Zvědové v Kenánu
Num 13
Hospodin promluvil k Mojžíšovi: „Pošli muže, aby prozkoumali kenaanskou zemi, kterou dávám Izraelcům. Pošlete po jednom muži z jejich otcovských pokolení, vždy jejich předáka!“ Mojžíš je tedy na rozkaz Hospodinův poslal z Páranské pouště. Všichni ti muži byli náčelníci Izraelců.
Mojžíš je poslal prozkoumat kenaanskou zemi a řekl jim: „Jděte vzhůru Negebem, vystupte pak na pohoří a zjistěte, jaká to je země a jaký lid v ní sídlí; zda je silný nebo slabý, zda ho je málo nebo mnoho; a zda je země, v níž sídlí, dobrá nebo zlá, též zda jsou města, v nichž sídlí, otevřená nebo opevněná;
Šli tedy a prozkoumali zemi od pouště Sinu až k Rechóbu při cestě do Chamátu.
Přišli až k úvalu Eškólu, kde uřízli ratolest s jedním vinným hroznem, dva ji museli nést na sochoru, a několik granátových jablek a fíků. To místo se nazývá Eškólský úval (to je Úval hroznů) podle hroznu, který tam Izraelci odřízli.
Po čtyřiceti dnech průzkumu země se vrátili zpět. Přišli konečně k Mojžíšovi a Áronovi a k celé pospolitosti Izraelců na Páranskou poušť do Kádeše, podali jim a celé pospolitosti zprávu a ukázali jim ovoce té země. Ve svém vyprávění mu řekli: „Vstoupili jsme do země, do níž jsi nás poslal. Vskutku oplývá mlékem a medem. A toto je její ovoce. Jenomže lid, který v té zemi sídlí, je mocný a města jsou opevněná a nesmírně veliká. Dokonce jsme tam viděli potomky Anákovy. Na jihu země sídlí Amálek, na pohoří jsou usazeni Chetejci, Jebúsejci a Emorejci, při moři a podél Jordánu Kenaanci.“ Káleb však uklidňoval lid bouřící se proti Mojžíšovi. Říkal: „Vzhůru! Pojďme! Obsadíme tu zemi a jistě se jí zmocníme.“
Ale muži, kteří šli spolu s ním, tvrdili: „Nemůžeme vytáhnout proti tomu lidu, vždyť je silnější než my.“ Pomluvami zhaněli Izraelcům zemi, kterou prozkoumali: „Země, kterou jsme při průzkumu prošli, je země, která požírá své obyvatele, a všechen lid, který jsme v ní spatřili, jsou muži obrovité postavy. Viděli jsme tam zrůdy – Anákovci totiž patří ke zrůdám – a zdálo se nám, že jsme nepatrní jako kobylky, vskutku jsme v jejich očích byli takoví.“ Celá pospolitost se pozdvihla; dali se do křiku a lid tu noc proplakal.
Izrael je blízko tomu, aby vykročil do zaslíbené země. Jak se na Izrael dívali okolní národy máme popsáno zde: Svým milosrdenstvím jsi vedl tento lid, který jsi vykoupil, provázel jsi jej svou mocí ke své svaté nivě. Uslyšely o tom národy a zmocnil se jich neklid, bolest sevřela obyvatele Pelišteje. Tehdy se zhrozili edómští pohlaváři, moábské vůdce zachvátilo chvění, všichni obyvatelé Kenaanu propadli zmatku. Padla na ně hrůza a strach; pro velikost tvé paže zmlknou jako kámen, dokud, Hospodine, neprojde tvůj lid, dokud neprojde ten lid, který sis získal. Ex 15, 13 – 16
Jinými slovy okolní národy měly strach a propadaly zmatku. K tomu všemu ale i Izrael měl mnoho zkušeností, při kterých se přesvědčil o Boží ochraně. Deset egyptských rad, vyjití z Egypta, přechod přes Rudé moře, poražení Amáleka, mana, voda ze skály atd. Mohli bychom dodat a co víc ještě mohli chtít?
Mojžíš navíc neposílá kde koho, ale lídry, tedy ty, od kterých se očekává, že mají zkušenosti, že dokáží dát naději, že mají smysl pro realitu. Nejednalo o nějaké nezkušené muže, ale i o ty, kteří mnohokrát zažili PB jednat a kteří ovlivňovali druhé. Tedy výběr zvědů určitě nebyl ponechán náhodě.
Izraelci tedy mají všechny předpoklady úspěšně vyrazit. Okolí se jich bojí, oni sami mají mnoho dobrých zkušeností s Bohem a ti, kdo jsou prozkoumat zemi, jsou zkušení lídři. Skoro to působí, že vysílat zvědy bylo trochu zbytečné, ale proč ne. Někdy je dobré něco udělat, jak říkáme, pro jistotu. Když jsem odesílal větší peněžní obnos, řekl jsem Daniele, pro jistotu to zhlédni i ty. Nebo když jsme se na něčem domluvili, pak jsme si řekli, pro jistotu ještě s někým promluvíme. Mojžíš pro jistotu na Boží pokyn posílá zvědy.
Zároveň ale je třeba dodat, že Izrael stojí před novou etapou – tak jako někdy stojíme i my – a i proto posílá zvědy. Je jasné, že to, co přinesou za zprávy, nebude mít vliv na realitu, ale na to, jak Izrael bude realitu vnímat.
Když chceme udělat něco, co se týká budoucnosti, pak obyčejně sháníme informace, ptáme se druhých lidí, nějak sem do našeho rozhodováním promítají i naše zkušenosti a obecně platí, že chceme minimalizovat rizika. Dále platí, že čím více máme informací, tím více se cítíme jisti. Dále potom platí, že čím častěji jsme s něčím udělali zkušenost, tím jsme si jistější.
Řekněme, že kupujeme ojeté auto. Podle čeho se řídíme? Většinou nejdeme do prvního bazaru, protože víme, jak se s ojetými auty podvádí. Proto hledáme někoho, kdo se v autech vyzná, pak se informujeme o té které značce auta, když už auto vybereme, chceme si ho projet, dále chceme znát jeho historii. Prostě chceme minimalizovat rizika…
Možná si pamatujeme první zkoušku, první jízdu v autoškole nebo autem po Praze, první veřejné vystoupení, první příchod do práce, první vyšší finanční transakci atd. Poprvé to byl stres, když se to opakuje, už to pro nás není takový stres.
Izraelci se dostávají na hranice zaslíbené země a přes to, že se jedná o nový krok, mají na své straně některé výhody. Měli mnohé dobré zkušenosti s Pánem Bohem. Tedy měli předpoklady do nové země vstoupit. Jasné, že tam ještě nebyli, že zaslíbená země byla neznámá, ale budoucnost je vždy neznámá. Jenže jak se ukázalo, nepomohlo to. Co způsobilo tuto změnu?
Kdybychom neznali celý děj, pak bychom řekli – no rozladilo je to, co viděli. Pokud bych se vrátil k příkladu s ojetým autem, pak by mě vyděsilo, kdybych slyšel nějaké podezřelé zvuky, odkryl koberec a viděl prorezlé prahy, ale lid nic neviděl, spíše naopak. Viděl mohutné hrozny, tedy příslib hojnosti, přesně jak to zaslíbil Hospodin.
Jenže odpověď je jiná. Nevyděsilo je to, co viděli, ale to, co slyšeli od svých lídrů. Zároveň jejich lídři jak v textu čteme doslova „pomlouvali“. Města tam sice opevněná byla, ale nikde se víc nezmiňuje Bible o obrech. Pomluva je něco, co není pravda. Krásně to vystihuje i samotné čeština – pomluva je něco, co jde po-mluvě. Co přidáme k pravdě. Hebrejština používá slovo (dibbah), které se dá doslova přeložit jako pomluva i jako šepot nebo křivé svědectví (Př 25,18) Možná jste hráli hru tichá pošta. Stačí pár lidí a zpráva si žije svým životem. Stejné to je v našem textu. Všimněme si, jak slova zvědů působí. Nejdříve křik a pláč – tedy cosi jako davová hysterie. Jenže nekončí jen u hysterie – nastává fáze katastrofických scénářů - opět a znovu se Izraelci ptají, proč nás sem Hospodin vyvedl? Přesně počítáno, je to podesáté, kdy lid takto reptá . Jedná se ale jen o rétorickou otázku, na kterou si sami odpovědí. Aby nás zabil. A pak je poslední fáze – ustanovme si vedoucí, kteří nás povedou zpět. Nemá to smysl, jsme v pasti, zahoďme vše, co jsme s Boží pomocí dokázali.
Nářky, které slyšíme vypadají na jednu stranu hloupě, na stranu druhou si vzpomeňme, když jsme měli udělat nějaké skutečně nelehké rozhodnutí, o kterém jsme viděli, že nás bude stát nějaké úsilí, že půjdeme do rizika, že budeme muset něco obětovat. Kdy jsme měli udělat nějaký krok víry. Někdy se stane, že ani zkušenosti, ani informace nestačí a člověk propadne panice a místo reality vidí obry. Zároveň vidíme, jak velkou moc mají špatné zprávy a jak si žijí svým životem. Možná bychom řekli, že lidu chyběl optimismus, ale jejich postoj se netýkal optimismu, ale o ztráty naděje. „Optimismus a naděje nejsou totéž. Optimismus je víra, že se svět mění k lepšímu, naděje je víra, že společně můžeme svět zlepšit. Optimismus je pasivní ctnost, naděje je aktivní ctnost. Být optimistou nepotřebuje odvahu, ale doufat vyžaduje velkou odvahu. Bible není optimistická kniha. Je to však knihou naděje.“
Jako opak toho, co předvádělo 10 zvědů, vidíme Jozua a Káleba: Nechtějte se přece bouřit proti Hospodinu. Nebojte se lidu té země. Sníme je jako chleba. Jejich ochrana od nich odstoupila, kdežto s námi je Hospodin. Nebojte se jich!“ Num 14, 9 Zvláštní překlad, o nějakém kanibalismu ani slovo…doslova jsou pro nás chleba… vy v nich vidíte obry, my chleba. Není třeba se bát. Naděje, o které J + K mluví neplyne z velikosti Izraelské armády, z počtu bojeschopných mužů, ale ze slov „s námi je Hospodin“. Ale to se ukáže, až vstoupíte do země. Až v akci. Proto platí, že naděje vyžaduje velkou odvahu a víru. Problém je, že Bible je brutálně pravdivá a že nakonec v tomto příběhu čteme to, co vidíme všude okolo nás. Lidé více naslouchají špatným nebo nepravdivým zprávám, navíc funguje davová psychóza. To platilo dnes a to platí ještě více dnes v době internetu.
Následek nevěry lidu byl drsný. Jednak mimo Káleba a Jozueho nikdo nedošel do zaslíbené země a jednak je Pán Bůh nechal bloudit 40 let pouští. Možná někdo řekne, že je to Bůh Starého zákona, ten druhý by jednal milosrdně. Jenže Bůh je jen jeden. Myslím, že lekce je, že někdy naše snaha pomoci si bez Pána Boha, obejít některé jeho moudré rady, spoléhat více na sebe než na něj, nám pouze ještě více zkomplikuje život.
Chtěl bych ukázat na několik principů, které nám tento příběh ukazuje.
Každý nebo skoro každý je v nějaké vůdčí roli. Kazatel, vedoucí týmu, rodič, starší, prarodič, učitel, trenér – skoro vždy je někdo, koho nějak ovlivňujeme, kdo bere vážně naše slova, komu jsme příkladem, a to ať v dobrém nebo ve zlém. Tento příběh ukazuje, že na vedoucích záleží, že záleží, co říkáme a jak to co říkáme, naše slova a postoje mají moc a sílu, mohou dát naději nebo napáchat mnoho zla. Nejde o to být optimistou, lakovat věci na růžovo. Nakonec ani Káleb a Jozue neříkali, že vše bude pokojné a bez boje. To by byl optimismus. Jsou lidmi naděje, kteří říkají, že se není třeba bát, pokud je Bůh s námi.
Normální reakce na nové věci a nové výzvy je strach. Ono „nebojte se“ je třeba číst jako nepodlehněte strachu. Nenechte se paralyzovat strachem, nenechte se ovlivnit strachem. Občas se na konci modlím modlitbu Bůh vás požehnej dostatkem bláznovství, abyste měli odvahu být ve světě jiní a dělat věci, o kterých ostatní říkají, že udělat nejdou. Bez odvahy překonat strach platí jednoduchý princip – prostě nevykročíme, zůstaneme stejní. Později toho pravděpodobně budeme litovat, ale to už nic nezmění. Jiná věc je, že i když máme informace, zkušenosti, stejně nakonec musíme vykročit. Někdy se můžeme zaseknout v tom, že chceme další a další ubezpečení, informace, ale problém je v nás a v naší nevěře.
Ve slovech J + K slyšíme ozvěnu slov, která říká Kristus nám: „Vzchopte se, to jsem já, nebojte se!“ Mk 6, 50
Ježíš zde říká, nejen nebojte se, ale já jsem to. Jsem s vámi, jsem vedle vás, okolo vás. Strach je přirozená reakce, ale nenechte se jím paralyzovat. Ne proto, že jste silní, že máte veškeré dostupné informace, ale protože „já jsem to“, jí jsem s vámi. A právě v této důvěře v Krista se nemusíme poddávat strachu.
Otázky:
Je nějaká oblast, kde vidím, že bych měl vykročit a nechci?
Přemýšleje nad svojí řečí k těm, které vedu… je v ní naděje?