Proměna vody ve víno

Třetího dne byla svatba v Káně Galilejské. Byla tam Ježíšova matka; na svatbu byl pozván také Ježíš a jeho učedníci. Když se nedostávalo vína, řekla Ježíšovi jeho matka: „Už nemají víno.“ Ježíš jí řekl: „Co to ode mne žádáš! Ještě nepřišla má hodina.“ Matka řekla služebníkům: „Udělejte, cokoli vám nařídí.“ Bylo tam šest kamenných nádob, určených k židovskému očišťování, každá na dvě až tři vědra Ježíš řekl služebníkům: „Naplňte ty nádoby vodou!“ I naplnili je až po okraj. Pak jim přikázal: „Teď z nich naberte a doneste správci hostiny!“ Učinili tak. Jakmile správce hostiny ochutnal vodu proměněnou ve víno – nevěděl, odkud je, ale služebníci, kteří vodu nabírali, to věděli – zavolal si ženicha a řekl mu: „Každý člověk podává nejprve dobré víno, a teprve když už se hosté napijí, víno horší. Ty jsi však uchoval dobré víno až pro tuto chvíli.“ Tak učinil Ježíš v Káně Galilejské počátek svých znamení a zjevil svou slávu. A jeho učedníci v něho uvěřili.  Potom odešel Ježíš, jeho matka, bratři i učedníci do Kafarnaum a zůstali tam několik dní. J 2, 1 - 12

Evangelium pro ty, kdo jsou v pohodě

Jedná se o první zázrak, který je popsán v Janově evangeliu, pro někoho možná zázrak překvapivý, protože se odehrává jednak na svatbě a jednak se jedná o alkohol. Svatba v Káni má zajímavou historii i v dějinách umění. Italský renesanční malíř P. Veronese tuto svatbu ztvárnil, aby poté byl pronásledován inkvizicí. Když byl dotázán aby: „Obhájil přítomnost psů, opilých německých vojáků, žertovných trpaslíků a jiných podobných hloupostí‘ na svém obraze“, Veronese odpověděl, že k tomu použil ‚stejného oprávnění, které přeje básníkům a bláznům‘. Jen o vlásek tehdy unikl označení za kacíře.  Neznám všechny detaily tohoto procesu, nicméně vím, že se tento obraz vyznačoval pestrými barvami a skutečně na něm jsou do detailů vymalovány detaily z pěkně divoké svatby. V Písmu nemáme detaily, jak vypadala svatba, na které Ježíš byl, nicméně víme, že svatba je veselá záležitost. V židovství svatba trvala dokonce týden, tedy jednalo se i o slušnou díru do rozpočtu ale i o veselici se vším všudy. Nedílnou součástí každé židovské svatby bylo víno. Nemusíme chodit do dobových reálií, stačí si představit, že ženíte syna nebo vdáváte dceru a uprostřed svatby vám dojde… nejen víno, ale vlastně cokoli. Jedná se o trapas a v Ježíšově době o více než trapas. Jednalo se o společenské faux paux na které se ve zlém dost dlouho vzpomínalo a které se rádo připomínalo.

Když si představujeme křesťanství a křesťanstvo, potom se nám někdy ukazuje obrázek lidí zkroušených, na dně, smutných, a proto potřebujících pomoc. Silní prý víru nepotřebují. Jenže s ničím takovým se zde ale i na mnoha jiných místech Písma nesetkáváme. Naopak zde vidíme lidi na vrcholu, uprostřed veselí, radosti, lidi šťastné, vychutnávající si přítomnou chvíli. Lidi, kteří mají blízko k tomu, jak je zachytil Veronesse a nikoli jak si svatbu v Káni představovala inkvizice. Ježíš totiž oslovuje každého a přichází za každým – tedy jak za slabým, tak silným, smutným tak veselým, jak do kostela, tak na svatbu. Je nebo může být přítomen všude – tedy Ježíš a křesťanská víra obecně není vírou, která se žije jednou za týden v neděli nebo v kostele. První místnost, na které je Ježíš v Janově evangeliu zachycen, není chrám, v kterém Ježíš sedí v modlitební poloze, kde je strašlivá zima a nuda, ale svatební místnost plná rozjařených svatebčanů. Jinak řečeno Ježíš je s člověkem nikoli na nějakém speciálním místě, díky nějaké modlitební poloze. Je s každým a všude – pokud o jeho přítomnost stojíme.

Naše časy a Ježíšova hodina

Jenže i lidem, kteří jsou na vrcholu, se občas přihodí něco, co je z vrcholu shodí. Vždy, když to vypadá, že život je skvěle vyladěný, se něco stane. Zde dojde víno, což není věc života a smrti, ale věc hodně nepříjemná. Přichází Ježíšova matka a přimlouvá se. Ježíši dělej něco. Dostane dost příkrou odpověď – ještě nepřišla moje hodina. Najednou zde vidíme jisté neporozumění. Maria chce, aby se JK ujal okamžitě iniciativy, Ježíš má čas… Když hovoří o „své hodině“, pak zřejmě myslí na to, proč přišel na svět. Hovoří o hodině, kdy bude obětován za naše hříchy. Myslím, že přístup Marie ukazuje přístup mnohých, nejen nekřesťanů, ale i věřících k Bohu. Přicházíme za ním, kdy nám teče do bot, když je nám špatně, když se děje něco nečekaného, když dojde víno na svatbě, když je potřeba něco „zazáplatovat“, třeba rodinný rozpočet, zdraví, vztah. To se člověk najednou modlí jak nikdy - Ježíši pomoc… Ježíš neříká, nepomohu, neříká, nechám vás být, ale ukazuje na jinou perspektivu. Nabízí nám nejen okamžitou pomoc, nabízí nám to, co jinde řekne takto: „Já jsem přišel, aby měli život a měli ho v hojnosti“. Nebo jinde „já jsem přišel na svět, abyste měli život věčný“. My někdy chceme, aby nám natřel fasádu, ale Ježíš přišel, aby nám vyspravil celý dům, aby proměnil celý náš život. V tomto životě jde totiž nejen o lepení záplat, ale i o to, kde budeme trávit věčnost. Toto si dobře uvědomoval první český prezident, který hovořil „o životě pod zorným úhlem věčnosti…“.

Věřím, i když je to absurdní

Všimněte si, že Marie i přes Ježíšovu odpověď nakonec řekne služebníkům, aby udělali, co jim Ježíš nařídí. Podívejme se, co to znamenalo. Jednak bylo třeba s nádobami dojít do nějaké studny, protože kohoutky v této době zřejmě ještě nebyly. Prý se jednalo o šest hektolitrů… což je kolik kilo vody (600)? Prostě se služebníci museli pěkně zapotit a navíc s nejistým výsledkem. Bůh ale často činí zázraky skrze naší poslušnost a víru. Odpovídá svým činem na naše činy, které ve víře děláme. JK nefunguje tak, že si někde sedneme, nebo se dostaneme do průšvihu, pomodlíme se, nic se nestane a naším závěrem je, že nás nemá rád. Spíše nás učí ve víře vykročit a důvěřovat mu. Kdosi tento paradox víry ukázal na následujících paradoxech: „Copak to dává smysl pořád jenom někomu odpouštět? Nastavit druhou tvář? Milovat i své nepřátelé? Vyprávět o Bohu, i když to nikoho nezajímá? Pomáhat, i když si toho nikdo neváží? Modlit se, když se nic nemění? Být poctivý, i když si toho nikdo neváží? A přece právě tam se z obyčejné vody stává dobré víno“.

Ježíš dělá nové věci, ale až z toho, co mu dáme k dispozici. Nechce nám nic sebrat, ale proměnit to, co mu vydáme. Pak se začnou dít věci…

Příběh má zajímavý konec – i když na Bibli poněkud přízemní. Ukazuje na nehezký zvyk, že když si svatebčané připili, ženich začal rozlévat horší víno, zřejmě jakousi krabici nebo Sklepmistra. Jenže poté, co JK promění vodu ve víno, se děje přesný opak. Nejlepší víno zůstává na konec. Závěr poodhaluje možná něco z našeho charakteru. Lidé se vzájemně klamou, dávají si „horší víno“, využívají slabosti či neznalosti druhých. Neradi to o sobě slyšíme, někdy se nám i daří být hodný a poctivý, ale někdy se nám nedaří a dokonce často nedaří více než bychom si přáli a než jsme ochotni si připustit. Ježíš je ale jiný. Nikdy nás neklame a nikdy nás nezklame. Toto člověk často zjistí až tehdy, když mu začne důvěřovat, nikoli ze samotné definice.

Možná nám vrtá hlavou, jak to bylo možné. Přece jenom vodu ve víno moc často proměňovat nevidíme. Jenže zde se setkáváme s Ježíšem – Bohem, který má moc nad živly, nad přírodou. Stojí nad zákony, které stvořil. Později bude se svými učedníky pít víno se slovy „toto je má krev, která se za vás vydává“. Bude to tehdy, kdy se naplní jeho hodina, o které hovořil. Ukáže učedníkům i nám, že nám chce dát to nejlepší. Tím nejlepším je on sám. Nabízí nám vztah a vedení našich životů. Nabízí to každému, ať jsi starý, mladý, zdravý, nemocný, chudý či bohatý. Ukazuje nám, že ta skutečná svatba je ještě před námi. Svatba, na které ho uvidíme tváří v tvář. A díky této jistotě můžeme žít pravdivý život i na této zemi.