Kněz vs prorok

Když uvažujeme nad rolí kazatele, ale v obecné rovině nad rolí každého vedení sboru i církve, pak se nám prolínají dvě roviny, které jsou pojmenovány v následujících textech: 

Ale Mojžíš mu řekl: „Ty kvůli mně žárlíš? Kéž by všechen Hospodinův lid byli proroci! Kéž by jim Hospodin dal svého ducha!“ Num 11, 29

Vždyť rty kněze střeží poznání; z jeho úst se vyhledává zákon, neboť on je poslem Hospodina zástupů. Mal 2, 7

Nikdo ať tebou nepohrdá proto, že jsi mladý; ale těm, kdo věří, buď vzorem v řeči, v chování, v lásce, ve víře, v čistotě. Než přijdu, ujmi se předčítání, kázání, vyučování.

Nezanedbávej svůj dar, který ti byl dán podle prorockého pokynu, když na tebe starší vložili ruce. Na to mysli, v tom žij, aby tvůj pokrok byl všem patrný. Dávej pozor na své jednání i na své učení. Buď v tom vytrvalý. Tak posloužíš ke spasení nejen sobě, ale i svým posluchačům.  1 Tim 4, 12 - 16

Text, který jsme četli v 1 Tim, jakoby spojuje dvě roviny vedení, se kterými se setkáváme nejen ve Starém zákoně, ale v celém Písmu. Je to rovina kněžská a rovina prorocká. Jakkoli pro úřad kazatele slovo prorok ani kněz nepoužíváme, stejně tak role kazatele není totožná s rolí proroka a kněze, přesto každý kazatel, správce sboru, nebo ať tomu říkáme jakkoli, vede zápas o to, aby se v něm složka kněžská a prorocká prolínaly. Zároveň o tento dvojí rozměr služby by mělo zápasit ale i každé vedení sboru a církve. Pokusím se to vysvětlit s tím, že v první části pro inspiraci půjdeme do SZ a poté budeme hledat, jak některé nadčasové principy, které zde vyčteme, přenést do naší doby. K té první části jsem si vzal částečně na pomoc pozorování J. Sachse, moudrého rabína s pronikavými vhledy do Písma, jehož knížku i dnes budeme předávat vikářům.   

Ve SZ se úloha kněze se odvíjela od jeho úřadu. Nebyla ze své podstaty závislá na charismatu či osobnosti. Charisma naopak do svého úřadu přinášeli proroci. Pokud kněz opakoval určité rituály, pak proroci neměli totožný styl nebo totožné rituály. 

Kněz nosil zvláštní úbor, který je velmi podrobně v Bibli popsán, oproti tomu prorok žádný speciální úbor nenosil a pokud si nějakou část oděvu vzal, pak aby zvýraznil slovo, které měl vyřknout. Prorok nepotřebuje úbor, protože jejich autorita je postavena na povolání. 

Kněží žili převážně v chrámu nebo v jeho okolí, odděleně od lidu a museli si dávat pozor, aby se čímkoli neznečistili. Oproti tomu proroci přebývali uprostřed lidu. Na jejich společenském postavení nebylo nic speciálního, dokud nezačali prorokovat. 

Kněží žili v cyklickém čase, tedy jejich bohoslužba se stále opakovala, oproti tomu služba proroků se neustále měnila.

Základní slova kněze jsou posvátné a světské, čisté a nečisté, klíčová slova proroka jsou čestnost a spravedlnost, milosrdenství a soucit. 

Kněz pronáší Boží slovo, které je platné věčně, prorok hlásá slovo, které je platné ve své době, ve specifické situaci. 

Kněz představuje strukturu, prorok spontánnost. 

Kněz představuje úřad, prorok charisma. 

Kněz udržuje, prorok je porodní bábou něčeho nového, je nositelem změny, motivuje a posunuje věci vpřed.

Moje doplnění je ještě toto:

Výzva pro kněze je, studuj Písmo, hledej v něm nadčasové principy, výzva pro proroka je, studuj Písmo, hledej v něm principy pro momentální situaci. 

Kněz je nezbytný, protože pokud se boží lid/církev brání dobré tradici, struktuře a řádu, dříve či později začne mít problémy. Prorok je nezbytný, protože pokud se boží lid/církev brání změně, novým výzvám, nereflektuje víru realitou světa, zakrní a stane se skanzenem. 

Když vyšel Izrael z Egypta, pak v jeho čele stáli prorok a kněz. Mojžíš a Áron. Jako by jejich společné vedení ukazovalo na potřebu obojího. 

Pavel nabádá Timotea, aby nezanedbával svůj dar, který mu byl dán podle prorockého pokynu, zároveň má předčítat, kázat a vyučovat. Tedy Pavel Timotea zároveň povzbuzuje k určité kněžské rutině.  Toto si neprotiřečí, naopak se to vzájemně doplňuje.  

Kristus v sobě spojuje úřad kněze a proroka. V knize Židům čteme: Protože máme mocného velekněze, který vstoupil až před Boží tvář, Ježíše, Syna Božího, držme se toho, co vyznáváme Žd 4, 14 Petr pak ve Skutcích, když propojuje Mojžíše a Krista: Mojžíš řekl: ‚Hospodin, náš Bůh, vám povolá proroka z vašich bratří, jako jsem já; toho budete poslouchat ve všem, co vám řekne.‘ 

Nyní se naskýtá otázka, co je důležitější? Jenže toto je špatně položená otázka. Důležité je obojí. Pokud bychom toto napětí přenesli do dnešní mluvy, pak bychom možná použili slova jako katalizátor x stabilizátor, plyn x brzda, znepokojuje x uklidňuje, volá x promlouvá, hledá jak dělat správné věci x hledá, jak dělat věci správně. 

Kazatel a vlastně jakýkoli služebník ve sboru potřebuje mít ke svému poslání obdarování, charisma a zároveň potřebuje strukturu. Když káže, pak se modlí za prorocké slovo, ale zároveň si svoje kázání poctivě připravuje. Očekává na působení Ducha svatého, ale připravuje určitou liturgii nebo řád nedělní bohoslužby, setkávání staršovstva atd. Úkolem vedoucího a zároveň vedení sboru, církve je v sobě integrovat obojí. 

Jak této symbiózy dosáhnout? Jak být prorokem a knězem v jedné osobě? Jak tuto roli plnit ve vedení církev, sboru?  Základním východiskem je, že potřebujeme obojí.  Že otázka nestojí buď anebo. Ale jak? 

Hovořil jsem o Ježíši jako tom, který integruje prorocký a kněžský úřad. Chtěl bych na jeho příkladu ukázat tři oblasti, kde nám je Kristus příkladem a kde se o něm jako o proroku nebo knězi píše. 

Mojžíš řekl: ‚Hospodin, náš Bůh, vám povolá proroka z vašich bratří, jako jsem já; toho budete poslouchat ve všem, co vám řekne.‘ Sk 3, 22

Jedná se o prorocké slovo, které vyřkne Mojžíš a které pak Petr vztáhne na Ježíše. Tato slova jsou pronesena poté, co Izraelci nemohou snést Božím přítomnost a prosí, aby s nimi mluvil nějaký prostředník. Tak jako byl Mojžíš prostředníkem mezi lidem a Bohem, stal se pro nás tímto prostředníkem Kristus. Petr říká, že máme poslouchat, co tento prorok – tedy Kristus řekne. V této jednoduché výzvě je ale háček. Musíme poznat, co řekne a že se jedná o slovo od něj. Jistě že k nám hovoří v Písmu, zároveň ale hledáme i Boží hlas či oslovení do konkrétní situace a konkrétních okolností. Proto se modlíme za prorocké slovo, které bychom mohli prostředkovat dál. Wilson Tozer, v knížce Následování Boha píše následující:  „Služba Bohu nemůže vycházet z pouhé doktrinální znalosti o Bohu. Srdce schopná zlomit se láskou k Bohu jsou ta, která přebývala v jeho přítomnosti a hleděla na Boží majestát. Lidé se zlomeným srdcem disponovali kvalitou, kterou obyčejní lidé neznali, ani ji nechápali. Jejich řeč byla obvykle prodchnuta duchovní autoritou. Ocitli se v Boží přítomnosti a pak, co viděli, sdíleli s ostatními. Byli to proroci, ne učitelé zákona, jelikož učitel zákona mluví o tom, co četl, prorok mluví tom, co viděl.“

Autor nekritizuje učitele, kteří vykládají Písmo, ale učitele, kteří pouze opakují to, co někde četli, slyšeli nebo nastudovali. To vše má jistě svoje místo, pokud je to ovšem spojeno s tím, co jsme poznali nikoli jen o Bohu, ale od Boha, ze spojení s ním. Jak kněz, tak prorok, byť v jiných kontextech přebývali v Boží přítomnosti a je jedno, zda to bylo ve svatyni nebo v přírodě. To potom předávali dál. 

Oběť

On je ten velekněz, který nemusí jako dřívější velekněží denně přinášet oběti napřed za vlastní hříchy a pak teprve za hříchy lidu. Ježíš to učinil jednou provždy, když obětoval sebe sama. Žd 7, 27

Jedním z úkolů kněze bylo přinášet oběti za lid. Ježíš přináší sám sebe. Proroci oběti nepřinášeli, nebylo to jejich poslání, či úkol, ale často obětovali sami sebe. Tak jako Ježíš. Jejich prorocké slovo se někdy nesetkávalo s porozuměním, spíše to schytávali, protože lidé chtěli slyšet jen něco, jen co se jim líbilo. Nejde o to do lidí tepat a hrát si tak na proroka.  Princip je jiný – je to ochota k oběti, v kněžském slova smyslu ochota obětovat to nejlepší, v prorockém smyslu obětovat sám sebe, ochota jít s kůží na trh, méně se litovat, nepočítat křivdy a stále mít na paměti, že smyslem služby kazatele a vedoucích ve sboru je druhým ukazovat na Krista a moc a toho nepřečnívat. Zároveň bez oběti to nejde. 

Láska

Nemáme přece velekněze, který není schopen mít soucit s našimi slabostmi Žd 4, 15

Když jsem psal předsednickou zprávu, pak jsem si vybavoval dva extrémní póly v církvi. Na jednom stojí „nekriticky milující“ a na druhém „nemilující kritikové“ přičemž ani u jedněch o nějaké lásce nemohla být ani řeč. S jistým zjednodušením se zdá, že nevyřčeným heslem prvních je: vše, co potřebujeme, je pravda, druhých pak: vše, co potřebujeme, je láska. Obě strany moc dobře vědí, že potřebujeme obojí, ale když na sebe nebo na druhé narazí, jako by to nešlo smíchat. Kritici bez lásky odmítají přítomnost Ducha svatého uprostřed lidských selhání. Jejich hněv pozřel veškerou naději. Konfrontace má smysl, jen pokud ji doprovází duch přijetí a naděje. 

Zde bych chtěl ještě jednou citovat B. Manninga: Křesťanský prorok a já bych dodal i kněz, vede „mileneckou hádku s tímto světem“ a já bych dodal, že i s církví. Bojuje o naději, ale v láskyplném konfliktu, přičemž jeho kritika je mírněna loajalitou. Nikoli loajalitou zbabělou a nekritickou, ale takovou, která nehledá svoje vítězství, ale o hledání porozumění a schopnost přijmout druhého třeba i s vědomím, že si prostě neporozumíme. Je to láska, která proměňuje hněv konfrontace v ducha smíření. Zároveň je to láska, která konfrontaci umožňuje tak, že druhého neničí. 

Závěr: Chtěl bych nás všechny do tohoto prorocko-kněžského zápasu pozvat. Jedná se cosi, co se nedá zakonzervovat, o čem se nedá říci, že to máme jednou pro vždy vyřešené. Pokud v tomto zápase vytrváme, pak nám v dobrém slova smyslu hrozí to, co kdosi nazval svatým chaosem.  Aby se z toho nestal bezbřehý a ohrožující chaos, pak je třeba zápasit o přebývání v Boží přítomnosti a za rozpoznání Božího hlasu, který nás vede k činům, o ochotu a připravenost k oběti a to nikoliv druhých, ale sebe sama a o lásku, která z pravdy dělá nástroj, který nezabíjí, ale léčí.