Nehemiáš 12
Není obyčejných věcí
V této kapitole se dostáváme k téměř posledním událostem celého díle a těmi je posvěcení hradeb. Když nad tímto jednoduchým spojením budeme chvíli přemýšlet, něco by nám mělo být divné. V souvislosti s tímto veršem je odkaz do 2Pa na posvěcení oltáře. To by dávalo smysl – oltář je něco posvátného, ale hradby? Možná bychom čekali, že posvěcený bude chrám – až se ho podaří dostavit, ale ne hradby. Hradby přece nemají náboženský význam, ale výhradně světský – slouží k obraně. Na tomto místě nám pisatel ukazuje zcela v kontextu celé Bible, Bůh se na posvátné a neposvátné dívá jinak, než tak činíme někdy my. V Božím plánu vnímáme dělení na oblasti, které ponecháváme pod Boží vládnou a které pod ní neponecháváme. Vpustit či nevpustit P.B. můžeme do jakékoli oblasti. Tedy život není rozdělen na neděli a zbytek týdne, na modlitbu a normální život, na byznys a službu. Otázka stojí, zda všechny a mnohé další jmenované oblasti jsou v našem případě pod Boží nadvládou. Posvěcení hradeb znamená, že Boží vůlí je, aby celý Jeruzalém, včetně hradeb patřil Bohu – tedy nejen chrám. Posvěcení všech oblastí života znamená podřízení všeho co děláme pod Boží vládu. Zcela konkrétně to znamená žít s otázkou PB jak mě chceš použít na místě, kde trávím mnoho času, mezi lidmi, kteří nevěří. Tento koncept navazuje na verš „všechno co děláte, dělejte jako byste dělali Bohu a ne lidem“.
Chvála jako vděk a ochrana před pýchou
Posvěcení hradeb je zde podrobně popsáno – tedy jak se odehrávalo. Soustřeďuje se na základní myšlenku a tou je chvála a díky. Proč chvála? Chvála zde popsaná zbavuje stavitele od pýchy. Přestože je dílo hotovo, přestože do něj stavitelé vložili mnoho sil, nakonec děkují především Hospodinu. Ž 115:1 Ne nás, Hospodine, ne nás, ale svoje jméno oslav pro své milosrdenství a pro svou věrnost! Pokusme se tuto myšlenku dotáhnout do konkrétních detailů. Mnozí z nás zde přítomných máme děti. Některé z nich nepochybně budou úspěšné, některé možná méně. Chtěl bych položit na srdce rodičům, kterým se děti „podaří“ právě tyto texty. Tedy dík patří Bohu. Hodně se budete muset namáhat, ale nakonec to nemáme v rukou a chvála patří Bohu. Pokud tento přístup nepřijmeme, potom budeme ve velkém pokušení dívat se z patra na ty, kteří ono požehnání v podobě úspěšných dětí neměli. Možná že pracujete na postech, které jsou zajímavě finančně ohodnocené, na postech, které vyžadují veliké schopnosti, možná máte úspěšnou službu atd. Prostě se vám daří – stejně jako se stavitelům podařilo dostavět Jeruzalém. Vězme, že prvotní chvála a dík patří Bohu, ne našim schopnostem. Nemyslím si, že bychom neměli vnímat a být si vědomi svých….a nyní je otázka čeho. Schopností nebo obdarování??? Člověk, který není nebo neumí být vděčný je pyšný. Když Hospodin radí Izraelcům jak se mají zachovat až dojdou do zaslíbené země, tak jim říká: Neříkej si v srdci: "Tohoto blahobytu jsem se domohl svou silou a zdatností svých rukou." Deut 8, 17 Opakem je potom text, který někteří interpretují jako svržení satana, který se týká Týrského krále: „Svou moudrostí a rozumností ses domohl blahobytu, do svých pokladnic jsi získal zlato a stříbro. 5 Množstvím své moudrosti a svými obchody jsi rozhojnil svůj blahobyt a pro ten tvůj blahobyt se tvé srdce stalo domýšlivým." 6 Proto praví Panovník Hospodin toto: "Protože své srdce vydáváš za srdce božské, 7 hle, přivedu na tebe cizí, kruté pronárody; na krásu tvé moudrosti vytasí své meče, znesvětí tvou skvělost. 8 Spustí tě do jámy, zemřeš smrtí skolených v srdci moří. Ez, 28, 4
Vděk neznamená, že si nejsem vědomý svých schopností resp. obdarování. Vděk znamená, že jsem si vědom, že to co umím, je především obdarování. Že to co mám, je dar od Boha. Že jsou mnohé věci, které jsem si nijak nezasloužil a přesto je mám. Zdraví, mír, děti atd. Obávám se, že mnohé bereme jako samozřejmost, jako cosi, co nemůže vlastně být ani jinak.
Chvála a dobrá paměť
Když se podíváme jak se zcela konkrétně odehrávalo díkuvzdání, potom čteme, že se zpěváci rozdělili na dvě skupiny resp. sbory, kdy každý jde jiným směrem. První sbor jde přesně tou samou cestou, kterou šel Nehemiáš, když poprvé přišel do Jeruzaléma. Tehdy si N. prohlížel totální zkázu, kterou nadělal nepřítel. Viděl kolem sebe ruiny. Nyní jde touto cestou zástup znovu, a vidí obnovený Jeruzalém. Co tento pochod symbolizuje? Připomenu jednu zkušenost. Jedna z těžkých zkušeností mého života byla vojna. Díky Bohu jsem jí prošel,ale párkrát jsem se vrátil na místo, kde jsem během vojny byl. Když jsem procházel tímto místem (Prešov a Tábor) děkoval jsem Bohu. Procházel jsem místa těžkostí, která jsem mohl řešit díky Boží milosti. Toto mě vedlo do chval a díků. Myslím,že podobné pocity prožívalo chválicí procesí – představte si, že jdete na místech, kde před pár měsíci byly ruiny a teď jsou tam brány a hradby… Jenže toto se netýká jen Jeruzaléma,vojny, ale dalších milníků našich životů, které jsme spolu s Bohem prožili. Proto BP tolik klade důraz na to, aby Izrael pamatoval na svoji historii, na to, jak ho Bůh provedl složitými zkouškami. Zároveň je zajímavé, že Nehemiáš touto cestou nejde, jde v druhém procesí. Tedy o této své cestě,o které na začátku knihy napsal, že ji prošel sám, pověděl později dalším. Domnívám se, že toto je přesně v duchu textů Písma, které kladou důraz na sdílení svých duchovních zkušeností dalším – například svým fyzickým, ale i duchovním dětem. Deut 6:20 Až se tě tvůj syn v budoucnu zeptá: "Co to jsou ta svědectví, nařízení a práva, která vám přikázal Hospodin, náš Bůh?", 21 odvětíš svému synu: "Byli jsme faraónovými otroky v Egyptě a Hospodin nás vyvedl z Egypta pevnou rukou. 22 Před našimi zraky činil Hospodin znamení a zázraky veliké a zlé proti Egyptu, proti faraónovi i proti celému jeho domu. 23 Ale nás odtamtud vyvedl, aby nás uvedl sem a dal nám zemi, kterou přísežně přislíbil našim otcům.
Myslím, že děláme někdy chybu, že o svých zkouškách, zápasech, o svých „Egyptech“ mlčíme. Nebo nepříliš žijeme budoucností a zapomínáme na to, jak se nás Hospodin zastal v minulosti.
Jak jsme četli, druhý děkovný průvod šel přesně opačně než ten, o které jsme četli. Jeden směr šel k samotným kořenům, základům – tedy místům, kde vše začalo. Druhý potom k místům, kde stavba pokračovala nebo převedeno do současné doby, kde naplňování Boží vůle pokračovalo. I k tomuto dalšímu kroku je třeba Boží vedení a zmocnění. Jedná se o chvíle, kdy vymizí určitý pocit nového, neznámého a nastupuje rutina. Důležité ale je, kde se obě procesí setkala – je to na místě Božího chrámu. Pozastavme se ale nad místem setkání. Lid přichází na místo uctívání Boha. Na jednu stranu to byly hradby, které měli chránit chrám. Zároveň ale vidíme, že to byl chrám, který chrání celé město. Cesta stavitelů vede od těžkostí, které připomínali hradby k chrámu. Kdosi se v kontextu tohoto verše zeptal – jdeme od těžkostí k Bohu, nebo nás těžkosti od Boha spíše odvádějí. Pochopitelně odpovíme – těžkosti nás vedou přirozeně k Bohu. Na jednu stranu ano, na druhou to ale může být tak, že jejich řešení nás od něj spíše odvádí. Myslím, že bolest, nemoc, smrt nás spíše přirozeně k Bohu vedou. Co nás odvádí jsou těžkosti typu vnitřní napětí, rozčilenost, tlak abychom dělali různé kompromisy, malomyslnost, nejistota atd.
Chvála jako součást liturgie
Poslední moment se týká samotné chvály. Chvála byla v Izraeli institucionalizovaná a tradice chval předávaná kněžským rodem tzv. Asafovci. V kontextu chvály se v Písmu setkáváme s určitou snahou chválu institucionalizovat u Davida. Když byla schrána smlouvy přenesena do Jeruzaléma, David „svolal celý Izrael aby vynesli Hospodinovu schránu na místo, které pro ni připravil“ (1 Par. 15, 3). V této souvislosti David ustanovuje zpěváky, kteří by hráli na hudební nástroje (1 Par. 15, 16). Jedním z nich potom je Asaf. O Asafovi čteme v další kapitole, kde vidíme, že Asaf byl představeným Lévijců, kteří přisluhovali u Hospodinovy schrány a kteří Hospodinu vzdávali chválu a oslavovali jej (1 Par. 16, 4).
· David ale nezůstal v souvislosti s Asafem jen u schrány smlouvy. V 1 Par. 25, 1 – 3 čteme, že synové Azafovi při hudbě vyhlašovali proroctví…k chvále a oslavě Hospodina. Asaf dostává k tomu, aby zpíval resp. hrál Hospodinu další pomocníky – 1 Par. 25, 9 – 31.
· Další zmínka o Azafovi je v 2 Par. 5, 11 – 13, a to v souvislosti vnesení Hospodinovy schrány do Hospodinova chrámu, a to již za vlády Šalamouna. Vidíme že Davidovo pověření pokračuje. Synové Azafovi (vv. 11) se skrze hudbu starají o to, „aby Hospodinova chvála a oslava zněla jednoznačně“ (vv. 13).
· V 2 Par. 20, 14 – 17 vidíme, že na syny Asafovy sestupuje Duch Hospodinův a ti prorokují.
· Asafovská linie pokračuje i po návratu ze zajetí. V knize Ezdráš 3, 10 – 11 se dočítáme, že při kladení základů pro obnovený chrám jsou synové Asafovi ustanoveni, aby opěvovali Hospodina a vzdávali mu čest. V Nehemiášovi 11, 17.22 vidíme Matanjáše, který je z Asafovské linie jako toho, kdo je předním modlitebníkem a kdo začíná chvalozpěvy.
Za zmínku určitě stojí i Žalm 50 a dále Žalmy 73 – 83, které někteří vykladači přisuzují právě potomkům Asafa. Možná bychom mohli říci, že tyto Žalmy ukazují, jak chvalozpěvy Asafových synů vypadaly v praxi. Pokud by tomu tak bylo, potom vidíme obrovskou rozmanitost ve vyjádření chvály Hospodinu. Pokusme se na základě přečtených oddílů najít několik charakteristik Asafa a jeho rodu podle uvedených textů. Mám za to, že jejich rod byl charakteristický nejen schopností provozovat hudbu.
- kvalitní hudebníci
- kvalitní zpěváci
- otevření pro práci Ducha Božího
- modlitebníci
- ustanoveni k tomu, aby vedli chvály (ne dobrovolníci či samozvanci)
- skloubení hudební a duchovní kvality
- jednalo se o rod, tedy o předávání zkušeností z této služby dalším
- podle toho, co jsme četl, chvála resp. zpěv nebyl jakási výplň bohoslužeb, příprava na slovo, ale legitimní součást bohoslužeb, které byla přisuzována důležitost.
Domnívám se, že těchto pár postřehů může i náš sbor vést k dalšímu zápasu o to, abychom mohli společně prožít chvály podle B. vůle.
Závěr
Vidíme, že chvála popisovaná v tomto textu má širší význam a smysl než chvála jak ji používáme v našem pojetí. Reflektuje každodenní život, minulé zkušenosti s Bohem, vděčnost za Boží přízeň, chrání před pýchou a ústí i do chvály skrze zpěv. Myslím, že všechny tyto aspekty chvály mohou být inspirací i do našich dní.