Nehemiáš 11
Obyčejně tyto výčty jmen přeskakujeme a má to svůj důvod. Není to příliš zábavné ani inspirující. Někdy mi tyto výčty ukazují, co je vlastně lidský život – v lepším případě jeden záznam v nějaké knize. Přesto se za každým jménem skrývá příběh, možná zajímavější než náš..
Tři skupiny, které zůstali - vedoucí
V prvních verších čteme tři skupiny lidí, kteří zůstali. Jednak předáci lidu. Zde platí, že podle toho, jak bije srdce, v tomto případě Jeruzalém, funguje nebo také nefunguje celý organismus. Nakonec jedna z nejhorších kapitol dějin Izraele byla doba Soudců. Toto období je charakterizováno slovy „každý dělal co uznal za vhodné“. Izrael neměl lidi, kteří by dlouhodobě národ vedli a kteří by byli dobrým příkladem. Když jsem se učil na zkoušku z českých dějin, narazil jsem na 50. léta a dočetl se slovo, které jsem si musel vyhledat ve slovníku cizích slov. Oním slovem byla nivelizace. V politice to znamená, že se vyrovnávají rozdíly ve společnosti. V komunismu to znamenalo, že ten, kdo nějak přečníval díky určitým schopnostem byl rychle zarovnán do průměru. Domnívám se, že toto je charakteristické pro naši národní kulturu – tedy určitá nechuť a odpor k těm, kteří vedou. Písmo ale jasně hovoří o určité hierarchii. Pochopitelně ne před Bohem, ale při práci na Božím díle. Uvědomuji si, že se jedná o oblast velmi zneužitelnou a často zneužitou, zároveň ale o oblast, které se nelze vyhnout. Sbor, církev bez dobrého vedení pustne a dříve či později upadne do stádia přežívání. Proto když Pavel zakládal sbory, vždy ustanovoval vedoucí. Důvodem toho, že byl dokončený Jeruzalém, byl do velké míry Nehemiáš a jeho spolupracovníci. Žádné probuzení, nové hnutí nevznikne bez toho, že by byl v čele dobrý vedoucí a tým kolem něj. Myslím, že v této oblasti se na rovině sboru pohybujeme v dvou extrémech. Jedním je, že v horším případě se bojíme nebo jsme líní, nebo se nám nechce a nebo v lepším případě to prostě není naše parketa, do vedení vstoupit. Pochopitelně ne každý je k tomuto úkolu poslán, ale stejně tak platí, že mnozí jsou. A tak to necháváme na jiných, kterých “je vždycky dost“. Druhým extrémem je nechuť nechat se vést. Prostě nikdo nemá právo mi říkat co mám a nemám dělat, nikomu se nebudu podřizovat. Obojí vede k destrukci Božího díla.
Hledači Boží vůle
Zároveň je zde ale i výčet ostatních, kteří zůstali. Kdo zůstal se rozhodlo losem. Podívejme se na tento proces podrobněji. Když se ve SZ metal los, potom se nejednalo o ekvivalent naší loterie ani sazky. Jednalo se o hledání Boží vůle. Např. celé děleni zaslíbené země se odehrávalo skrze losování – Joz 19. Asi nejznámější příklad losování je NZ vyvolení nástupce Jidáše – skrze los. Příkladů bychom našli vícero, ale důležité je, že se zde jednalo o cosi velmi důležitého. Tak důležitého, že tímto způsobem hledali Boží vůli. Šlo o to, že Izraelci nežili v Jeruzalémě a tedy byli závislí na tom, co vypěstovali. Mnozí z lidu totiž nepřišli z Nehemiášem, ale žili do Judska přesídleni dříve nebo nikdy neodešli, protože do exilu museli odejít především elity národa. Když přišel Nehemiáš a jeho blízcí, připojili s k nim. Tedy tito lidé byli zvyklí na život dnes bychom řekli na venkově. Zde měli svůj domov, příbuzné, práci, prostředí ve kterém se orientovali. Mohli bychom to nazvat jakousi zónou komfortu. Najednou má každá desátá rodina jít do Jeruzaléma. Zároveň se ale losuje, tedy každý potencionálně může být oním vyvoleným. Tedy každý má být připraven onu pomyslnou zónu komfortu překročit. Podívejme se jak to může konkrétně vypadat na jednom NZ příběhu: Mk 12:41 Sedl si naproti chrámové pokladnici a díval se, jak do ní lidé vhazují peníze. A mnozí bohatí dávali mnoho. 42 Přišla také jedna chudá vdova a vhodila dvě drobné mince, dohromady čtyrák. 43 Zavolal své učedníky a řekl jim: "Amen, pravím vám, tato chudá vdova dala víc, než všichni ostatní, kteří dávali do pokladnice. 44 Všichni totiž dávali ze svého nadbytku, ona však ze svého nedostatku: dala, co měla, všechno, z čeho měla být živa."
Když se někdy rozhodujeme zda v konkrétních rozhodnutích následovat Boha, potom někdy docházíme k závěru, že to nejde. Důvodů je vždy dost. Čas, rodinné důvody, zdravotní důvody, problémy nejrůznějšího charakteru, požadavky v práci, nedostatek peněz atd. Člověk nakonec dojde k závěru, že následovat nejde, zároveň že to možná jednou půjde – zřejmě až se vyřeší některé oblasti. Jenže pokud hovoříme o oběti, potom oběť není to, co dáváme z nadbytku. Právě to, že v něčem máme nedostatek je moment, který by nás měl popostrčit k následování i ke službě. Pokud dáš, až budeš mít dost peněz, času, zdraví potom to – alespoň dle tohoto příběhu, pro Boha tolik neznamená. Pokud se vrátíme do Jeruzaléma, potom lidem se moc nechtělo, ale přesto byli ochotni hledat B. vůli a podřídit se jí. Pokud jsem hovořil o tom, že dobrý sbor, církev potřebuje dobré vedoucí, potom je zde ještě jeden požadavek – potřebuje ty, kteří budou ochotni překročit onu pomyslnou zónu komfortu.
Dobrovolníci
Pak zde máme ještě jednu skupinu – ty, kteří se rozhodli dobrovolně. Těm dokonce lid žehná. Ukazuje se, že se lidem do Jeruzaléma zřejmě moc nechtělo. Tak jako ne vždy nadskakujeme blahem při následování Pána Boha. Přesto se někteří rozhodli dobrovolně. Myslím, že to přesně vystihuje naše chození z Bohem. Někdy člověk věci dělá, protože ví, že je to Boží vůle a že chce poslouchat. Kdosi řekl, že jen poslušný věří a jen věřící poslouchá. Někdy se rozhodujeme dobrovolně a rádi. Někdy o nás platí, že neseme svůj kříž, někdy že „mé břemeno netlačí a kříž netíží“. Problém je, když místo někdy dosadíme vždy. Tedy když si namlouváme, že nést kříž nikdy netíží nebo naopak, že je to jen dřina a pot. Jsou období, kdy pociťujeme to a období, kdy pociťujeme opak.
Dva pohledy na společenství
Různorodost
Kdosi řekl, že církev je sociologický nesmyl. A skutečně – zřejmě neexistuje společenství, kde by se setkávali tak různorodí lidé. Chodím na kontroly k doktorovi, který je z jednoho pražského sboru. Je velmi dobrý a svědčí o tom i jeho titul – je profesorem. Když jsem naposledy seděl v čekárně, přišel tam i kazatel z jeho sboru. Když sestra otevřela dveře, vtrhl do nich, že prý jde za „panem doktorem, že se znají“. Pokud vím, tak si mezi sebou tykají. Sestra mu řekla, zda má s sebou kartu. Řekl že ne, přece jde za známý. Sestra mu odvětila – bez karty neexistujete a vyhodila ho. Potom dotyčný musel asi hodinu čekat než na něj přišla řada. Prostě v nemocnici šel za panem profesorem, na za bratrem ze sboru. Zde nečteme profesorech ale urozených lidech a zároveň nevolnících, vrátných, kněžích, různých rodech i profesích. A všichni tito lidé zde měli nezastupitelné místo nejen aby v Jeruzalémě bydleli, ale aby sloužili Hospodinu podle jejich obdarování a povolání. Přesně v tomto duchu píše Pavel o církvi, když ji přirovnává k tělu. Z vlastní zkušenosti víme, že pokud něco na těle nefunguje jak má, otráví to celé tělo. Stačí si třeba nakopnout malíček u nohy. Začnete kulhat na nohu, z toho vás bolí záda a tělo nefunguje jak má. Jiné přirovnání, které známe je přirovnání k rodině. I zde mají všichni svoje místo. Realita dnešní církve ale někdy spíše připomíná sportovní zápas. Tedy pár lidí se může strhat a ostatní se na ně dívají a komentují jejich výkony. Až se dotyční strhají, diváci odcházejí na další stadión – tedy na další sbor.
Bez vavřínů
Neh. 11: 12, 14 a další texty – 822, 128 mužů atd. Co nám tímto ukazuje Písmo? Možná to, že o 822 je řečeno, že konali službu v domě, o 128 že byli udatní. Tedy ve službě nejde o slávu, ale o věrnost. Druhý princip je, že Bůh o nás i o tom co děláme ví, i když druzí ne. V souvislosti se slávou dovolte trochu odlehčení. Pán Bůh si pozve do nebe tři nejmocnější muže světa - Baracka Obamu, Vladimira Putina a Václava Klause.
Důvod je prostý – hodlá jim oznámit, že bude konec světa. Po přivítání jim Pán Bůh povídá: “Já jsem Pán Bůh, těší mne Vás poznat. Nastane konec světa, tak to prosím nějak oznamte svým národům.”
Obama předstoupí před Kongres: “Mám pro vás dvě zprávy. Ta dobrá je, že Pán Bůh opravdu existuje. Ta špatná, že nastane konec světa.”
Putin uspořádá mítink na Rudém náměstí: “Mám pro Vás dvě špatné zprávy. Pán Bůh bohužel existuje a ještě ke všemu bude konec světa!”
Klaus uspořádá na Pražském hradě tiskovou konferenci: “Mám pro Vás dvě dobré zprávy. Patřím mezi tři nejmocnější muže světa. A Lisabonská smlouva opravdu, ale opravdu schválena nebude!!"
Jedná se o parodii na slávu, ale ona touha po slávě, uznání je více či méně v každém z nás. A je to přirozené. Ale nemá nám to diktovat. Kdosi řekl, to kdo jsi se pozná podle toho co děláš, když tě nikdo nevidí, když nejsi na pomyslném pódiu. Pro Boha nejsme jen jeden ze 183, ale jedinečný originál, z kterého se skládá Boží velký obraz. V tomto případě Jeruzalém, v našem případě církev. To, co obyvatele spojovalo nebyla jejich sláva, ale sláva toho, pro kterého Jeruzalém postavili. A ta je nemohla nechat jen tak.
Závěr: Ukázali jsme si tři skupiny lidí. Vedoucí, ti, kteří hledali Boží vůli a dobrovolníci. Všichni svým jedinečným způsobem daným i okolnostmi, ve kterých se nacházeli, reagovali na Boží vůli. Další pohled potom vychází ze společenství, které zůstalo v Jeruzalémě. Ukázali jsme si dva momenty – různorodost a bez vavřínů s slávy. Moje touha je, abychom v těchto lidech, v jejich rozhodováních našli inspiraci i do dalších dnů a do společné stavby, kterou je tento sbor.