Hledání Boží vůle
Spřádání plánů
Jako sbor jsme před jistými rozhodnutími, ale rozhodujeme se i jako jednotlivci, rodiny, někteří dnes čekáte návrat dětí z tábora a tak jistě přemýšlíte nejen co dál o prázdninách, ale mnohem více co s dětmi dál v životě, jak je vést, jak se moudře rozhodovat. Někdy se člověk rozhoduje stylem „popadnout příležitost za pačesy“, někdy jsme tlačeni okolnostmi, někdy ani moc nepřemýšlíme a prostě se rozhodneme. Zároveň pokud se nejedná o zásadní rozhodnutí, pak Bůh v nich nehraje zásadní roli a někdy ani v rozhodnutích zásadních. Spíše se rozhodujeme pragmaticky, tedy dle toho, co bude fungovat. S tímto problémem se setkáváme i v Písmu. Přečtu tři krátké příběhy ze SZ a přemýšlejme nad tím, co mají stejné.
Sáraj, žena Abramova, mu nerodila. Měla egyptskou otrokyni, která se jmenovala Hagar. Jednou řekla Sáraj Abramovi: "Hle, Hospodin mi nedopřál, abych rodila, vejdi tedy k mé otrokyni, snad budu mít syna z ní." Abram Sárajiny rady uposlechl. Vzala tedy Abramova žena Sáraj svou otrokyni, Hagaru egyptskou, deset let po tom, co se Abram usadil v kenaanské zemi, a dala ji svému muži Abramovi za ženu. I vešel k Hagaře a ona otěhotněla. Když viděla, že je těhotná, přestala si své paní vážit. Gn 16, 1 – 4
V oněch dnech, když Mojžíš dospěl, vyšel ke svým bratřím a viděl jejich robotu. Spatřil nějakého Egypťana, jak ubíjí Hebreje, jednoho z jeho bratří. Rozhlédl se na všechny strany, a když viděl, že tam nikdo není, ubil Egypťana a zahrabal do písku. Ex 2, 11-12
Všichni izraelští starší se tedy shromáždili a přišli k Samuelovi do Rámy. Řekli mu: "Hle, ty jsi už starý a tvoji synové nechodí tvou cestou. Dosaď nyní nad námi krále, aby nás soudil, jako je tomu u všech národů." Ale Samuelovi se to nelíbilo, že řekli: "Dej nám krále, aby nás soudil." I modlil se Samuel k Hospodinu. 1 Sam 8, 4 - 6
Bůh zaslíbil Abramovi a Sáře syna, ale 11 let se nic nedělo. Nakonec Abram ztratí trpělivost a zplodí dítě s jejich služkou Hagar. Výsledkem jsem Izmael, který způsobí mnoho smutku a problémů.
Mojžíš zabije Egypťana v dobré snaze zjednat spravedlnost pro svůj lid. Výsledkem je, že ztratí vztahy se svojí adoptivní rodinou a musí se uklidit 40 let na poušť.
Izraelité chtějí být jako okolní národy a volají po tom, že chtějí krále. Prorok Samuel je odrazuje, varuje, ale oni si nedají říct – výsledkem je konflikt a rozdělení království.
Ukážu ještě dva příklady:
Šalamoun navazoval různá strategická partnerství, sjednával smlouvy, nakonec zbudoval nádherný chrám, což vypadalo pro normálního člověka skvěle, ale ve finále zklamal, protože měl na prvním místě svoje plány a sloužil Bohu bez Boha.
Saul se rozhodne zabít Davida, aby uhájil svůj trůn a při první příležitosti se pokusí o vraždu, aby potom ve své nenávisti klesal hlouběji a hlouběji.
Mohli bychom pokračovat dál a dál a vše má jeden společný jmenovatel, který se jmenuje plánování bez Boha. Na první pohled vše vypadá dobře nebo alespoň prakticky, jenže časem se ukáže, že rozhodování bylo jen lidské, že nemělo oporu v Bohu.
V 60 letech minulého století napsal britský spisovatel a komentátor Malcom Muggeridge, že kdyby Ježíš žil dnes, ďábel by nepochybně přišel s dalším, čtvrtým pokušením. Napsal následující text:
Jednoho dne slyšel římský boháč Lucius Grandus Ježíše kázat v Galilei. Ježíšovo kázání na něj udělalo mocný dojem. „Tenhle Ježíš má obrovský potenciál. Mohla by z něj být Superstar. Přikázal svým zástupům, aby Ježíše napudrovali a pak ho dopravili do Říma. Nařídili jim aby s Ježíšem přivedli i Jana Křtitele. A měli sebou vzít i nějaké učitele řečnictví s Athénské filosofické školy. Lucius Grandus pokračoval: Vyšlu ho do světa a postarám se o to, aby udělal skvělou kariéru jako evangelista globálního významu. Postarám se, aby jeho učení zasáhlo celý kulturní svět i oblasti za jeho hranicemi. Byl by blázen, kdyby mou nabídku odmítl. Vždyť tak ho pozná každý, nejen ta hrstka otrhanců z Galileje. Jeho kázání nebudou přerušovat žádné reklamy. S výjimkou jednoho váženého sponzora Lucifer a. s. Postačí když na začátku a na konci zazní jediná věta: Sponzorem tohoto programu je společnost Lucifer a. s.
Logika tohoto textu je následující. Našel se skvělý řečník, uzdravovatel, evangelista, navíc o co jiného jde, než o to, aby co nejvíce lidí slyšelo evangelium, tedy i cíle jsou ušlechtilé. Je-li správný cíl a pokud nepoužívám k jeho dosažení zakázaných prostředků, pak není co řešit. Proto se automaticky vrháme do další aktivity, do další příležitosti, do další nabídky.
Četl jsem příběh jednoho kazatele velkého sboru v NY. Protože NY je kulturním centrem USA, je zde mnoho divadel, koncertních síní a bydlí zde mnoho umělců. I proto do jeho sboru čas od času začali chodit různí známí lidé ze světa show byznysu. Dotyčný kazatel to vyhodnotil tak, že Bůh jeho sboru otevírá skrze tyto lidi možnost, aby oslovili spoluobčany evangeliem. Rozhodli se proto vytvořit na Vánoce hru, která se jmenovala Godspell. Anglicky se evangelium řekne gospel jednalo se o slovní hříčku, kdy místo gospel dali godspell doslova to znamená boží hláskování. Skvělý nápad, skvělé obsazení, které zaručovalo, že přijde mnoho lidí. Jenže časem se ukázalo, že nebylo snadné dát dohromady tolik silných osobností, kdy každý chtěl hrát hlavní roli, dobrovolníci nebyli schopni dostát požadavkům herců, postupně docházelo k hádkám, nedorozuměním. Hra se nakonec uskutečnila, ale za velmi vysokou cenu a lidé se z toho vzpamatovávali dlouhou dobu.
Problém byl v tom, že sbor prostě chytil příležitost za pačesy, ale moc se neptal na Boží vůli. To, co někde může být skvělým nástrojem může jinde sbor ale i nás potopit. V několika sborech založili křesťanskou školu, jinde mateřské centrum. Moc nic se nedalo namítat – vize byla jasná – oslovit lid evangeliem, ale některé sbory to téměř položilo, jiné posílilo. Problém nebyl ve škole, centru, ale v tom, že Boží vedení není pro všechny stejné. To samé se může stát s novými prostory, ale vlastně jakoukoli částí sborové práce.
Když se vrátíme ke čtvrtému pokušení, pak to spočívá v tom, se vrhneme po jakékoliv dobře a bohulibě vypadající nabídce. Možná znáte přísloví, že cesta do pekel bývá dlážděná dobrými úmysly. Zralost spočívá v tom, že někdy dokážeme odmítnout i velkou příležitost a místo ní přijmeme nějaký skromnější plán. Nemusí a ani nemá to být vždy, ale někdy ano. Pokud se pokoušíme dělat více, než po nás Bůh chce, koledujeme si o zklamání a o to, že se mineme Božím pláne pro nás, naše děti, náš sbor. Problém je, že někdy nám naše ambice, namyšlenost, neochota respektovat meze svoje a meze druhých brání říci si dost. Důvodem je, že plánujeme bez Boha a někdy překračujeme Bohem dané meze. Výsledkem jsou hyperaktivní a zároveň unavení lidé, stejně tak unavené a aktivistické sbory z mnoha aktivitami, které táhne pár unavených jedinců, kterým sice všichni fandí, ale jen málokdo se připojí.
Chtěl bych navrhnout tři kroky zdravých procesů v plánování a rozhodování. Procesů, které nám pomohou v tom, abychom nedělali rozhodnutí, kterých bychom v budoucnu litovali.
Úspěch v životě je naplnit Boží vůli. Dej mi poznat cestu, po níž mám jít, neboť k tobě pozvedám svou duši. (Ž 143, 8). Někdy naše modlitba vypadá podobně: Dej mi více sil, abych vše stihnul a dosáhl úspěchu… V našem myšlení je úspěch to, co budí obdiv. Vzdělání, cestování, dobrý příjem, určitá zaměstnání, schopnost toho hodně stihnout, velký sbor, hodně služeb atd. Bible se těmto a dalším oblastem nevyhýbá, ale jako životní úspěch vidí, když se můj život protne s Boží vůli. Př. Jeremiáš – z hlediska okolí neúspěšný prorok. Nikdo ho nebral vážně, ale jeden z největších proroků. Mojžíš – nedošel do zaslíbené země, ale zároveň to byl slovy Bible největší prorok. Jan Křtitel – končí ve vězení a na popravišti, ale dle slov Ježíše „nikdo větší se nenarodil z ženy“. Máme i jiné příběhy, kdy vidíme i světský úspěch – Daniel, Josef Egyptský. Zásadní ale je ptát se Boha na jeho vůli, nejít cestou nejmenšího odporu ani jen cestou selského rozumu a to i ve věcech, které se nám zdají být jasné. Jinak se nám stane, že se ohlédneme zpět a pocítíme, že jsme se minuli cestou. Že jsme si vzali někoho, koho jsme si vzít neměli (ale on/ona byla tak skvělá), že jsme vedli děti špatnou cestou (ale ono se to tenkrát jevilo tak dobře), že jsme se přestěhovali tam, kde jsme žít nechtěli (ale my jsme tak moc toužili žít v této lokalitě), že děláme ve sboru aktivity, které nás vysávají (ale když se to tenkrát přímo nabízelo do toho jít). K tomu abychom Boží vůli našli je třeba čas, je to ochota nejednat hned, nechat si odstup, nechat si do svého života nechat mluvit jak Boha, tak některé další lidi, kterých si vážíme a od kterých neuslyšíme jen to, co chceme slyšet.
Brát vážně svoje omezení, to, kým nejsem. Asi i díky sociálním sítím, ale i nastavení doby jsme tlačeni abychom se porovnávali, nerespektovali svoje omezení a tlačili sebe a druhé tam, kde nás a druhé Bůh mít nechce. Mojžíše omezovalo, že nebyl dobrý řečník, Jeremiáš měl silně melancholickou povahu, Abraham měl dlouho jen jednoho syna, Gedeon měl jen malou armádu, učedníky jen pět chlebů a dvě ryby, když měli nasytit zástupy, Pavel měl osten v těle atd.
Jinými slovy nedokážeme všechno, nestihneme všechno, nebudeme všude, neuvidíme všechno, naše děti nebudou pravděpodobně úplně tím, co jsme si o nich vysnili, stejně tak naši partneři, stejně tak náš sbor. Na naše omezení se můžeme dívat jako na ztrátu, ale i jako na dar. Pokud se na ně díváme jako dar, pak se nemusíme snažit za každou cenu prorazit zeď.
Modleme se za prozíravost. V Př 14, 15 čteme: Prostoduchý věří všemu, ale chytrý zvažuje své kroky. Nebo: Nadšení bez poznání nestačí, zbrklý se dopouští mnoha chyb. Př 19, 2 Prozíravost nám umožňuje nenechat se ovládnout svými okamžitými impulzy a emocemi. Zásadní otázka prozíravého člověka není, co se mi líbí, co chci, jak se u toho cítím, co je levnější, ale co bude správné z dlouhodobého hlediska? Jaké bude mít moje rozhodnutí dlouhodobé důsledky a co od něj očekávám v dlouhodobé perspektivě? Jak se na to dívá Bůh? Opakem prozíravého člověka je v Bibli ten, kdo je nazván doslova „hlupák a prostoduchý“. Toto nemá nic do činění s IQ ale tím, kdo se nechá ovládnout svým okolím a okolnostmi. Písmo nás učí, že „moudrost činí člověka pomalým“ (Př 19, 11) To neznamená, že se nikdy nerozhodne, že prokrastrinuje, ale že je prozíravý. Že ví, že do nákupního košíku se vejde hodně, ale že na konci číhá pokladna. Někdy mi připadá, jako kdybychom toto věděli v krámu, ale ne v životě.
Vím, že když něco hodně chceme, pak si to vždy dokážeme odůvodnit. Jenže jsem slyšel příliš mnoho smutných příběhů, které měli společný jmenovatel. Kdysi, kdysi dotyční nehledali Boží vůli, nejednali prozíravě a nerespektovali svoje omezení.
Kdysi v dolech horníci používali kanárky, kteří sloužili jako ukazatel kvality vzduchu. Když kanárci přestali zpívat, znamenalo to, že koncentrace oxidu siřičitého byla příliš vysoká a že horníci musí rychle vyfárat. Moje otázka je, kdo nebo co hraje roli v našem rozhodovacím procesu? Máme někdo, kdo nám radí a od koho si jsme ochotni poradit? Ptáme se Boha i na zdánlivě jasné věci? Hledáme Boží vůli ve velkých i malých oblastech? Učíme to svoje děti? Co vlastně pro nás znamená úspěch? Nezačínáme někde pociťovat, že se dusíme?
Závěrem: Úspěch je hledat a najít Boží vůli a řídit se jí. Je třeba brát vážně svoje omezení, dokonce je brát jako dar. Je třeba učit se být prozíravým – konkrétně so klást otázku dlouhodobé perspektivy mého života.
Otázka: Chceš skutečně najít Boží vůli i když by to zkřížilo plány? Jsi ochotný něco udělat jinak? Jaký konkrétní krok v tom či onom rozhodovacím procesu chceš udělat třeba i pod vlivem toho, co jsi dnes slyšel.