Mladší syn

Kdybych měl někomu vysvětlit evangelium, potom bych použil podobenství o ztraceném synu. Jedná se zřejmě o nejjasnější popis toho, v čem tkví jádro evangelia, zároveň je zajímavé, že toto podobenství je psáno především v kontextu staršího syna nikoli mladšího, kterému je ale v podobenství věnováno více místa. Proto se podobenství většinou nazývá podobenství o ztraceném synu nikoli podobenství o ztracených synech. Dnes však budeme hovořit o prvním ztraceném synu.

Na první pohled je pointa jednoduchá. Máme před sebou bohatého a milujícího otce. Ještě během jeho života za ním přichází jeho mladší syn s tím, aby mu otec dal podíl jeho dědictví. Asi ve všech komentářích tohoto podobenství byste se dočetli, že se jednalo o obrovskou urážku, dokonce někteří tvrdí že to znamenalo otce symbolicky zaživa pohřbít. Přesto se však syn této urážky dopustí. V jiných kulturách, včetně židovské, by otec na synovu prosbu nikdy nepřistoupil a asi by syna vyhodil z domova. Lukáš však píše, že otec přistoupí na synův urážlivý požadavek. Dá mu podíl jeho majetku a nechává ho odejít. Z celého podobenství víme, že otec svého syna velmi miloval a že synův odchod mu musel způsobit velikou bolest.

Pokračování podobenství známe. Syn velmi snadno získaný majetek prohýří, až si nakonec uvědomí, že doma vlastně bylo lépe. Vrací se zpět, aby se setkal s již vyhlížejícím otcem. Příběh je jednoduchý a má jasnou pointu. Člověk, kterého symbolizuje mladší syn, hřeší a odchází od Boha. Bůh však na něj čeká a cesta k němu je vždy otevřená, pokud prožijeme pokání, a to, i když se dostaneme do sebevětšího hříchu. Otázka je, zda toto podobenství má co dát i nám. Proč? Přinejmenším nehřešíme tak jako mladší syn, nechodíme do vykřičených čtvrtí, svůj majetek spravujeme dobře a vlastně by se o nás dalo říci, že nepatříme mezi takzvané velké hříšníky. Tedy toto podobenství je dobrý nástroj jak zvěstovat nevěřícím boží milost, ale nám nic moc dát nemůže – pokud se nezamotáme do nějakých velkých provinění.

Pojďme však přesto v tomto příběhu hledat paralely s naším životem. První věc, která je nápadná, je, že mladšímu synovi není na otcově dvoře dobře. Chápali bychom to, kdyby byl syn ve špatné rodině, někde ve vězení. Jenže syn má všechno co potřebuje, je blízko svému otci, je doma, je milován, a přesto cítí, že „tam venku“ je lépe. Zní neuvěřitelně, proč syn odchází z místa, kde má všechno, co potřebuje. Proč? Protože to, co si myslel, že ho učiní šťastným, nebyla otcova láska, ale otcovo bohatství. Toto se opakuje i dnes… Zkuste se na příběh podívat perspektivy rodičů. Vaše dítě je milováno, moudře ho vychováváte, povzbuzuje, neděláte žádné zásadní chyby a jednoho dne vám dítě řekne, že „tam venku“ je lépe, že s vámi to už dál nejde. Nedávno jsem četl smutný příběh o tom, jak jednoho dne přišla dobře vychovaná dívka za svými rodiči s tím, že v 16-ti chce odejít s jakýmsi mužem, který má přívětivé oči. Rodiče nepovolili. Jenže za pár dnů našli doma lístek na rozloučenou podepsaný jejich dcerou. Dívku opět viděli až v márnici… Dostala se do rukou gangu kuplířů, kteří ji nakonec zabili. Když se rodiče dozvědí hroznou novinu, kladou si otázku „co jsme udělali špatně“? Položme si ale otázku ještě jinak – proč se se svým nebeským Otcem někdy necítíme dobře my? Proč připomínáme onu dceru, která odešla od rodičů? Jedna z odpovědí je, že ve skutečnosti nevěříme, že u něj najdeme to, co hledáme.  Nebo že hledáme požehnání místo Boha samotného.

H. Nouwen napsal: „Ucítit dotek žehnající rukou a slyšet hlas, který mě nazývá milovaným synem (dcerou) je jedno a totéž. Ale jsou tu jiné hlasy, které říkají, jdi a dokaž, že za něco stojíš. Krátce poté co Ježíš slyšel hlas, který ho nazval milovaným synem, byl odveden na poušť, aby slyšel tyto druhé hlasy, které mu říkali, dokaž, že si lásku zasloužíš tím, že budeš úspěšný, populární a mocný.  Tyto hlasy jsou nám dobře známé. Podsouvají mi, že nebudu milován, když si to nezasloužím úsilím a pilnou prací. Hlasitě popírají, že láska je nezištný dar. Opouštíme domov pokaždé, když ztratíme víru v hlas, který nás nazývá milovanými dětmi, a když jdeme za hlasy, které nám nabízejí rozličné cesty jak získat lásku, po které tak toužíme. Zde se nabízí otázka, komu patříme Bohu nebo světu? Mnoho ukazuje na to, že spíše světu. Nepatrná kritika nás zdrtí, malé odmítnutí nás deprimuje, trocha chvály nám zvedne sebevědomí a malý úspěch nás vzrušuje. Není toho potřeba mnoho, abychom se vznášeli nebo byli na dně. A tak připomínáme lodičku, která se zmítá na vlnách přijetí. Svět říká ano, miluji tě, pokud máš vzdělání konexe, dobrou práci, jsi hezký atd. Divím se tomu, jak si beru boží dary, zdraví, inteligenci a používám to k tomu, abych udělal dojem na lidi, aby se mi dostalo ujištění a chvály. Soutěžím o ceny místo toho abych tyto dary rozvíjel ke slávě Boží a nakonec tyto dary odnáším do vzdálené země a dávám je do služeb světu nikoli Pánu Bohu.“ Jinými slovy to co Nouwen je, že svoji identitu odvozujeme od uznání jiných, nikoli od Otce. Pokud se vrátíme k mladšímu synovi, u otce mu není dobře, protože si myslí, že okolí nabízí víc.

Odejde a zpočátku se mu docela daří. Má dost peněz, hodně přátel, působí na druhé a ví, jak si získat jejich náklonnost. Problém nastává, když mu dojdou peníze. V okamžiku, kdy nemá dary na rozdávání, kdy nemá co druhým nabídnout, jakoby pro ostatní přestal existovat. Už si není čím zasloužit jejich lásku. Jde o to, že čím dál uteču od místa, kde přebývá Bůh, tím méně jsem schopen slyšet hlas, který mě nazývá milovaným dítětem. Protože si nejsem jistý svým domovem, snažím se zalíbit druhým lidem, snažím se dosáhnout úspěchu, být uznáván nebo zapůsobit skrze své děti. Když se mi to nedaří, žárlím na ostatní. A hlavně jsem nespokojený…

Když okolí přestalo mladšího syna považovat za lidskou bytost, syn prožívá hloubku svého osamění. Je sám, je ztracený, je odpojen od toho, co dává život – od rodiny, přátel a dokonce jídla. Uvědomuje si, že jde vstříc smrti. V této chvíli si opět vzpomene na dům svého otce. Určitě to, co nás vede k Bohu, může být to, co zde čteme – tedy hřích, nebo když jsme z různých důvodů na dně. Jenže hlad, který je v podobenství zcela konkrétní kručení v břiše, se může projevovat i jinak – je to hlad duchovní. Prostě zdroje vyschly, nejen proto, že hřeším, ale mnohem více proto, že jsem daleko od otce. Osobně toto vidím jako veliký zápas pro věřící 21. století.  Tedy že ve skutečnosti nevěříme, že nás může nasytit Bůh. Ono to bylo zřejmě podobné vždy, jenže dnes je nabídka skutečně pestrá.

Další dějství mladšího syna začíná nejen tím, že si uvědomí, že je ve velkých problémech ale také tím, že si v prasečím chlívku nacvičuje, co řekne otcovi, až se vrátí domů. Rabíni učili, že když někdo poruší normy stanovené společenstvím, omluva nestačí, je třeba komunitu odškodnit. Syn si nacvičil zhruba tuto řeč: „Vím, že nemám právo vrátit se do rodiny. Když se však vyučím, jako jeden z tvých nádeníků, naučím se obchodovat a tak alespoň trochu začnu splácet dluhy, mohl by mě otec přijmout.“ Když se svojí řeč dobře naučil, připraven postavit se otci tváří v tvář

Syn už nechce být synem, protože o své synovství přišel resp. sám se ho zbavil. Jenže ono je to podobné i kolem nás. Hlasy v mém okolí mě nepřesvědčují, že za nic nestojím a že si svou dobrotou musím zasloužit tak, že budu stoupat po žebříčku úspěchu. Tyto hlasy nás velmi brzy přinutí zapomenout na hlas, který nás nazýval milovaným. Syn pro to jakoby dál trval na své ničemnosti a chyběla mu víra v odpuštění. Dovolte mi malou sondu do duše našeho národa. Před pár dny si někteří připomněli 130 let od narození autora Švejka – J. Haška. V několika periodikách díky tomuto výročí se rozebíral národní charakter a jak moc je náš charakter totožný se Švejkem. Ponechme stranou odpověď na tuto otázku. Zajímavější bylo, jak negativně sebe sami vnímáme. Toto se potom pochopitelně přenáší i do mezilidských vztahů a nakonec i do vztahu s Bohem. Jakoby trváme na tom, že jsme špatní a – stejně jako syn, který si chce nějak odpracovat to, co zavinil. Snad i proto jsme u nás posedlí tituly, úspěchy… protože si potřebujeme dokázat, že za něco stojíme.

Cesta z tohoto bludného kruhu je v odpuštění a přijetí Boží lásky. Přijmout odpuštění znamená naprostou ochotu k tomu, aby Bůh provedl úplné uzdravení. Pokud jsem pouze služebník, musím si udržovat vzdálenost, pokud jsem milovaný syn, jsem velmi blízko otci a mohu prožít odpuštění. Myslím si, že otec v očích mladšího syna je stále tím kdo vzbuzuje pocit viny a obav. Jednou z největších výzev duchovního života je přijmout Boží odpuštění a nechat Boha, aby vymazal naši minulost a nabídl nám úplně nový začátek.

Příběh končí otcem, který běží synu naproti. Jenže patriarchové na středním východě nikdy neběhali, to bylo výrazem nedůstojného chování. Navíc nechá porazit tučné tele, což byl další „úlet“. Jednak tučné tele se poráželo jen při mimořádných oslavách, jednak se na takovouto oslavu zvala celá obec – což v souvislosti s hříšným synem není moc taktické... Navíc syn dostane oděv, prsten a boty. Bosé nohy znamenaly chudoby, boty symbol moci. Chránily před zraněním a hady. Prsten byl znamením rovněž moci, šaty potom měli zakrýt synovu špínu a nahotu.  Tyto úkony předchází pozvání k jídlu, kdy jídlo znamená setkání a společenství. Syn ani nestačí nic vysvětlit, jeho projev pečlivě připravený v prasečím chlívku se bortí. Jediné co řekne je: 'Otče, zhřešil jsem proti nebi i vůči tobě. Nejsem už hoden nazývat se tvým synem.' Přesto tato jedna věta je nesmírně důležitá. Ano – přiznávám, že jsem zhřešil, a to nejen tím, co jsem dělal, ale i tím, že jsem se ti vzdálil.

Nedávno jsem měl rozhovor s jakýmsi člověkem, který se hodně vzdálil od Boha a to i tím, že žil, jako by Bůh neexistoval i tím, že hřešil a to dost. Před tím, než jsem se s ním setkal, připravoval jsem se na to, že ho povzbudím, pozdvihnu, budu zvěstovat Boží odpuštění. Problém byl však v tom, že dotyčný přišel s tím, že vlastně žádný problém není. Tedy ani stopy po tom, co prožije syn. Celý rozhovor byl poněkud násilný, trapný a ani nevím, k čemu… Bůh je jako otec v tomto podobenství, který čeká – na koho? Na hříšníka, který si je vědom, že setkání je milost.

A tak tento první obraz nám ukazuje, že cesta od otce není tím, že hřešíme, že to je jen důsledek. Cesta začíná tím, když lásku začneme hledat jinde, když nám u Otce není dobře. Zároveň existuje cesta zpět a to je dobrá zpráva.