Starší syn

Podívejme se nejdříve na Rembrantův obraz „Návrat ztraceného syna“

Autor namaloval staršího syna, že tak připomíná jeho vlastního otce. Oba jsou vousatí, na oba obličeje dopadá světlo, přes ramena jim visí dlouhé rudé pláště. Toto naznačuje, že on a otec mají mnoho společného a přece jsou si tak daleko Otec se sklání nad navráceným synem, starší syn stojí upjatě, otcův plášť je široce rozevřen, synovi plášť visí zplihle na těle, otcovy ruce jsou stažené a týkají se navrátilce, žehnají mu, synovi ruce jsou sevřené a blízko těla, na obou tváří že světlo ale světlo z otcovy tváře proudí celým tělem obzvláště rukama zaplavuje mladšího syna velikou září vřelosti zatímco světlo na tváři staršího syna je chladné a omezená jeho postava zůstává tmavá, ruce zůstávají ve stínu. Mezi otcem a starším synem je veliký otevřený prostor který odděluje je to prostor který vytváří napětí, a ukazuje, jak moc si jsou ve skutečnosti daleko…

Ztracenost prvního syna je jasná. Rozházel majetek, který mu otec dal, žil nemorální způsobem a v určitém okamžiku prozřel. Je zde jasná rovnice – selhání a cesta zpátky. Nemusíme být křesťané, abychom věděli, že evangelium varuje před bezuzdností a prostopášností.  Na ty, kteří se těchto věcí dopouští, je snadné ukázat nebo sama sebe identifikovat. Mnohem horší je poznat sama sebe v druhém bratrovi. Podle jeho slov se jedná o poctivého člověka, který se snaží konat všechny otcovy příkazy, kdybyste měli ukázat na nějaké jeho morální selhání, asi byste toho moc nenašli. Přesto je ztracen – je ztracen ve své zášti. Toto se provalí ve větě „sloužím ti už tolik let“! Ukazuje se, že život v poslušnosti, ve snaze zalíbit se svému otci, jeho vysoká morálka pro něj nebylo nic víc než břemeno položené na jeho ramena, břemeno, které ho vlastně jen zatěžovalo. Sice žil velmi blízko svému otci, jenže tato blízkost byla jen fyzická, nikoli emocionální. I on je nakonec svému otci strašně moc daleko. Je mu daleko vnitřně a to se pak projevuje v jeho odmítnutí mladšího syna, ale i otce. Necítí potěšení ani lásku, když viděl otce radostného. Navíc o sobě mluví jako o služebníku, nikoli synovi. Služebník sloužil ze strachu, nikoli z lásky. Výsledkem této „služby“ byla reakce, kterou vidíme. „Když se rozhlédnu kolem sebe a pozoruji životy jiných, rád bych věděl, co nadělá více škody: chtíč, nebo zášť? Mezi spravedlivými a ctnostnými je tolik souzení, odsouzení a předsudků! Mezi lidmi, kteří se tolik snaží, aby se vyhnuly „hříchu“, je tolik ztuhlého a zmraženého hněvu! Ztracenost záštiplného svatého je velmi těžké postihnout, protože je tak blízce svázána s touhou být dobrý a ctnostný. (H. Nouwen) Když pozorně naslouchám slovům, kterými starší syn napadá otce, slyším v nich hluboký nářek a stesk. Je to nářek, který vychází ze srdce, které cítí, že nikdy nedostalo to, co si zasloužilo. Je to nářek, který vyjadřuje asi toto: Tolik sem se snažil, tolik jsem pracoval, tolik jsem toho udělal a přece se nedostal to, co dostal jiný tak snadno.

Rád bych toto dilema ukázal na jednom dialogu z filmu Amadeus, vysloveném skrze Mozartova nepřítele Salieriho: Tajně jsem odříkával nejpyšnější modlitbu, na jakou kdy chlapec mohl pomyslet. Pane, učiň mne velkým skladatelem, dovol mi oslavit tvoji velikost skrze hudbu – a tím oslavit je sebe sama. Ať se proslavím na celém světě, drahý Bože. Učiň mě nesmrtelným, ať po mé smrti lidé navždy vyslovují moje jméno s láskou za to, co jsem složil. Přísahám, že tě na oplátku věnuji svoje neposkvrněnost, svoji píli svoji nejhlubší pokoru, každou hodinu svého života a že svým bližním budu pomáhat, seč mi síly stačí.  Amen a amen.

Bylo to nepochopitelné, na jedné straně jsem to byl já, který si odpíral veškeré přirozené choutky, aby si zasloužil boží dar na druhé straně Mozart, který si dopřával všech choutek bez omezení bez jediného pokárání. Nakonec Saliery situaci neunese a říká Bohu to, co vlastně vyjadřuje i starší syn - Od nynějška jsme nepřátelé, ty a já! Protože sis za svůj nástroj vybral toho nafoukaného, chlípného, oplzlého, dětinského kluka… a mně jsi dal jen schopnost rozpoznat vtělení. Jsi nespravedlivý… nečestný… bezcitný! Budu ti stát v cestě. To přísahám. Jak jen budu moci, budu tady na zemi tvému stvoření škodit a klást mu do cesty překážky. Zničím tvé vtělení.” 

Služba Bohu a bližním byla pro Salierihou pouhý nástroj, aby docílil svých cílů, snad aby se realizoval. V okamžiku, kdy si uvědomil, že mu služba Bohu a druhým nedává co očekával, moderním křesťanským žargonem „už mi to nc nedává”, jeho srdce ztvrdne. Nakonec mravný a kultivovaný Saliery je schopen hlubšího zla, než alkoholik a prostopášník Mozart. Nakonec Saliery končí va stavu totálního odcizení od Boha. Kdybyste mladého Salieriho obvinili z hříchu, protestoval by. Přece se tak moc snaží, nic se mu nedá vytknout. Podřizuje se Bohu! Jenže Ježíš i skrze toto podobenství ukazuje další dimenzi ztracenosti. Konkrétně, že skrze snahu si chceme z Boha udělat dlužníka. Zároveň ztracenost, kdy Bohu i druhým sloužíme, ale vlastně jen kvůli sobě. Proč chcete, aby vás děti poslouchali? Přece proto, že vás mají rádi. Stejné platí i o vztahu s Bohem.

Syn vyčítá otci to, že pro něj nikdy neudělal podobnou hostinu. Otec ale odpovídá, že vše co je jeho, je synovo. Vlastně mu říká, synu, ty jsi měl hojnost vždy. Jenže reakce syna je jasná – snad měl, ale vlastně vždy jsem se u tebe cítil jako cizinec. Nikdy mi s tebou nebylo dobře. Kolik, synů toto prožilo se svými otci? Jenže toto je Pán Bůh, který nám dává dobré dary. Přesto to tak syn neprožívá. Proč? Protože mu není u otce dobře. Otec se mu stal cizincem. Všimněme si, co bratra vytočí – je to hudba a veselí. Proč? Protože obojí je symbolem svobody a radosti. Jenže syn žádnou svobodu u svého otce neprožíval. Ztráta svobody znamená, že vše se stává podezřelým, vše je plné dvojsmyslů. Důvěra se ztrácí. Každá sebemenší akce vyvolává reakci, požaduje podrobnou analýzu, každé gesto je vyhodnocováno. Toto je patologie temnoty. Všimněme si, že starší bratr nehovoří o „svém bratru“, ale „o tvém synovi“, „o něm“. Vytáčí ho, že někdo může k odpuštění dojít tak snadno. Vytáčí ho požehnání a úspěch druhých.

Co s tím? Syndrom, který popisuji, je nebezpečím pro ty, kdo jsou dlouho v církvi, kdo delší dobu praktikují náboženský život, i pro ty, kdo – snad paradoxně, žijí slušně a myslí, že právě díky svojí slušnosti Boha nepotřebují. Myslím, že cesta ke znovuobjevení Otce, tedy k Bohu je pro ně nesmírně zapeklitá. Je ale vůbec nějaká? Opakem zášti a zatrpklosti, která je patrná o staršího syna, je vděčnost. Prostě vědomí, že vše co mám, je dar. Myslím, že vděčnost je něco, co se lze učit, kdosi hovoří i o „disciplíně vděčnosti“. Druhá věc je přijmout, že svět není jen o mě, o mých představách, mých nárocích. Toto pochopitelně víme, ale nechováme se podle toho. Otec říká – synu, tvůj bratr se vrátil, raduj se z toho. Raduj se z radosti jiných, z toho, že jiní nalezli život. Několikrát jsem použil výraz známého sociologa G. Lipovetskeho, který charakterizuje naší kulturu jako kulturu Narcisů. Tedy lidí zahleděných příliš do sebe. Tento sobě-středný pohled ale veden jen k jednomu – k sobectví, kdy sobectví není jen to, že někomu „nepůjčuji své hračky“. Projevem sobectví je i lhostejnost. Já a můj svět, a konec. A pak je zde třetí řešení – zbavit se rivality. Starší syn se srovnává a mladším a pochopitelně vítězí. Navíc jako morálnější, cílevědomější a výkonnější požaduje, aby mu okolí tleskalo, ocenilo jej. Jenže ono to tak být může, ale nemusí. Jisté je, že i když se můžeme snažit, nemusí přijít výsledky.

A nakonec řešení je v novém prožití a přijetí „vše co mám je tvé“. Jinými slovy prožití toho, že Bůh dává hojnost a že to není jen psáno. Je to radost z Boha, která převyšuje radost ze služby Bohu i z toho, co svět kolem nás nabízí.

John Newton autor známé písně Amazing Grace složil ještě jiný chvalozpěv, který dokonale vyjadřuje proměnu staršího syna (ke které ale asi nedošlo). „Naše potěšení a naše povinnosti byť dříve protikladné byly, se od chvíle co jsme svědky jeho milosti, spojily, aby se už nikdy nerozdělili“.

Přál bych vám, aby život s Bohem bylo potěšení a aby nás nikdy neovládla zášť, kterou jsme viděli u staršího syna.