Láska vydrží, láska věří...

 

Gn 28:15 Hle, já jsem s tebou. Budu tě střežit všude, kam půjdeš, a zase tě přivedu do této země. Nikdy tě neopustím, ale učiním, co jsem ti slíbil.“

 

Žalmy 142:5 Pohleď napravo a uzříš: není tu nikoho, kdo by se ke mně znal, nemám kam utéci, není tu, kdo by měl o mě péči.

 

7 Ať se děje cokoliv, láska vydrží, láska věří, láska má naději, láska vytrvá.

 

Slova, která jsem četl, jsou to slova ujištění, že kamkoli půjdu, kdekoli se octnu, Hospodin bude s námi. Ne jako vesmírný policista, jako nebeská tajná policie, ale jako ten, v koho jste uvěřili, s kým jste se osobně setkali a koho chcete následovat.

 

Když přemýšlíme nad manželstvím, potom se pohybujeme v prostoru, který je zvláštní tím, že na jednu stranu je nesmírně krásný, na stranu druhou nesmírně nebezpečný. Onen paradox je v tom, že právě ona vzájemná blízkost je potencionální rozbuškou. Nikdo mi nemůže dát víc než partner – protože je mi blízko, rozumí mi. Nikdo mě zároveň nemůže zranit tak jako partner – protože je mi blízko a rozumí mi. Nikdo mě nemůže dát víc, protože jsem se nikomu tolik neotevřel, nikdo mě nemůže tolik zranit, protože jsem se nikomu tolik neotevřel… možná, že někde v tomto tkví určitá dvojsečnost lásky. Proto je láska někdy přirovnávána k životodárnému prameni a ve stejný okamžik je přirovnávána ke smrti. Zřejmě neexistuje jiná vlastnost, která by byla takto dvojznačná. V  terminologii Petrovi práce bychom to mohli přirovnat ke koni – pomáhá, ale může i zabít když ho kopne.

 

Ve své praxi kazatele jsem se setkal s lidmi, kteří prožívali životní euforii… protože milovali. Setkal jsem se s lidmi, kteří prožívali životní dno… protože kdysi milovali nebo kdysi byli milovaní. A tak docházíme k závěru, že láska jako cit, na kterém má manželství stát nakonec nestačí. Ve své podstatě je neutrální – může působit jako životabudič, ale i jako životaumrtvovač – pokud se překlopí k zášti. Klíčové je, na čem svoji vzájemnou lásku postavíme – tedy na jakých základech.

 

Jedna z charakteristik lásky je, že nefunguje sama. Myslím, že jedna ze základních výzev lásky, je ochota učit se vidět svět očima svého partnera. Tedy ne optikou „co z druhého kouká“, ale jak se mohu darovat. Kdosi řekl „nepleť si lásku s vlastnickým šílením. Od něj pochází nejhorší trápení lásky“. Myslím, že pro oba z vás je nesmírně důležitá jistota, že ten druhý chce do vztahu skutečně investovat. Že jsem to nejen jen já, kdo se snaží, kdo vztah táhne… Že chcete být jedním. W. Shakespeare toto vyjádřil slovy: Až teprve naše společná láska mi ukázala co je v životě důležité. Teď vím, že štěstí je jen poloviční, když se o něj nemáš s kým dělit, a že smutek je dvojnásobný, když Ti z něj nemá kdo pomoci. S Tebou jsem poznal, co to znamená opravdu milovat a jaké to je, když je moje láska opětována.

 

Dále milovat znamená přijmout svého partnera, kdy přijímám to, že si beru nejen Jeníčka a Mařenku, ale nedokonalého tvora, člověka pokulhávajícího, nedokonalého, chybujícího a hříšného. Mnohokrát jsem slyšel slova – no jasně, jsme jenom lidé, tohle dobře víme. Jenže realita je potom jiná. Problém mnoha manželství je v nevyřčeném požadavku, který by se dal shrnout do věty – vstupuji do manželství, protože chci, aby mne partner učinil šťastným. Lidé, kteří s touto představou vstupují do manželství, jsou v podstatě odsouzeni k prohře. Láska si klade jinou otázku – jak mohu učinit šťastným druhého. Pokud někdo vstupuje do manželství s požadavkem, aby ho druhý udělal šťastným, prožije obrovské zklamání a hněv v okamžiku, kdy narazí na realitu slabostí a nedokonalostí svého partnera.

 

Druhý text – i kdybych chtěl utéci… psychologové mají přesné termíny, které popisují různé způsoby úniku. Unikat tedy můžeme nejen fyzicky ale i ve smyslu duševním, vnitřním. Nedávno jsem četl následující text:

 

Zeď mezi nimi se pomalu zpevňovala

maltou lhostejnosti.

Jednoho dne, když se chtěli jeden druhého dotknout,

našli bariéru, kterou nemohli proniknout

a zhrozen chladem kamene

každý odstoupil od cizince na druhé straně.

Proto když láska umírá, není to ve chvíli zuřivé bitvy

ani když planoucí těla ztratí svůj žár.

Je to pod tlakem vyčerpané lhostejnosti

na úpatí zdi, kterou nelze přelézt.

 

Písmo nás povzbuzuje k tomu, abychom před problémy neutíkaly a to včetně manželských. Žalmista vyznává – i kdybych utíkal, ty tam jsi. Na toto vyznání se lze dívat jako na již zmiňovanou nebeskou policii nebo jako na vyznání jistoty – konkrétně… I když bychom se někdy jeden druhému vzdalovali, Bůh je s námi a nejen to – tvá pravice se mě chopí. Pravice je v Bibli symbol síly, pravice je obyčejně silnější ruka. Ukazuje na to, že jsou okamžiky, kdy je člověk se svojí moudrostí v koncích, zároveň ale na to, že existuje někdo moudřejší než my, který nedopustí, aby naše manželství zkrachovalo. Zároveň vidíme, že cesta k stále hlubšímu vztahu není skrze útěk, ani skrze stavění ochranných zdí, které v posledku nejsou ochranou, ale oddálením se. 

Křesťanské manželství by mělo být opakem – nazval jsem to vysoce destruktivním vztahem. Destruktivním v tom smyslu, že s Boží pomocí destruujete to, co by mezi vámi mohlo stát a vzájemně vás od sebe oddělovat. Dokonce děláte vše proto, aby ona pomyslná zeď ani nemusela být ničena – protože ji ani nechcete začít stavět. Co konkrétně tvoří onu zeď? Může to být pravda vyřčená bez lásky, lpění na svých nárocích, sobectví, nevěra, neúcta, uzavření se do svého světa atd. Nedělejme si iluze – k těmto nebo některým z těchto věcí tíhneme, protože nejsme andělé ani polobozi. Nebo ještě jinak řečeno, naše přirozenost není vždy tak hezká, jak bychom si přáli. V tak těsném vztahu jakým je manželství toho neskryjeme. Jenže naděje se kterou do manželství vstupujeme je v tom, že to není jen naše lidskost, naše dobré vychování či mravy, naše předsevzetí, ale dobrotivý Bůh, do jehož rukou i tento vztah chcete vložit.