Tomáš
Když se řekne Tomáš, potom se asi každému vybaví spojení se slovem nevěřící nebo pochybující. Skutečně tomu tak je, i když toto označení není úplně přesné. Stejně jako u Nikodéma nebo Filipa asi víme, že se o něm v Bibli píše, víme, že byl jedním z učedníků a asi i to, že chtěl určitý důkaz o Ježíšově vzkříšení. Jenže Jan nám o něm podává více zpráv a na ty bychom se chtěli podívat. Nevíme přesně jaký byl Tomášův původ, je však o něm řečeno, že mu říkali dvojče. Patřil do kruhu dvanácti Ježíšových apoštolů. První delší zmínka je o něm v J 11, kde se píše o smrti Lazara, kdy Tomáš pronese velmi silnou větu.
Byl jeden nemocný, Lazar z Betánie, vesnice, odkud byla Marie a její sestra Marta. To byla ta Marie, která pomazala Pána olejem a utřela mu nohy svými vlasy. Ten nemocný byl její bratr Lazar. Sestry tedy poslaly k Ježíšovi se vzkazem: »Pane, tvůj přítel je nemocen.« Když to Ježíš uslyšel, řekl: »To není nemoc k smrti, ale k slávě Boží, aby jí byl oslaven Boží Syn.« Ježíš měl rád Martu a její sestru i Lazara. Když tedy uslyšel, že je nemocen, zůstal ještě dva dni v místě, kde byl. Potom teprve řekl svým učedníkům: »Pojďme znovu do Judska.« Učedníci mu odpověděli: »Mistře, nedávno tě chtěli Židé ukamenovat - a zas tam jdeš?« Ježíš na to řekl: »Nemá den dvanáct hodin? Kdo chodí ve dne, neklopýtne, protože mu svítí světlo tohoto světa. Kdo však chodí v noci, klopýtne, protože v něm není světlo.« Po těch slovech ještě dodal: »Náš přítel Lazar spí, ale jdu tam, abych ho probudil.« Učedníci mu řekli: »Pane, jestliže spí, uzdraví se.« Ježíš mluvil o jeho smrti, oni však myslili, že mluví o skutečném usnutí. Ježíš jim tedy řekl otevřeně: »Lazar umřel. A jsem rád, že jsem tam nebyl, kvůli vám, abyste uvěřili. Ale pojďme k němu!« Tomáš, řečený Dvojče, vyzval ostatní učedníky: »Pojďme i my, ať zemřeme s ním.« J 11, 1 – 16
Čteme, že přítel učedníků Lazar zemřel. Učedníci se domnívají, že se tak nestalo, že jen spí. Ježíš je následně ujišťuje, že Lazar skutečně zemřel. Následně zve učedníky, aby šli s ním k již mrtvému Lazarovi. Příběh pokračuje tím, že Ježíš se setká s Marií a Martou, následně si nechá otevřít hrom a Lazare vzkřísí. Toto zarámuje slovy „já jsem vzkříšení a život“. Všimněme si ale reakce Tomáše. Když Ježíš učedníky vyzve, aby šli k Lazarovi, Tomáš řekne, pojďme, ať zemřeme spolu s ním. Mám za to, že reaguje na slova „mistře, nedávno tě chtěli Židé ukamenovat - a zas tam jdeš“. Zřejmě si je vědom nebezpečí, které by na Ježíše a tím i učedníky čekalo, kdyby se vrátili do Judska. Přesto na nás Tomášova slova působí velmi silně. Půjdeme si pro smrt. Jenže Ježíš neposílá svoje učedníky na sebevražednou misi. Vv.15 jim sděluje, že usiluje o jejich víru. Jinými slovy představa Tomáše a Ježíše se liší. Když se ale podíváme, jak životy apoštolů skončili, potom pravděpodobně všichni nebo většina zemřela násilnou smrtí. Tedy Tomášova slovy se naplnila, jen o pár let později. Jak toto dát dohromady s Tomášem a příběhem o Lazarovi? Ježíš zde hovoří o víře a o tom, že je vzkříšení a život – viz. rozhovor s Martou ve stejném příběhu: Ježíš jí řekl »Tvůj bratr vstane.« Marta mu odpověděla: »Vím, že vstane při vzkříšení v poslední den.« Ježíš jí řekl: »Já jsem vzkříšení a život. Kdo věří ve mne, i kdyby umřel, bude živ, a žádný, kdo žije a věří ve mne, neumře navěky. Věříš tomu?« Odpověděla mu: »Ano, Pane, věřím, že ty jsi Mesiáš, Syn Boží, který má přijít na svět.«
Učedníci včetně Tomáše nejdříve museli poznat, že Ježíš má moc i nad smrtí, že smrt nemá poslední slovo. Na tomto místě se dostáváme k veliké otázce a to je otázka smrti. Jde o to, že dokud se člověk nesmíří se svojí konečností, není schopen žít ani tento časný život. Nemyslím tím to, že máme myslet na smrt, spíše ale žít ve vědomí, že díky svojí konečnosti nemohu v životě vše stihnout, že život je úsečka a však s tím, že nikdo neví, kde je její konec a tedy v jaké části úsečky se nachází. Navíc i jednotlivé části života, jako je manželství, rodičovství, zdraví atd. jsou jakoby úsečky, o které jednou přijdeme. Mnoho z toho navíc nemůžeme nijak ovlivnit. Pokud bychom podle tohoto žili, zřejmě bychom mnoho věcí dělat přestali nebo naopak začali. Mám pocit, že mnoho z nás žije v obrovském přetížení, pocitu nestíhání a stresu. Vím, že život není pohoda, ale skutečně je život stálý stres? Skutečně musím to či ono vidět, zažít, ochutnat?
B. Menning napsal: „Pohlcuje nás hektický koloběh. O tom, kdy budeme vstávat, rozhoduje budík. Buší do nás zpráv. Různé mechanické činnosti, které nás mají povzbudit k aktivitě a činnosti, nám drásají nervy. Neustále propočítáváme čas a vzdálenosti. Telefony, maily a různá elektronická udělátka určují naši nezbytnou interakci s ostatními, nicméně náš kontakt s druhými je naprosto povrchní. Těžko se soustředíme, protože jdeme od jedné schůzky k druhé. Náš život je nepřetržitou řadou drobných krizí. Život nám odtikává a my nemáme čas, abychom mohli lidsky zareagovat na to, co nás daného dne potkalo.“ Tímto pocitem trpí i autor tohoto kázání… nicméně si kladu otázku, proč? Minulý týden jsem moje banka zavedla v mobilu aplikaci, při které jen ofotíte kód a platba je hotova. Jedná se o několik vteřin. Kdysi člověk musel vyplnit složenku, jít na poštu a strávil tak minimálně půl hodiny… Jenže projevuje se tato úspora času na kvalitě mého života? Přijmout realitu smrti neznamená na smrt myslet, ale mít odvahu nezaplevelit svůj život bezcennými scénáři…
Jak toto souvisí s Tomášem a učedníky? Na tomto místě dostanou lekci, která má posílit jejich víru v Krista, ale v to, že je vládcem nad smrtí. Až potom, kdy toto přijmou, budou schopni jít a naplnit svoji misi, splnit to, k čemu je Kristus poslal. Dělat to, co je v životě nejdůležitější a nesnažit se dělat vše. Vzkříšení Lazara byl zároveň závdavek toho, co se v plnosti stalo s Kristem. Důvod že se přestali bát, byl ten, že najednou věděli, že smrt nemá poslední slovo a že nemusí křečovitě lpět na životě.
Druhý moment, kde vidíme Tomáše…. Vaše srdce ať se nechvěje! Věřte v Boha, věřte i ve mne. V domě mého Otce je mnoho příbytků. Kdyby tomu tak nebylo, přece bych vám nebyl řekl: ,Odcházím, abych vám tam připravil místo.’ A když odejdu a připravím vám tam místo, zase přijdu a vezmu si vás k sobě, abyste i vy byli tam, kde jsem já. Cestu, kam já jdu, znáte.« Tomáš mu řekl: »Pane, nevíme, kam jdeš. Jak tam můžeme znát cestu?« Ježíš mu odpověděl: »Já jsem cesta, pravda a život. Nikdo nepřichází k Otci, než skrze mne. J 14, 1 – 5
Tomuto rozhovoru předchází Ježíšova slova o tom, že odejde tam, kam ho v dané chvíli učedníci nemohou následovat. Petr mu slíbí, že za něj položí život, Ježíš mu předpoví jeho zradu. Ježíš předpokládá, že učedníci vědí, kam jde, že vědí, o čem mluví. Jenže z Tomášovi reakce vidíme, že tomu tak není. Tomáš i za ostatní řekne, že neví, co Ježíš tím, co říká, míní. Když čteme evangelia, vrtá nám hlavou, jak je možné, že učedníci tak pomalu chápali. Nevysvětloval jim Ježíš věci dost jasně? Nebo skutečně byli nechápaví? Jedním z vysvětlení může být to, že mnohé nám – stejně jako učedníkům došlo, až když s tím či oním udělali zkušenost. Pak jim najednou Ježíšova slova začala zapadat, až pak je začala proměňovat… Tedy nezměnila je nová myšlenka, dokonce ani od samotného Ježíše, ale změnila je až zkušenost s tou či onou myšlenkou. Kdybych to měl ukázat na příkladu, potom vás nezmění kázání o pokání, ale zkušenost pokání. Nezmění vás myšlenka o oběti, ale oběť atd. Myšlenka je jen směrovka ke zkušenosti. Když se Tomáš ptá na cestu, potom mu Ježíš řekne, já jsem cesta. Tedy ne „tam je ta cesta“, ale já jsem cesta, pravda a život. Jinak řečeno můžete mít sebelepší mapu, ale ta je jen ukazatelem ke skutečnosti, k samotné cestě. Snad i proto se církev a my jako její část nebojíme nových myšlenek, ale nových zkušeností, protože ty jsou nebezpečné tím, že by nás mohli změnit. To co jsme si říkali u Lazara – tedy zkušenost s překonáním smrti zde díky Tomášově otázce dostane jasnější kontury. Ježíš ukazuje, že s ním je možná ať půjdou kamkoli, zároveň že cesta k Otci vede jen skrze něj.
Poslední vystoupení Tomáše je po Ježíšově vzkříšení. Za týden byli jeho učedníci zase za zavřenými dveřmi a Tomáš s nimi. Ježíš přišel přes zavřené dveře, najednou stál mezi nimi a řekl: »Pokoj vám!« Potom vyzval Tomáše: »Vlož sem svůj prst a podívej se na mé ruce, vztáhni svou ruku a vlož ji do mého boku; a nebuď nevěřící, ale věřící.« Tomáš mu odpověděl: »Pán můj a Bůh můj!« Ježíš mu řekl: »Protože jsi mě uviděl, uvěřil jsi. Blahoslavení, kdo neviděli, a přesto uvěřili.« J 20, 26 – 29
Třetí zmínka o Tomášovi mu zřejmě dala přízvisko nevěřící Tomáš. Jenže když text čteme pozorně, potom v něm Tomáš není v roli pochybovače. Je to Ježíš, kdo ho vyzve, aby vložil prst do jeho ran. O jakékoli Tomášově pochybnosti není řeč. Je to další z textů, který se těžko chápe. Nejdříve Ježíš vyzve Tomáše k akci a když ji Tomáš udělá, Ježíš řekne, že to udělal špatně. Snad viděl do Tomášova srdce, snad tímto chtěl dát učedníkům lekci… nevíme. Jisté je, že Tomášovi je nabídnuta „empirická“ zkušenost. Tedy jasný důkaz typu zde jsou hmatatelná fakta a není k nim co dodat. Sáhni si, podívej se, změř si a tvoje pochyby zmizí. Nakonec i my se modlíme za zázrak, za to, aby Bůh vstoupil do našeho života. Stane-li se tak, hovoříme o dalším důkazu Boží moci a přítomnosti. Třeba dodat, že je to tak správně. Zároveň když se díváme na Ježíše a jeho okolí, potom lidé kolem něj měli mnoho důvodů v něj věřit i díky tomu, co viděli. Někteří to co viděli, vyhodnotili jako důvod k víře, s jinými to nic neudělalo. Tím není řečeno, že víra nepotřebuje důkazy, že má být zcela iracionální. Zároveň ale ani důkaz nemůže dát do našeho srdce důvěru. Může nás někam nasměrovat, ale nenaučí nás důvěřovat. Důvěra se děje skrze spolehnutí se na Boží slovo a jeho zaslíbení. Chtěl bych vám v souvislosti s vírou přečíst slova Douglase Mc Artura (pětihvězdičkový generál armády Spojených států amerických. Za druhé světové války byl velitelem spojeneckých vojsk bojujících v Pacifiku), která s vírou nesouvisí, ale jen zdánlivě: Člověk nezestárne tím, že je zde už řadu let. Zestárne, když opustí svůj ideál. Léta mohou přidat vrásky na kůži, ale opustí-li člověk svůj ideál, objeví se mu vrásky na duši. Starosti, obavy, pochybnosti a zoufalství jsou nepřátelé, které nás pomalu ohýbají k zemi a obracejí nás v prach, ještě než zemřeme. Mladí zůstaneme, dokud budeme otevřeni vůči všemu, co je krásné, dobré a úžasné, dokud budeme přijímat poselství jiných mužů a žen, přírody a Boha. Nastane-li den, kdy nás přemůže hořkost a pesimismus a kdy nás bude sžírat zoufalství, pak nechť je Bůh milostiv naší staré duši. Když se začne vytrácet důvěra v dobré Boží vedení, naše duše stárne a začnou nás sžírat pochybnosti, pesimismus a někdy i cynismus. Proto Ježíš hovoří blahoslavení, kdo neviděli, a přesto uvěřili. Proč? Protože ti jsou lidmi naděje, která má základ v důvěře v Boží jednání v našem životě. Přál bych nám všem, aby, ať jsme jakkoli staří, nikdy nezestárla duše. Pokud budeme důvěřovat tomu, koho nevidíme, ale koho známe, naše duše zůstane čerstvá a otevřená na Boží jednání.