Buď alespoň užitečný...

První pokušení Krista – udělej z tohoto kamení chleba…

Chleba byl v době PJ něco vzácného. Získat chleba stálo totiž mnohem větší úsilí než dnes. Zároveň byl chléb naprosto klíčový pro přežití. Proto se píše, v potu tváře budeš dobývat… nikoli kaviár, ale chléb. Proto se modlíme chléb náš vezdejší, nikoli cukr… chléb je nejběžnější potravou, zároveň byl potravou vzácnou. I proto se PJ přirovnává ke chlebu a ne k jiné potravině. Tedy udělat chleba by znamenalo udělat něco, co je pro lidi velmi užitečné. Reakce lidí tehdy by byla podobná, jako kdybych v parku před námi z kamenů udělal I-phony. Lidé by byli nejen šokováni, ale měli by pocit, že Ježíš dělá něco užitečného a něco praktického. Možná, že by si to lidé řekli i o církvi – konečně dělá něco užitečného! V obecnějším smyslu se toto očekává od nás – být praktičtí, zabezpečit se a to především materiálně. Je hezké, že Ježíš bude povídat o jakémsi duchovním chlebu, jenže duchovního chleba se nenajíte.

Pokud někdy hovoříme s lidmi o víře, proto m jedna z nejtěžších otázek, kterou můžeme dostat, a která je popravdě těžší, než otázky po smyslu utrpení nebo kdo byl dříve – zda Bůh či hmota, je otázka zcela přízemní a zároveň naprosto správná. A co mi ta vaše víra přinese? Co z víry v Krista budu mít? Jak odpovědět? Věčný život? To určitě ano, ale pro pragmaticky smýšlejícího Čecha toto zní poněkud odtažitě. Namítne – OK a co mi to přinese teď? Představte si, že byste odpověděli něco ve smyslu – máme pastora, který má super kontakt s Bohem a čas od času dělá z kamení I-phony. Nebo jednou za rok jako křesťané dostaneme zvláštní moc a děláme z kamenů vepřové kýty. Myslíte, že by lidé uvěřili? Určitě by se přišli na podobné kousky podívat, ale nejsem si jist, zda by uvěřili. Lidé v Ježíše neuvěřili, ani když viděli zázraky… nakonec to svedli na to, že zázraky dělá v moci satana. Víra se totiž nezbytně nerodí díky tomu, že jako křesťané začneme konkurovat D. Caperfieldovi (současný fenomenální světový iluzionista). Tím vůbec nechci tvrdit, že zázraky v Ježíšově jménu nepotřebujeme nebo že definitivně vymizely. Nicméně v tomto pokušení Ježíš neskočí na iluzi toho, že tím, že dá lidem chléb, tak že ho začnou následovat, jakkoli je známo, že kdo dokáže dát lidem chleba, za tím lid půjde. Známe heslo chléb a hry…

Zde se dostáváme k zásadní otázce – proč vlastně věřit, když ne kvůli „chlebu“?   Chlebem potom myslíme nejen na jídlo, ale na materiální zabezpečení, na zdraví, na úspěch v životě. Satan říká, pokud tyto věci Ježíši lidem dáš, budou tě následovat. Nakonec to vidíme i dnes, když lidé říkají, že za komunismu bylo lépe, protože bylo levněji. Demokracií se člověk nenají. Určitě – věříme proto, že máme naději věčného života, ale zatím žijeme na této zemi a chceme tento život prožít smysluplně. Co nám Ježíš nabízí? Jak vůbec přistupovat k materiálnímu zabezpečení? Jak důležitou roli má v našem životě hrát vydělávání si na chléb? Nedávno jsem hovořil s jedním člověkem, který vydělával šestimístné číslo. Zaujala mě jeho věta, že „nějak tu rodinu zabezpečit musí“. Kde je ona pomyslná mez? Ježíš svoji odpověď shrnuje do slov, člověk nežije pouze chlebem. Nepopírá důležitost pozemského chleba, jen říká, že ten není tím jediným a dokonce hlavním. Jeho odpověď je podobná, jako kdyby se někdo bavil se stavitelem o zdech nebo střeše, a on by mu odvětil, že důležité jsou základy. Od nich se vyvíjí vše další.  

Všimněme si J. odpovědi – Ježíš neříká, že člověk nežije vůbec chlebem, ale nežije pouze chlebem. Jde o to, že i kdybychom byli materiálně zabezpečeni na celý život, i kdybychom měli jistotu, že budeme zdraví, i kdyby se dětem vedlo podle našich snů, i kdyby v našem životě neexistovala žádná míra rizika, stejně nás toto vše nemže naplnit a uspokojit. Ježíš nás nevede k odvrácení se od tohoto života vezdejšího, k odvrácení se vydělávání na pozemský chleba, zároveň nám ale říká, tohle tě nikdy nemůže nasytit, nebo uspokojit. Problém je v tom, že toto všichni víme. Od každé celebrity se můžeme dozvědět, že život není pouze nebo především o vydělávání peněz.  Když mi domů přišlo poslední oznámení o splacené hypotéce, měl jsem dobrý pocit, ale nijak to nevyřešilo moje osobní, rodinné či duchovní otázky i zápasy.  

Jedním z tlaků společnosti, ve které žijeme, je tlak na materiální zabezpečení. V podstatě se jedná o snahu vyvolat v člověku umělou potřebu a to především sdělením, že to či ono musíš mít. Pokud to budeš mít, pokud to okusí tvůj jazyk, potom se ti povede lépe, potom se ti zvýší kvalita života, potom budeš šťastnější. Život s touto sedací soupravou, v této lokalitě, s tímto vybavením auta, s tímto jídlem, s těmito šaty a můžeme si dosadit, co chceme… bude určitě šťastnější, vyrovnanější a spokojenější. Nejvyšším smyslem a cílem života se potom stává zabezpečit se. Možná, že čím je člověk vnitřně prázdnějším, tím víc si tuto prázdnotu kompenzuje materiálně. Pochopitelně do práce chodit musíme, někdy tam být prostě musíme nikoli kvůli vysokým penězům, ale proto, že jsme rádi, že vůbec máme práci. Otázka je obecnější – jak se stavíme k materiálním věcem, jak moc pro nás znamenají a též jak jsme schopni něco nemít nebo jak jsme schopni unést, kdy naše děti něco nemají.  

Někdo by mohl namítnout, že to co tady říkám je hloupý asketismus. Na to byly faráři vždy odborníci, aby kritizovali majetek… Někdy to dělali ze závisti, někdy proto, že je to snadno kritizovatelná věc, někdy proto, že jejich poněkud zvrhlým koníčkem je probouzet v lidech pocit viny. Zde ale vůbec nejde o asketismus, kritiku majetku ani o falešné pocity viny z toho, co máme.  Ježíš pouze říká, že je třeba život pojmout z té důležitější stránky, tedy sytit i svoji duši. Pokud ta je vyprahlá, pokud ta nedostává výživu, těžko dojdeme k uspokojení a to i když budeme obklopeni vším, na co si jen vzpomeneme. Otázka je, jak duši sytit. Abychom na tuto otázku odpověděli v kontextu pokušení Krista, musíme se podívat do SZ. Pokušení proměnit chleby připomíná nasycení Izraele chleby.

Celá pospolitost Izraelců na poušti opět reptala proti Mojžíšovi a Áronovi.  Izraelci jim vyčítali: "Kéž bychom byli zemřeli Hospodinovou rukou v egyptské zemi, když jsme sedávali nad hrnci masa, když jsme jídávali chléb do sytosti. Vždyť jste nás vyvedli na tuto poušť, jen abyste celé toto shromáždění umořili hladem." Hospodin řekl Mojžíšovi: "Já vám sešlu chléb jako déšť z nebe. Ať lid vychází a sbírá, co denně spotřebují. Tak je podrobím zkoušce, budou-li se řídit mým zákonem, či nikoli. Ex 16:2 - 4 

Na tento příběh naráží Kristus, když cituje text z 5M.8:3: Pokořoval tě a nechal tě hladovět, potom ti dával jíst manu, kterou jsi neznal a kterou neznali ani tvoji otcové. Tak ti dával poznat, že člověk nežije pouze chlebem, ale že člověk žije vším, co vychází z Hospodinových úst.

Z tohoto textu vidíme, že skrze manu Izrael poznával určité principy, které se týkají i Božího pokrmu – slova. První princip jsem ji naznačoval – člověk nemůže být nasycen pouhými materiálními věcmi. Čím je ovšem prázdnější, tím více od nich čeká.

Druhý princip. Mana se nedala nabrat do zásoby. Stejně je to s požehnáním, s Božím slovem. Potřebujeme se jím sytit stále, ne pouze občas, ne pouze žít z minulosti, z toho, jak k nám Bůh kdysi mluvil. Mnozí z nás zakoušíme často stres, cítíme rostoucí nároky, které na nás klade život. Zdá se nám, že to poslední na co máme čas je modlitby, ztišení, četba, občasný odchod do ústraní a další duchovní disciplíny. Jenže pokud tomu tak je, potom připomínáme sportovce, který díky nárokům svého sportu nemá čas na rehabilitaci a na strečink. Chvíli to funguje, dokonce se zvyšuje výkon, ale jednou to praskne… Praskne to většinou v zátěžových situacích. Jak možná víte, blíží se další sjezd mládež. Na každém sjezdu uvěří mnoho mladých lidí. Snad proto přichází veliké duchovní útoky. Po mnohých zkušenostech jsem si několikrát říkal, že tuto akci už nechci organizovat. Mnohokrát se mi těsně před touto akcí stalo něco zlého. Tentokrát jsem doufal, že budu mít pokoj. Jenže před akcí najednou přišli veliké bolesti zubů, a když jsem jel od doktora, kleklo mi auto… V těchto chvílích si uvědomíte, na čem stojíte. Zda na dobrých okolnostech nebo na Bohu. Asi každý by mohl popsat desítky podobných situací…

Třetí princip: Aby přežili, museli Izraelci manu sbírat každý den – jako lidé máme spíše tendenci k jednorázovým, velký vzepětím a potom nic. Máme tendenci číst slovo a pak dlouho nic. Ale sycení se slovem je každodenní záležitost. Důležitá potom nemusí být kvantita, ale pravidelnost. Jde o to, že až pravidelnost může vypůsobit změnu, nikoli jednorázové vzepětí. Pravidelně děláme to, co považujeme za důležité. Stejné platí i naopak. Pokud se necháváme pravidelně sytit PB, jeho slovem, získáváme to, co Žalmista popisuje slovy „vrcholem radosti je být s tebou, ve tvé pravici je neskonalé blaho.“ Zároveň tím, že se mana nedala nasbírat každý den, musela být vždy čerstvá. Stejné je to s požehnáním a vztahem s BP. Nedá se to nabrat do zásoby, nedá se žít příliš z toho, co bylo.

Mana se nikdy nepřejedla – stejně tak vztah s PB. Jídla se člověk přejí, šaty se okoukají, boty ochodí, úspěchu časem zešedne, ale vztah s PB nezevšední. Naplňuje mě více, než cokoli jiného a to přes duchovní krize, které někdy zakoušíme. Někteří těmto krizím říkají noc víry, temnota kříže, Boží mlčení atd. Asi nejznámějším příkladem je matka Tereza (citát): „Její vnitřní utrpení spočívalo v tom, že měla pocit, že Bůh pro ní není vším. Zdálo se jí, že jeho místo v jejím nitru je prázdné, že jí nechce. Pochybovala, že to co dělá, má smysl, zda to není jen přetvářka, když sestrám vykládá o něžné Boží lásce, když v ní sama nedokáže věřit.“ Někdy vyznávala: „Můj úsměv je jen zástěrkou skrývající mnohé smutky a trýzně. Protože se však stále usmívám, lidé si myslí, že mé srdce přetéká vírou, nadějí a láskou a odráží mé hluboké spojení s Bohem. Kdyby tak znali pravdu...,“ A na jiném místě doznává: „Pokud jde o mě, ticho a prázdnota jsou tak velké, že se dívám a nic nevidím, poslouchám a nic neslyším.... Bůh není Bohem a já žiji na prahu prázdnoty.“  Asi cítíte, že poradit matce Tereze, aby si více dělala ranní chvilky a přestala se v sobě hrabat a více sloužila potřebným, zřejmě není zcela na místě. Zároveň se nejedná o vyznání rozmazleného a ego-centrického člověka, který se stal sám sobě středem vesmíru. Vidíme v tomto zápas o vztah s Bohem, který ovšem vždy znovu podstupuji, protože vím, že Bůh mi dá neskonale víc, než svět kolem mne.

Závěr: Ježíš neudělá z kamenů chléb, neudělá to, co bychom řekli, že je užitečné, jakkoli by si tím získal davy. Jenže on nepřišel získávat davy, ale jednotlivce. Věděl, že skutečná změna a nasycení se uskuteční až tehdy, když se nasytíme zevnitř. Potom dáme na správné místo i další dobré Boží dary, kterém dostáváme. Zároveň si z nich neuděláme Boha a tedy modlu. Toto se potom stane cestou k nové dimenzi poznání toho, kdo je Bůh.