Nehemiáš 8

 Pokud si pamatujete na předchozí výklad, potom jsme si všimli důležité zmínky –Neh 6, 16 kde čteme, že „hradby byly dostavěny“. Tedy nebyl vystavený celý Jeruzalém, ale byla dostavena jeho obrana. Dočítáme se, že se děj odehrává první den sedmého měsíce. Jednalo se o měsíc tišri. (Znalci hebrejštiny hovoří o tom, že slovo tišri pochází akkadským a aramejským slovem znamenajícím začít.) Zmiňuji to proto, že měsíc tišri byl prvním měsícem v občanském židovském kalendáři, který je spojený se svátkem Roš ha-šan. Toto zmiňuji jen abychom si celý děj dali do kontextu židovského kalendáře, pro výklad to není důležité, protože se v našem textu nezmiňuje odkaz na tento svátek.

Na okraj kázání I.

Znamením měsíce Tishri v zodiaku jsou váhy. V židovském pojetí pak váhy symbolizují Boží soud, ke kterému dochází během prvních deseti dnů tohoto měsíce. Na začátku měsíce Tišri židé slaví Roš ha-šana (doslova „hlava roku“) Podle židovské tradice byl v tento den stvořen svět. Jedná se o první z Vysokých svátků („Dny bázně“, „Dny úcty“, „Deset dní pokání“, „Hrozné dny“), jenž jsou nejdůležitějšími dny v židovském roce.

Bible zmiňuje svátek Roš ha-šana pod názvy: Zichron tru'a - upamatování troubením: Tento název odráží zvyk troubení na šofar. Jom tru'a - Den troubení. (např. Lv 23, 24)

Dalším označením svátku je Jom ha-zikaron ( Den vzpomínání). Toto označení vychází z toho, že by se měl člověk zamyslet nad svými skutky. Rabínská literatura a liturgie sama, popisuje Roš ha-šanu jako Jom ha-din (Den soudu). Podle Talmudu jsou v tento den otevřeny tři knihy a celý svět je souzen. Osoby zcela spravedlivé jsou zapsány do Knihy života; velcí hříšníci jsou zapsáni do Knihy smrti a všichni ostatní do tzv. Knihy prostředních, kde mají až do svátku Jom Kipur (10 den měsíce Tišri) možnost napravit se a zvrátit osud. Mimo jiné ale dle živost tradice byl první den měsíce Tišri dokončeno stvoření člověka a Noe vypustil z archy holubici.)

Slova o slově

Tato kapitola ukazuje jednotu Nehemiášova projektu. Jde o to, že skutečnou jistotu nakonec nemůže přinést ani pevná hradba, dokonce ani ne chrám, ale poslušnost a důvěra Hospodinovu zákonu. I proto se v této knize poprvé dostává do popředí Ezdráš. Ezdráš organizoval první návrat Židů do Jeruzaléma (asi 458 p. K.), na rozdíl od Nehemiáše se jednalo o kněze.  Čteme, že Ezdráš lidem četl zákon několik hodin. Lid pozorně naslouchá a poté kněží – Levité vysvětlují lidu smysl zákona. Pokusme se nad tímto textem zamyslet. Několikrát se mi stalo, že se mi bylo řečeno, že celá bohoslužba slova včetně čtení by neměla překročit 25 minut. Dotyční mi říkali, že více se není schopen soustředit. Nechci s tímto vůbec polemizovat, ani nechci obhajovat dlouhá kázání, nicméně mne napadá jiná věc související se současnou dobou o které se někdy hovoří jako o době, která znehodnotila či devalvovala slovo. „Slova tekou z úst roztřeštěného davu, z rozhlasových přijímačů, z televizorů, z magnetofonů a walkmanů, ze schůzí a kostelů, z tiskovin i z kosmu. Ohromné řeky otrávených slov plynou odnikud nikam. Obrovské mraky mrtvých slov se vznášejí do stratosféry. Ze strusky spálených slov se tvoří nebetyčné hory. Slovo je smetí. Slovo je nejlevnějším plastikovým modelem. Slovo je obtížným odpadkem současné civilizace….Jak v tom všem odlišit věci důležité od nepatrných, trvalé od pomíjivých, jak odhalit pravdu pod jarmarečními hadry, jak zjisti, co je vlastně odění a co převlek, co je čeho nápodobou, co se za co vydává?“(Ubavit se k smrti, N. Postman).

Prosím aby mi bylo rozuměno – nechci nic víc, než položit otázku zda se pro nás slovo – včetně slova Božího nestalo další struskou, další informací, další zátěží od které zas tak moc neočekáváme. Jsme děti své doby, denně po nás steče stovky informací a proto si musíme vybudovat jistou ochranu proti slovům. Jenže s vaničkou můžeme vylévat i dítě.

Přiznám se vám k jedné věci – postupně jsem si vypěstoval schopnost naslouchat a k tomu dělat jiné věci. Konkrétně mi třeba doma hraje rádio, já u toho něco dělám a tak poslouchá na půl ucha. Někdy sedím na přednášce, poslouchám a zároveň si něco připravuji. Když učím na ETS potom někdy slyším z úst studentů povzdech – bušíte do nás mnoho informací, ale mi jsme si vybudovali ochranný plášť a informace po nás jen stékají. Už nám toho více neříkej. Za analýzu by zajisté stál i fakt, že v mnohých denominacích dochází ke zkracování slova na úkor třeba chval. Určitě je za tím touha uctívat Boha, ale možná i realita jisté rezignace na slovo, kdy vice než proměnu skrze slovo očekáváme snad inspiraci, snad informaci ale ne až tak proměnu.

Vrátíme-li se zpět do našeho textu, potom vidíme, že sebelepší obranný systém, sebelepší organizace práce i společenství neobstojí, pokud to není postaveno na Bohu a na  jeho slově. Zároveň jsme svědky lidí, kteří touží slyšet slovo. Pojďme se jimi nechat inspirovat. Vidíme obraz jak velkého shromáždění (vv. 1) tak obraz menších skupin (vv. 7). Vysvětlování je zde popisováno v kontextu menších skupin. Vidíme zde slovy textu „všechny, kteří měli schopnost rozumět“. Sloveso zde použité znamená (bina) podle slovníku znamená nejen porozumění, ale kořen zde použitého slovesa (ben) znamená rozlišovat. Na některých místech Písma je tento kořen použit jako „rozlišit mezi dobrým a zlým“ (1 Kr 3, 9). Komentář jde dál a hovoří o tom, že „význam zde použitého slova „porozumět“ jde za racionální porozumění. Spíše se jedná o schopnost slyšená fakta uvést v život.“ (Theological Workboook of OT str. 103). Tedy nešlo o setkání lidí, kteří dosáhli jisté intelektuální úrovně, která jim umožnila pochopit jak to s tím Zákonem vlastně je, ale o setkání lidí, kteří toužili nebo byli schopni proměnit informaci ve formaci. Toto je nakonec význam Slova.

Všimněme si dalšího momentu. Čteme o povstání, dobrořečení a padnutí na kolena tváří k zemi. Domnívám se, že nám toto ukazuje na jeden důležitý aspekt, kterým je vyjádření úcty a bázně před Hospodinem. Nejde až tak o konkrétní pohyby, ale o obsah. Trochu to připomíná katolická mše, která začíná vyznáním hříchů a poté prosbou Kirie Eleison – tedy Pane smiluj se. Pokud člověk přichází před Boha, měl by prožít jak vědomí že Bůh je otec, tak i to, že je otec díky oběti JK – tedy že bez pokání není cesty k Bohu. Nemyslím si, že každá modlitba má začínat pokáním, spíše mám na mysli určité základní nesměrování ve vztahu člověk – Bůh.

Pokání vs. smutek

Další zajímavý moment je emocionální odezva na slyšené slovo. Lid plakal, když slyšel slova zákona. V textu není přesně popsáno, co lid vedlo k pláči. Víme však, že se jednalo o truchlivý pláč, protože kněží lid povzbuzují, „aby netruchlili“. O pár veršů před popisem pláče čteme o tom, že „lid padl před Hospodinem na kolena, tváří k zemi“, což je na několika místech SZ vyjádření hlubokého pokoření se před Bohem, které plyne z vědomí Boží svatosti a mé lidskosti. Německý religionista R. Otto tento moment setkání se svatým vyjádřil slovy „mysterium tremendum“ – tedy tajemství, před kterým se třeseme. V křesťanství, ale i ve SZ tento strach před svatým Bohem nelze překonat jinak, než skrze pokání. Právě při popisu této události si můžeme položit nepříjemnou otázku lítosti nad svými hříchy. Možná i pláče nad svými hříchy. 2 Korintským 7:10 Zármutek podle Boží vůle působí pokání ke spáse, a toho není proč litovat, zármutek po způsobu světa však působí smrt. 11 Pohleďte, k čemu vás vedl tento zármutek podle Boží vůle: jakou ve vás vzbudil opravdovost, jakou ochotu k omluvě, jaké znepokojení, jakou bázeň, jakou touhu, jakou horlivost, jakou snahu potrestat viníka! Tím vším jste prokázali, že jste se v té věci zachovali správně.

Pokání není stejné jako zármutek nad tím, co jsem provedl. Nestačí si tedy pouze poplakat nad svojí špatností. Známým příkladem „pokání“ je výpověď zvrhlíka Dmitrije Karamazova. Otec Karamazov např. popisuje jak trápil svoji psychicky narušenou  manželku. Ještě hroznější je popis jeho sexuálního dobrodružství s Lizavetou Smrdutou – ženy těžce psychicky narušené, žebračky, která žije v polozvířecím stavu. Na jednom místě knihy starý Karamazov říká, že ví o své zvrhlosti, ale na rozdíl od jiných se k ní přiznává, připouští ji. Jedná se o pokání? Ne. Rozdíl je podle Pavla v tom, že zármutek nad hříchem vede k touze věc změnit.  Nestačí tedy přitakat ve smyslu „ano,vím že jsem špatný, že něco dělám nedobře“. Někdy ve své pastorační praxi jsem se setkal s tím, že lidé po letech odešli od víry – tedy dle jejich slov. Domnívám se (nevím, ale myslím), že jedním z důvodů bylo, že v počátcích jejich víry nikdy nedošlo k pokání. Prostě přijali Krista jako svého pomocníka, spasitele, přítele ale chybělo tam pokání, vyznání hříchů, touha po skutečné změně.

Právě proto je tak důležité ono symbolické padnutí na tvář před Hospodinem až skrze které se nám Bůh stává Otcem. Levité ujišťují lid nebojte se, ale až poté co lid padl před Hospodinem, co prožil ono Kirie Eleison – tedy Pane smiluj se. Zároveň je zde ještě jedna věc - Levité poté povzbuzují lid k oslavě. Když se podíváte do SZ na mnoha místech najdete výzvu k oslavě, ke společné hostině, ke společnému stolování. Izraelské svátky byly spojovány s díkuvzdáním za úrodu nebo s připomenutím si některé důležité historické události. Pojďme se na téma společné slavnosti podívat podrobněji.

Oslava – na okraj kázání II.

Kdykoli Ježíš mluví o tom, co jeho věrné posluchače čeká "na konci času", mluví jazykem hodně obrazným a vyhýbá se přesnějšímu určování. Ale častokrát se mezi těmi obrazy vyskytne také hostina. Slavnostní společné jídlo má velký význam už ve Starém zákoně – nakonec to vidíme v našem textu. Možná nás, zvyklé jíst někde ve stoje a ve spěchu, anebo prostě "jít do ledničky", když mám hlad, by mohlo napadnout, jaké je to divná duchovní nauka, když se v Bibli tak často mluví o jídle a pití. Ostatně už Ježíšovi protivníci mu vytýkali, že je "žrout a pijan vína". Jídlo patří k těm příjemnějším lidským nezbytnostem, ale je to ještě mnohem víc. Společné jídlo je především výraz smíření, přátelství a dobrého společenství. Pozvání ke stolu nebo k oslavě především znamená, že mezi námi není nepřátelství. Asi nejznámějším příkladem je podobenství o ztracených synech, kdy jeden pozvání k oslavě přijímá a druhá jej odmítá.  Pozvání je ale také závazek, a když evangelium o Jidášovi cituje Žalm "ten, s nímž jsem jedl chléb, zvedl proti mně ruku", je to zvlášť těžké provinění. Takových zneužití hostiny, chvíle, kdy lidé nejsou ve střehu a nemají u sebe zbraně, bylo v historii dost ale vždycky se to pokládalo za obzvláštní hanebnost, skoro jako znesvěcení. Společné jídlo nebo společná oslava, u které jídlo většinou bývá znamená následující: „Potřebujeme se navzájem, jeden druhého. Setkání a příležitost darovat i dostat. Konkrétní, tělesné společenství, jehož se mohou účastnit všichni a které nevyžaduje soukromí. Smíření, urovnání sporů, dluhů a vroubků. Mír a potvrzení řádu ve společenství. Slavnost, něco, na co se každý těší.“ Navíc zde vnímáme ještě jednu věc -  je tu hostitel a jsou tu pozvaní. Kdo si těch pár velice jednoduchých věcí rozmyslí, může pochopit, proč Ježíš o společném stole tak často mluví a co tím asi myslí, i proč je hostina (večeře Páně, eucharistie) důležitou součástí a v některých tradicích i jádrem křesťanské bohoslužby. Nakonec vidíme, že po čtení zákona, po truchlení a pokoření se před Hospodinem den končí radostí z Pána Boha a ze společenství. Končí radostnou hostinou. Možná si někdo řekne proč zde hovořím o tak přízemních věcech, jako je společné slavení, hostina, jídlo. Asi proto, že právě tyto zcela obyčejné věci jako je společná oslava, jídlo, jsou důležitou součástí zdravého společenství. Ne nezbytně vždy celého společenství, ale jejích členů mezi sebou. Tuto součást bych přál i P – 13. Zároveň bych přál, aby i o nás platilo, že základem společenství není plný stůl, ale jak zde čteme „radost z Hospodina je naší záštitou“ a tím i základem radosti jako základného životního nesměrování.

Slavení slavnosti stánků – svátky důvěry

Sukot (hebrejsky dosl. stany) je svátek, nazývaný Svátek stanů, Svátek sklizně. Židovská tradice o něm referuje rovněž jako o čase naší radosti. Začíná se slavit 15. tišri, což většinou připadá na říjen, a slaví se sedm dní (v Izraeli), v diaspoře osm. Sukot obecně připomíná putování Izraele na poušti po vyvedení z Egypta a přebývání ve stanech. Leviticus 23:39 Nuže, patnáctého dne sedmého měsíce, když sklidíte zemskou úrodu, budete po sedm dnů slavit slavnost Hospodinovu. Prvního dne bude slavnost odpočinutí i osmého dne bude slavnost odpočinutí.

40 Prvého dne si vezmete plody ušlechtilých stromů, palmové ratolesti, větve myrtových keřů a potočních topolů a sedm dní se budete radovat před Hospodinem, svým Bohem.

41 Tuto slavnost budete Hospodinu slavit po sedm dní v roce. To je provždy platné nařízení pro všechna vaše pokolení. Budete ji slavit v sedmém měsíci.

42 Sedm dní budete bydlet ve stáncích; všichni domorodci v Izraeli budou bydlet ve stáncích,

Sukot byl již od starověku jeden z nejdůležitějších židovských svátků, je nazýván „slavností Hospodinovou“ (Lv 23, 39). Nejtypičtějším znakem svátku Sukot jsou suky, doslova „stany“ nebo příbytky, přístřešky. Suka je přístřešek, ve kterém jsou židé povinni přebývat po celou dobu svátku aby si připomněly Hospodinovu péči na poušti. Zároveň se ale jednalo o svátek sklizně – tedy o vyjádření díků za to, že bylo sklizeno.  Sukót je nejradostnější svátek, je to čas židovské radosti a naplnění příkazu Tóry: “Budeš se radovat před Hospodinem, naším Bohem.” (5M, 16, 24)

Podívejme se ale na význam svátku v souvislosti s Nehemiášem 8. Židé dostavili hradby, jsou do jisté míry konečně zajištěni a najednou po mnoha letech slaví svátek, který by se dal mj. nazvat připomínám nezajištěnosti. Připomínají si, že jejich otcové žili ve stanech na poušti, v pustině. Tedy v nezajištěnosti a přesto v bezpečí, protože jejich ochranou byl Hospodin. Zároveň si připomínají, že život je víc než snaha o lidské zajištění (dosažení určitého blahobytu), co je podstatou lidské existence. Židé si uvědomují, že jsou putujícím Božím lidem, že jsou na cestě, která je dočasná. I vzhledem k zeměpisnému umístění Izraele, kde nejsou jezera a zdroje sladké vody a tedy Izrael je zcela závislý na dešti, měl tento svátek mimořádný význam. Bůh dal déšť, díky němu tedy můžeme sklízet, Bůh je oním zdrojem života. Mám za to, že právě uprostřed naší doby, kdy jakoby máme schopnost mít svůj život pod kontrolou je potřeba si tento rozměr opět připomenout. Položit si otázku co tvoří ony pomyslné naše hradby, naše jistoty. Myslím, že to byl geniální Boží plán, že dostavba hradeb vyšla na měsíc Tisri – tedy na svátek stánků. Je to jako byste se dočkali nového bytu, nebo konečně splatili hypotéku a Bůh by vám řekl – a teď jdi na sedm dní do stanu a naplno oslavuj. Prožij si, že to co máš je jen dar. Místo zařizování slav a zároveň si prožij určitou nezajištěnost. To všechno proto, že si musíš prožít, že tvoje jistota není v tom, že jsi konečně splatil hypotéku, dostavil, definitivně vyřešil nějaký úkol, ale v Pánu Bohu.

Podívejme se nakonec na určitý přesah do NZ. Podle pozdější tradice, která se vyvíjí až po Nehemiášovi (tato nařízení již nenajdeme v Bibli, zmiňují jej rabínské zdroje), svátek vrcholil posledního dne. Tento poslední den se slavnostně čerpala voda z rybníku Siloe a vylévala se na oltář. „Rybník Siloe byl v tomto smyslu zázrak Boží věrnosti. Nebyla to totiž pouhá jímka na dešťovou vodu. Voda sem přitékala stále čerstvá díky tunelu v délce téměř jednoho kilometru, který dal před mnoha lety prorazit ve skále král Chizkikjáš. Díky tomuto pramenu a tunelu měl Jeruzalém vodu i v době sucha a obléhání. Tento pramen byl pro město doslova zdrojem života a slavnostní čerpání a vylévání vody znamenalo pro poutníky jistotu Boží věrnosti. Izraeli věřili, že tak jako nikdy nevysychá tento pramen, nikdy nevyschne ani Boží pomoc v Izraeli.

Poslední osmý den svátku byl mimořádný v tom smyslu, že to byl jediný den v roce, kdy směli prostí Izraelci vstoupit do prostoru kolem oltáře, který byl jindy vyhrazené jen kněžím. Každý se mohl zúčastnit slavnostního obcházení oltáře, kolem něhož byly vysazeny zelené vrby jako symbol života a Boží pomoci (podle https://www.cb.cz/praha2/kaz06.htm) Talmud o této chvíli říká: „Kdo neviděl radost při čerpání vody o slavnosti stánků, ten po celý svůj život nespatřil žádnou radost.“

Uprostřed této slavnosti však „jakýsi muž“ uprostřed zástupu vykřikl a upoutal na

sebe všechnu pozornost. Ve chvíli, kdy kněz vyléval vodu na oltář, hlasitě vykřikl a přerušil tak největší slavnost: Jan 7:37 V poslední, velký den svátků Ježíš vystoupil a zvolal: "Jestliže kdo žízní, ať přijde ke mně a pije!

38 Kdo věří ve mne, 'proud živé vody poplyne z jeho nitra', jak praví Písmo."

Rozhodl se oslovit zástup právě ve chvíli, kdy všichni prožívali kolektivní uspokojení a radost. Jakoby Ježíš říkal: “Žízeň, kterou jste právě utišili, propukne za chvíli znovu.  Život, který vám nabízím je jako pramenitá voda. Je stále v pohybu, stále teče a nikdy nevyschne".

Komentář: Dnes se lidé nehrnou do chrámů ale do obchodních center. Kdo nikdy neviděl šťastná očička těch, kteří se vrací s plnými nákupnímu koši levného zboží, ten po celý svůj život nespatřil skutečnou radost. Ale stejně radostná očička mají i studenti, kteří udělali zkoušku, podnikatelé, kteří uzavřeli výhodnou smlouvu nebo dva zamilovaní. Jenže, jak dlouho nám to štěstí vydrží? Pochopitelně všichni dobře víme, že žízeň po posledních hračkách, novinkách, úspěchu může být uhašena jen dočasně. Nakonec toto nám sděluje svátek, který si měli připomínat Izraelci, když konečně dosáhli zabezpečení v podobě hradeb nebo chcete-li když uhasili žízeň po ochraně. Buddhismus hovoří o tom, že základem lidských strastí je žízeň – tedy touha. Ježíš hovoří o tom, že žíznit je v pořádku. Těžko se vysvětluje jak to vypadá žíznit po Ježíši a tak si na závěr vypůjčím slova Augustinova: „Přiveďte mi zamilovaného – ten pochopí, o čem hovořím. Přiveďte mi toužícího, hladového, přiveďte mi člověka, který na této poušti žízní a touží po prameni věčné země. Takového člověka mi přiveďte – ten mi porozumí. Pokud ale mám mluvit k člověku chladnému, pak vůbec nepochopí, co se mu snažím říct.“

Zcela na závěr: Když Ježíš vyvolal svými slovy o živé vodě rozruch, potom farizeové mají zajímavý komentář – „uvěřila v něj jen chátra, která nezná zákon – kletba na ně!“ (J 7, 49). Snad v něj uvěřila chátra, ale zároveň zřejmě lidé, kteří měli žízeň a tím se lišili o znalců zákona. Tuto žízeň po Kristu bych přál sobě i nám všem.