Nasycení zástupu

Potom odešel Ježíš na druhý břeh Tiberiadského jezera v Galileji. Šel za ním velký zástup, poněvadž viděli znamení, která činil na nemocných. Ježíš vystoupil na horu a tam se posadil se svými učedníky. Byly blízko židovské svátky velikonoční. Když se Ježíš rozhlédl a viděl, že k němu přichází četný zástup, řekl Filipovi: „Kde nakoupíme chleba, aby se všichni najedli?“  To však řekl, aby ho zkoušel; sám totiž věděl, co chce učinit. Filip mu odpověděl: „Ani za dvě stě denárů chleba nepostačí, aby se na každého aspoň něco dostalo.“ Řekne mu jeden z jeho učedníků, Ondřej, bratr Šimona Petra: „Je tu jeden chlapec, který má pět ječných chlebů a dvě ryby; ale co je to pro tolik lidí!“ Ježíš řekl: „Ať se všichni posadí!“ Na tom místě bylo mnoho trávy. Posadili se tedy, mužů bylo asi pět tisíc. Pak vzal Ježíš chleby, vzdal díky a rozdílel sedícím; stejně i ryby, kolik kdo chtěl. Když se nasytili, řekl svým učedníkům: „Seberte zbylé nalámané chleby, aby nic nepřišlo nazmar!“ Sebrali je tedy a naplnili dvanáct košů nalámanými díly, které z těch pěti ječných chlebů po jídle zbyly. Když lidé viděli znamení, které Ježíš učinil, říkali: „Opravdu je to ten Prorok, který má přijít na svět!“ Když Ježíš poznal, že chtějí přijít a zmocnit se ho, aby ho provolali králem, odešel opět na horu, zcela sám J 6, 1 – 15

Další mesiášská znamení je poněkud přízemní. Jedná se o jídlo. Pochopitelně jíst potřebujeme, jídlo je dokonce spojeno s pocitem slasti, zároveň pokud se stane slast z jídla cíl života, něco není v pořádku. Celý příběh je zarámovaný stále stoupající Ježíšovou popularitou. V textu čteme, že za ním šel veliký zástup, protože uzdravoval. Ani zmínka o tom, že by v Ježíšovi zástupy rozpoznali někoho víc, než uzdravovatele, činitele mocných divů a pomocníka. Lidé se chovali tak, jako se chovají dnes. Jakmile někam přijde někdo, kdo něčím upoutá, kdo dokonce lidem uleví od bolesti, od problémů, okamžitě má za sebou zástup, okamžitě vám „zobou z ruky“. Ježíš svoje zázraky vykládá, naznačuje, že se jedná o znamení, že spolu se zázrakem je třeba pochopit i jeho smysl, ale moc to nezabírá. Zřejmě vždy platilo a platit bude, že lid chce především chléb a hry, zde alespoň chléb. Na jednu stranu je to pochopitelné, i chléb a hry jsou Božím stvořením, volný čas je darem, zároveň stačí tak málo, aby se chléb a hry staly smyslem nebo něčím, co postupně zatemňuje Boží věci. Dobře to vyjádřil ruský spisovatel Dostojevský, když v jedné pasáži knihy Bratři Karamazovi dává děj do španělské Sevilly a vykresluje fiktivní rozhovor mezi inkvizitorem a Kristem. Inkvizitor Kristu vyčítá, že přišel na tuto zem a nařkne ho z naivity, že přinesl lidem svobodu. Nakonec říká, že inkvizice zná lidi lépe než Kristus. Tvrdí, že lidé nakonec svobodou pohrdnou a že půjdou za tím, kdo jim nabídne chléb. Žel, inkvizitor měl pravdu. To nakonec vidíme už u Mojžíše, kde mu Izraelci mnohokrát vyčítají, že je vyvedl do svobody a vzpomínají, že jim bylo lépe doma nad – tedy v otroctví Egypta, ale s hrnci masa. Toto vidíme i dnes, kdy mnozí nostalgicky vzpomínají na socialismus. Jenže tací jsme někdy my, kdy plné břicho, dovolená a jistoty učiníme smyslem a cílem života.

Zde bychom mohli čekat, že takto živočišnými a po senzaci toužícími lidmi Kristus pohrdne, že dá přednost lidem vznešenějšího ducha, jenže nic takového se nestane. Právě za takovýmito lidmi přišel. Za lidmi, se kterými když si sednete, tak uslyšíte ódy na to, jak bylo za socialismu dobře, na to, že nejhorší pohromou pro náš národ byl Havel a disidenti, kteří mají zmáknuté, kde se prodávají nejlepší klobásky a kde je o dvě koruny levnější máslo. Tedy pro lidi, kteří někdy nepatří do našeho sociálního dosahu. Stejně tak přišel i pro ty, které naše společnost považuje za moudré a které někdy nazýváme intelektuály… To co je důležité, že Ježíš nikdy nerezignuje ve jménu duchovních oblastí pomoci lidem v jejich fyzickém a dennodenním trápení a že ve jménu dennodenních starostí nikdy nerezignuje na to, aby ukazoval na Boží království. To si myslím, je nesmírně důležité. Převedeme-li toto na náš každodenní život, potom někdy sledujeme slevy, ale nesmí se to stát životním stylem, staráme se o zabezpečení dětí, ale ty se nesmí stát domácími bůžky. Ve sboru řešíme desítky běžných věcí – od osvětlení přes nájmy po ozvučení. Jenže toto a mnohé další není cíle, ani smyslem. Tím je růst Božího království a oslava Pána Boha.  

Nicméně v tomto příběhu jsou okolo Ježíše zástupy, které mají hlad. Blíží se svátky zvané Pascha, tedy židovské Velikonoce. Jednalo se o poutní svátky, kdy mnoho židů putovalo do Jeruzaléma, aby tyto významné svátky oslavili dohromady. Ti, kdo Ježíš obklopili, byli jednak poutníci, jednak lidé z Galileje a okolí, ke kterým se jistě rychle doneslo, co Ježíš koná. Blíží se večer a tito lidé nemají co jíst. Ježíš se chápe iniciativy a pokládá tak trochu nesmyslnou otázku – kde nakoupíme chleba? Odpověď je jasná – nikde. Jednak na to nemáme peníze a jednak v okolí nestojí pekárna nebo Tesco. Chleba pro 5000 lidí by bylo dost i pro průměrný supermarket. Prostě to nejde a hotovo. Zde je jednoduchý vzoreček – to kdybys Ježíši zapomněl počty ze základní školy. Jeden chleba stojí x denárů, lidí je 5 tisíc. Jeden chleba vyjde na pět lidí. Tedy 5000 : 5 je 1000. Tedy potřebujeme 1000 bochníků. Řekněme, že jeden chleba stojí polovinu denáru, tedy za x dosadíme 0,5. 1000 x 0,5 je 500 denárů, my máme 200 denárů a je to. Tedy nejde to. Ježíši Marie s tebou s tebou v domácí škole odbývala matiku. Nejde to. Toto slovo je jedním ze zaklínadel mnohých sborů a církví. Nejde to, nemůžeme, je to nemožné, vždycky se to tak dělalo, nedá se s tím pohnout, PB nám dal rozum atd… Kdyby se toto stalo heslem v tomto sboru, nikdy by nevznikl. Nikdy by nevznikly tato prostory, nikdy by se zde nestaly jiné věci. Stejně se to může stát zaklínadlem našich životů, které nás nakonec stojí to, že v životě nic nezkoušíme a raději žijeme jen z toho, co je jisté. Kdysi vyšla kniha pět věcí, které byste měli vědět dříve, než zemřete. Stovky lidí odpovídalo, co by v životě dělalo jinak a co naopak stejně. Jedna z pěti oblastí, která vyšla, byla, že by respondenti více riskovali. Přemýšlím, co chce PB ode mě, kde stojím na místě a vymlouvám se, že to nejde. Vidím více překážky a nesnáze než PJ.

Pravda je, že většinou něco nejde, protože nemáme zdroje. Naše uvažování je, kdybychom měli, dali bychom, zkusili bychom, udělali bychom. Kdybychom měli 12 plných košů, to by se děli věci. Sice ne zázraky, ale děli by se věci. Ježíš toto uvažování mění. Vychází z toho, co je k dispozici. To „něco“ je více než nic. Petr upozorňuje, že je k dispozici pět chlebů a dvě ryby. Toto se stane základem pro požehnání, které později přijde.

Myslím, že zde vidíme více než chléb a ryby. PJ nás zde vyzývá – dejte mi k dispozici, co máte. To co máte, požehnám a rozmnožím, byť je to málo. Ježíš tento zázrak nedělá z ničeho, ale z něčeho. Na tomto místě je poněkud pro učedníky nelichotivé, že oním zdrojem požehnání nakonec nejsou oni resp. jejich zásoby, ale zásoby jakéhosi chlapce. Zároveň ale vidíme, že Ježíš zázrak nedělá sám, ale prostřednictví někdy malých a bezvýznamných lidí – jaký zřejmě tento chlapec byl. Nebo ještě jinak řečeno, PB dělá zázraky skrze konkrétní lidi, vás, mně… Proto se ptám, co bylo dáno nám, co umíme, známe, máme, kým jsme… co chceme dát Bohu k dispozici, aby s tím jednal. Bůh jedná především s tím, co mu ve víře obětujeme, více než s našimi přebytky.

Ještě před tím, než Ježíš rozmnoží chleby a ryby, pronáší stejnou formuli, kterou pronesl při VP. Vzal chléb a požehnal mu. Evangelista Jan ze známých slov o chlebu vynechává zmínku, že by Ježíš chléb „lámal“, což souvisí s Janovým důrazem, že v pašijích, na kříži se Ježíšovo tělo nelámalo, aby se naplnila slova Písma: ani kost mu nebude zlomena. Zřejmě i toto odkazuje k Velikonočnímu příběhu, který jak již bylo řečeno, tento příběh rámuje, protože se odehrává před Velikonocemi. O pár chvil později dochází zřejmě k davové hysterii a lidé začínají Ježíše téměř pronásledovat.

23 Jiné čluny z Tiberiady však přistály nedaleko místa, kde jedli chléb, nad nímž Pán vzdal díky. 24 Když tedy zástup shledal, že Ježíš ani jeho učedníci tam nejsou, vstoupili na ty čluny a jeli ho do Kafarnaum hledat. 25 Když jej na druhém břehu moře nalezli, řekli mu: „Mistře, kdy ses sem dostal?“  26 Ježíš jim odpověděl: „Amen, amen, pravím vám, hledáte mě ne proto, že jste viděli znamení, ale proto, že jste jedli chléb a nasytili jste se. 27 Neusilujte o pomíjející pokrm, ale o pokrm zůstávající pro život věčný; ten vám dá Syn člověka…

Ježíš zde naplno říká, že nechce, aby ho hledali, jen když mají hlad nebo jsou nemocní. Neodsuzuje je za tyto potřeby, neříká, že jsou přízemní, ale ukazuje, že on je oním chlebem života.

32 Ježíš jim řekl: „Amen, amen, pravím vám, chléb z nebe vám nedal Mojžíš; pravý chléb z nebe vám dává můj Otec. 33 Neboť Boží chléb je ten, který sestupuje z nebe a dává život světu.“

34 Řekli mu: „Pane, dávej nám ten chléb stále!“ 35 Ježíš jim řekl: „Já jsem chléb života; kdo přichází ke mně, nikdy nebude hladovět, a kdo věří ve mne, nebude nikdy žíznit.

49 Vaši otcové jedli na poušti manu, a zemřeli. 50 Toto je chléb, který sestupuje z nebe: kdo z něho jí, nezemře. 51 Já jsem ten chléb živý, který sestoupil z nebe; kdo jí z tohoto chleba, živ bude navěky. A chléb, který já dám, je mé tělo, dané za život světa.

Ježíš vysvětluje, že chléb, kterým byli nasyceni, je jen znamením. Že jeho chléb nemůže nasytit lidskou touhu po Bohu, po nasycení, které dává jen Bůh. Že i kdybychom měli cokoli, prožili cokoli, byli kdekoli, opět přijde hlad a žízeň po něčem hlubším nebo spíše po někom. Po Bohu a po Ježíši, po životě pro něj.

Můžeme svoje životy postavit na tom, abychom se, obrazně řečeno nasytili. Nakonec o to prosíme i v modlitbě páně. O vezdejší chléb, o to, abychom mohli dobře žít i v tomto vezdejším životě. Jenže Ježíš nabízí víc. Můžeme jeho nabídku odmítnout a přijmout mentalitu „nejde to“. Nebo jeho nabídku přijmout právě v té situaci, ve které se nacházíme a vykročit na cestu s ním. Navíc Ježíš říká, že i poté, co se lidé nasytí, zemřou. Zemřou sice později, ale zemřou. Proto říká, že kdo jí z chleba, který sestoupil na zem, živ bude navěky. Říká, že existuje naděje, která přesahuje tento časný svět a které sahá až do věčnosti. Kdo v této naději žije, neutíká z tohoto světa, jen se mu tento svět nestává cílem a právě proto jej může v plnosti žít i prožít skrze Ježíše.