Uzdravení setníkova syna

Sám totiž dosvědčil, že prorok nemá vážnost ve své vlasti. Když přišel do Galileje, Galilejští jej přijali, protože viděli všecko, co učinil v Jeruzalémě o svátcích, které tam také slavili. Přišel tedy opět do Kány Galilejské, kde předtím proměnil vodu ve víno. V Kafarnaum byl jeden královský služebník, jehož syn byl nemocen. Když uslyšel, že Ježíš přišel z Judska do Galileje, vydal se k němu a prosil ho, aby přišel a uzdravil jeho syna, který byl už blízek smrti. Ježíš mu odpověděl: „Neuvidíte-li znamení a zázraky, neuvěříte.“ Královský služebník mu řekl: „Pane, pojď, než mé dítě umře!“ Ježíš mu odpověděl: „Vrať se domů, tvůj syn je živ!“ Ten člověk uvěřil slovu, které mu Ježíš řekl, a šel. Ještě když byl na cestě, šli mu naproti jeho sluhové a oznámili mu: „Tvůj syn žije.“ Zeptal se jich, v kterou hodinu se mu začalo dařit lépe. Odpověděli mu: „Včera hodinu po poledni(p) mu přestala horečka.“ Tu otec poznal, že to bylo právě v tu chvíli, kdy mu Ježíš řekl: „Tvůj syn je živ.“ A uvěřil on i všichni v jeho domě. –Toto druhé znamení učinil Ježíš opět v Galileji, kam přišel z Judska. J 4, 44 - 54

Děj tohoto příběhu začíná v Samaří, kde Ježíš hovoří se samařskou ženou, která v něj uvěří a díky jejímu svědectví uvěří řada dalších lidí. Žena v Ježíšovi rozpoznává proroka a spasitele světa. Nicméně brzy Ježíš odchází zpět do Galileje, kde učinil svůj druhý zázrak. Jeho odchod do Galileje je uvozen slovy „prorok nemá vážnosti ve své vlasti“. Jedná se o jeden z mála výroků Ježíše, který je zaznamenán ve všech čtyřech evangeliích. Zároveň se jedná o určitý povzdech, který zdomácněl i v našem jazyce u lidí, kteří Bibli nečtou. Ježíš tento výrok neříká jako zneuznaný muž, ale jako určitou skutečnost, která se někdy děje i mezi námi. Může se stát, že hledáme „proroky“, Boží oslovení, inspiraci, radu a nevím co ještě všude možně, u různých lidí, v různých církvích a třeba dodat, že leckdy tam radu najdeme. Jenže mnohokrát se stane, že onen prorok, obdarovaný člověk, je v našem společenství, jen ho nevidíme nebo nechceme vidět. Přemýšlím nad tím, kolik proroků odešlo z církve, ze svých sborů, protože nenašli prostor, aby využili svoje obdarování, protože kolem nich nebyla atmosféra povzbuzení, ale negace, která ukázala na nedostatky a nikdy na obdarování. 

Příběh druhého zázraku nás odkazuje k jakémusi královskému služebníku, kterému onemocní syn. Jiná evangelia píší, že se jednalo o setníka, tedy římského vojáka, velitele nad sto muži, zároveň o člověka, který se jistě netěšil přízni davu, spíše nenávisti.  Zároveň jako velitel, nebo královský služebník – jak je to u Jana, vidíme, že se jednalo o člověka, který sice podléhal královi nebo velitelům, ale zároveň měl pod sebou lidi, které vedl a kterým rozkazoval. Tedy měl leccos pod kontrolou. Najednou se mu stane něco, co pod kontrolou nemá – onemocní mu dítě. Nemoc postupuje tak, že se syn ocitne blízko smrti.

Před pár dny bylo vysvědčení a několik rodičů podlehlo jistému pokušení a na FB se začalo chlubit výsledky svých dětí. Na jednu stranu chápu, že FB svádí k jistému druhu exhibicionismu, na stranu druhou mě to udivuje u lidí, které považuji za inteligentní. Proto jsem neodolal pokušení a rodiče jsem lehce zpražil, když jsem napsal, proč to píšou, když v životě jde zcela o jiné věci? Docela se dokážu vžít do psychiky některých rodičů – naše děti jsou chytré, zdravé, sociálně inteligentní, teď jen projít od základky po vysokou, najít si práci… prostě člověk má pocit, že to má pod kontrolou. Podobné to mohlo být u setníka. Byl na dobré pozici, měl syna, jistě přemýšlel, jak ho postupně zasvětí do tajů vojenského řemesla, nebo do tajů královského dvora, jak využije své dobré pozice a svého syna dovede až na práh dospělosti. Nemusíme mít děti, pod kontrolou chceme mít i svoje životy. A najednou „prásk“. Nepříjemná diagnóza, děti se vymykají kontrole, ztráta práce… jedna věc je, že sama situace je nečekaná a nepříjemná, druhá věc je, že se nám okolnosti začnou vymykat. Sen o dětech – právnících, manažerech se hroutí, představa o pevném zdraví až do hrobu bere za své, tuha po krásném manželství dostává trhliny a přes všechny jistoty a vymoženosti doby najednou prožíváme, že život pod kontrolou nemáme. Podobnou situaci prožíval královský služebník. Ten, který se těšil dobrému statusu, který měl pod kontrolou přinejmenším svoje služebníky, najednou dostává úder na nejslabším místě. Nemoc ovládá jeho dítě a to tak, že dítě umírá.

Služebník přichází za PJ a má pro něj plán, který zní: „Pane, seber se a pojď mi pomoci. Pojď tam, kde je můj synek a uzdrav ho. Ježíši jednej! Tak jako jsi jednal v Káni na svatbě!“ Ježíš reaguje zvláštním slovem „Neuvidíte-li znamení a zázraky, neuvěříte.“ Nevím, jak tomu rozumět, jinde přece Ježíš říká „blahoslavení, kteří neviděli a uvěřili“, Pavel pak kárá židy, kteří hledají zázraky, a říká, že „my kážeme Krista ukřižovaného“. Ježíšova slova na tomto místě čtu tak, jakoby Ježíš říkal – tak to je podmínka, abyste ve mně uvěřili. Proto jste za mnou přišli. Předmětem zájmu není Ježíš, ale to, čím by mohl pomoci. Třeba zajistit si klidný život, hodné děti, málo nemocí. Určitě Ježíš pomáhá a je to i naší zkušeností, zároveň ale toto asi nemá být hlavní důvod, proč ho člověk hledá, protože pak se ze vztahu s ním stává obchod.

Nakonec Ježíš se služebníkem nejde a místo sebe posílá svoje slovo o tom, že syn žije. Jenže služebník si nepřišel pro slovo, on si přišel pro Ježíše a jasně mu to sdělil, když ho vyzval, aby k němu přišel. Služebník – podobně jako když vedl druhé lidi, ví co má Ježíš dělat, „má pro něj plán“. Sice nerozumí všemu, ale věří, že Ježíš zachraňuje a to co ovlivnit alespoň trochu může, je, aby Ježíše k dítěti alespoň dovedl. Pak se děj, co dít se má… ale alespoň něco přece ovlivnit můžeme ne? Ježíš ale rozhodne po svém, nikam nejde a sdělí služebníkovi, že jeho syn se uzdravil. Ani to málo, co služebník udělat může, čím může ovlivnit situaci, se nakonec nestane. Jediné co může udělat je, důvěřovat PJK.

Uvědomme si, že se jednalo buď o vojáka, nebo služebníka krále Heroda, tedy zřejmě se nejednalo o nějakého hluboce zbožného žida, o nějakého rabího. Na paralelních místech, která popisují tento příběh, čteme: „Když to Ježíš uslyšel, podivil se, obrá­til se k zástupu, který ho následoval, a řekl: 'Pravím vám, že tak velikou víru jsem nenalezl ani v Izraeli.'" (L 7,9) Set­níkovi potom přikázal: „'Jdi, a jak jsi uvěřil, tak se ti staň.' A v tu hodinu se sluha uzdravil." (Mt 8,13) Nejednalo se o někoho, kdy by byl v židovské tradici dáván jako příklad víry. Přesto je to on, o kom je psáno, že uvěřil a šel. Tedy vrací se domů, ale to co má, je podobné, co si neseme třeba z kázání my. Nekráčí vedle něj Ježíš, nebo nějaký jasný důkaz o splnění proseb, „jediné“ co si odnáší, je jeho slovo. Trochu mále ne? Jenže s jeho slovem je zde jedno důležité vyznání – uvěřil Ježíšovu slovu o životě.

Především evangelista Jan píše o víře. Zajímavé je, že slovo víra, se v jeho spisech vyskytuje výhradně v slovesném tvaru. Tedy o víře Jan píše jako o akci, nikoli jako o souhlasu s učením. Všimněme si, že služebník uvěřil vlastně dvakrát. Jednou když slyšel Ježíšovu výzvu, podruhé když se zpětně dozvěděl spojitost mezi zázrakem a Ježíšem. Byl služebník v tomto příběhu jediný, kdo se setkal se zázrakem? Nikoli. Mnoho lidí zažilo Ježíše, jak činil zázraky. Jenže jim to k víře nepomohlo. Nakonec to někteří vnímali jako náhodu, jiní dokonce jako skutky ďábla. V tomto je služebník jiný a to, co zažil, přisuzuje Kristu. Ten, který měl věci pod kontrolou, který řídil svoje okolí, přiznává, že existuje vyšší vůle, než je jeho.

Myslím, že i pro nás může být toto slovo výzvou, neupínat se tolik na svoje plány, na svoje představy, učit se důvěřovat PJK a jeho slovu a rozpoznávat jeho jednání vůči nám právě v situacích, kterými procházíme.