Vzpoura Kóracha - moc vs. vliv

Moc vs. vliv

Kórach, syn Jishára, syna Kehatova, syna Léviho přibral Dátana a Abírama, syny Elíabovy, též Óna, syna Peletova, Rúbenovce,  a s dvěma sty padesáti muži povstali proti Mojžíšovi; byli to Izraelci, předáci pospolitosti, kteří zastupovali lid při slavnostech, muži pověstní. Shromáždili se proti Mojžíšovi a Áronovi a vyčítali jim: „Příliš mnoho si osobujete. Celá pospolitost, všichni v ní jsou svatí a Hospodin je uprostřed nich. Proč se povznášíte nad Hospodinovo shromáždění?“ Když to Mojžíš uslyšel, padl na tvář. Num 16, 1 - 4

Numeri 16:27 I vyklidili okolí příbytku Kórachova, Dátanova a Abíramova. Dátan a Abíram však vyšli a postavili se u vchodu do svých stanů se svými ženami, syny a dětmi. 28 Mojžíš řekl: „Podle toho poznáte, že mě poslal Hospodin, abych činil všechny tyto skutky, a že nedělám nic z vlastní vůle: 29 Jestliže tito lidé zemřou, jako umírá každý člověk, a postihne je obecný lidský úděl, neposlal mě Hospodin. 30 Jestliže však Hospodin stvoří něco mimořádného a půda rozevře svůj chřtán a pohltí je se vším, co je jejich, takže sestoupí zaživa do podsvětí, poznáte, že tito muži znevážili Hospodina.“ 31 Sotva to všechno domluvil, rozpoltila se pod nimi půda, 32 země otevřela svůj chřtán a pohltila je i jejich obydlí a všechny lidi, kteří byli s Kórachem, i všechen majetek.

Numeri 11:27 Tu přiběhl mládenec a oznámil Mojžíšovi: „Eldad a Médad v táboře prorokují.“ 28 Nato se ozval Jozue, syn Núnův, který už jako jinoch přisluhoval Mojžíšovi, a zvolal: „Mojžíši, můj pane, zabraň jim v tom!“ 29 Ale Mojžíš mu řekl: „Ty kvůli mně žárlíš? Kéž by všechen Hospodinův lid byli proroci! Kéž by jim Hospodin dal svého ducha!“

Četli jsme texty, které si jsou v něčem podobné. V prvním čteme, že skupina okolo Kóracha zpochybní Mojžíšovu moc a postaví se proti němu. Ve druhém pak jakýsi mládenec a Jozue vidí, že si někdo osobuje výsadu, kterou měl jen Mojžíš – konkrétně že někdo další prorokoval. Proto Mojžíšovi radí, aby tomu udělal přítrž. Proč Mojžíš jednou reaguje velmi tvrdě, podruhé velmi přejně? Jaký byl rozdíl mezi Kórachem a Eldadem s Médadem? Jaký je rozdíl mezi Mojžíšovým výrokem: "Kéž by všechen Hospodinův lidé byli proroci," a Korachovým tvrzením, že „celá pospolitost, všichni v ní jsou svatí a Hospodin je uprostřed nich. Proč se povznášíte nad Hospodinovo shromáždění?“ Oba výroky volají po rovnoprávnosti.

Určitou odpovědí je text z Numeri 27, 18 – 20: I řekl Hospodin Mojžíšovi: „Vezmi k sobě Jozua, syna Núnova, muže, v němž je duch, a vlož na něho ruku. Postavíš ho před kněze Eleazara i před celou pospolitost a dáš mu před jejich zraky pověření. Předáš mu díl své velebnosti, aby ho celá pospolitost synů izraelských poslouchala.“

Mojžíšovi má vykonat dva skutky. Nejprve má "položit na Jozueho ruku". Poté dát Jozuovi "něco ze své velebnosti". Jaký je význam těchto dvou gest? Jak se od sebe lišily? Jeden židovský midraš toto vykládá následujícím způsobem: "Polož na něj ruku" – to je jako zapálit jedno světlo od druhého. "Dej mu díl své velebnosti" – to je jako nalévat z jedné nádoby do druhé.

Popsaný akt, který měl Mojžíš učinit, ukazuje na dva rozměry vedení. Jedním je moc, druhým vliv. Někdy si tyto dva rozměry vedení pleteme, protože často ti, kteří mají moc, mají i vliv, a ti, kteří mají vliv, mají určitý druh moci. Ve skutečnosti jsou však tyto dvě věci odlišné, někdy i protikladné.

Ukažme si to na jednoduchém experimentu. Představte si, že máte totální moc, o kterou rozhodnete podělit s devíti dalšími. Stane-li se tak, máte desetinu původní moci. Představte si naopak, že máte určitou míru vlivu, kterou sdílíte s devíti dalšími. Kolik vám zbývá? Ne méně. Ve skutečnosti více. Zpočátku jste byli jen jeden; nyní je vás deset. Váš vliv se rozšířil. Čím více moci sdílíme, tím méně jí máme. Oproti tomu čím více sdílíme svůj vliv, tím více získáváme.

Rozdíl je tak hluboký, že Písmo přiděluje vedení dvěma odlišným vůdčím rolím: králi a prorokovi. Králové měli moc. Mohli vybírat daně, odvádět lidi, aby sloužili v armádě, rozhodovat, kdy a proti komu povedou válku. Mohli ukládat i mimosoudní tresty, aby zachovali společenský řád. Hobbes nazval kralování "Leviathanem" a definoval ho z hlediska moci. Tvrdil, že samotnou podstatou společenské smlouvy je přenos moci od jednotlivců k centrální autoritě. Bez toho by nemohla existovat žádná vláda, žádná obrana země a žádná ochrana proti bezpráví a anarchii.

Naproti tomu proroci neměli vůbec žádnou moc. Neveleli žádným armádám. Nevybírali žádné daně. Mluvili Boží slovo, ale neměli žádné prostředky, jak ho prosadit. Jediné, co měli, byl vliv – ale jaký vliv! Eliášův boj proti korupci, Ámosovo volání po sociální spravedlnosti, Izaiášova vize konce dnů jsou dodnes schopny nás chytit za srdce pouhou silou své inspirace. Kdo je dnes je ale ovlivněn životy Achaba, Jozafata nebo Jehua? Když král zemře, jeho moc končí. Když prorok zemře, jeho vliv začíná.

Mojžíš zastával obě dvě výše popsané vůdčí role. Na jedné straně, i když monarchie ještě neexistovala, měl moc a byl funkčním ekvivalentem krále. Vyvedl Izraelity z Egypta, vedl je v bitvách, jmenoval vůdce, soudce a starší a řídil chování lidu. Měl moc.

Mojžíš byl ale také Prorok, největší ze všech. Byl to muž vize. Slyšel a předával slovo Boží. Jeho vliv je obrovský až do současnosti.

Když předával Jozuovi svůj úřad, pak mu bylo nejprve řečeno, aby mu předal svou autoritu proroka. Samotná fráze, kterou používá Tóra "polož na něj ruku" – se dodnes používá k popisu rabínského svěcení: semichah, což znamená vkládání rukou mistra na žáka. Za druhé mu bylo přikázáno, aby dal Jozuovi královskou moc, kterou Tóra nazývá "nádherou". Povaha tohoto slova plyne z dalšího textu: "Dej mu něco ze své nádhery, aby ho poslouchalo celé izraelské společenství...“ To není jazyk vlivu, ale moci.

Přenos vlivu ("Položte na něj ruku") je "jako zapalování jednoho světla od druhého". Když vezmeme svíčku, abychom zapálili další svíčku, světlo první se nezmenší. Podobně, když sdílíme svůj vliv s ostatními, nemáme méně než dříve. Místo toho se zvyšuje celkový součet světla. Moc je však jiná. Je to jako "nalévání z jedné nádoby do druhé". Čím více nalijeme do druhého, tím méně zůstane v prvním.

To je tedy řešení záhady, proč, když se Jozue obával, že Eldad a Medad (kteří "prorokovali v táboře") ohrožují Mojžíšovu autoritu, Mojžíš odpověděl: "Kéž by všichni Hospodinovi lidé byli proroci." Jozue si spletl vliv s mocí. Eldad a Medad neusilovali o moc a ani ji nezískali. Místo toho jim byl na chvíli dán podíl prorockého "ducha", který byl na Mojžíšovi. Podíleli se na jeho vlivu. To nikdy není hrozbou prorocké autoritě. Naopak, čím šířeji je sdílena, tím více je.

Moc je však přesně to, o co Korach a jeho následovníci usilovali – a v případě moci je rivalita hrozbou pro autoritu. "Na jednu generaci je jeden vůdce," řekli mudrci, "ne dva." Nebo, jak se říká jinde: "Mohou se dva králové dělit o jednu korunu?" Existuje mnoho forem vlády – monarchie, oligarchie a demokracie – ale to, co mají společné, je koncentrace moci v rámci jednoho orgánu, ať už osoby, skupiny nebo instituce (například parlamentu).

Bez tohoto monopolu na legitimní použití moci neexistuje nic takového jako vláda a vedení. To je důvod, proč v židovském právu "králi není dovoleno vzdát se pocty, která mu náleží".

Mojžíšova žádost, aby Korach a jeho následovníci byli pohlceni zemí, nebyla vedena ani hněvem, ani strachem. Nebylo to motivováno ničím osobním. Bylo to prosté uvědomění, že zatímco proroctví může být sdíleno, kralování nemůže. Pokud existují dva nebo více konkurenční zdroje moci v rámci jednoho společenství, neexistuje žádné vedení. Jednoduše řečeno musí být jasné kdo vede. Kdyby Mojžíš nepodnikl rozhodné kroky proti Korachovi, fatálně by se zpronevěřil úřadu, který zastával.

Málokdy vidíme ostřejší rozdíl mezi vlivem a mocí než v těchto dvou epizodách: Eldad a Medad na jedné straně, Korach a jeho kolegové rebelové na straně druhé. Ten představoval konflikt, který musel být vyřešen. Buď Mojžíš, nebo Korach; nemohli vyhrát oba. První z nich vůbec nepředstavoval konflikt. Znalosti, inspirace, vize – to jsou věci, které lze sdílet bez ztráty. Ti, kteří je sdílejí s ostatními, přispívají k duchovnímu bohatství komunity, aniž by ztratili své vlastní.

Shakespeare napsal: "Vliv, který máme, žije po nás; moc je často pohřbena s našimi kostmi." Když se díváme na židovský národ, pak jen malý zlomek naší historie měli Židé moc, ale vždy měli vliv na civilizaci Západu. Lidé stále bojují o moc. Kéž bychom si uvědomili, jak úzké jsou její hranice. Jedna věc je nutit lidi, aby se chovali určitým způsobem; něco úplně jiného je naučit je vidět svět jinak, aby z vlastní vůle jednali novým způsobem. Použití moci zmenšuje ostatní; uplatňování vlivu je rozšiřuje. Ne každý z nás má moc, ale všichni jsme schopni být ovlivněni a mít vliv. Moc je nutná, nesmí se ale stát náhražkou vlivu.