichází, „aby pokoušel“. Zřejmě zde není toto slovo použito náhodou. Místo něj bychom mohli číst, aby se vysmíval, bojoval, vyslýchal atd. Záměrně je zde slovo, pokoušel. Pokusím se vyjmenovat několik oblastí, skrze které satan člověka může pokoušet s tím, že nejsou v tomto krátkém textu, ale jsou na jiných místech Písma. Kdosi tyto oblasti nazval „sedmero dveří“. Jedná se o: Vzpouru, hněv, nenávist, pocity viny, falešná náboženství, strach a sexuální hřích. Většina ze jmenovaných oblastí není sama o sobě zvrácená, ale může se překlopit do hříchu. Většina ze jmenovaných oblastí je dobrá. Sexualita je boží dar, ale vykolejuje se mimo manželství. Strach nám brání, abychom si neublížili, ale může nás paralyzovat, hněv je projevem schopnosti rozlišit dobro od zla, ale nesmí nás ovládnout. Zde vidíme, že často z přirozených instinktů či reakcí se stane oblast, kterou nejen neovládáme, ale která ovládá nás, skrze kterou nás ovládá satan. Byl to Nietzsche, který křesťanství a farářům vyčítal, že se příliš zaměřují na lidskou hříšnost, že vnucují člověku pocit viny a vyžívají se, když skrze tento pocit mohou člověka obvinit. Proto na jednom místě píše „Zapřísahám Vás, bratři moji, zůstaňte věrni zemi a nevěřte těm, kdož Vám mluví o nadpozemských nadějích! Opovrhovatelé životem to jsou“. A jinde: „Křesťanství se ujalo všeho slabého, nízkého, nezdařeného… Učilo, že nejvyšší hodnoty duchovnosti je třeba považovat za hříšné, bludné, za pokušení…“. My si musíme dát pozor, abychom nepovažovali věci tohoto světa za hříšné jako takové. K životu patří radost, krása, potěšení a záměrně k těmto a dalším vlastnostem nebudu dodávat žádné ale.

Pokud shrneme tři doposud jmenované oblasti, potom jsme hovořili o tom, že satan nás zná a proto útočí na naše slabiny, odvádí nás od našeho poslání a pokouší nás s tím, že jsme si jmenovali sedm oblastí pokušení. Na konci stojí otázka co s tím?

Prvním krokem je přiznat si, že náš nepřítel je příliš silný a že sami nad ním nezvítězíme. Nedávno jsem četl vyznání jednoho známého křesťanského kazatele a spisovatele: „Aristoteles říká, že jsem racionální zvíře. Já říkám, že jsem anděl s obrovskou slabostí pro pivo.“ Žít z milosti znamená přijmout celý svůj životní příběh – i jeho světlými i stinnými stránkami. Jak říká Thomas Merton: „Svatý není někdo, kdo je dobrý, ale někdo, kdo zakusí dobrotu Boží.“ Prostě díky Boží milosti můžeme přestat lhát sami sobě a můžeme začít žít v pravdě. Druhá věc je, že pokud vnímáme, že existují oblasti, ve kterých jsme zranitelní, ve kterých podléháme pokušení, je třeba je nejen pojmenovat, ale vydat je Kristu a zároveň i o nich hovořit s někým dalším. Pro někoho to může být sexuální pokušení, pro někoho panický strach o děti, pro někoho nezvládnuté výbuchy hněvu, pro někoho nenávist. Satan používá tato a další oblasti, aby nad námi získal vládu, zároveň vládu ztratí, pokud toto vydáme Kristu. Zároveň myslím, že je moudré znát některé svoje slabosti a místa pokušení. Jak jsem říkal na začátku, satan nás zná a přichází do míst, která jsou jakoby „nechráněná“. Přichází i do tohoto sboru, usiluje o stejnou věc, jako usiloval u Krista – odvést nás od našeho úkolu. Dobrá zpráva je, že satanova moc je omezená a nijak nám nebere svobodu být s Kristem. Zároveň je důležitým poselstvím, že díky Boží milosti je možné nad ním vítězit a nebát se ho.

1.      Proč myslíš, že dialog satana a Boha je pro literaturu tak přitažlivý?

2.      Jak si vlastně satana představuješ?

3.      Zná nás… znáš nějaké svoje stavy, kdy jsi zranitelnější, náchylnější pokušení než normálně?

4.      Stalo se ti někdy, že jsi pochyboval o tom, že tě Bůh přijal?

5.      Odvádí nás od našeho poslání… jak vnímáš svoje poslání od Boha pro svůj život? Jak se ti (ne)daří jej naplňovat?

6.      Je pokušitel…. V textu je zmíněno sedm oblastí pokušení. Které vnímáš jako pokušení pro sebe? Pro sbor?

7.      Otázka je co s tím... Co vnímáš pro sebe jako osvědčené a důležité v boji s pokušeními?

8.      Co vnímáš jako důležité v boji se silami zla v kontextu sboru?