Vztah s Bohem

 Zj 3:2 Probuď se a posilni to, co ještě zůstává a je už na vymření! Neboť shledávám, že tvým skutkům mnoho chybí před Bohem; 3 rozpomeň se tedy, jak jsi mé slovo přijal a slyšel, zachovávej je a čiň pokání. Nebudeš-li bdít, přijdu tak, jako přichází zloděj, a nebudeš vědět, v kterou hodinu na tebe přijdu.

Jan sbor napomíná slovy „rozpomeň se“. Na co? Na to, jak vztah vypadal kdysi – na začátku. Na svoji první lásku. Tyto prázdniny jsme se byli s Danielou projít a šli jsme na místo, kde jsme spolu začali náš vztah. Slovy Písma „rozpomínali“ jsme se na staré dobré časy. Na tom není nic špatného. Jenže od těch chvil uplynulo hodně dnů a po zhruba dvaceti letech vidím, že o náš vztah jsme museli mnohokrát zápasit. Toto ale neplatí jen ve vztahu muže a ženy. Platí to v každém vztahu. Jako otec jsem hodně natáčel svoje děti na video. Dnes se na to rádi koukáme a připomínáme si, když byli děti malé. Jakkoli jsem za svoje děti rád, čím jsou starší, tím jsou méně roztomilé. Občas spolu vzrušeně diskutujeme, jak dlouho mohou být na počítači nebo aby se umyli před spaním, což dříve nebyl problém. Prostě o vztah musíme bojovat a tento princip platí i ve vztahu k Bohu.

Jenže někdy náš vztah k Pánu Bohu vypadá podobně, jako vztah dospívajícího dítěte a jeho rodičů, kdy dítě si dělá, co chce, když mu dojdou peníze, tak přijde domů, rodiče hezky poprosí o další zásobu, aby si následně dělalo opět, co chce. Asi vidíme, že toto je vztah poněkud deformovaný.

Když dáte do biblického vyhledavače slovo vztah, tak vám vyjedou jen čtyři odkazy resp. verše, kde se toto slovo vyskytuje. Ani jeden verš se netýká vztahu mezi člověkem a Bohem. To, že Bůh s námi chce mít vztah, se mnohem více dozvídáme skrze různé příběhy nebo skrze vyjádření Božích vlastností. Zároveň Bible používá jaksi samozřejmě výrazy, které používáme pro vztah mezi námi a Bohem jako pro to, když poznáváme fyzické věci. „Okuste a uzříte, že Hospodin je dobrý“, „moje ovce slyší můj hlas“, „blaze těm, kdo mají čisté srdce, neboť oni uzří Boha“… atd. Čteme o okoušení, slyšení, vidění. Jenže jsme se Hospodina nedotýkali, neslyšeli ho ani neviděli. Jak to tedy je? Toto neznamená nic jiného, než že ve svých srdcích máme orgány, kterými můžeme poznávat Hospodina stejně jako můžeme poznávat hmotný svět pěti smysly. Tyto vlastnosti nebo duchovní smysly jsou probuzeny při znovuzrození, kdy se najednou stáváme živými pro Boha. Otázka ale je, proč tolik Božích dětí má tak málo zkušeností s živým Bohem. Proč jsou naše duchovní smysly poškozeny? A naopak jak je cvičit?

Důvěra

Žd 11, 1 + dál… Věřit Bohu znamená spolehnout se na to, v co doufáme, a být si jist tím, co nevidíme.– jedenáctá kapitola je jakousi pomyslnou dvoranou slávy ne dokonalých lidí, dokonce ani ne lidí především věřících, ale lidí především důvěřujících. Co mám na mysli slovem důvěra? Především překročit určitou „zónu komfortu“, tedy vkročit do oblastí, které nemám pod kontrolou a do kterých přesto vkročím s cílem konat Boží vůli. Může se jednat o oběť času, kdy důvěřuji, že čas pro Boží věci mi nebude chybět. Může to být oběť peněz, kdy důvěřuji, že Bůh mi nějak peníze, vynaložené pro Boží dílo, vynahradí, může to být svědectví, kdy se nebojím o svoji prestiž. Těch způsobů je celá řada a moje otázka zní – překračujeme v některé oblasti onu pomyslnou zónu komfortu? Jsou vůbec oblasti, v kterých musíme důvěřovat PB? Nebo svůj život pevně kontrolujeme, a pokud ne, pak pouze díky špatným okolnostem a ne díky tomu, že jsme je vložili d Božích rukou. Tedy jedním ze způsobů, jak si buduji duchovní smysly, je postoj a praktikování důvěry. T. Kempenský k tomu dodává: „Raději bych víru praktikoval, než znal její definici.“ Až v konkrétních rozhodnutích důvěry poznávám Boha, jaký je a to proměňuje můj vztah k němu.

Touha

Ž 27:8 Mé srdce si opakuje tvoji výzvu: „Hledejte mou tvář.“ Hospodine, tvář tvou hledám.

Ž 63:2 Bože, tys Bůh můj! Hledám tě za úsvitu, má duše po tobě žízní. Mé tělo touhou po tobě hyne ve vyschlé, prahnoucí, bezvodé zemi.

Luk11:9 A tak vám pravím: Proste, a bude vám dáno; hledejte, a naleznete; tlučte, a bude vám otevřeno.

Na několika místech Písma vidíme, že Boha člověk musí hledat, tlouct, prosit atd. tedy že musí vyvinout nějaké úsilí, aby se s Ním setkal. Jinými slovy musí do vztahu s Bohem řečeno slovy ekonomiky investovat. Když s lidmi hovořím o manželství, potom se snažím zdůrazňovat, že manželství není zlatý důl, z kterého lze těžit nekonečně dlouho, aniž bych do něj něco investoval, vkládal. Ze vztahu s Bohem lze těžit, ale nelze z něj těžit, pokud do tohoto vztahu neinvestuji. Někteří křesťané tvrdí, že vztah s Bohem prostě nemají čas. Odpověděl bych následující zkušeností. Několikrát se mi stalo, že jsem byl zavalený prací a tak jsem si vyhradil čas pro ženu, někdy pro děti, někdy pro rodiče atd. Strávil jsem s nimi celý den, někdy dovolenou, ale výsledek byl špatný. Fyzicky jsem byl s nimi, ale to bylo asi tak vše. Ani dostatek času není zárukou vztahu. Před rokem jsem byl svědkem rozvodu. Protože manželé měli movité sponzory, bylo jim nabídnuto jet spolu na měsíc do USA. Ani měsíc bez dětí ale nic nevyřešil a manželství nezhroutilo. Hledání Hospodina není absolutně otázka času, ale touhy. Jak moje zkušenost s rodinou, tak smutný příklad manželů ukazuje na to, že vztah s Bohem není pouze nebo především otázka času, ale chtění, touhy. Ž 63 – má duše po tobě žízní. Pokud máte žízeň a pokud je blízko ale i daleko voda, čas vůbec neřešíme. Obávám se, že zda nám někdy nechybí žízeň po Bohu. Pokud ale nejsme blízko zdroji, potom naše duchovní smysly ochabují, ztrácí citlivost na Boží vedení.

Disciplína

Lk 5:16 On však odcházíval na pustá místa a tam se modlil.

Ať chci nebo ne, pokud buduji vztah, musím hledat způsoby, jak tomu přizpůsobit svůj život. Jsme totiž nejen dobou depresí, ale i generací štvanců. Otázkou je, zda štvanec může budovat vztah. Štvanec je neustále na cestě, v pohybu. Jeho smysly jsou v neustálém vypětí. Každé zastavení je považováno za ztrátu. Na vztahy nemá čas, zdržují jej. Pokud má na nějaký vztah čas, potom jen na takový, který je užitečný, který jej posune na jeho cestě kamsi kupředu. Tím, jak štvanec pádí, stává se časem na-štvaný, a proto se mu lidé raději vyhýbají. Problém mnoha štvanců je v tom, že neprchají před vnějšími nepřáteli, ale sami před sebou. Štvanec nevnímá Hospodina jako pastýře (Ž 23), který vede, ale jako kovboje, který žene. Ježíš byl obklopen stovkami lidí, mohl se snadno stát štvancem. Na jednom místě čteme, že ho zástupy pronásledovaly – EP to cudně překládá, hledali. Aby se nastal štvancem, odchází na pustá místa a modlí se. Řekli bychom – brousí pilu. Jenže si na to musí najít čas a místo. Proč? Protože pokud chceme budovat vztah, musíme si najít místo a čas. Jedná se o rozhodnutí naší vůle.

Církev

Sk 2:47 Chválili Boha a byli všemu lidu milí. A Pán denně přidával k jejich společenství ty, které povolával ke spáse.

Zdůraznění svého vztahu k mému Bohu v sobě, stejně jako každá dobrá věc nese nebezpečí – jsem to já a Bůh. Jenže křesťanství má i horizontální polohu – já a druzí. Proto je důležité pro vztah s Bohem společenství církve. Nemáme plné poznání Boha a skrze druhé ho poznáváme hlouběji. Zároveň se spolu učíme některé principy, které ze vztahu s Bohem plynou. Druzí nám mohou dávat i korekci. Někdy slyším slova: „Ke svému vztahu s Bohem nepotřebuji církev“. Někdy to neříkáme hlasitě, ale de facto tak žijeme. Nemyslím si, že bez církve není spásy, zároveň ale bez zakotvení v konkrétní společenství vztah s Bohem je poněkud zmrzačený a dříve či později vyšumí. Důvodem potom není dokonalost církve, ale to, že je ustavena Kristem. Když jsem hovořil o štvanci, ten běží sám a nikoho nepotřebuje, okolí jej spíše zdržuje. Církev – pokud není skupinou štvanců, je společenstvím poutníků. A ti se vzájemně potřebují a podporují a to především v poznání toho, za kým putují.

Závěr

Chtěl bych toto kázání uzavřít jedním dopisem, který mi přišel. „Dobrý den mám na vás otázku nedávno mi zemřel syn všichni jsme věřící a můj syn ten byl nejvíc z nás. Hhodili jsme všichni do sboru, odevzdali jsme život pánu a můj syn onemocněl a zemřel. Proč se to stalo, když jsme se za něho modlili a on věřil a my také že ho pán uzdraví, kde se stala chyba? Nevím jak se s tím mám vyrovnat.

Re: Váš syn věřil a je teď na věčnosti s Pánem. Tedy je, na rozdíl od nás, doma. Je tam, kam se my věřící těšíme. Tedy plakal bych nad tím, co se stalo, ale zároveň v slzách přál svému
dítěti, že je u Pána, u milujícího Otce…

Uvažování té paní je zcela logické – můj syn věřil, stejně tak my, jak se to mohlo stát? Myslí jako většina křesťanů – stalo se A, logicky by mělo následovat B. Nakonec toto vyčítá Bohu satan, když mluví o Jobovi. Job dělá A, proto přichází B. Je bohabojný, proto mu žehnáš, ale sáhni mu na jeho požehnání a uvidíš.

Tím nechci říci, že když následujeme JK, že nesklidíme i na této zemi požehnání v podobě úspěchu. Ale v životě s JK jde ještě o něco více – to největší o co běží je znát Boha a radovat se z něj. To je víc než požehnání od Boha. Dokonce když se mi život hroutí, i když je vše jinak něž bych chtěl, vím, že o to největší mě nikdo nepřipraví – a tom je vztah s Bohem, Boží blízkost. První článek katechismu – co je smyslem života? Oslavit Boha a navěky se radovat ze vztahu s ním.

Ž 16:11 Stezku života mi dáváš poznat; vrcholem radosti je být s tebou.

Ž 43:4 A já tam přistoupím k božímu oltáři, k Bohu, zdroji své jásavé radosti, a hrou na citaru ti budu vzdávat chválu, Bože, můj Bože!

• Zažil jsi první lásku s Bohem? Jak se to projevovalo?

• Co nejvíce ovlivňuje tvůj vztah s Bohem?

• V čem vidíš, že potřebuješ nejvíce důvěřovat Bohu? Jak je důvěra propojena se vztahem?

• Jak jsi na tom s duchovní disciplínou? Praktikuješ ve svém duchovním životě něco pravidelně?

• Církev dnes není někdy populární ani mezi křesťany. Proč?

• Co tobě dává sbor v souvislosti se vztahem Bohu?

• Co tě v této lekci nejvíce oslovilo? Proč?